Polibek na rozloučenou (7)

Oběd, který mu Gabriela ohřála v mikrovlnné troubě, do něj padal rychlostí blesku. A na kafe, které mu uvařila, měl takovou chuť, že si spálil špičku jazyka.
,,Kruci," ulevil si. Položil kouřící hrníček zpátky na stůl a pokračoval v jídle.
,,Jemine, ty jsi musel mít příšerný hlad," usoudila Gabriela.
Zvednul oči od talíře a kývnul. ,,Doufám, že nevypadám jako nenažrané prase."
Mile se na něj usmála. ,,Ne. Vůbec ne." Zády se opírala o kuchyňskou linku a pohrávala si v prstech s utěrkou. ,,Same?"
,,Hm?"
,,To tetování na krku máš už dlouho?"
Polknul. ,,Dal jsem se tetovat, když mi bylo šestnáct. Souhlas rodičů jsem zfalšoval."
,,Kde jsi na to vzal peníze? To muselo stát minimálně tisícovku."
,,To ne," vyvedl ji z omylu. ,,Něco málo nad osm set. Kdyby to bylo barevný, tak by to asi tu tisícovku přesáhlo. Schoval jsem si na to prachy z Vánoc."
,,A co to vlastně je?"
,,To nepoznáš?"
,,Nikdy jsem to nezkoumala."
Polknul poslední sousto, vstal od stolu a předstoupil před ni. Nahnul hlavu na stranu a levou rukou si stáhnul triko z pravého ramene, aby viděla tetování v celé své kráse. Gabriele se naskytnul pohled na růži s dlouhým stonkem, která byla obmotána pavučinou, na níž se vyjímal dokonale vykreslený tlustý pavouk.
,,Páni," špitla obdivně. ,,Když na to koukám takhle zblízka, je to nádherná práce."
,,A když na to koukáš z dálky?" zeptal se.
Pokrčila rameny. ,,Z dálky to vypadá jako černé něco."
Zazubil se na ni. ,,Ona je někdy docela sranda jít jen tak po městě a všímat si lidí, kteří ti civí na krk a snaží se rozpoznat, co je to za obrázek."
,,Sebastian kdysi řekl, že to bude určitě smrtka."
,,Tu si chci vytetovat na prdel. Aby věděla, co si o smrti myslím."
Gabriela dostala záchvat smíchu. Tiskla si utěrku ke rtům, aby nebyl její smích moc hlasitý, oči se jí leskly a začala červenat.
,,Zas tak vtipné to nebylo," řekl Samuel. ,,Dokonce bych řekl, že to vůbec nebylo vtipné."
Ale ona se smála dál. I jemu začaly cukat koutky, když ji pozoroval.
,,Tak už toho nech," řekl a vytrhnul jí utěrku z rukou. ,,Nebo u toho aspoň dýchej."
,,Promiň," vysoukala ze sebe a začala zhluboka dýchat, aby ji smích přešel. ,,To byl jenom obyčejný záchvat. Občas se mi to stává."
,,Směješ se moc hezky," řekl popravdě. Hned by to ale nejraději vzal zpátky. Komplimenty nebyly jeho silná stránka. V podstatě je ani neměl rád.
,,Díky." Zářivě se na něj usmála. Úsměv dosáhl až k jejím očím a vypadala, jako by celá zářila. V tuhle chvíli byl Samuel rád, že jí ten kompliment řekl.
Udělal krok k ní a přiblížil svoje rty k jejím. Všiml si, že zavřela oči. Jen pár centimetrů je dělilo od toho, aby se jich rty spojily.
Ježiši, co to děláš?! problesklo Samuelovi v mysli. Tohle nesmíš. Tímhle si to komplikovat nesmíš!!!
Rychle hlavu odtrhnul a udělal tři kroky zpět. Gabriela zmateně otevřela oči. Srdce jí splašeně tlouklo a třásla se jí kolena.
