Jolly Stuart2

2.

„Spálený jsou mosty zpátky
Obzor tma obestírá
Léta jsou tak děsně krátký
Peklo je černá díra“
O. Soukup, D. Landa, L. Dusilová – Houmles

Třásla se. Vzduch byl teplý, ale promoklé oblečení nehřálo. Byla tma – snad téměř půlnoc. Nevěděla. Mohla se tady skrývat pouhou hodinu, stejně jako třeba celou noc. Ztratila pojem o čase, ztratila se pro tuhle chvíli v prostorách své hlavy.
Při zpětném pohledu nechápala, jak dokázala zpočátku jednat tak chladnokrevně, racionálně. Teď jako by ji rozum opustil. Strach ji ochromil. Strach a tíha toho, co se právě stalo. Ještě dnes ráno bylo vše jako jindy, odešla ven se slovy, že si jde pro látku na nový kostým. Přikývl se a zeptal se, kdy bude zpátky. Odpověděla, že zřejmě až pozdě odpoledne.
Mýlila se. Vrátila se už dřív. Mnohem dřív. A vše, co se od té chvíle, kdy otevřela dveře a jako kdykoli jindy vstoupila nic netušíc dovnitř, odehrálo, obestírala milosrdná mlha. Stejná, jako teď stoupala z mokrého mechu, na kterém apaticky seděla. Noční les šuměl a z listů ještě občas padaly kapky vody po nedávném dešti. Nevnímala je, ani když dopadly na její kůži. Ignorovala i mravence, který jí běžel nahoru po ruce, k ramenům, kterými se opírala o široký kmen stromu.
Byla jako blázen, cítila se tak. Ale bylo to takové to milosrdné šílenství, jako by žila v jiném, než reálném světě. Jako by na hony daleko byly reflektory prohlodávající se tmou i oba výstřely, které všechno způsobily. Které všechno zničily.
Možná by opravdu bylo jednodušší se zbláznit. Nechat myšlenky rozutéct se do neznáma, s logikou se rozloučit nadobro. Vždyť už jednou jí chtěli namluvit, že se vymyká normám. Tehdy je marně přesvědčovala o opaku. Tak proč jim teď neudělat radost a nepřiznat dobrovolně, že mají pravdu? Bláznovi nic neudělají. U šílence její jednání pochopí. Zavřou ji znovu do léčebny, jen asi do trochu jiné, a ještě se o ni budou starat, zatímco ona bude moct celé dny jen tak ležet…
Ležet a přemýšlet o všem, co udělala, probleskla jedna jasná věta těžkým oparem naplňujícím její hlavu. I o tom, co neudělala. Jak ho zklamala, jeho důvěru, když mu slíbila, že se nikdy nevzdá. Že vždy najde odvahu znovu se odrazit ode dna, tak jako on. Učil ji. Znovu jí ukázal, jak žít, když už si myslela, že to neumí. A zároveň ji zasvětil do věcí, které jí teď pomohly utéct. A které by jí umožnily bojovat. Kdyby chtěla. Kdyby se k tomu odhodlala.
Stejně tak mámu, obvinilo ji svědomí. Mámu… Tu, která ji ve vzpomínkách říkala, že je její malá holčička. Ve vzpomínkách téměř tak zažloutlých, jako letité dobové fotografie. Tu starou mámu. Starostlivou a hodnou. Z dob, kdy opravdu bývala tím malým nevinným dítětem.
Máma byla pryč. On byl pryč. Ale její hrdost neodešla. Její hrdost bojovala ten zápas s šílenstvím za ni. A přes to všechno, co se dnes stalo, byla stále ještě dost silná. Chtěla žít. Vždycky chtěla žít, Jen na to už několikrát v životě téměř zapomněla. Ale slíbila, že už se tak nikdy nestane. A to nejenom jemu, také sobě.
