Polibek na rozloučenou (3)

,,Kruci," procedil vztekle mezi zuby Samuel. ,,Já myslel, že je to policajt."
Gabriela na něj hleděla neschopná jakéhokoli pohybu. Rozum jí říkal, ať utíká pryč a volá o pomoc, ale nohy ji neposlouchaly a hlas jí selhal.
Upřeně se na ni zadíval. ,,Myslel jsem, že jsi šla zavolat policii. Já tady nekradl, fakt. Nemůžu si dovolit mít další záznam v rejstříku."
,,Ty jsi ho zabil," špitla.
,,Cože?" Přesměroval pohled na Alexe. ,,Nezabil. Jen je v bezvědomí. Nepraštil jsem ho až takovou silou."
,,Jak si můžeš být tak jistý?" vyjela po něm. Cítila, jak ji v očích začínají pálit slzy.
Znovu se zadíval na bezvládné tělo. ,,Dýchá. A nikde není krev. Za chvilku se probere, neboj. Omlouvám se."
Udělal krok k ní, ona ucouvla. ,,Já ti nechci ublížit. Jen tě o něco požádat."
,,Požádat?!" Absurdně se zasmála. ,,Právě jsi před mýma očima praštil kovovou tyčí po hlavě mého spolupracovníka, Samueli."
Zarazil se. ,,Ty mě znáš?"
,,Chodím s tebou na vysokou. Dokonce studuju stejný obor."
,,Nikdy jsem si tě nevšiml. Co máme v povinné četbě na příští týden?"
,,Neodbíhej od tématu." Propletla si ruce, aby uklidnila třes, který je zachvátil. Pravidelným dýcháním se snažila uklidnit splašený tlukot srdce. ,,Co tady děláš?"
,,Poflakuju se."
,,A jak ses sem dostal?"
,,Zadním vchodem. Měli byste ho zamykat."
,,Byl zamčený."
,,No to teda nebyl," zakroutil hlavou. ,,Svou sadu paklíčů jsem dnes zapomněl doma, takže kdyby bylo zamčeno, nebyl bych tady."
Zakroutila hlavou a poklekla vedle Alexe. ,,Může mít otřes mozku. Nebo sraženinu. Ježiši, proč jsi to udělal?!"
,,Jak jsem řekl. Bál jsem se, že je to policajt. Můžu teď už konečně vyslovit svoji žádost?"
,,Hmm." Po tváři se jí skutálela slza, a tak ji rychle setřela hřbetem ruky, aby si jí Samuel nevšiml.
,,Necháš mě odejít? Nezavoláš poldy?"
,,Proč bych neměla? Vloupal ses do skladu a přizabil mi kamaráda."
,,Ještě před chvilkou to byl jenom spolupracovník a dovol mi připomenout, že bylo odemknuto."
,,Já prostě musím zavolat policii!"
Přepadl ji náhlý záchvat pláče. Posadila se na zem, hlavu sevřela v dlaních.
,,Neplakej," řekl Samuel jemně. Jestli něco nenáviděl, byl to ženský pláč. A nenáviděl ho proto, že ho vždycky znejistil. ,,Jak se vlastně jmenuješ?"
Chvilku trvalo, než přemohla vzlyky. ,,Jmenuju se Táhni do hajzlu a nikdy se nevracej."
Vděčně se usmál. ,,Díky."
Během vteřiny byl pryč. Gabriela se pomalu uklidnila a přemýšlela, jestli se jí to všechno nezdálo. Při pohledu na Alexe se ujistila, že ne. Málem se zase rozplakala, ale Alexovo tělo se pohnulo a z úst se mu vydralo zakňourání.
,,Alexi!" zvolala radostně. ,,No konečně."
Otevřel oči a zmateně se rozhlížel. Posadit se dokázal až s Gabrielinou pomocí. ,,Co se to...? Kde to...?"
,,Jsme ve skladu. Pamatuješ? Uhodil ses o regál a ztratil vědomí." Samotnou ji překvapilo, jak věrohodně lež zněla. Měla chuť si za to střelit pořádnou facku.
,,Ano," kývnul Alex hlavou. ,,Máš pravdu. Uhodil jsem se o regál."
,,Raději bys měl jít domů. Vezmu to za tebe."
,,Ano." Pomalu vstal a mnul si bolavé místo na hlavě. ,,Mám tam bouli. Zavolám sestře. Přijede si pro mě a zaveze mě k doktorovi. Dostanu možná bonbón."
Zmateně na něj hleděla, potom kývla a odvedla ho zpátky do prodejny.