,,Samueli..."
,,Ne, prosím, nic neříkej," skočil jí do řeči. ,,Tohle nesmím. Zapomeň na to."
,,Co nesmíš? Políbit mě?"
Kývnul. ,,Neptej se proč. Nepochopila bys to."
Moc chtěla vědět, co se mu teď honí hlavou. Dala by cokoli za to vědět, proč ji nesmí políbit. Ale rozhodla se respektovat jeho prosbu. ,,Dobře."
,,Měl bych jít."
,,Kam bys šel?"
,,To je jedno. Neměl bych tady teď zůstat."
,,Já tě nepustím," řekla odhodlaně. ,,V noci je venku zima a ty máš jenom lehkou bundu. Přespi tady."
Sevřely se mu útroby. Tohle naposledy pocítil, když poprvé líbal Julii. ,,Gabrielo, nemyslím, že to je dobrý nápad."
,,A mrznout venku je dobrý nápad?" Pokrčila rameny. ,,Pak mi už nikdy neříkej, abych šéfovi řekla, ať se mě nedotýká."
Musel uznat, že to byl dobrý argument. ,,Tak jo. Zůstanu. Děkuju."
,,Není zač." Přešla ke stolu, z nějž vzala talíř s příborem a obojí strčila do myčky. ,,Já teď půjdu do sprchy. Ty si můžeš vypít to kafe."
Plácnul se do čela. ,,No jo. Kafe."

Nejdřív mu nabídla k přespání postel své sestry. Když odmítnul, nabídla mu postel rodičů. Tu odmítnul ještě rázněji. Nakonec ulehl na gauči v obýváku. Gabriela vklouzla do své postele, přitulila se k plyšovému medvídkovi, kterému chybělo jedno oko, a propadla se do spánku dřív, než chtěla.
Samuel usnout nemohl. Byly dvě hodiny ráno a on se necítil unavený. Byl na sebe pyšný, že odmítnul lože ve stejném pokoji jako Gabriela. Napadaly by ho hříšné myšlenky. Představoval by si, jak by se jí dotýkal. Nejdřív přes šaty, pak i pod nimi. Představoval by si ji nahou. Ležela by na posteli a vztahovala by k němu ruce. On by k ní přistoupil, políbil by ji na rty, které se umí tak krásně smát, vzal by do ruky nůž a přiložil jej na její bílé hrdlo. V očích by se jí zableskl strach a on by na ni tak dostal ještě větší chuť. Nožem by pomalu přejížděl po celém jejím těle. Po krku, na němž by zběsile pulzovala krkavice, po pevných, plných prsou, které by se vzdouvaly a zase klesaly s každým jejím nádechem. Po plochém břichu, štíhlých stehnech a vypracovaných lýtkách. Chvěla by se. Celá by se chvěla a naskočila by jí husí kůže.
Dost! řekl si Samuel rázně a posadil se. Prohrábl se ve vlasech a dvakrát se zhluboka nadechl. Vždyť s ní není ani ve stejném pokoji a už ho napadají takové zvrhlosti. Vstal a po špičkách kráčel k jejímu pokoji. Něco mu říkalo, ať ji nechá klidně spát, ale ta druhá strana mysli, ta zkažená strana, ho hnala k ní.
Otevřel dveře, strčil do nich hlavu a pohledem vyhledal obrys jejího těla. Spala na zádech, jednu nohu měla pokrčenu v koleni. Pásl se pohledem na štíhlou siluetu její nohy. Tiše jako myška vešel do pokoje, zavřel za sebou dveře a následně se o ně zády opřel.
Na mysli mu vyvstal Áres. Představil si, jak by se po ní procházel. Prozkoumal by každou skulinku jejího těla. Kdyby se neprobudila, ulehl by ve žlábku mezi prsy. Kdyby se probudila, začala by ječet a on by ji kousnul. Ta představa mu rozbušila srdce.