Zavřela oči a opřela hlavu o kmen za sebou. Byla tak vyčerpaná… Nejen z toho dlouhého, téměř slepého běhu. Ten její tělo naopak zatížil nejmíň. Byla zvyklá na sport. Denně běhávali. A někdy to bývalo tolik že byla ráda, když se večer zhroutila do postele. Díky bohu za jeho odhodlání. Teď jí možná zachránilo život… černé mraky jako by se stahovaly kolem ní…
Měla by pryč, pokusila se ještě ta rozumná část mozku přesvědčit protestující tělo. Ano, měla by. Najdou ji tady, nechala spoustu stop… měla by, ale ty černé mraky byly tak těžké… a spánek tak lákavý…

3.

Something has been taken from deep inside of me
The secret I've kept locked away no one can ever see
Wounds so deep they never show they never go away
Like moving pictures in my head for years and years they've played
Linkin Park – Easier to Run

„Tak povídej,“ vybídl ji. „Zmizelas tak náhle, bez pořádného rozloučení, bez zanechání jediného kontaktu… myslím, že nejsem jediný, koho by zajímalo, co vlastně teď děláš?“
„Zmizela?“ zvedla pobaveně obočí. „Já myslela, že to vy jste mě vyhodili.“ Odmlčela se. „I když je pravda, že bych zřejmě odešla i sama, bylo toho na mě v té době moc.“
„My tě nevyhodili,“ zavrtěl Mark hlavou. „Jen… suspendovali, dalo by se říct. Každý ale věděl, že své místo brzy dostaneš zpět. Nebo dostala bys, kdybys ho chtěla. Bylas suverénně nejlepší. Doteď se nenašel nikdo tak dobrý jako ty, obávám se.“
„A proto jsi tady?“ zareagovala možná až trochu moc prudce, ale dřív než stihl odpovědět, sama dodala. „I kdyby ano, na mé odpovědi to nic nemění.“
„To jsem ani nečekal,“ pokrčil rameny. „Opravdu jsem tu právě z toho důvodu. Hodila by se nám tvá pomoc. Ale neboj, tohle není ten argument, co by tě snad mohl přesvědčit.Ale to není ani zdaleka jediný argument. Má to co dělat s…“ nedokončil a v tom tak strašlivě známém gestu koukl na složku, která ležela před ním na stole, „no, na tom ale zatím nezáleží. Ta záležitost ještě počká. Pozvalas mě sem jako kamaráda, tak budu rád, když mi odpovíš tu první otázku.“
„Co dělám?“ ujistila se. „Nic,“ rozesmála se. „Nepracuju, jsem na mateřské.“ Čekala překvapený výraz, ne li šok, ale Mark místo toho jen naklonil hlavu na bok.
„Ještě? Myslel jsem, že když jsou Tobymu už dva roky, možná se vrátíš k práci.“ Byla to nakonec ona, kdo měl co dělat, aby nezůstal zaraženě zírat.
„Informoval ses,“ poznamenala o něco chladněji.
„S tím jsi mohla počítat. Nebylo tě lehké tě tady najít. Zašila ses opravdu daleko.“
„To mělo signalizovat, že už se nemám v plánu ohlížet zpátky. Tomu se říká začít znovu.“ Zdálo se, že s přátelským rozhovorem byl konec dřív, než stihl vůbec pořádně začít.
„Nechceme tě nutit zahodit tvůj nový a doufám, že spokojený život. To bychom ani nemohli. Přišel jsem tě za nás za všechny požádat o pomoc.“
Neodpověděla. Svůj názor už několikrát řekla, necítila potřebu ho opakovat.
