Jolly Stuart1

1.

„In my dreams God is talking to me
In my dreams I am down on my knees
In my dreams i´m beggin´ you please
Let my soul rest in peace.“
Nana - Dreams

„Bojím se o ni tak hrozně moc…“ nedokázala jsem skoro ani doříct větu, jak moc to bolelo. Ta představa, že je teď někde tam venku, sama, nebo naopak bůh ví s kým… a že tam tak bývala celé ty dny a noci, kdy měla být ve škole a poté mi s klidem do očí lhala…
„Myslím, že se o sebe dokáže postarat, když to vlastně dělala celou tu dobu,“ ozval se tiše, tak že i já jej sotva slyšela. Jako by si nebyl jistý, zda to není spíš cynická poznámka, než útěcha. Zadívala jsem se na něj, ač ve tmě nebylo vidět o mnoho víc, než obrysy těla a bělmo v očích.
„No právě,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nechápu, jak jsem mohla být tak slepá. Vyčetla mi spoustu věcí, a všechno to byla pravda. Řekla…“ zarazila jsem se. „Promiň,“ pokusila jsem se znovu o normální hlas. „Proč ti to tady povídám?. Musíš si myslet, že jsem šílená.“ A asi opravdu jsem. Co se mu tu, zatraceně, svěřuju? A co tady vlastně dělám? „Celá tahle situace je šílená. Proboha, na co si to tady vlastně hrajem?“ zvedla jsem se do sedu, pohled upřený na něj. Jako bych se z toho snu, z té opilosti, kterou jsem cítila, ač jsem neměla ani kapku alkoholu, právě tehdy probrala.
Taky si sedl, Oči ze mě nespouštěl.
„Nevím, na co si to hrajem. Bojím se, že v tomhle nejsem o nic chytřejší, než ty.“ Odmlčel se. „Upřímně mám i celkem strach, že to všechno je část tvé strategie. Že hraješ akorát ty a já se jen vezu.“ Natáhl ke mně ruku a pohladil mě po tváři. „Ženy by neměli dělat tuhle práci. Nikdy. A zvlášť ne, když už mají rodinu. Proboha, vždyť jsem tě dnes mohl klidně zabít! Riskuješ prakticky denně! S každým dalším případem. Neznám tě, ale myslím, že tohle je tvá největší chyba, co ti mohla vyčítat. To, že se o tebe musí denně strachovat. A ty se vracíš unavená, fyzicky i psychicky a nemáš sílu a čas se jí věnovat.“
Zadívala jsem se do peřin pod sebou a zavřela oči, když mi z čela odhrnul spadlé vlasy. Nedokázala jsem mu na tohle odpovědět. Ani včera jsem na ty věty nenašla odpověď. A on měl teď tak přesnou pravdu…
„Proč zrovna tohle, Tesy,“ promluvil znovu tak tiše, že jsem musela téměř napínat uší, abych mu rozuměla. „Myslím, že bys mohla být dobrá ve spoustě jiných věcí.“
„A proč ty…“ začala jsem, ale nenechal mě domluvit. Položil mi prst na rty.
„Už ne. Na tohle už se neptej.“ Nebyl to žádný rozkaz. Spíš žádost. Ale já poslechla ráda. Jeho ruka sjela z tváře níž. Chviličku jsem zaváhala, ale poté jsem se i já naklonila k němu blíž. Možná i to bylo tak vzrušující. Pocit porušování zapovězeného tabu. A to jsem si o sobě myslívala, že jsem už celkem profesionálka a ne žádná rebelující puberťačka. Ale lidi se mílí. Nejvíc v sobě samém.
Postel pod mými zády byla měkká, když jsem na ni prudce dolehla. Blížilo se ráno a náš čas se krátil. Bylo to opravdové bláznovství, něco jako volný pád. Nádherné, plné volnosti, adrenalinu a energie, na druhou stranu tak krátké a následované tvrdým dopadem na zem…
Náš dopad představovaly zvuky motorů snad pěti, možná i víc, aut.