Po práci Gabriela běžela za Emou na kolej. Vrátnému kývla na pozdrav a pěšky se vydala do sedmého patra, protože se jí nechtělo čekat na výtah. Ema jí otevřela jenom ve spodním prádle s jednoduchým krajkovým lemováním.
,,Jejda," přimhouřila Gabriela oči. ,,Říkala jsem ti už nejmíň stokrát, abys nenosila bílé spodní prádlo. Na tvé černé pokožce to přímo vypaluje oči."
Ema se zasmála a pustila ji dál. ,,Co ty tady? Nepamatuju si, že bychom se domlouvaly, že se stavíš."
,,Nedomlouvaly jsme se," řekla a kecla si do prosezeného křesla pod oknem. ,,Ale musím ti něco říct. Stalo se mi něco příšerného. Ještě teď se celá klepu."
,,Přepadli tě v metru?" Ema vyndala ze skříně dlouhé volné triko a oblékla si ho.
,,Ne," zakroutila hlavou. ,,Dneska jsme měli v obchodě lupiče."
,,Fakt?" Bylo vidět, že ji to zaujalo. Sedla si na postel a pokynula Gabriele, aby pokračovala.
,,Jo. Ale on to asi ani lupič nebyl, protože nic neukradl. Myslím teda, že neukradl. Nic si nenesl."
,,Myslím, že jsem tě teď dost dobře nepochopila, zlato."
Gabriela se dala do vyprávění. Nevynechala jedinou maličkost, řekla všechno pěkně dopodrobna. Jakmile svoje vyprávění zakončila, začala na ni Ema mluvit zvýšeným hlasem:
,,A ty jsi ho jako nechala odejít? Ty jsi se snad zcvokla! Co se ti honilo v té tvé duté hlavě, prokrista?!"
,,Já nevím," rozhodila rukama. ,,Byla jsem v šoku, strašně zmatená..."
,,To tě ale vůbec neomlouvá. Tvojí povinností bylo okamžitě volat policii. Vždyť tam Samuel neměl vůbec co dělat!"
,,Já vím." Hluboce si vzdychla. ,,Prostě jsem v tu chvilku asi chtěla, aby už byl konečně pryč. Já nevím, no. Strašně mě jeho společnost znervózňovala."
,,Jak by taky ne," řekla už trochu klidněji. ,,Vždyť víš, co se o něm povídá. A navíc napadl Alexe. Já bych se asi strachy...No to je jedno."
,,V pondělí si s ním o tom na fakultě promluvím."
,,Proč?"
,,Třeba protože chci vědět, co tam dělal. A za co má záznam."
,,To mi pak řekni taky, to mě zajímá. Dáš si kafe?"
,,Ani ne. Půjdu domů, chtěla jsem ti to jenom říct, protože do pondělka bych to nevydržela."
,,Jak chceš." Vstala a šla ji vyprovodit. ,,Jen mi, prosím, slib, že až si s ním půjdeš v pondělí promluvit, tak si vyber dobu, kdy se zrovna nebude podpalovat nebo vyvádět nějakou podobnou inteligentnost."
Chtěla se usmát, ale výsledkem byl jen jakýsi kyselý úšklebek. ,,Takže už věříš, že si tu ruku zapálil?"
,,Po tom, co jsi mi vyprávěla, asi začínám."

Z koleje mířila rovnou ke stanici metra. Byla už tma, i když bylo teprve půl osmé. Ať se Gabriela snažila jak chtěla, nemohla dostat Samuela z hlavy. Napadlo ji něco o magii, když si všimla, že u automatu na lístky stojí právě on a dívá se na ni.