Polibek na rozloučenou (18)

,,Je to tady takové pusté. Takové bez života," postěžovala si Gabriela.
,,Vždyť jste se přistěhovali teprve dneska," zasmál se Samuel. ,,Zabydlíš se tam, neboj."
,,Mám novou postel. Ještě v ní nemám vyleženou svoji siluetu. Asi toho moc nenaspím."
,,U mě v posteli taky nemáš vyleženou siluetu a spíš jak zabitá."
Usmála se a přendala si mobil z ruky do ruky. ,,No jo, ale tobě usínám v náručí. Na prsou. Tam se mi moc líbí. Tam mám svoje pohodlíčko."
,,Mám sednout do auta a přijet za tebou? Aby ses mi uvelebila na prsou a v klidu usnula?"
,,Bylo by to fajn."
,,Pokoj už máš zařízený?"
,,Ne. Jenom jsem si stačila povléknout postel a vybalit oblečení do skříně. Jinak mám všechno v krabicích."
,,Tak to budeš mít zítra co dělat."
,,Hmm," zamručela, protože se jí představa celodenního zařizování pokoje moc nelíbila. ,,Co ty budeš dělat?"
Odkašlal si. ,,Nic zajímavého."
,,Tak mi řekni, co budeš dělat."
,,Nevím. Musím ještě dovyřizovat pár věcí."
,,Asi mi neřekneš, jaké věci budeš vyřizovat, viď?"
,,Znáš mě poměrně dobře," uznal. ,,No nic, tak já se rozloučím, Gabrielo. Dobrou noc."
,,Dobrou, zlato."
,,Zítra se potkáme na icq, jo?"
,,Super. Těším se. Pa."
,,Pa."
Zavěsila, lehla si do postele a snažila se usnout. Povedlo se jí to po necelých dvou hodinách.

Druhý den ráno se Gabriela rozhodla, že se půjde projít po městě. Nejdřív nastoupila na špatnou městskou, potom se ztratila v parku. Když už bloudila asi tři čtvrtě hodiny, sedla si zničeně na lavičku a chystala se zavolat rodičům. Zrovna když vyndala mobil z kapsy, trefil ji do hlavy létající talíř.
,,Au," vyletělo z ní automaticky. Chytila se za bolavé místo a zadívala se na postavu, která se k ní rychle blížila.
,,Moc se omlouvám," řekl vysoký týpek v černých kalhotech s pyramidkovým páskem, červeným trikem s logem kapely Billy Talent a černým čírem na hlavě. ,,Ulítlo mi to. Bouchlo tě to moc?"
,,Ne," zakroutila hlavou. ,,To je dobrý."
,,Já jsem Tony."
Přijala nabízenou pravačku. ,,Gabriela."
,,Těší mě." Zvednul talíř ze země a zeptal se jí: ,,Co tady děláš tak brzo ráno? Zdravotní procházka?"
,,Ne, byla jsem se projít po městě, ztratila jsem se a zabloudila až sem."
,,Ty nejsi z Brna?"
,,Jsem z Prahy. Přistěhovala jsem se včera."
,,Brno je fajn, bude se ti tady líbit."
Posmutněla. ,,Nejsem si tím tam moc jistá. Nechala jsem tam kamarády."
Kecnul si vedle ní. ,,Najdeš si nové. Znám pár skvělých lidí, seznámím tě."
,,Jsi nějak moc přátelský, ne?"
Zasmál se. ,,To já vždycky. Jsem děsně komunikativní."
Vzpomněla si na Samuela a přišla jí Tonyho komunikativnost vlezlá. ,,Mohl bys mi poradit, kudy se dostanu domů?"
,,Jasně. Klidně tě tam zavedu, nebo se zase ztratíš."
Souhlasila.

Tony se nakonec ukázal jako vtipný a milý kluk. Když pozval Gabrielu večer do baru, souhlasila, protože si uvědomovala, že si musí najít nějaké nové přátele. Klára ji prosila, ať ji vezme s sebou. Po dvaceti minutách soustavého prosím, svolila.
Před vchodem do baru, který našly poměrně snadno, se Gabriela zastavila.
,,Co je? Ty tam nechceš jít?" zeptala se Klára.
,,Chci. Jen bych ráda zavolala Samuelovi. Vůbec jsem se s ním dneska nepotkala na icq."
,,A říkal ti, že tam bude?"
Kývla. ,,Ale u něj nikdy nevíš." Vytočila jeho číslo.
,,Ahoj, kotě. Copak?"
,,Ahoj, Samueli. Jen jsem se chtěla zeptat, jak se máš?"
,,Momentálně nestíhám. Včera jsem se opil, ráno jsem měl příšernou kocovinu, rozbil jsem si hlavu a..."
,,Hlavu?"
,,Jo. Nějak jsem nevychytal stabilitu na schodech. Ale to je fuk. Co děláš ty?"
,,Potkala jsem dneska jednoho kluka. Jmenuje se Tony. Pozval mě do baru, tak tam s Klárkou zrovna jdeme."
Ani trochu se mu to nelíbilo. ,,Aha. Tak se dobře bav."
,,Proč ta náhlá změna tónu?"
,,Jen mě překvapuje, že ses už po jednom dni nechala pozvat od cizího kluka do baru."
,,Žárlíš snad?"
,,Ne," řekl chladně. ,,Jen buď opatrná."
,,Budu."
,,Tak se měj, musím letět."
Zavěsil, aniž by počkal, až se taky rozloučí. Zamrzelo ji to. Smutně si vzdychla, vrátila mobil do kabelky a vstoupila do baru.