Ležela jsem zrovna hlavou na jeho hrudi a dívala se, jak za oknem vychází slunce. Nevěděla jsem, jestli spí, nebo ne. Jeho dech byl pravidelně klidný a já se alespoň pro těchhle několik minut cítila paradoxně bezpečně. Jenže pak tiché burácení zmlklo, jak vozy zastavily na hotelovém parkovišti. Ztuhla jsem a najednou jako bych mnohem víc vnímala jeho blízkost, ruku, kterou měl položenou na mých zádech, i jeho vůni. Proč? Ptala jsem se sama sebe. Proč zrovna on? Bouchly několikeré zavírané dveře a skrz sklo k nám dolehl tlumený hovor. Opatrně jsem zvedla hlavu a podívala se na něj. Pozoroval mě, v očích smutek. A aniž něco řekl, pomalu se zvedl a přešel k oknu. Viděla jsem, jak se bojovně narovnal. Děsila jsem se příštích minut. „Nechci se vzdát. Proto to dělám. Chci žít,“ řekl mi jako jedinou odpověď, když jsem se ptala na důvod. A já tušila, že svůj názor nezměnil.
Seděla jsem na posteli a sledovala ho. Otočil se na mě a výraz, který měl celý ten náš noční let, opět pryč.
„Volalas je ty?“ ozval se hlasem, ve kterém jsem ho jen stěží poznávala. Nebo, líp řečeno, ve kterém bych nikdy nehledala toho muže, se kterým jsem ještě před chvílí ležela v posteli.
„Ne,“ odpověděla jsem upřímně. Nevím, zda mi věřil, ale dál už se neptal. Začal se oblékat a já ho napodobila. Ticho hotelu se přitom jako hudební kulisa filmu měnilo v hluk, jak se blížila ta chvíle, které jsem se děsila. Chvíle setkání se zemí…
* * * * *
Otevřela oči a cítila, jak rychle jí buší srdce. Pokusila se zpomalit dech a pustila přikrývku, kterou ze spánku křečovitě svírala. Tmou poblikávalo červené světýlko na Thomasovém mobilu a ticho rušily jeho pravidelné nádechy a výdechy. On spal klidně, bez nočních můr. Jak jen mu záviděla. Ležel na boku, ruce pod hlavou, přikrývka téměř až po bradu. Spokojený spánek spravedlivých, napadlo ji. Něco, co jí svědomí asi nikdy nedovolí.
Potichounku, aby ho nevzbudila, vstala z postele a po špičkách vyšla ven z ložnice. Obývákem a chodbou zamířila do Tobyho pokojíku. V tom bylo přítmí, ne tma, jako ve zbytku domu. Na stole zářila jemným, červeno-zeleným světlem lampa v podobě tulipánu. Nerad usínal potmě. Stejně jako ona, napadlo ji. S tím rozdílem, že on měl pouhé dva roky a bylo u něj normální vidět bubáky pod postelí. Ona už ale dávno překročila třicítku, kvapně se blížila k dalšímu křížku. A proti jejím strašidlům ani světlo mnohdy nezabíralo.
Zastavila se nad jeho postýlkou a dívala se na něj. Spal tak klidně jako jeho otec. Naprosto stejně, na boku, zpod peřiny vykukoval jen obličej a ruce. Usmíval se. I jemu se zřejmě něco zdálo. Něco příjemného, usmála se taky. Alespoň že on byl spokojený. To bylo vše, na čem záleželo. Toby a jeho štěstí. Toby a Thomas, její rodina, ve kterou už ani nedoufala. A za kterou snad nikdy nepřestane děkovat Bohu. Za to, že dostala druhou šanci. Možnost, kterou už nepokazí. Ne, pokud tomu bude moct alespoň trošku zabránit.
Lehounce pohladila Tobyho po tváři a zamyšlená se vrátila do ložnice. Nechtělo se jí teď spát. Přesto, že hodiny ukazovaly sotva něco po třetí hodině ranní, byla tak probraná, jako by se blížilo poledne. Místo do postele se tedy postavila k oknu a zahleděla se ven. Lampa na ulici vrhala na silnici spoustu podivných stínů. Byla obrostlá stromem, jehož listí, ale i větve se třepotaly ve větru. Možná se blížila bouřka. Měla takový pocit, ač blesky ješte vidět nebyly. Ale noc byla temná, hvězdy i měsíc byly skryty za tlustými mraky. A když se zaposlouchala, mohla slyšet občasné poryvy větru.