„Jak už jsem řekl, jsi nejlepší, to je jeden z důvodů…“
„Byla jsem,“ přerušila ho. „Když už chceš používat tuhle frázi, tak alespoň v minulém čase. Já skončila před osmi lety, Marku. A i kdybych chtěla zpátky, tak si jsem jistá, že jsem téměř vše zapomněla.“
„Tohle se nezapomíná,“ zavrtěl hlavou. „Buď to v sobě máš, nebo ne. A ty to máš, Tery. Ty jsi rozený lovec, ať se snažíš nalhat si cokoliv jiného. A i když se staneš veterinářkou, jak si plánuješ, nikdy tě to neuspokojí.“
„Tím mě chceš přesvědčit?“ odvětila. „Proboha, nechápeš, že já už se nechci znovu spálit? Možná mě ta práce láká, možná ne. To neřeším. Rodina je hlavní. A já už podruhé tu samou chybu neudělám!“
„Nechci, abys dělala chybu. A nechci tě přesvědčit těmihle prázdnými slovy, které pro tebe nemusí nic znamenat. Chci ti ukázat o co jde a nechat rozhodnutí na tobě.“ Chviličku ji mlčky sledoval, jakoby čekal, zda něco namítne, než pokračoval. „Nemáme v plánu tě do ničeho nutit, i když jsem to možná podal tak, že to tak působilo. Jen si myslíme, že bys v tomhle případu mohla mít své vlastní zájmy.“ Zatímco mluvil, otevřel složku, kterou měl celou dobu na očích, a vytáhl jeden z papírů. Další z posunků pro něj tak typických. „Jedná se o dvojnásobnou vraždu. Zastřelení. Pachatelka je mladá holka, jejíž totožnost je neznámá. Máme popis, velice přesný, dokonce i fotku, ale netušíme, o koho se ve skutečnosti jedná. Její doklady, vydané na jméno Jolly Stuart, jsou falešné. Stejně jako doklady jedné z obětí. Druhá u sebe pro jistotu neměla nic, co by nám mohlo pomoci ji identifikovat. Obě oběti byly zřejmě cizinci - muži kolem pětatřiceti až čtyřiceti let, a vražedkyně odmítala mluvit česky, požadovala tlumočníka. Právě ty chvíle zmatku, než se ho tamější policii podařilo sehnat, využila k útěku.“
Poslouchala ho a čekala. To co vakládal, ji sice přimělo přemýšlet nad tím, plnilo jí to hlavu otazníky a možnými místy, kde začít pátrat po stopách, tak jako dřív, ale nehrozilo, že by se jen pro to rozhodla přijmout. Věděla, že si své trumfy zatím schovává v rukávu. Na to ho přecijen ještě pořád znala dostatečně dobře.
„Ta z obětí, která vlastnila falešný pas na jméno Henryk Robldon, pracovala jako správce útulku a Jenny mu tam prý dělala asistentku. Dokud včera dopoledne nezastřelila jak jeho, tak ještě toho druhého muže.“
„Teprve včera dopoledne?“ skočila mu udiveně do řeči.
„Ano, teprve tehdy. Policie ji díky náhodnému svědku, který zaslechl výstřely, našla téměř okamžitě nad tělem jedné z obětí. Trochu nelogicky svírala v rukou dvě zbraně, každý z mužů byl zastřelen jinou. To samozřejmě otevírá prostor pro různé hypotézy, ale podle znalců byly obě střely vypáleny z prakticky stejného místa v krátkém časovém sledu, takže jde spíš o její taktizování.“
„A ona nic neřekla?“
„Ne, chtěla tlumočníka. Odmítla komunikovat v češtině.“
„Je také cizinka?“
„Zřejmě ano, asi ilegální emigrantka, stejně jako Henryk Robldon.“
„Ale pokud se to stalo včera, proč jste přišli za mnou? Co je na tom případu tak speciálního?“
Kraťounce pohlédl do papírů, než znovu promluvil.
„Zvláštní je totožnost jedné z obětí,“ odpověděl.
„Myslela jsem, žes říkal, že ty jsou neznámé,“ namítla.
„Být neznámé a jednat se v podstatě o obyčejnou vraždu, zřejmě o vyřizování účtů v zahraniční komunitě, nevolala by policie nás. A my bychom neudělali vše co je v našich silách, jen abychom co nejrychleji našli tebe.“
„Takže?“ vyzvala ho, když se k pokračování moc neměl. „Kde je háček?“ Tohle ji na celém jeho vyprávění zaráželo od začátku. Ji na pomoc nevolali dřív, než se situace stávala opravdu kritickou či beznadějnou.
„Háček je v osobě Henryka Robldona. Byl to člověk, kteráho už naše záznamy dávno znaly. Kterého jsi znala i ty. Dřív se jmenoval Harwey Lock.“
Při zvuku toho jména ztuhla, ač se téměř okamžitě pokusila zakrýt svůj šok a vrhnout na Marka nechápavý pohled. On jej ale přešel otráveným mávnutím ruky.
