Jolly Stuart3

5.

Jeden veselej, druhej je smutnej, šeptá modli se
Klekni na kolena, naposled, něco si přej
Jeden veselej, druhej je smutnej, šeptá směj se, jako já
Asi takovej pocit, jako je bodnutí nože
Asi takovej pocit, špatně tě slyším, cože?
Ty se snad bojíš? No to je síla
To žene mi do očí slzy, asi takovej pocit.
Divokej Bill - Pocit

Bylo časné ráno, když se s trhnutím probrala. Svítilo slunce, ale v lese to nebylo téměř poznat. Mlha, která stoupala z mechu a trávy byla téměř neprůhledná, působilo to, jako by někdo přikryl celý svět bílou záclonou. Vystihovalo to její náladu. Ač už nebyla bouře, jako včera pozdě odpoledne a navečer. Ale ji už vztek stejně přešel. I šílenství už ji opustilo. Zbyl smutek. Melancholie a beznaděj. Za bílý závěs, přes který se jen ztuha draly sluneční paprsky vystihoval, byla dokonce celkem vděčná. Kdyby ji tady teď hledali, museli by do ní téměř vrazit, aby ji poznali. A bude li tak ticho, aby ji nemohli uslyšet, tak…
„Psi“, problesklo jí hlavou. Proboha, těm bylo jedno, jak je venku, jak daleko dohlédnou. Museli je použít. Vždy je přece používali. Tak jak to, že ji neobjevili, když bezhlavě, bez uvažování běžela nevnímajíc pořádně kam? Zavřela oči a v tu chvíli zaslechla štěkot. Vylekaně je otevřela a ze všech sil se pokusila přimět racionálně uvažovat. Zdálo se jí to, nebo to byla pravda? Teď bylo ticho, ale tam to bylo tak živé… určitě po ní pátrají. A včera…včera přece pršelo. Šíleně moc. To ji zřejmě zachránilo. Ale teď už stráně pomalu vysychaly a mlha už psí instinkty neošálí…
Znovu! Ještě jednou a tentokrát jasně a blíž se ozval štěkot. Byly tu. Proboha, blížili se. A ona cítila, jak propadá panice.
„Ne, přemýšlej!“ okřikla se přísně. „Kde vlastně jsi?“
V lese, to byla jediná věc, kterou věděla. Někde v lese. Běžela opravdu naslepo. Ví že míjela nějaké cesty, hájenku (to hned zamířila pryč) a jezírko.
Voda! Nadskočila skoro při té myšlence. Málem se jí svezla noha po strmém břehu. A skoro hned pak zastavila. Nerozběhla se pak už znovu, muselo to být blízko. Od tama mohla vycházet všechna ta mlha. Možná proto byla tak hustá. Štěkot se ozval do třetice. Její stopy a snad i pach déšť smyla. Ale psi stejně museli něco cítit. Blížili se.
Zvedla se ze země a rozhlédla se. Cítila čím dál větší strach, ale zároveň jako by její tělo jednalo i bez pokynů mozku. Díky bohu, protože nebýt to tak i včera, nikdy by neutekla a kdo ví, kde by teď byla.
Vykročila a ke své úlevě brzy zjistila, že správným směrem. Najednou se z mlhy jen těsně před ní vynořila voda. Zastavila se. Neviděla víc, než okolní dva metry a tak poslouchala. A štěkot se opravdu znovu ozval, tentokrát však z jiné strany. Bylo jich víc. Přešla ji naděje, že to nemá nic společného s ní. Věděla, že jí zbývá jediná možnost, protože utíkat nemělo cenu. Stejně nevěděla ani neměla kam.
Vstoupila do vody a tiše sykla, jak to bylo ledové. Ale musela, věděla to. Všude jinde by ji našli. Vodu prohledávat nebudou, pokud nezanechá na břehu žádné stopy. Psy ji neucítí a oni snad nebudou počítat s tím, že by si koncem října šla zaplavat.
Pomalu postupovala dál, dokud jí břeh nezmizel z dohledu. Voda jí sahala kus nad pas. Třásla se. Často s Harweyem chodili i plavat. A někdy i takhle pozdě. Byli dokonce ještě minulý týden…jenže to plavali a nestudilo je mokré oblečení. Ona se teď moc hýbat nemohla, vířila by hladinu a to by její skrýš mohlo prozradit. Postoupila ještě o několik kroků, dál už nemohla. Nedosáhla by.
