Polibek na rozloučenou (12)

Když přišla Gabriela večer domů, rozplývala se zrovna Klára rodičům o tom, jak skvěle s Matyášem zvládla krátký program i volnou jízdu. Na krku se jí houpala stříbrná medaile. Gabriela ji objala, políbila na tvář a ze srdce jí pogratulovala.
,,Tak, holky," řekl otec. ,,Musím vám něco oznámit."
,,Něco důležitého?" zeptala se Klára.
,,Ano," kývnul hlavou. ,,V práci mi nabídli lepší místo. Pracovní dobu bych si určoval sám a dostával bych mnohem víc peněz."
,,A chceš nám oznámit, že za ty penízky navíc pojedeme v létě na Havaj, že?" zeptala se Gabriela s úsměvem.
,,Ne," zakroutil hlavou. ,,Chci vám říct, že bychom se museli přestěhovat do Brna."
Gabriela pocítila podivné sevření kolem srdce. ,,Ne."
Otec si ji změřil pohledem. ,,Proč ne?"
,,Studuju tady. Klárka taky. A má tady partnera na bruslení."
,,Toho si najde i v Brně."
,,Tak to ne," zaplakala Klára. ,,Já se nechci stěhovat na druhou stranu republiky. Chci zůstat tady a dál bruslit s Matyášem."
,,A já nehodlám opustit svoje kamarády."
,,Nebudeš je muset opustit," reagoval rychle. ,,Přes týden bys byla na koleji."
,,A co já?" Kláře se do očí nahnaly slzy. ,,Co já?"
,,Přestoupíš na gymnázium do Brna."
Teď už se Klára rozplakala. ,,To mi nemůžeš udělat."
,,Budeme se mít líp."
,,No to teda nebudeme." Vstala od stolu a vzlykla. ,,Jestli se někdo bude mít líp, tak maximálně ty, tati. Já tady mám kamarády. A Matyáše. A mám ho ráda. Nechci od něj pryč."
,,Asi budeš muset, protože já jsem odhodlaný tu práci vzít."
,,Nenávidím tě!" zařvala na něj a utekla do pokoje.
,,Já nikam nepojedu," řekla Gabriela.
,,Ještě ty začínej," pronesl otráveně. ,,Jsi snad dospělá, ne? Tak bys měla být i rozumná."
,,Nepojedu," zakroutila rázně hlavou. ,,Mám tady přítele."
,,Přítele? Že o tom nevím."
,,Spala jsi u něj?" zeptala se maminka. ,,Všimla jsem si, že jsi nepřišla domů."
,,Jo, spala jsem u něj. A s ním. Takže snad dokážete pochopit, že chci zůstat s ním."
,,Podívej se, Gabrielo, mě to nezajímá," řekl otec. ,,Prostě se v půlce dubna stěhujeme a hotovo."
,,Hmm." Gabriela se rozhodla hrát na city. ,,Tak beze mě."
,,Nebuď hloupá."
,,Nejsem hloupá."
,,Z čeho tady budeš asi tak žít? A kde budeš bydlet?!"
,,Něco se najde." Otočila se na patě a odcházela.
,,Kam jdeš?" zavolal na ni otec.
,,Za Samuelem."
,,Nikam nepůjdeš. Zůstaneš tady!"
Otočila se a zadívala se mu upřeně do očí. ,,Zkus mi to poručit."