„Nepřetvařuj se, Tereso,“ požádal ji s vážnou tváří. „Vím moc dobře, že si tohle jméno pamatuješ. Že to byl jeden z důvodů, pročs skončila.“
„Ano, neuspěla jsem, proto jste mě suspendovali,“ odsekla s ironickým důrazem na poslední slovo.
„Nebylo to tím, žes neuspěla, Tery. Nesnaž se to zakrývat.“
„Neuspěla jsem,“ zopakovala pevně, „proto, že jsem udělala chybu. Velkou chybu. A kvůli té jsem musela opustit své místo.“
„Nebylo to ani chybou,“ promluvil tiše Mark. „Každý děláme chyby. A tys měla příliš mnoho úspěchů nato, aby ti mohla jedna bota podrazit nohy. Způsobilo to to stejné, co děláš teď. Tvoje mlžení.“
Možná čekal na její odpověď, možná se odmlčel jen pro efekt, nicméně uplynulo několik sekund, než navázal.
„Všichni jsme věděli, že jste na tom hotelu byli spolu. Že se stalo něco hodně podstatného a ty že jsi ho schválně nechala utéct. Bylo to jasné, z okolností, z tvého výrazu i z tvého následného zmizení. Ale tys zapírala. Odmítala ses o tom bavit a to byl ten největší díl, který způsobil ta opatření. Nejen, žes udělala chybu, ale ještě sis za ní stála a odmítalas ji přiznat.“
„Když je tomu tak, proč mě voláte teď? Když jste ke mně ztratili důvěru.“
„My ji neztratili,“ zavrtěl Mark hlavou. „Dovedu si poměrně dobře představit, co se tam tenkrát asi stalo. Vím, jaké problémy jsi měla doma a že jsi asi musela být toho dne na dně. A Lock věděl, jak toho využít. Věřím, že by se to nestalo, nebýt tvé krátké indispozice. Ale když už k tomu došlo, nedá se s tím nic dělat. A teď, po několika letech, z toho můžeme dokonce něco vytěžit. Dostala ses k němu blízko, troufám si říct že mnohem víc, než kdokoliv jiný, kdo by nám mohl pomoct. Proto bys měla po jeho vražedkyni pátrat právě ty.“
„Nic mi o sobě neřekl,“ namítla, ale v hlavě jí pořád ještě zvonilo to jméno. Harwey… dokázal si splnit svůj sen, začal znovu. Ale teď byl mrtvý.
„S tím ani nepočítám, že by byl tak neopatrný. Ale věřím, žes ho dost poznala i sama. Jsi výborná psycholožka, to jak analyzuješ ostatní tě právě dělá tím lovcem. A já vím, že tušíš, kam se dál ubíral. I když ti to nepověděl, máš představu.“
Uhla pohledem před jeho opřenýma očima. Měl pravdu, často uvažovala nad tím, kam se poděl. Několikrát dokonce koketovala s myšlenkou, že by se ho pokusila najít. Ale vždy si to zakázala. Ohrozila by sebe i jeho. A hlavně, jak si vždy ve svých krizových chvílích připomínala, byla to už minulost.
„Rozhodni se, nechám ti čas. Asi si budeš chtít promluvit se svým manželem, v případě přijetí i zařídit některé nutné věci. Budeme rádi, když se k nám přidáš. Moje číslo máš na vizitce,“ podal jí malou bílou kartičku a zvedl se k odchodu. „Vracím se večer, takže kdybys měla zájem se připojit, dej mi prosím nejpozději do sedmi vědět. Vlak odjíždí v půl deváté.“
„A na jak dlouho počítáš, že by se to protáhlo?“ stoupla si také, aby ho zdvořile vyprovodila. Přišla si jako ve snu, když brala do ruko prázdné hrnky od kávy. Ve vedlejším pokoji se ozvaly ťapavé kroky, Toby se zřejmě právě probudil.
Pokrčil rameny. „Znáš to, záleželo by to na tobě,“ odpověděl.
„Mami?“ zazněl pátravý hlas téměř souběžně s jeho slovy.
