Ve stínu Falconu, kptl V - nedokončeno

Bylo za pět devět. Ian stál před poštou a četl si úřední desku. Za chvíli přijde Kamila Porková do práce a nejlepší bude, když jí vyspovídá teď, když tu ještě nikdo není.
Sotva na to poyslel, uslyšel kolo brzdící na štěrku a zpoza rohu se vynořila úřednice se svojí modrou Libertou, kterou postavila do stojánku a pečlivě zamkla.
,,Dobré ráno, Kamilo."
,,Ano? Přejete si?"
,,Potřeboval bych se něco dozvědět o pár psaních."
,,Tak pojďte dál, snad vám budu moct pomoci." Odemkla dveře, Ian jí je podržel a vstoupili dovnitř. Kamila se posadila do svého křesla u přepážky a otočila se směrem do místnosti. Ian se o přepážku ležérně opřel a podal jí tři obálky. Vzala si je.
,,Podívej se na ty dopisy, co je na nich zvláštního?"
,,No není na nich razítko, adresa, známka, nic..."
,,Ano, ale přesto si našli svého adresáta. Jen jeho jméno na obálce je. Já se ptám, jak je to tedy možné?"
Kamila se zvláštně usmála.,,To je jednoduché. Slečna nebo paní, co je tu odávala, nepokládala za nutné, aby byly jakkoliv označovány. A já ostatně taky ne. Za známku zaplatila a pan Lešný nějaké razítko pro doručení dopisu nepotřebuje."
,,Slečna nebo paní říkáte? Můžete mi o ní ještě něco říct?"
,,Nevím, proč vás to zajímá, ale snad to není žádné tajemství. Byla to hezká vysoká blondýnka, tak třicítka. Na můj vkus trochu moc vyzývavě oblečená, ale jinak vyadala docela obyčejně." Kamila pokrčila rameny.
Ian nad tím chvíli dumal.
,,To je zajímavé. A nepřišlo vám divné, že podává dopisy na poště, kde jí naúčtujete známku, když ho vlastně klidně mohla donést až do schránky?"
,,Ale ano, to jsem se jí také ptala. Že prý by se tam nemohla ukázat-že je spolužačka ze střední, nebo co. Prý je to trochu tajné a ještě kdesi cosi a že nechce, aby to věděla jeho manželka... Spiklenecky při tom mrkala a já si řekla, že mi to vlastně může být jedno. Koneckonců náš zákazník, náš pán."
,,Aha. Nic víc tě nenapadá?"
,,A proč vás to tolik zajímá? Snad nejste Lauřin soukromý vyšetřovatel?"
,,Ne, to nejsem..."
,,Co v tom tedy je?"
,,Ale vlastně nic." Ian začal mlžit ,,Takže jestli už tě nic nenapadá...?"
,,Ne, nenapadá. Nashledanou pane Serwielde!"
S lehkou úklonou se Ian otočil ke dveřím a odcházel.
,,Tak počkejte přece." volala na něj s předstíraným spěchem Kamila. ,,Že ste to vy... Měla zelenou toyotu, malou. Nic víc už opravdu nevím..."
,,Tak děkuji. A nashledanou."

Slunce se klonilo k západu, mezerami mezi rozeschlými prkny pronikaly jeho zlatavé paprsky, ale v místnosti bylo dost temno. Kroužek blikotavého světla uprostřed místnosti měla nasvědomí malá dohasínající svíčka. Trojlístek chlapců okolo ní se tlumeně bavil.
,,Nevim, fakt nevim, jak bysme se tam mohli dostat. Fine, víš co řikal Chico - to lano se nedá zaháknout tak, aby se slezlo přímo k jeskyni."
,,Jo, aspoň už víme, proč to tamtudy ani Serwield nezkoušel..."
Janek se rozhovoru jako tradičně neúčastnil. Jen přejížděl pohledem z jednoho na druhého a nechával si své názory pro sebe.
,,No dobře, ale jak se tam teda chceš dostat? Podle mě by bylo nejlepší se na to vykašlat a zůstat u krocení Ronových koní."
,,To budem samozřejmě dělat taky, ale do tý jeskyně se chci stejně podívat."
,,Tak se nauč lítat!" vykřikl zlostně Ricky.
Fin neodpověděl, se znechuceným výrazem vyrazil ze dveří. Ty se rozlétly a práskly o krabice za nimi. On se ale ani neotočil a pelášil ze schodů.
Venku zamířil k ohradám. Postupoval pěšinou mezi jízdárnou a výcvikovou kruhovou ohradou. Loudal se. Tady kde ho nikdo nemohl vidět, vytáhl z kapsy dvě cigarety a kus papíru. Jednu cigaretu vrátil zpět, druhou si vložil ležérně do pusy. Rozbalil zmačkaný papír a dnes už asi po páté se snažil přijít na to, co znamená. Stálo na něm: DNES VEČER V 11 NA FALCONU. PŘIJĎ SÁM...
Co tohle má znamenat? Našel papír připíchnutý na sloupku u plotu, když šel tátovi pro noviny. Nikomu o něm neřekl a neměl to ani v plánu. S naivní samozřejmostí si jeho obsah vztáhl na sebe a zrovna uvažoval, jestli se podle dotyčného dopisu zařídí, když zaslechl rychlý dusot mnoha kopyt. Cigaretu i papírek upustil do bláta a utíkal pryč. Koneckonců, klidně to mohl být táta - a vidět ho s cigaretou... To by byl tanec!
Zmizel právě včas. Po pěšině se od ohrady ke stájím prohnala skupina koní. Dick na své hnědce jel poslední. A jeho Rezsta pohřbila svým kopytem papírek i cigaretu definitivně.