„Tereso?“ zašeptal hlas za jejími zády. Trhla sebou, jak ji vyrušil ze zamyšlení.
„Zase nemůžeš spát?“
Otočila se na něj a mlčky přikývla. Vstal a přešel k ní. Pohladil ji po zádech. „Zdálo se ti o ní?“ zeptal se tiše.
„Ne,“ odpověděla pravdivě. „Ale napadlo mě, co když je ještě naživu. Když jsem tak sledovala to počasí venku. Ten den… tu noc bylo úplně stejně. Byla jsem se podívat na Tobyho a napadlo mě…“ zavrtěla hlavou a nedořekla. Ta představa, že by se Tobymu mohlo také něco stát, že by přišla i o něj, ta prostě byla příliš děsivá, než aby ji mohla vyslovit nahlas.
Objal i kolem ramen, v tuhle chvíli možná trochu víc otcovsky, než jako manžel.
„O Tobyho se nemusíš bát. Jsme tady pro něj. Oba dva. A nedopustíme, aby byl nešťastný. Vím, že je drsné ti říkat, ať zapomeneš, ale zkus se soustředit na něj. Třeba to pak bude míň bolet.“
Beze slov přikývla. Věděla, že má pravdu, že má minulost opravdu nechat za sebou, ale jednou za čas, když to na ni přišlo, se těch výčitek nedokázala ani na chvíli zbavit. Plnily její myšlenky jako dotěrní hadi, nebezpeční a jedovatí. A i když je někdy dokázala odehnat, časem se stejně vrátili. Tak jako dnes v noci. Onen sen sám o sobě nebyl můrou. Nepočítaje to ráno ani předcházející den, počítala tu noc, kterou jí připomenul, dokonce mezi nejhezčí ve svém životě. Světlý ostrůvek na moři tmy, které ji v té době obklopovalo.
Přivinula se k Tomovi blíž a zavřela oči. Tak jako teď byl přímo světadílem štěstí Thomas s Tobym. A téměř všechny dny s nimi. Ty sny, všechny ty události, které jí svědomí výčítalo, to bylo už za ní. Zato vyhlídka, kterou teď měla před sebou, byla mnohem optimističtější, než pohled zpět. Také díky této myšlence ještě přeci jen usnula. Bylo už sice nad ránem, když se jí to podařilo, ale i tak byla šťastná z toho, jak rychle se tentokrát se svým vnitřním démonem vyrovnala. Místo dřívějších týdnů a pozdějších dní jí to teď trvalo pouhých několik hodin.
Už ten samotný fakt jí dodal tolik naděje, že se ráno plná energie vydala běhat. Nevěnovala se sportu už tolik, jako dřív, ale přesto se chtěla udržet aspoň trochu ve formě. Když se vrátila, dala si sprchu a rozloučila se s Thomasem, který odcházel do práce. Sama se pustila do svých klasických dopoledních činností – péče o dům, nákupů i vaření a do toho všeho her s Tobym. Už za rok by měl jít do školky. A ona si zřejmě začne shánět také nějaký výdělek. Bude li jí přát štěstí, získá místo na blízké klinice pro zvířata. A pokud ne… tak ještě uvidí, co bude dělat. Času měla zatím víc než dost.
Tiše si pozpěvovala, zatímco se otáčela v kuchyni a Toby spokojeně mlátil několika velkými kostkami o sebe ve snaze postavit z nich stabilní věž. Dnes měla, paradoxně k noci, opravdu dobrou náladu. S obědem si přesto, že neměla proč vyvařovat, celkem vyhrála, a poté, co svého syna uložila k odpolednímu spánku, se sama usadila do křesla a otevřela knížku, kterou četla už hrozně dlouho. Ale nebylo jí dopřáno o moc pokročit, sotva pokročila o několik stran, když se ozval domovní zvonek.
Trochu podrážděně nadskočila. Nechtěla, aby Tobyho něco vzbudilo, nebylo zrovna lehké ho uspat a chvíle klidu během dne byla vzácností. Ale tomu, že by se probral nic nenasvědčovalo, a tak se vydala k brance.
