Polibek na rozloučenou (8)

,,Panebože," hlesla Ema, když jí Gabriela ukázala, co má ve skříňce. ,,To je nádhera."
,,Kolik jich asi je?" Gabriela vztáhla ruce k obrovské kytici rudých růží, která byla svázána černou stuhou.
,,Tak je spočítáme."
,,Páni," vyklouzlo jí, když vzala kytici do rukou. ,,Je dost těžká."
,,Je jich alespoň sto." Nahnula se k jednomu z poupat a přivoněla si. ,,Miluju růže."
,,Já taky. Myslíš, že to věděl?"
,,Je to možné."
,,To muselo stát strašně moc peněz. Vždyť jedna růže stojí minimálně dvacku."
,,To přidej."
,,Stejně se mi ale vůbec nelíbí, že se mi vloupal do skříňky."
,,Mě už vůbec ne. Ale ty růže jsou překrásné. Odpustila bych mu to."
,,Asi mu to taky odpustím," řekla a rozesmála se.
,,A co je támhle to?" ukázala Ema na černou obálku v rohu skříňky.
Gabriela se zamračila. ,,Nevím. Nevšimla jsem si, že mi tam dal ještě něco." Podala růže Emě a natáhla se po obálce. ,,Jestli bude uvnitř nějaký dopis..."
,,A co by tam asi bylo jiného?" zeptala se Ema ironicky.
,,Nevím. Třeba lístky do kina."
,,Se Samuelem jedině na nějaký horor. Samotnou bych tě tam stejně nepustila."
,,Opravdu?"
,,Jo. Stále si o něm myslím to stejné. Vůbec se mi nelíbí, že jsi ho u sebe nechala přespat."
,,Už to neřeš. Vrať ty růže do skříňky, musíme na hodinu. Doufám, že nezvadnou."
,,Vypadají svěží. Určitě je polil nějakým tajemným lektvarem, aby nikdy neuvadly."
Zasmála se. ,,Nedivila bych se tomu."

Větný rozbor Gabriela nesnášela už na základní škole. A navíc jí nikdy nečinil potíže, takže usoudila, že bude vhodnější otevřít obálku od Samuela, než dávat pozor na hodině. Vzala obálku do rukou a přivoněla si k ní. Voněla jako on. Pomocí pilníku na nehty, který měla vždy při sobě, obálku opatrně otevřela a vyndala ven papír s opálenými okraji. Napadlo ji, že bylo absurdní myslet si, že by jí napsal dopis na obyčejný dopisní papír. Samuel měl krásný, upořádaný rukopis. Soustředěně se dala do čtení.

Gabrielo,

nechci ti znovu děkovat za to, že jsi mě u sebe nechala přespat. Ty víš, že jsem ti za to vděčný. Chci psát o něčem jiném. O něčem, co mě trápí od chvíle, co jsem tě poznal. Ani vlastně nevím, proč mám potřebu ti to sdělit. To se ve mně asi probudila ta má dobrá stránka. Překvapuje mě to, protože většinou světu ukazuju tu špatnou.
Oblíbil jsem si tě. Hodně jsem si tě oblíbil. Za tak krátkou dobu, co se známe, vždyť je tomu sotva pár dní, jsi mě připravila o klidný spánek. Vídám tě ve svých snech. Klečíš na zemi, pláčeš a zoufale voláš o pomoc. Nesnesu, vidět tě plakat. Jsi pak tak křehká, tak zranitelná...
Vyhýbej se mi, Gabrielo. Pokud chceš žít dál spokojeným a klidným životem, tak se mi vyhýbej. Zapomeň, že jsme se kdy potkali. I já zapomenu. Sice to bude těžké, ale bude to tak lepší. Jsi pro mě nebezpečná a já jsem nebezpečný pro tebe. Smrtelně nebezpečný. Nechci, abys dopadla jako Julie. Nepřežil bych to.

Sbohem.

P.S.: Kdybych tě včera večer políbil, nedokázal bych přestat. A to by byla tvoje i moje zkáza.

Dočetla poslední větu a tiše se rozbrečela.

