Stejná, ale jiná...(16)

Zazvonilo. Šla jsem pozdě a bylo mi to dokonce i trochu blbý. ´Sakra, kdo se v týhle škole má vůbec vyznat?!´ naštvaně jsem si to rázovala po jedné chodbě.
„Tak si pohni, zas přijdem pozdě,“ uslyšela jsem hlas.
„Snad se nebojíš?“ ozval se další.
„Neblbni, dneska má k nám přijít někdo novej. Dyť říkal, ať sme tam včas,“ odporoval první.
„Mohla by to být nějaká holka, z těch všech kluků je mi tam už blbě,“ řekl druhý a mě docvaklo, že by mohli jít tam, kam sem měla namířeno i já.
„Kam vy dva dete?“ zastavila jsem se a zavolala na ně.
„Na hodinu, kam asi,“ reagoval ten druhý, když mě došli.
„Sme z DEMS,“ doplnil ho ten první.
„Prima, tam du taky, takže kudy,“ protočila jsem oči. Oba se po sobě koukli a vybuchli smíchy.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se spíš ze zvyku, než ze zvědavosti.
„Tudy,“ řekl ten první a ukázal na dveře vedle mě.
„Aha,“ kývla sem hlavou a otevřela dveře. Bez klepání. Za což sem si u nich připsala body.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem na úvod.
„Posaď se, deš pozdě,“ zazněl Jirkův hlas. Nepřekvapilo mě to, čekala jsem to. ´Od Mony ani nic jinýho čekat nešlo,´ pomyslela jsem si.
„A co vy dva?!“ zadržel moje dva pronásledovatele.
„No, my sme se zdrželi,“ začal ten druhý machrovsky.
„Zdrželi? Tak já vás asi taky zdržim! Teď sednout!“ vyštěkl a napojil na předešlé povídání.
„Jak jsem už říkal, je jich moc a protože vy máte polovinu jejich krve, měli byste to zvládnout. Půjde skupina Libora. Vše jasné?“ zeptal se.
„No, já bych měla otázku,“ odvážila jsem se. Netvářil se zrovna nadšeně, ale pokynul mi, abych pokračovala.
„O co tu vůbec jde? Co to je za skupinu a co se tady řeší?“
„Myslel sem, že to bude jedna otázka. Na tohle se pak zeptej někoho ze tvých partnerů, tím se teď nebudu zdržovat,“ probodl mě pohledem.
„To ste tady na skupinky?“ zeptala sem se nahlas a vysloužila si naštvaný pohled našeho velitele.
„Až to tu skončíme! Ty si mě snad neslyšela?!“ okřikl mě.
„Tak co tu vůbec jako dělám? Chcete abych se cítila jako nějakej přebytečnej článek? Prostě debil na nic?!“ vyprskla sem. Všichni se na nás dívali docela vyvedeně z míry.
„Tak snad klid, ne?“ vložil se do naší debaty další člověk. Zle jsem se na něj podívala. Byl to ten Libor.
„Měla by ses fakt zklidnit,“ zamračil se na mě Libor. Jen jsem šokovaně otevřela pusu a urazila jsem se. Do konce jejich sezení jsem nepromluvila a nijak se nevyjadřovala. Když už všichni odešli a Jirka si vzal stranou ty dva, co šli za mnou, na mě někdo promluvil.
„Nevim, co mezi váma je, nebo bylo, ale tohle si dovolovat nesmíš a nebudeš.“ Kdo jiný by to mohl být, než Libor.
„Co mi jako chceš?“ začala jsem netrpělivě.
„Chci ti to všechno vysvětlit,“ začal mírněji.
„Tak to dík, že se vůbec někdo obtěžuje,“ odfrkla jsem si.
„Taky to dělat nemusim! Nějaká mladá si a tak si dovoluješ? Nemysli si, že si z tebe sednem na prdel,“ usadil mě.
„Takže, tohle je skupina DEMS. Nebudu ti říkat co to znamená, nebyla by si moc nadšená, vim to jen já a vedoucí Jirka. On má pod sebou nás všechny a já mám pod sebou ty nejlepší, kteří mu sem tam plní nějaké úkoly, když musí zařídit něco jiného. Takže, vlastně nás učí o různých druzích démonů a andělů. Taky někdy probíráme problematiku lidí. Nezkouší nás, ale prověřuje. Co musíš dělat, je to, že se prostě o to zajímáš a přispíváš, nebo bojkotuješ a jdeš jinam. Řeší se tu problémy a vzpurní studenti, třeba jako ty. A jinak můžeš chodit na doplňkové vyučování. Jo a já sem Libor,“ podal mi ruku.
„Ket,“ jen tak lehce sem jí stiskla.
„Jirka tě přidělil do mýho týmu. Nevim proč, ale máme už úkol. Nemyslim si, že by si nám zatím mohla nějak pomoct, takže s náma pro tentokrát nepudeš. Dám ti nějaký spisy a ty si projdeš a prostuduješ. Kdyby ti něco nebylo jasný, tak přijdeš zamnou. Mám pokoj 53, když se poptáš, tak ho určitě najdeš. Ty spisy ti do pokoje nějak dopravim, další schůzku celý skupiny, se dozvíš z tabule. Tak zatím čau,“ domluvil a odešel. Nerozloučila jsem se, přišlo mi to blbý.

Když jsem se dostala na pokoj, docela jsem uvítala, že se Sebastian ještě nevrátil. Potřebovala jsem si projít, co všechno se vůbec na té hodině dělo. Jenže ať sem přemýšlela jakkoliv, pořád jsem docházela k názoru, že tohle nebude jen nějaká skupina zaměřená na jiné seskupení předmětů, jako ty ostatní. ´Tohle prostě musí být něco víc, něco jako pojistka pro případné potíže. Proč by jinak mluvil a polovině krve? Určitě tam musí být podobní míšenci jako já.´ Jediné, co mi přišlo na mysl, je, že museli mít něco společného s démony. ´Prostě musejí, jinak je to všechno blbost,´ uzavřela jsem to a ještě jednou si proběhla jména všech členů DEMS.
Jirka – šéf
Libor – velitel
Robert, Standa, Jakub, já – Liborova skupina
Daniel – ten, kterému jsem dala jméno „druhý“
Lukáš – „první“
Daniel, Petr – ostatní

´Sakra, jak se odlišují kluci v mojí skupině? Robert je zamlklý s vypracovaným tělem, Standa je blonďák se sebevědomým úšklebkem a Jakub je ukecanej šašek. Prima, to sem vystihla fakt přesně,´ zasmála jsem se a praštila sebou na postel.