West seděl ve svém domku a přikládal si led na oteklý loket, když si pro své opravené sedlo přišel zdejší šprýmař a cowboy Karl.
,,Ale Westíku, copak se nám stalo?"
Dotyčný vyskočil ze židle a sedlo po Karlovi mrsknul. Ráznější opatření mu znemožnil jen bolavý loket. (nesnášel když mu někdo řikal Westíku - cítil se pak jako nějaké psí koště) Přesto odpověděl: ,,Dostal jsem..."
,,Přes hubu? Konečně! A od koho?"
,,Dveřma ty pitomče!"
,,Nemáš strkat pracky, kam nepatří!"
...a na to neměl West co odpovědět.

Kostelní zvon ve vsi odbíjel jedenáct hodin této větrné a pošmourné noci. Na Falconu stál a směrem ke spící osadě se díval černě oděný muž. S jistou netrpělivostí pohlížel na hodinky a čekal. Čas neúprosně běžel. A tak plynuly vteřiny, minuty... až jeden krátký úder do zvonu ohlásil čtvrt na dvanáct.
Muž se zlostným úšklebkem naposledy mrknul na drahé hodinky, zahrozil osadě pěstí a začal kvapně scházet dolů.

Další den se Ian vydal do vsi. Vyptával se na zelenou toyotu, která měla stát před poštou. Nikdo si nedokázal vzpomenout - jen pár důchodců bylo v tak časnou hodinu vzhůru. Dva z nich si nejasně uvědomovali, že před poštou nějaké auto stálo, snad i zelené, ale jestli to byla toyota...
Celkově vzato se nic nedověděl.

