Stejná, ale jiná...(17)

23. ČER(VE)NÁ

„Hele, jako nemysli si, že to je nějakej med, poslouchat ty jeho kecy,“ zaznělo z chodby, když někdo narušil moje uklidňující soukromí a otevřel dveře od pokoje.
„Jestli se chcete vybavovat, tak venku a se zavřenými dveřmi!“ vyletěla jsem naštvaně, že nemůžu ani odpočívat.
„A ty si jako kdo?“ ozval se zas ten otravnej hlas.
„Ta, co chce, aby sis šel povídat jinam,“ posadila jsem se na své posteli a úmyslně si nechala zrudnout oči. Trochu sebou trhl, zmlkl, ale nějak se neměl k odchodu. Přišla jsem tedy k nabourání do jeho mysli. Snažil se bránit, ale já ho pevně sevřela a přinutila aby mě bral vážně. Než jsem ho pustila, vysmála jsem se mu. ´Vím, že si teď o mě budou vyprávět, že jsem opravdu tak nebezpečná, ale aspoň mě nechají být,´ ujišťovala jsem se o správnosti mého počínání, které opravdu dostalo tvrdý zásah nesouhlasu, když jsem viděla, jak strašně jsem ho vyděsila a možná i poškodila. Duševně, což pro nás lidi vždycky tolik znamenalo. Když jsem se vzpamatovala ze svých protichůdných pochodů střetla jsem se s nesouhlasným pohledem Sebastiana.
„Co? Jen to řekni,“ povzdychla jsem si.
„Nemyslím si, že to bylo nutné mu tohle udělat,“ dál se mračil.
„Já vim, ale ty o tom nerozhoduješ,“ zase jsem nechala své tělo klesnout na postel.
„Ale ty by si měla,“ řekl tvrdě.
„Já vim, já to vim,“ dala jsem mu za pravdu.
„Tak proč to děláš takhle? Ostatní tě nesežerou za trochu snahy neubližovat jim,“ mluvil mi dál do duše a ve mně se zase něco zlomilo, jenže teď to nebyla lítost.
„O tom, co je pro mě dobrý, rozhoduju já a jenom já, jestli máš nějaký předsudky, tak je buď řekni jednou a nepitvej se v tom a jestli se ti to jen nelíbí, tak si je sem nevoď! A nech mě napokoji! Neudělala sem to tomu klukovi jen pro to, abych mu ublížila, já chtěla klid!“ nasupeně jsem se dívala do stropu a skoro sama nechápala, kde se to ve mně vzalo.
„Hej Ket, koukni se na mě,“ zavolal a já zvedla hlavu.
„Myslel sem si to,“ řekl a odešel. ´Co si k sakru myslel?!´ vyskočila jsem na nohy a nakopla postel, která prudce narazila do zdi. ´Co to?´ zírala jsem na ni. ´Jak?´ nešlo mi na mozek, až jsem rychle popadla zrcátko a uviděla místo normálních hnědých očí dvě rudé díry. ´Co se to zas děje?! Vypadni!´ zakřičela jsem uvnitř, ale rudá barva nemizela, jen se víc barvila do černa. ´No to snad…!´
„To není pravda,“ řekla jsem už nahlas.
„Sakra! Že se tohle děje mě! Zrovna mě!“ došla jsem ke stolu a všechno z něj začala házet na zem. Neuklidnilo mě to.
„Do hajzlu!“ zakřičela jsem a vyběhla z pokoje. Pár lidí, co postávali venku u jiných pokojů se na mě znepokojivě podívalo, ale rychle odvraceli zrak.
„Koušu snad?!“ křikla jsem na ně, že rychle zalezli do nějakých pokojů.
„Dobře jim tak,“ ucedila jsem mezi zuby, když jsem slyšela, jak se někteří praví obyvatelé rozmrzele ozývají, co jim lezou do soukromí. Toho jsem si ale přestala všímat a rázovala si to do pokoje 53.

Rozrazila jsem dveře.
„Kde je?“ vyhrkla jsem hned.
„Co?“ zeptal se mě jeden kluk, který byl ke mně otočený zády.
„Kde je Libor?“ začala jsem být ještě víc naštvaná.
„Jo ten, vzadu, v druhym pokoji,“ kývl rukou a ani se neobtěžoval na mě kouknout. Tak strašně jsem mu chtěla něco udělat za jeho nevšímavost, že měl jediný štěstí, když se Libor vynořil z nějakých dveří.
„Sakra, Tome, padej!“ vyhrkl na něj. Tom se otočil, všiml si mě a urychleně zdrhl. Nechala jsem ho, protože sem konečně našla toho, koho jsem hledala.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Tohle se stalo! Zmizely mi moje normální oči a místo nich mám tyhle hnusný rudý!“ snažila jsem se moc nekřičet.
„Červený? Dyť sou černý,“ řekl klidně.
„No a – Co? Cože sou?“ nechápavě jsem došla k jejich zrcadlu. Vyděšeně jsem se dívala na svoje oči, které se z rudé dostaly do neproniknutelné černi.
„Jak?“ sledovala jsem se ve zrcadle.
„Když se uklidníš a nebudeš běsnit, tak by se to mělo srovnat. Pak ti to vysvětlim. Hlavně nezačni šílet, že ti beru čas,“ posadil se do křesla a díval se ven z okna.
Nemohla jsem odtrhnout pohled na sebe. Viděla jsem se a přitom jsem si říkala, že to já být nemůžu. ´Tohle nejsem já, to není možné,´ běhalo mi v hlavě jako souvislý text za sebou. Začala jsem si uvědomovat co jsem vlastně způsobila a co asi zapříčinilo tuhle změnu. Bylo mi to líto, bylo mi líto toho, jak jsem se chovala a co jsem vůbec byla schopná udělat. ´Chci být zase sama sebou, nechci tuhle zrůdu. Černou zrůdu,´ plačtivě jsem se zakabonila a odtrhla oči od zrcadla.
„Dík,“ řekla jsem. Podíval se z okna na mě a usmál se.
„Neděkuj, kdyby si věděla, že jsem na tohle byl upozorněný a tím byl pověřený, vyškrábala by jsi mi oči hned.“
„Tak mluv,“ opřela jsem se o zeď a svezla se do sedu.
„Byl tu za mnou a stručně mi vysvětlil tvůj případ, řekl mi jen to, co bylo důležité pro to, abych ti pomohl. Mluvilo se hodně o přeměně, jenže nikdo nevěděl o jaké. Vědělo se jen, že to nebude nic příjemného pro nás a asi i pro tebe. Nevim co se v tobě děje, to víš sama. Nechci být jako on, který se v tom pitval a asi i rád. Já sem jen prostě někdo, za kym asi budeš chodit a budeš chtít slyšet vysvětlení. Já ho ale nemám. Tak si ho někdy prostě vymyslíme. Prostě budem kámoši, co říkáš?“ Po celou dobu se usmíval a díval se někam nad mou hlavu. Přemýšlela jsem, proč to vůbec dělá. Jestli z toho důvodu, že to má nařízený, nebo z toho, že mu na mě může malinko záležet.
„Kdo ví,“ zašeptala jsem. Pohnul hlavou.
„Nikdo,“ odpověděl mi taky šeptem. Kývla jsem a začala se zvedat.
„Tak teda čau,“ rozloučila jsem se mezi dveřmi a odešla.
Nepoděkovala jsem mu.
Nepotřeboval to.