,,Samueli!" vykřikla matka, jakmile zaslechla rachocení klíče v zámku. Vstala z křesla a pospíchala ke vchodovým dveřím. Vroucně svého syna objala. On ji ne.
,,Matko, co to vyvádíš?" zeptal se otráveně.
,,Odpusť mi, že jsem tě vyhodila. Moc mě to mrzí, stydím se za to."
,,Tak už mě pusť." Pokračoval, až když uposlechla jeho prosbu. ,,Neomlouvej se. Když jsi byla dopoledne vyvenčit Kurta Cobaina, štípnul jsem ti z peněženky tři tisíce. To mi jako tvoje omluva stačí. Přišel jsem si pro věci."
,,Cože? Pro co sis přišel?"
,,Pro věci."
,,Ne!" vykřikla zoufale a rozbrečela se. ,,Kam bys šel? Vždyť ty nemáš kam jít."
,,Pro věci do školy, matko." Zmateně se na něj podívala, proto dodal: ,,Večer mám cvičení z gramatiky a už mám absenci, tak tam musím jít. Až se vrátím, mohlo by tu na mě čekat kafe a koláč."
Spadnul jí kámen ze srdce. Setřela si hřbetem ruky slzy z očí a s úsměvem řekla: ,,Jak si přeješ, zlatíčko."
,,Mohli bychom si spolu potom u toho kafe promluvit."
,,Jistě. A o čem? Máš něco na srdci?"
,,Kromě jizev?" Přemýšlel. ,,Jo, rád bych ti povyprávěl o jedné holce."
,,Podobá se Julii?"
,,Ne," zakroutil hlavou. ,,Je úplně jiná."

,,Slečno, jste v pořádku?" přerušila sympatická doktorantka svůj výklad o větném rozboru a starostlivě se zadívala na Gabrielu. ,,Stalo se vám něco?"
,,Já..." Gabriela popotáhla a zmuchlala dopis od Samuela do kuličky. ,,Promiňte."
,,Gábi, co je?" Ema se dotkla jejího ramene. ,,To ten dopis?"
,,Dopis?" povytáhla doktorantka obočí. ,,Vůbec nechápu, co se tady děje."
,,Moc se omlouvám," vzlykla Gabriela. ,,Mohla bych na chvíli...Mohla bych na chvilku..."
,,Jistě," pochopila. ,,Jděte. Jděte se provětrat."
Gabriela se zvedla ze židle, rychle vylovila z tašky papírové kapesníky a odešla. Poplakala si na záchodě. Proklínala Samuela. Proklínala chvíli, kdy se jí připletl do cesty.
,,Že já kráva na něj ty policajty nezavolala."
Když si uvědomila, že už prolévá slzy docela dlouho a nemá vlastně proč, vysmrkala se, utřela si mokré oči a vrátila se do třídy. S rozhodnutím, že takhle s ní Samuel zacházet nebude.
Jakmile hodina skončila, začala Ema vyzvídat. Gabriela jí na vysvětlenou podala zmačkaný dopis.
,,To je ale kretén," vyletělo Emě z úst, když dopis dočetla. ,,Jak to jako myslel? Neprotiřečí si tak trochu?!"
,,Hrozně mě to zabolelo, že mě od sebe posílá pryč. Že se mnou chce přerušit kontakty. Já se s ním nechci přestat stýkat. Mám ho ráda."
,,Gábinko, já si ale myslím, že by bylo lepší...."
,,Teď si protiřečíš ty," prskla po ní.
,,Nebuď na mě protivná. Je od něj sice hnusné, že ti tohle napsal, ale na druhou stranu...Z toho dopisu jde strach. Radši se s ním přestaň stýkat. Bude to tak lepší. Kdoví, co tím chtěl říct. Tak jako tak, nech ho být."
,,Asi," uznala po krátké pauze. ,,Asi to bude lepší."
,,Uděláš to?"
,,Měla bych. Ale nic ti neslibuju."
,,Copak tě nevyděsilo, co v tom dopise píše?" Ema se plácla do čela.
,,Ale vyděsilo," kývla okamžitě. ,,Jenže Samuel je..."
,,Gábi," skočila jí do řeči. ,,Kašli na něj. Je to šílenec, prostě magor. Ať si najde nějakou jinou, ty jsi pro něj moc dobrá."
Gabriela si vzdychla, vzala kytici ze skříňky a mrskla ji do prvního koše, který potkala.