Ron pozoroval svoji ženu. Něco mu na ní připadalo zvláštní. Usmířili se už předevčírem, ale kolem ní jakoby se stále tyčila neviditelná hradba. Přisedl si k ní na lavičku na západní straně svého domu a v tichosti spolu pozorovali postupující večer.
,,Stalo se něco?"
,,Ne, mělo by?"
,,Připadá mi, že se mnou nemluvíš." lehce vyčítavý tón se Ronovi nepodařilo skrýt.
,,Ale to si jen něco nalháváš." s povzdechem se opřela o jeho rameno.
Dlouho takhle seděli. Udělalo se chladno. Ron došel pro teplé oblečení a dvě deky a protože se na dnešek krásně vyjasnilo, mohli v klidu pozorovat noční oblohu posetou miriádami hvěz. Setrvávali tak skoro až do půlnoci, kdy k nim náhlý závan větru donesl kouř. Protože válo od severovýchodu, musel Ron obejít dům, aby se mohl porozhlédnout. Nic neviděl, ale kouř byl cítit stále silněji.
Noční ticho proťalo vyděšené koňské ržání, Ron se automaticky otočil směrem ke stájím. Z okna ze střední části vyšlehl plamen. Jakoby zkameněl - s hrůzou hleděl na jazyky nenasytných plamenů.
Dlouhé tři vteřiny se nic nedělo. Pak se konečně probral. Rozběhl se doprostřed dvorce, kde stála studna a na ní visel i poplašný zvon. Jeho zvuk se rozlehl statkem... Jakmile se objevil první člověk, rozběhl se Ron do stájí.
Ty se dělily na tři základní křídla s tím ,že východ byl pouze ve východní části, kde žily chovné klisny a kobyly s hříbaty. Západní křídlo obývala elita - závodní koně a chovní hřebci, uprostřed nějaká ta omáčka.
A právě tam to chytlo. Lidé se sbíhali, někdo běžel zavolat hasiče. Polonahý West, Ian, Ron a další tři muži vyváděli zděšené klisny. Jen je zaháněli do ohrad a okamžitě se vraceli zpátky.
Východní křídlo vyprázdnili rychle. Požár se ještě tolik nerozšířil a postupoval víc na druhou stranu - k západu. Zavál čerstvý vítr a rázem se oheň začal rozdmychávat. Plameny ohlodávaly trámy vystužující strop i jednotlivá stání, která byla skoro celá ze dřeva a tak hořela také snadno. Koně, co v nich stáli, šíleli - kouř a plameny měli z první ruky. Bili kopyty o stěny boxů a vyděšeně ržáli.
Ron se bezmocně rozhlédl - oheň postupoval, hasiči nikde, koní moc a lidí, co by tu mohli manévrovat málo.
,,Zotvírejte boxy, pusťte je - jinak to nepude!" zakřičel, aby ho přes hukot plamenů bylo slyšet.
Sám hned přiskočil k prvnímu ze stání, ze kterého se prokopával Archee. Ostatní na nic nečekali a dělali to samé, ale zmatená zvířata nevěděla, kudy se dát, bála se jít v pravo i vlevo.
West naskočil na Archeeho, ostře ho kopl do boků a nasměroval ven. Ten, poslušen příkazu, vystřelil jak šipka a ostatní koně se pudově vrhli za ním. Muži hbitě uskákali a nechali proletět to malé stádečko.
,,Teď musíme do západního, dělejte." Ron pobízel ostatní.
,,Těžko se tam dostat. A i tak nebudou chtít přes ty plameny."
,,Nějak to zvládnem! Tak pojďte!!!" Jeho myšlenky se upínali k několika těm úžasným stvořením, ale hlavně k jeho Cortézovi
Ian si změřil postupující plameny, zvenčí ještě zaslechl sirénu, pohledem vybídl Rona a společně se vnořili do oblaka kouře. V nově postaveném západním křídle nebylo naštěstí tolik dřeva a nehořelo tu tak zle, ale štiplavý kouř nutil ke kašli a dusil koně i lidi.
Spíše po paměti se Ian propracoval k prvnímu z boxů, kde se vzpínal drobný ryzák. Jen koutkem oka zahlédl Rona na druhé straně, jak dělá to samé. Vzal koně za ohlávku a silou ho táhl ven. Nešel nijak ochotně a hned u prvních plamenů se důrazně vzepřel. Začal se znovu vzpínat a nebezpečně točit. Ian ho přitlačil ke zdi, kde si bleskurychle stáhl svetr a silou vůle mu ho jakž takž omotal kolem hlavy a hlavně očí. Zkusil hřebce znovu pobídnout. Kolem nich se přehnal Ron napůl vlečený mohutným grošákem. Na něj konečně ryzák zareagoval a nechal se vést směrem ven.
V předělu mezi středem a západem potkali vracejícího se Westa ještě se dvěma muži. Ale to už byli téměř venku, plácli koně po zadcích a ti odběhli do ohrady. Ian s Ronem lapali po dechu.
Dvě hasičská auta statečně atakovala plameny proudy ledové vody. Ron se nechápavě díval na ně na stáje, zase na hasiče, až zachytil Risiin pohled. Doběhla k němu:,,Nepomůžou vám, prý to s koňma stejně neumí." dodávala omluvně.
Ron jen zavrtěl hlavou a společně s Ianem se vrhli zpět. Uprostřed se situace začala vyhrocovat. Několik ohořelých trámů se uvolnilo a dalších pár hrozilo zřícením na jedinou průchozí cestu.
Ze vnitř se vynořili dva muži, každý jel na jednom koni a za sebou táhl dalšíno. West o kus dál se potýkal rovnou se třemi zvířaty. Ale spadl mu do cesty ohořelý trám a dva koně se mu vysmekli. Okamžitě se otočili a pádili zpět. Zmateně poskakovali a nevěděli kudy kam. Ronův pokus jednoho chytit skončil v plamenech jednoho ze stání, kam ho hřebec odhodil. Ian k němu přiskočil a usilovně na něm udusával oheň. Ian chytil alespoň druhého z koní a také Rona a mazal ven. Volný kůň je pak málem převálcoval,když usoudil, že sám vevnitř nezůstane a dusal za nimi.
Venku vyčerpaně klesli na trávu. Popálený a na půl udušený West se nehýbal, někdo přes něj přehodil deku a jiný mu přinesl vodu. Ian s Ronem také těžce oddechovali.
Hasiči se přesunuli na sám konec západního křídla, který smáčeli proudy vody a bránili tak plamenům přeskočit na další hospodářské budovy.
,,Jsou... jsou všichni venku?"
,,Neboj myslim, že jo, odpočívej, Rone!"
West seděl za Ronovými zády s námahou se teď sebral a pomalu zavrtěl hlavou. Nehlučně jen pohybem rtů moduloval jméno: ,,Cortéz"
Ian se otočil. Nebyl si jistý, jestli by se přes střed ještě vůbec šlo dostat. Moc šancí ale neviděl.
Ze stájí se ozvalo zoufalé řehtání, spíš jako vyděšený řev, tak silný, že přehlušil i hukot plamenů.
,,Cortézi!!!" Ronovi zoufalstvím přeskakoval hlas. Vyskočil a snažil se běžet ke stájím, ale West ho nevybíravým způsobem strhl k zemi.
Ian se podíval na ně, na plameny a zase na ně. V jediné nanosekundě se mu vybavila vzpomínka na mrtvého Herma a okamžitě věděl, že se nic takového nesmí opakovat. Rozběhl se podél budovy zpět.
Jen jeden z hasičů se mu pokusil postavit do cesty. Rozmluvil mu to dost rázně, až si z toho dotyčný čapl na zadek. Obalil si ruce pytlovinou, co se válela na zemi, a hlavu si omotal svým svetrem.
Do stájí proskočil oknem až úplně vzadu. První myšlenka se mu snažila nalhat, že je v pekle. Nedbal toho a očima hledal Cortézovo stání - ale zbytečně, koni už se dávno podařilo prokopat se ven. Celý zpěněný se točil dokola, couvaje jednou před tím pak před druhým plamenem. Trochu kulhal a přes bok se mu táhl pořádný krvavý šrám.
Ian se k němu přibližoval jak nejrychleji mohl. Ani se nesnažil mluvit - stejně by ho nebylo slyšet. Jen se blížil. Vmanévroval Cortéze do kouta, ale tam byl obrovský žár a kůň se mohutným skokem vrhl zpět. Kopyto prosvištělo Ianovi kousek od obličeje.
A tak se hřebec zase motal uprostřed. Ian se k němu prostě rozběhl a skočil na něj. (při jeho výšce to zas takový problém nebyl) Kůň, jakoby si nevšiml žádné změny, dál pokračoval v řádění. Ian si strhl svetr z hlavy a jakž takž ho připevnil na oči koni. Ten oslepen se aspoň přestal vrhat proti stěnám, ale jinak se točil dál. Ian počkal, až bude natočen hlavou k východu, pak ho důrazně pobídl. Cortéz zvyklý svého jezdce poslouchat se váhavě, ale přece dal vpřed. Tak ho kopl ještě prudčeji a kůň se konečně pořádně odrazil a vystřelil. Ian mu bleskově strhl z hlavy svetr, aby se někde nepřerazili. Jakmile jednou hřebec nabral směr, už se ho držel. Byl to dobrý kůň.
Skokem se přenesl přes hořící trámy a s Ianem ležícím mu na hřbetě vyběhl ven.
Zastavili se až daleko v ohradě, kde z něj Ian vyčerpaně sklouzl. Cortéz pokrytý pěnou se třásl, ale vypadal rozhodně líp než tam uvnitř. Ian se nehýbal ležel na studené zemi a pokašlával. Kdosi k nim přiběhl, přehodin houni přes Cortéze a Iana pobízel, ať zkusí vstát. Společně se pak vydali zpět.
Už z dálky Ian vyhlížel Rona. Nikde ho nemohl najít. Zato zachytil pohled jeho manželky - stála tam s doširoka otevřenýma očima a obdivně se na něj dívala...