Už z okna viděla, že za ní stojí nějaký vysoký hnědovlasý muž. Zřejmě plynař nebo něco podobného. Nezdál se jí známý. Možná i pozdní pošťák s nějakým doporučeným psaním, měl takový úřednický výraz. Nazula si pantofle a vyšla na terasu.
„Mohl bych mluvit s paní Clarksonovou?“ oslovil ji onen muž, zatímco si ji prohlížel zkoumavým pohledem. Stejně tak pozorovala ona jeho. Připadal jí povědomý, ale odkud jen? A jeho chování…
„To jsem já,“ odpověděla a přešla až téměř k němu, dělila je jen dřevěná branka. Znala ho, věděla to. Ta tvář, ten výraz… tak známý a přece si ho nedokázala s nikým konkrétním spojit.
Přikývl, jako by její odpověď předem čekal. Nejspíš také ano. Znala-li ona jeho, zřejmě to platilo i naopak.
„Co mi potřebujete?“ dodala, když se nezdálo, že návštěvník plánuje promluvit znovu.
„Mám pro vás jistou nabídku, Tereso,“ zahleděl se do papírů, jako by si její jméno ověřoval, či zkoušel zakrýt nervozitu. A to gesto…
„Marku?“ téměř zalapala po dechu. „Co ty tady?“
Nově příchozí spustil ruku, ve které držel nějakou složku a zvedl oči zpět k ní.
„Jsem rád, že si opět tykáme,“ konstatoval. „A jak už jsem řekl, mám pro tebe jistou nabídku.“
„Nabídku?“ zopakovala po něm. „Jsem ráda, že tě znovu vidím, ale jestli jsi dojel jen z tohoto důvodu, obávám se, že budu muset odmítnout.“ Omluvně se usmála, ale její tón byl rozhodný.
„To nedělej, Tereso,“ zavrtěl Mark hlavou. „Alespoň ne dřív, než mě vyslechneš.“ Znovu zaletěl pohledem ke svým papírům. Dělal to často. Už odjakživa. Za ta léta, co s ním byla v jednom týmu, už dávno poznala, že to není proto, že zapomíná, co chtěl říct. Možná to bylo spíše něco jako tik. Ač ho podezřívala i z toho, že si toto gesto osvojil schválně. V žádném jiném okamžiku se na něm nejistota či nervozita nedala zpozorovat. Naopak, byl to snad ten nejrozhodnější a nejcílevědomější člověk, kterého znala.
„Nechci, Marku. To vím už teď. Ať se jedná o cokoliv, já skončila. Žiju teď tady a nechci se už vracet. Promiň.“ Odstoupila kousek od branky, aby mu uvolnila cestu, kdyby se rozhodl vejít, nebo aby mu naopak naznačila, že považuje jejich rozhovor za ukončený v opačném případě. „Ráda tě pozvu dál, budeš li mít zájem. Ale jen jako kamaráda. Ne jako spolupracovníka.“
Na chvilku zaváhal. „Dobře, jako kamaráda,“ otevřel branku a prošel jí. „Neviděli jsme se konec konců spoustu let a zajímá mě, jak se teď máš. Ale,“ na několik okamžiků se odmlčel, „Přesto ti chci alespoň říct o co se jedná. Jsem si jistý, že tě to zaujme.“
Jeho poslední větu nechala bez odpovědi a zamířila k domu. Měla radost, že ho vidí. To ano. Ale přesto se neměla v plánu vracet ke své minulosti. Stačilo, že ji dnes opět nenechala spát. Sama cítila, jak se dřív ostré hrany vzpomínek zvolna ohlazují. Byla za to šťastná a rozhodně je nechtěla znovu nabrousit. Otevřela domovní dveře a nechala Marka projít prvního.
„Dáš si kávu?“ nabídla mu poté, co se usadili v měkkých pohovkách a nastalo mezi nimi vyčkávavé ticho.
„Díky,“ přikývl. „Bez cukru.“
„Já vím,“ usmála se. To si ještě pamatovala. Vždy jedině bez cukru.