Polibek na rozloučenou (15)

Samuelův pokoj byl prostorný, vymalovaný tmavě modrou barvou. Jediný nábytek, který pokoj zaplňoval, byla postel, stůl s notebookem, stará židle na kolečkách s černým potahem a skříň. Na stropě se vyjímala sprejem nastříkaná červenočerná pavučina.
Gabriela se posadila na postel a s lišáckým úsměvem na rtech sledovala Samuelův zadek, když se skláněl ke spodní zásuvce stolu. Vyndal z ní ošoupané desky, jejichž barva byla kdysi pavděpodobně černá. Posadil se vedle Gabriely, desky položil na stehna.
,,Když pro mě nějaký člověk něco znamená," začal, ,,nakreslím ho. Nezáleží na tom, jestli ho znám týden, měsíc, rok nebo celý život." Opatrně desky otevřel a Gabriele se naskytl pohled na dokonalou kresbu Samuelovi matky.
,,To jsi vážně kreslil ty?" zeptala se. Nevěděla, že Samuel umí kreslit.
Kývnul. Odhalil další obrázek. ,,Tohle je Daniel."
Gabriela si prohlédla mladého, tmavovlasého kluka s jizvou na špičce nosu. ,,To je tvůj kamarád?"
,,Nemám kamarády," pronesl chladně. ,,Teď už ne. S Danielem jsem vyrůstal. Byli jsme nerozluční. Skvělí kamarádi. Zabil se skokem z okna, když mu bylo patnáct."
,,To mě mrzí."
,,Mě taky. Od jeho smrti se mi nějak nedaří navázat s nějakým jiným klukem tak silný vztah. Asi ani nemám chuť."
Přešel na další obrázek. Dívka na něm byla výjimečně krásná. Měla obrovské oči, malý nos a moc hezky tvarované rty. Do čela jí spadala ofinka a na pravé straně spodního rtu měla piercieng.
,,Julie."
Věděla, že na víc se ho ptát nemá. Ve tváři se mu zračil smutek a v očích měl bolest. ,,Byla nádherná."
,,Byla."
,,Nezasloužila si umřít."
Ještě chvíli pozoroval kresbu, potom ji odložil. Na posledním obrázku byla nedodělaná podobizna Gabriely. Ta na něj překvapeně pohlédla.
,,To jsem já."
Pousmál se. ,,Jo. Ještě to není hotové, začal jsem s tím teprve včera v noci, když jsi usnula."
,,Umíš překrásně malovat, Same."
,,Kreslit," opravil ji okamžitě. ,,To je velký rozdíl."
,,Tak promiň."
,,Chtěl jsem ti ty kresby ukázat," řekl a začal papíry skládat zpátky do desek, ,,protože jsem chtěl, aby sis uvědomila, že si k sobě moc lidí nepřipouštím. A aby sis uvědomila, jak moc pro mě znamenáš, když na jedné z těch kreseb jsi."
Dojalo ji to. Cítila, jak se jí do očí derou slzy, a tak se je snažila zahnat mrkáním. Všiml si toho. Odložil desky a přitáhnul si Gabrielu k sobě. Políbil ji na vršek hlavy a zašeptal, že ji má rád.
,,Já tebe taky," špitla. Odtáhla se, aby ho mohla políbit. ,,Bude se mi stýskat."
,,Prosím?"
,,Až se odstěhuju."
,,Vídat se přece budeme pořád."
,,To je pravda. Ale už ne tak často, jak bych chtěla."
,,Nemysli na to," řekl tiše. ,,Teď ještě ne."
Nezbývalo jí nic jiného, než ho poslechout, když ji položil na postel a začal ji líbat.

,,Proč?!" Klára byla zlostí celá rudá. ,,Protože tak skvělého partnera už neseženu."
,,Ale seženeš," mávnul otec rukou. ,,A ještě lepšího."
,,Ty to vůbec nechápeš! Mám Matyáše ráda."
,,První láska vždycky bolí," špitla maminka z křesla a dál se věnovala pletení.
,,Hele, Kláro," řekl otec přísně. ,,Řekl jsem ti už jednou, že s tebou o tom diskutovat nehodlám. Stěhujeme se a tečka. Budeš se s tím muset smířit."
,,Proč mi ničíš život?" zařvala na něj vyčítavě. Zaslechla rachocení klíče v zámku. ,,Gabrielo!" Kvapně k ní přiskočila. ,,Řekni tátovi něco. Řekni mu, že se nechceme stěhovat!"
Gabriela si vzdychla. ,,Zlato." Objala sestru a nechala ji se rozplakat.
,,Tak mladá dáma se nám vrátila!" Otec si dal ruce v bok. ,,Kdepak jsi se toulala?"
,,Byla jsem u Samuela."
,,Aha. Takže dáváš přednost nějakému pobudovy z ulice před vlastní rodinou."
,,Vůbec Samuela neznáš," odpověděla suše. ,,Tak o něm laskavě neříkej, že je to nějaký pobuda."
,,Jen jsem chtěl naznačit, že budeš spát doma. Ne u něj. Rozumíš mi?"
,,Rozumím," kývla. ,,Ale nejsem si jistá, jestli ti vyhovím."
,,Jsem tvůj otec. Co řeknu, to platí!"
,,Jistě," ušklíbla se. ,,Dvacet let od tebe slyším pořád ten stejný argument."
,,Takže ty budeš drzá?!"
,,Člověk někdy musí být drzý. Jinak by nepřežil. Neplakej, Kláro. Pojď, jdeme na kafe."
,,Nikam!" zařval otec. ,,Doma budete!"
Klára se zastavila, ale Gabriela ji postrčila ke dveřím. ,,Jdi."

,,Vůbec mě nezajímá, že jsi neměl čas," pronesl hluboký hlas, který náležel vysoké postavě v černém dlouhém kabátu.
,,Fakt mě to mrzí," omluvil se Samuel.
,,Jestli hodláš upřednostňovat nějakou holku před prací pro mě, tak..."
,,Ne, to ne," skočil mu do řeči. ,,Všechno napravím. Doženu to."
,,V to doufám." Postava si připálila dlouhou cigaretu. ,,Koneckonců je to čistě v tvém zájmu."
,,Jasně. Hned teď se do toho dám."
,,Ještě není dost tma," upozornila postava. ,,Mohl by tě někdo vidět."
,,Bez obav," mávnul rukou. ,,Dám si majzla."
,,To bych ti radil. Kdyby tě snad někdo viděl, kdyby tě snad chytli poldové, tak o mě nic nevíš. Neznáš mě."
,,Tohle mi říkáš pokaždé. Vím, jaká jsou pravidla."
,,A ještě jedna věc, Samueli." Přistoupil blíž, potáhnul si z cigarety a kouř vyfouknul Samovi přímo do obličeje. ,,Vím o každém tvém kroku. Pokud se ke mně donese, že jsi o mě někomu řekl, zabiju tě."
Nevystrašil ho. ,,Jak je ctěná libost."
,,Máš dost prostředků?"
,,Jo."
,,Včera jsem přemýšlel, kde to skladuješ."
,,V pokoji, který kdysi patřil jedné holce, co bydlela se mnou a s mojí rodinou."
,,Nemůže to tam nikdo najít?"
,,Ne," řekl jistě. ,,To tě vůbec nemusí znepokojovat. Nikde to není ve větším bezpečí."
Postava poplácala Samuela po zádech a odešla.