Polibek na rozloučenou (20)

Typický pach nemocnice ho dráždil v nose. Seděl pokřivený na tvrdé plastové lavičce, v rukou svíral kelímek s černou kávou z automatu, která chutnala jako voda, v níž někdo vymáčí hadr.
Bál se. Moc se bál. Až teď si uvědomil, jak strašně důležitá pro něj matka je.
Čekal už přes dvě hodiny. Hlavou se mu honily tisíce temných myšlenek, cítil se prázdný. Už několikrát chtěl volat Gabriele. Potřeboval ji, potřeboval slyšet její hlas.
Připadlo mu to absurdní. Ještě před pár týdny si myslel, že k přežití nepotřebuje nic a nikoho. A teď tady sedí, bledý strachem, s třesoucími se prsty a prosí Boha, v nějž stejně nevěří, aby pomohl matce a aby mu seslal Gabrielu.
Jakmile zaslechl, že se k němu blíží kroky, zvednul hlavu. Při pohledu na zachmuřenou doktorovu tvář se v něm cosi sevřelo. Vstal a pokynul doktorovi, aby mluvil.
,,Ta paní je vaše matka?"
Samuel kývnul. ,,Jak je jí? Bude v pořádku?"
Doktor si odkašlal. ,,Budu k vám upřímný. Vaší matce jsme zjistili nádor v oblasti břišní. Je ve velmi pokročilém stádiu."
Na vteřinu se mu zatmělo před očima. ,,Dá se s tím něco dělat?"
Doktor sklopil pohled. ,,Bohužel vám musím oznámit, že její zdravotní stav je velmi vážný. Samozřejmě se pokusíme ji jakkoli zachránit, ale nejspíš je již pozdě."
,,Ne." Samuel se posadil. ,,Musí přece existovat nějaký způsob, jak jí pomoct."
,,Jak jsem řekl, uděláme, co je v našich silách."
,,Prosím vás o to."
,,Jděte se teď domů vyspat. Za matkou můžete přijít ráno. Pokud potřebujete něco na uklidnění nervů..."
,,Ty si uklidním sám."
Zvedl se a bez dalších slov odešel.

Gabriela celou noc nespala, čekala, až jí Samuel zavolá. Ráno vypadala příšerně. Pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy, byla bledá a mračila se. K snídani si dala silnou kávu a kousek koláče. Potom se zvedla a zamířila na zahradu. Tam se usadila do malého altánku na proutěné křeslo a zavolala Samovi.
,,Hmm?"
,,Ahoj, Samueli. Tak co máma?"
,,Umře."
Vyděsila se. ,,Cože?"
,,Má nádor v pokročilém stádiu. Moc šancí jí doktoři nedávají."
,,Proboha." Mlčela, protože nevěděla, co na to říct. ,,Zlato, to mě moc mrzí."
,,Hmm."
,,Můžu ti nějak pomoct?"
,,Kdybys byla tady, tak řeknu, ať ke mně přijdeš. Ale jsi daleko, takže mi nijak pomoci nemůžeš."
,,Tak já přijedu," vyhrkla okamžitě.
,,Na to kašli."
Jeho hlas byl tak prázdný. Bylo jí z toho do breku. ,,Hlavně neproveď nějakou blbost, Same."
,,Neboj. Sebevraždu spáchat nehodlám."
,,To jsem ráda. Věděla jsem, že nejsi slaboch."
,,Jak jsi to teď myslela? Copak ty si myslíš, že slaboch dokáže spáchat sebevraždu? Vzít si vlatní život chce pořádnou odvahu a kuráž. Slaboch by to nedokázal. Sebevražda není projev slabošství, ale zoufalství. A to je kurva rozdíl."
Bylo to poprvé, co ho slyšela tak peprně zaklít. ,,Tak promiň, no. Ty máš na tyhle věco jiný názor než já."
,,Nejspíš."
,,Co teď děláš? Kde teď jsi?" Měla o něj strach.
,,Doma. Pozoruju Árese. Má to na mě blahodárný účinek. Před chvilkou jsem totiž poslouchal Cancer od My Chem. To nebyl dobrý tah."
Vzdychla. ,,Všechno bude dobré."
,,Ani nevíš, jak rád bych ti věřil, Gabrielo."
,,Věř mi. Uvidíš, že všechno dobře dopadne."
,,Ahoj."
,,Počkej..."
Ale Samuel hovor ukončil. Gabriela si jen smutně povzdychla a přemýšlela, jak mu má pomoci.

Rána na vnitřní straně zápěstí už se skoro zacelila. Samuel pozoroval poslední kapičky krve, které se z ní draly ven. Odložil svůj kapesní nůž a prsty přejel po ráně. Zaštípalo to. A jemu bylo zase o něco líp.
Věděl, že sebepoškozování je strašné. Věděl, že se na něm člověk stane závislým v rychlosti mrknutí oka. Ale musel svoji vnitřní bolest nějak ventilovat. Proto se pořezal. Fyzická bolest mu odplavila alespoň z části bolest duševní.
Jen co z rány přestala vytékat krev, přísahal si, že už to nikdy neudělá. Nechtěl, aby ho zachvátil další démon. Stačilo mu, že s ním lomcuje démon alkoholu.
Při pohledu na prázdnou flašku absintu se nelibě zašklebil.
,,S tím bych měl taky skoncovat," pronesl sám k sobě.
Přesměroval pohled na Árese. Pozoroval jeho dlouhé nohy, tlusté tělo obaleno chlupy...
A potom usnul.