Opět se zaposlouchala. Asi minutu nebo dvě bylo ticho, ale pak zaslechla volání. Nerozuměla slovům, avšak z tónu se jednalo o jasný povel pro psa. A brzy na to další, tak blízko, až v ní zatrnulo. Nemohli být víc než sto metrů daleko a mířili směrem k ní. Slyšela hovor dvou mužů. Zněli bezstarostně, téměř vesele. A přitom mluvili o ní. Dělali si srandu z úkolu, který dostali. Smáli se, snad ani nečekali, že by ji mohli opravdu najít. Podle svých slov sázeli na to, že pokud je co proto, stejně už dávno zmizela pěkně daleko, nejlépe za hranicemi. A pak se zastavili na břehu, zřejmě přímo naproti ní.
Zapomněla i na chlad a téměř ani nedýchala. Připadala si v té chvíli jako socha, naprosto nehybná. Hleděla do mléčné mlhy, ale neviděla je. Jen jejich hlasy zněly, jako by se bavili přímo u ní. A rozhodně nespěchali.
„Možná by tý holce spíš měli dát vyznamenání, pokud ji najdou. Sami se toho grázla snažili zlikvidovat už jak dlouho. A když to udělá za ně, ještě jí z toho dělaj problémy.“
„To je ten vděk. Asi jí závidí, že zvládla něco, k čemu se oni nedohrabali tolik let. No a teď si na ni povolaj ještě speciály. Asi si myslí, že je nějakej jeho kumpán, nebo co.“
„Jo, kumpán, co tu s ním pár let žije a pak ho voddělá. Kumpán byl spíš ten druhej. Viděls ji včera? Ta když ho zabila, tak proto, že zjistila, co byl zač. Oblbl ji, žila tu s ním, a včera se dozvěděla pravdu. To je můj tip. Proč jinak by mladá holka vraždila dva chlapy?“
„Neviděl. Ale taky si myslím, že to bude spíš něco citovýho. Jenže na to si holt vybrala blbýho člověka. Kvůli normálnímu chlapovi by na ni nikdo nevolal tyhle jednotky. No ale aspoň to nebude na nás.“
„Citovýho? Byl mezi něma celkem věkovej rozdíl. Minimálně patnáct let.“
„A to je dneska problém? Pokud měl prachy… nebo jí třeba imponoval něčím jiným,“
Rozesmáli se. Zavřela oči, přemáhala vztek. Něco citovýho… Jak o tom můžou takhle mluvit? Pokud měl prachy. Nebo jí imponoval něčím jiným… Měla sto chutí na ně zařvat ať mlčí. Ale nemohla. Sevřela víčka ještě pevněji a nehty si zarývala do dlaní. Zlost přesto nepřecházela.
Výstřel. Křik. A druhý. Nebránil se, ani jeden z nich to nestihl. Všude kolem spousta krve a ona mezi tím vším. Tehdy se poprvé objevila ta mlha. Harwey neumřel hned. Viděl ještě jak vytahuje pušku a míří na toho druhého. Něco na ni volal. Nevnímala. V tu chvíli nevnímala nic. Rudá mlha, co se jí objevila před očima ji zaslepila. Jako by to v tu chvíli ani nebyla ona. I teď by dokázala uvěřit, že to vše byl jen sen, noční můra. Jenže co by potom dělala tady?
Roztřásl ji neovladatelný záchvěv zimnice. Všude ji bodaly tisíce ostrých jehliček. Krutý návrat do reality a současnosti. Jejich smích duněl kolem ní. Nenáviděla je. Za to, že si dělali legraci z ní i z Harweye, z toho, co se stalo. Za to, že kvůli nim nemohla ven, mrzla tady a nezdálo se, že by se oni měli k odchodu. Ale hlavně za to, jak byli bezstarostní a veselí. Že dnes večer jen tak odejdou domů, ať už budou úspěšní nebo ne, a tam je zřejmě bude čekat rodina a večeře. Spokojený obyčejný život. To, co ona ztratila už tak dávno. Možná trochu moc prudce a hlasitě se nadechla. Ztichli. Smích se vytratil. Přestala dýchat, snad se jí v té chvíli zastavilo i srdce.
„No nic, asi zamíříme dál,“ ozval se pak po několika nekonečných vteřinách ticha jeden z nich. „Blacku!“ zavolal pak nahlas, až sebou trhla. Stejné jí však málem vytryskly slzy úlevy, když se jejich kroky a hlasy začaly vzdalovat.

