Polibek na rozloučenou (21)

,,Ráda bych jela do Prahy už dneska," oznámila Gabriela u oběda.
Maminka zvedla oči od talíře a zeptala se: ,,Proč? Vždyť jsi chtěla jet až za tři dny. Tak proč najednou už dnes?"
,,Chtěla bych být se Samuelem."
Otec otráveně prsknul. ,,To není žádný důvod."
,,Jeho máma je v nemocnici. Má rakovinu a pravděpodobně brzo zemře. Ráda bych teď byla se Samem."
,,To je mi líto," hlesla máma a přešla ji chuť na zbytek oběda. To otec si vesele ukrojil další kus masa s broskví a vložil jej do pusy.
,,Nevidím důvod," začal mluvit s plnou pusou, ,,proč by jsi měla odjíždět. Je to sice smutné, to s jeho matkou, ale snad má kolem sebe někoho, kdo ho podrží."
Gabriela zakroutila hlavou. ,,Nemá."
,,No, tak nemá. Ale místenku do autobusu na dnešek nemáš, Gábino. Student Agency tě nevezme. Do Prahy nedojdeš."
,,Jezdí snad i jiné dopravní společnosti," řekla suše.
,,Dělej si, co chceš!" řekl otec nakonec.
Gabriela mu poděkovala a pustila se znovu do jídla.

,,Taky jsem nakrmil Kurta Cobaina," řekl Samuel. Držel matku za ruku a tisknul si ji ke rtům.
Matčin obličej byl zesinalý, oči upínala někam do prázdna. Do těla jí vedla spousta hadiček, byla připojena k několika přístrojům. Samuel nevěděl, jestli jeho přítomnost vnímá. Snažil se v to alespoň věřit. Každý malý pohyb prstu nebo mrknutí oka pro něj byl impulsem, aby mluvil dál.
,,Až tě odsud pustí," zašeptal, ,,tak bychom mohli jet někam na dovolenou. Vždycky jsi chtěla do Egypta. Prohlédneš si tam pyramidy, Abbu Simbel, sfingy...Všechno, co budeš chtít."
Na okamžik se odmlčel. Opatrně položil její ruku na kraj postele, opřel se o opěradlo židle a vyčítavě se zeptal: ,,Proč jsi mi neřekla, že máš rakovinu? Proč jsi mi to neřekla?! Já bych tě poslouchal! Sice jsem na tebe často docela kašlal, ale tohle bych si vyslechnul. Snažil bych se ti pomoct. Tak proč jsi mi to neřekla?"
Stále hleděla nepřítomným pohledem před sebe. Samuel si zoufale povzdechl, vstal, políbil ji na čelo a odešel.

Otec měl pravdu, žlutavé autobusy Student Agency byly plné, a tak se Gabriela kodrcala po dálnici nepohodlným, rozvrzaným busem červené barvy. V Praze nejprve zamířila na kolej. Tam si odložila věci, trochu se nalíčila a vydala se k Samuelovi domů.
Nikdo jí neotvíral. Rozhodla se, že na něj počká. Kecla si na schůdek přede dveřmi a dala se do přemýšlení o spoustě věcech.

Karlův most byl jako obvykle plný turistů, školních výletů a stánků s různými blbinami. Samuel stál přímo uprostřed, popel z cigarety odklepával do Vltavy.
,,Myslel jsem si, že nepřijdeš." Postava v černém dlouhém kabátě se postavila vedle něj.
,,Tvůj telefonát zněl docela naléhavě. Tak jsem přišel."
,,A jak jinak by měl asi tak znít? Hmm? Doneslo se ke mně, že neprodáváš moje zboží."
Samuel se zašklebil. ,,Ale prodávám, Bruno. Prodávám."
,,Šest tvým stálých klientů si postěžovalo mým hochům, že je zanedbáváš. Co s tím zbožím děláš? Zašíváš ho někde? Nebo ho konzumuješ sám?"
,,Já nefetuju," řek ostře. Dopřál si šluka a řekl: ,,Nemám teď moc času. Matka je nečekaně v nemocnici, její stav je vážný. Přísahám, že je zboží u mě doma a ke klientům se dostane. Hubenej Jerry a Woody se se mnou domluvili na zítra. Všechno bude v pohodě, Bruno."
,,V to doufám. Jinak víš, co tě čeká?"
Kývnul. ,,Kdybys mi zavolal dřív, tak bych ti sem přinesl prachy z prodeje."
,,Kolik?"
,,Pět tisíc."
Bruno se absurdně rozesmál. ,,Jenom?"
,,Nemám čas. Ale udělám si ho, neboj. Navíc jsem byl u několika klientů, a ti stejně neměli prachy."
,,Jestli zjistím, že mi to zboží bereš nebo ho prodáváš cizím bossům, tak ti vyrvu srdce z těla, osmažím si ho na pánvi a sním ho."
,,Ouki. Beru na vědomí. Nezapomeň k němu přisypat kari, aby mělo správný šmak."
Jeho prostořekost mu pila krev. Zatnul zuby a naprosto vyrovnaně pronesl: ,,Zavolám za týden. A chci vidět prachy."
Samuel kývnul hlavou a nechal ho odejít.

Vrhla se mu kolem krku. Zůstal překvapeně zírat, protože vůbec nečekal, že by mohla přijet. Ale byl rád. Byl strašně rád. Pevně ji k sobě přitisknul, tvář zabořil do vlasů a nechal se unášet její vůní.
,,Same." Gabriela se odtáhla a políbila ho. ,,Jak je ti?"
,,Co tady děláš?"
,,Já se ptala první."
,,Ještě dýchám."
Pohladila ho po tváři. ,,Bála jsem se o tebe, tak jsem přijela. Doufám, že ti to nevadí. Pokud chceš být sám nebo máš práci, tak se vrátím na kolej."
,,Jsem rád, že jsi tady," přiznal. ,,Jak dlouho jsi čekala před těmi dveřmi?"
,,Asi hodinu."
Usmál se na ni. ,,Ty jsi blázen. Musíš být promrzlá, ještě není moc teplo."
,,Necítím prsty na nohou, ale to spraví kafe a deka."
,,Pojď." Vzal ji kolem ramen a společně vstoupili do domu.