„Hned za tebou dojdu, Toby,“ zavolala nazpět, než se otočila k Markovi, který si oblíkal sako. Měl opravdu vizáž jako úředníka, jak jí připadalo na první pohled. Vzal od rameno složku a oplatil Terese pohled.
„Nebudu tě už dýl zdržovat, díky za pohoštění a budu čekat na tvou odpověď. Ať už bude jakákoliv.“
Šla ho vyprovodit k brance a když ji za ním zavřela a on zmizel z dohledu, opřela se o ni na vteřinku zády a zavřela oči. Poté se konečně rozběhla za svým synem.

4.

Sometimes I remember the darkness of my past
Bringing back these memories I wish I didnt have
Sometimes I think of letting go and never looking back
And never moving forward so there never be a past
Linkin Park – Easier to run

Vlak brzdil. Venku byla tma a v dáli zářily spousty malých bodů věstící město. Jeden z nich se rychle přibližoval. Nádraží. Sledovala ho, jak se postupně zvětšovalo. Ještě dnes v noci si byla jistá, že se sem už nikdy nevrátí. Nebo možná spíš včera v noci. Protože teď už bylo ráno. A ona se po tolika letech znovu dívala na ty stále stejné, počmárané a špinavé nástupiště.
„Věřím, že ti to pomůže,“ řekl jí Thomas při jejich dlouhém odpoledním rozhovoru. „Zvládnu to tady, neboj. A ty se snad vyrovnáš s minulostí. Alespoň s její částí.“
Jak těžké pro ni bylo říct mu o Harweyovi. Ale pochopil ji. Podpořil ji, a to teď pro ni bylo nejvíc cenné. Protože přes to, že se celou svou vůlí snažila přesvědčit o opaku, chtěla jet. Chtěla zjistit kdo a hlavně proč Harweye zabil. A možná, napadlo ji, ho i pomstít. Ale tuhle myšlenku hned zapudila. Ta rozhodně nepatřila mezi ty, na které byla hrdá.
„Budeme vystupovat,“ upozornil ji Mark jemně. Věděla, že na ní její rozpoložení poznal. Spousta lidí ji dokázala tak lehce odhadnout. Někdy snad až příliš…
„Já vím,“ přikývla a začala se zvedat. Gentlemansky jí podal kufr, který odpoledne v rychlosti balila a přidržel jí dveře z kupéčka. Choval se vždy tak, jako by se učil ze starých, černobílých romantických filmů. Uhlazený a pozorný. Ovšem „pozorný“ u něj platilo více než dvojnásob. Divila se, že zrovna on jí řekl, že je dobrou psycholožkou. On ta studia měl nejen oficiálně za sebou, ale navíc byl mnohem lepší, než kdokoliv jiný, koho kdy potkala. A že za svou kariéru potkala spoustu psychologů, pracujících nejčastěji pro policii. Stejně jejich odborné posudky byly většinou mnohem míň přesné, než to, co odhadovala ona či to, co jí poradil Mark. Připadalo jí, že to velká část z nich bere příliš odborně. Poučky z knih, odstavce z učebnic. To ona nepoužívala. Snažila se vcítit. Mnohdy strávila celé dny tím, že se toho, po kom pátrala, snažila poznat. Kde a jak žil, s kým se bavil. Co pro něj bylo cenné, co ne. Hlavně detaily. Co o něm říkali lidé v jeho okolí bylo také důležité, ale lidé měli tendence přehánět a upravovat si. Nedalo se spoléhat jen na to. Spíš než jejich odpovědi se snažila pozorovat reakce, občas se ptala na věci, které dotyčné více než překvapili. Vždyť už se jich před ní ptala většinou policie – a ta mívala jiné dotazy. Právě proto se Teresa ptala takto. Tímto způsobem pracovala. Policie neuspěla, byla na řadě ona. Kopírovat jejich metody, na co by byla?
Jenže to všechno už bylo tak dávno, napadlo ji, když vykročila do chladného nočního vzduchu.