Ron už té noci nespal. Hasičům se podařilo oheň úplně zlikvidovat a spáleniště nařídili pouze hlídat a kontrolovat. Obnovení požáru nebylo pravděpodobné. Do svítání scházely méně než dvě hodiny, Ron zničeně seděl v kanceláři a zíral do stěny. Risy zahnal do postele stejně jako lidi z osady, když se postarali o pohodlí koní, z nichž většinu nahnali do jízdárny, aby byli chráněni před chladným větrem.
Vesměs přežily bez úhony, když se nepočítaly malé popáleniny, oděrky a sežehlá srst. Pouze Cortéz měl větší tržnou ránu na boku a malá rezatá kobyla pochroumané kopyto od kopání do stěn boxu.
Teď Ron jen seděl a přemýšlel. Stáje byly prakticky nové a on netušil, kde vezme na výstavbu dalších. Doufal jen, že z těch starýh alespoň něco zbyde. Až odklidí trosky, pozve si statika. Ale co do té doby? Propadal melancholii, když někdo zaklepal na dveře. Vstoupili Ian s Westem.
,,Tak už se di konečně prospat. Přitul se k ženušce a zapomeň na to. Ráno budem řešit další."
,,JO, taky tě zdravim. West má pravdu, takhle si moc nepomůžeš."
Ron na ně jen unaveně koukal. Ale brzy došel k závěru, že vlastně nemá proč jim odporovat. Těžce vstal, ani se neotočil a šel k druhým dveřím.
,,Díky." prohlásil mdle a odešel.