Samuelova matka Gabriele řekla, že není doma. Když si všimla jejího posmutnělého obličeje, dodala, že říkal něco o tom, že jde do metra.
,,A kam?"
,,Asi na Muzeum."
,,Tak děkuju."
Bloumala metrem asi hodinu. Nenarazila na něj. Když se rozhodla, že an to kašle a jde domů, někdo ji zezadu objal a políbil na krk.
,,Ahoj, Gabrielo."
Na rtech jí vykvetl spokojený úsměv. ,,Konečně."
,,Co tady děláš?"
,,Hledám tě."
,,Opravdu? A proč?"
,,Potřebuju být s tebou. Asi to není tvůj styl, utěšovat holku, které doma oznámili něco, co se jí ani trochu nelíbí, ale já teď opravdu potřebuju být s tebou."
Starostlivě s ena ni zadíval. ,,Co se stalo?"
,,Budeme se stěhovat."
Facka na tvář. Tak na Samuela její věta zapůsobila. ,,Kam? Kdy? A proč, sakra?!"
,,Do Brna. Asi za měsíc. Táta tam dostal lepší pracovní nabídku."
,,Ale neskončíš se školou, že ne?"
Zakroutila hlavou. ,,Ne. Ale musela bych tady být na koleji. Už bych neměla na Emu a na Sebastiana tolik času. A na tebe taky ne. Domov bych teď měla tam."
,,Tak nejezdi."
Absurdně se zasmála. ,,Jo, to je super rada. Řekla jsem to už i doma. Ale táta měl pravdu. Neměla bych kde bydlet a z čeho žít."
Cítil, že je smutná. Přitáhnul si ji k sobě a obejmul ji. ,,To se nějak vyřeší, kotě."
Oslovení kotě ji pohladilo na duši. Přitiskla se k němu blíž. ,,Já myslím, že je to beznadějná situace. Táta řekl jasně, že se stěhujeme."
,,Tak já mu jasně řeknu, že nikam nepojedeš. Nechám si tě tady."
Zvedla hlavu a usmála se na něj. ,,To zní úplně jinak než to, co jsi mi řekl ráno."
Uznal, že je to pravda a dodal: ,,Ale to neznamená, že to, co jsem ti řekl ráno, už neplatí. Jen prostě nechci, abys někam odjela."
Dala mu pusu na bradu. ,,Co tady vlastně děláš?"
,,Posprejoval jsem tady zeď. Měl bych se asi zdejchnout, než na to přijdou. Byl bych pak s tím zabarveným batohem na zádech trošku podezřelý."
,,Proč jsi to udělal?"
,,Protože je to švanda."
,,Ničit cizí majetek je švanda?"
Kývnul. ,,Chceš si to zkusit?"
,,Ani ne."
,,Tak v tom případě se mnou pojď ke mně. Kouknem na nějakej film."

V sobotu, když stála Gabriela za kasou, měl šéf prapodivnou náladu. Všem nadával, s ničím nebyl spokojený. Přistoupil ke Gabriele a řekl:
,,Jsi moc pomalá. Jdi od té kasy pryč, vystřídá tě Hedvika."
,,Pomalá?" Gabriela nestačila zírat. ,,Zvládám to."
,,Tak ty budeš ještě drzá, jo? No dobře. Okamžitě jsi do mé kanceláře. Promluvíme si."
,,O čem?"
,,Jdi!"
Poslušně opustila své místo za kasou a šla do šéfovy kanceláře. Smrděla cigaretovým kouřem. Šéf přišel za deset minut. Usadil se do svého koženého křesla a vyjel po ní:
,,Jestli si myslíš, že tenhle obchod potřebuje lidi pomalé jako slimáky, tak se teda šeredně pleteš!"
,,Co jsem udělala?"
,,Nic! Vůbec nic jsi dneska neudělala. Jen se luntáš."
,,Co dělám?"
,,Flákáš se!"
,,To není pravda!" hájila sama sebe.
,,Ty mi budeš odporovat?"
,,Ano, protože nemáte pravdu."
Vstal a přiskočil k ní. ,,Já nemám pravdu?"
,,Ne."
,,Tak víš co, holčičko? Tady končíš."
Vykulila na něj oči. ,,Cože?"
,,Dostala jsi padáka."
,,To nemůžete myslet vážně."
Šéf se dvakrát zhluboka nadechl, zadíval se jí na prsa a řekl: ,,Možná jsem se unáhlil."
,,Prosím?"
,,Asi bych tě neměl vyhodit."
,,Děkuju."
,,Ale možná to udělám."
Byla zmatená. ,,Já vám vůbec nerozumím."
,,Asi po tobě budu něco chtít, abych tě nevyhodil."
Ztěžka polkla. ,,A to?"
Aniž by odpověděl, uchopil jí hlavu do dlaní a přisál svoje rty na ty její.