,,Gabrielo."
Spala dál, ani se nepohnula. Přistoupil až k posteli, sklonil se k ní a zašeptal jí do ucha: ,,Gabrielo."
Pomalu otevřela oči a když si ho všimla, škubla sebou a rychle se posadila. Trvalo pár vteřin, než se vzpamatovala.
,,Sakra, Samueli. Co tady děláš?"
,,Nemůžu spát."
,,Gauč je tvrdý?"
,,Ne. Jen prostě nemůžu. Nechci."
,,A co chceš po mě?" Vlastně ani nevěděla, jestli chce znát odpověď.
,,Tebe."
Zachvěla se. ,,Cože?"
,,Nebudu se opakovat." Vstal a šel zpátky ke dveřím. ,,Jsi nebezpečná, Gabrielo. Jsi pro mě strašně nebezpečná."
Zaklapl za sebou dveře, vrátil se na gauč a do minuty spal překvapivě jako mimino. To Gabriela od jeho návštěvy oka nezamhouřila.

,,Kecy." Sebastian zakroutil nevěřícně hlavou, poposedl si na lavičce a dopřál si šluka z mentolové cigarety. ,,Gábi, přiznej, že teď kecáš."
,,Ne." Kousla do jablka a chvíli mlčela. ,,Hrozně jsem se ho lekla, když se nade mnou zjevil. Byl jako duch..."
,,Poltrgeist," skočil jí do řeči.
,,To taky," kývla. ,,No a když mi potom řekl, že mě chce, že jsem nebezpečná..." Zoufale rozhodila rukama. ,,Nemohla jsem usnout. Bála jsem se, že za mnou zase přijde. Dokonce jsem i litovala, že jsem ho u sebe vůbec nechala přespat."
,,Božínku." Sebastian pomalu vyfouknul kouř. ,,Takhle tě děsit. Mě osobně by z toho asi kleplo."
,,Dík, že se mnou soucítíš."
,,Ale stejně," řekl a lehce se usmál. ,,Je to kus."
,,Beru zpět to o tom soucítění," řekla otráveně. ,,Myslela jsem, že chodíš s Patočkovým vnukem, tak proč...."
,,Ne, s Daliborem nechodím. Jsme jenom moc dobří kamarádi."
,,Tak promiň."
,,V pořádku. Jsem ochotný ti to odpustit. Dokonce jsem ochotný ti odpustit i to, že Samuel jede po tobě a ne po mě."
,,Budu dělat, že jsem to neslyšel," ozvalo se jim za zády.
,,Myslím," řekl Sebastian, ,,že mám právě obličej červený jako paviání pozadí, takže mě omluvte."
V mžiku se zvedl a odcupital. Samuel se pousmál a kecnul si na lavičku místo něj.
,,Co ty tady? Ráno jsi mi řekl, že do školy dnes nepůjdeš." Štvalo ji, že ho zase neslyšela přicházet.
,,Však já do ní taky nejdu," řekl klidně. ,,Přinesl jsem ti dárek."
,,Dárek?" Mrskla ohryzkem do odpadkového koše. ,,Čím jsem si jej zasloužila?"
,,Jsi na mě hodná," řekl.
Chtěla se na něj usmát, ale pořád v ní zůstával podivný blok z jeho noční návštěvy. ,,Za to mi dárky dávat nemusíš."
,,Nemusím," souhlasil. ,,Ale chci. Najdeš ho ve své skříňce na fakultě."
,,Jak ses dostal do mé skříňky?" zeptala se ostře.
Ale on neodpověděl. Vstal a šel si po svém. Ani se neotočil, když na něj volala. Gabriela ještě chvíli seděla na lavičce. Potom ji přemohla zvědavost. Běžela na fakultu, ke své skříňce. Odemkla ji a nakoukla dovnitř. Zůstala zírat s otevřenou pusou.