„Na třetí nástupiště přijel rychlík číslo 165…“ ozvala se známá znělka místního nádraží. Tak dávno a přece jí najednou připadalo, jako by odjížděla teprve včera. Jako by těch osm let byl pouhý sen, který teď, po probuzení rychle zapomíná. Jak její a Markovi kroky duněly prázdným nádražím, domov v Hemphire se stával méně a méně reálným, zahalovala jej mlha, stejná, jako stoupala z jezírka, kolem kterého projížděli sotva před několika minutami. Brzy bude svítat, věděla to. Cítila, spíš než slyšela, jak město ožívá. Dalo by se říct, že hodiny budou brzy odbíjet pět, ale v Nieble Meoně zvony čas neohlašovaly.
„Vlak zde svou jízdu končí, prosíme, vystupte,“ ozýval se místo nich neosobní hlas nádražního tlamače. I ten byl stále stejný, jen možná hlasitěji lupnul, když ztichl. S jeho slovy ještě spolu s přibližně dvaceti cestujícími, kteří jeli až na konečnou – na východní nádraží – vstoupili do podchodu. Osvětlovalo jej jediné funkční světlo, to druhé nepravidelně poblikávalo a monotónně bzučelo. Nieble Meona nebylo to malebné severské městečko, jako Hamphire. Nieble Meona byla obrovská, průmyslová aglomerace. Metropole, kde žilo více než pět miliónů lidí. Bylá stará, ale ne historická. Bohatá a krásná, ale zdaleka ne všude. Někdy plná turistů, ale ve všech průvodcích se uvádělo, že nedoporučují scházet z uvedených tras. Teresa Nieble Meonu milovala i nenáviděla zároveň. Byla jejím domovem, kterým se idilické Hamphire nemohlo nikdy stát. Živé, pulsující místo. Ale zároveň jí vzalo to nejcennější, donutilo ji utéct z jeho šedých depresivních ulic. Město protikladů.
Celou cestu až k hotelu, kde pro ni byl připravený pokoj, šli mlčky. Jízda trvala mnoho hodin a dlouho mluvili. Ale teď už Teresa neměla na hovor náladu, byla unavená a ztracená v myšlnkách, těšila se na jedinou věc, na postel. Pryč byly doby, kdy se dokázala soustředit i po probdělé noci. Kdy pro ni spánek byl mrháním času. A kdy nechtěné myšlenky dokázala umlčet a soustředit se na to, na co měla. Možná, že opravdu bývala dobrá. Nejlepší, říkalo to hodně lidí, ač ona si tak nikdy nepřipadala. Ale příliš moc věcí se změnilo. Odpoledne se jí zdálo, že by to mohla dokázat. Ale teď, pod tíhou všech událostí a nedostatku spánku si přišla bezradná.
„Neboj, ráno bude líp,“ pronikl do jejích myšlenek Mark, až sebou trhla. To už stáli ve výtahu mířícím do sedmého patra, ve kterém byl její pokoj. Třímala v roce klíče a sledovala, jak se rozsvěcují vyšší a vyšší patra. Ulice už se pomalu probouzela, ale hotel měl stále hlubokou půlnoc. I recepční působil jako by ho při životě držela jen koňská dávka kávy. Nedivila se mu. A i ona snad brzy zalehne do peřin. Snad dokáže usnout.
„Doufám,“ usmála se neurčitě. Teď poprvé asi opravdu litovala. Už není tím čím bývala. Zklame je a ublíží sobě.
„Určitě,“ ujistil ji pevným hlasem. Přidržel jí dveře a vzal její kufr. Číslo 701 bylo hned vedle výtahu. Neměla to daleko.
Nezdržoval ji, jen položil její zavazadlo vedle postele, měl se k odchodu. „V poledne tě vyzvedneme před hotelem,“ otočil se jen krátce, než za sebou tiše zavřel. „Dobrou noc… a díky, žes přijela,“ dodal. Chtěla mu odpovědět, ale už to nestihla. Zírala jen na hnědou plochu dveří. Lak na nich byl místy lehce sedřený, ale jinak byl pokoj pěkný. Hotel, ve kterém ji ubytovali, patřil ve městě k těm lepším. Ovšem to jí teď bylo upřímně jedno. Jen ze zvyku zamkla dveře, svlékla se a nahá zalehla do postele. Neměla už ani sílu hledat v kufru triko, co si přivezla na spaní.