6.

„Já potřebuji jen jednu červenou růži,“ pravil slavík. „Jednu jedinou červenou růži! Copak není vůbec žádná cesta, jak ji získat?“
„Jedna možnost je,“ odpověděl keř, „ale ta je tak hrůzná, že nemám odvahu ti ji prozradit.“
„Jen mi ji prozraď,“ řekl slavík, „já se nebojm.“
Oscar Wilde – Slavík a růže

„Tereso?“ vytrhl ji Markovo volání ze zamyšlení.
„Ano?“ trhla sebou a jen neochotně se otočila od rámečku s fotkou,který svírala v ruce a který objevila na nočním stolku.
„Dojdeš, prosím, sem? Chce s tebou mluvit kapitán Stone.“
„Jo, už jdu,“ odpověděla a s posledním rychlím pohledem položila fotku na stolek. Rychlým krokem vyšla ze dveří pokoje, který podle všeho patřil té holce a zamířila zpět do jídelny. Na zemi zářily skoro jako náhrobky, bílé cedulky označující stopy, i čáry křídou na podlaze. Odvrátila od toho pohled. Nedělalo jí to dobře, takovéto vyšetřování nikdy neměla ráda. Naštěstí se ho nikdy moc účastnit nemusela. Ji zajímalo jen koho má hledat. Proč, to už byla práce jiných.
„Kapitán Stone pro tebe má několik užitečných informací,“ oznámil jí Mark, když vstoupila. Podala postaršímu, ustaraně vypadajícímu muži ruku a představila se. Měl pozorné, živé oči, kterými si ji prohlížel. Zdál se jí jako člověk, jehož postřehy by mohly být celkem nápomocné. Hodilo by se jí něco, od čeho by se mohla odpíchnout.
„Už jste zřejmě slyšela, co se stalo,“ začal konverzační otázkou. Přikývla. Čekala, co jí řekne sám, než se začne ptát.
„Utekla nám díky poměrně zásadní chybě a měla zatracené štěstí na počasí. Déšť smyl veškeré její stopy. Nemáme ponětí, kde může být. Ve městě jsou hlídky, ale v davu se i tak může lehce ztratit. Lesy včera prohledávali naši muži i se psovody, ale bylo příliš vlhko a mlha, než abychom mohli vyloučit že jsme ji mohli minout. Nezdá se být profesionálkou, jako byl třeba Lock. Spíš jí nahrálo štěstí. Ale to nemění nic na tom že jsme slušně řečeno v háji. Nemáme prakticky nic.
Žila tady podle sousedů už dlouho, pod jménem Jolly Stuart. To bylo ale, jak jsme hned zjistili, falešné. Měla dokonale zfalšované doklady, odhadujeme, že jí v tomhle směru pomohl právě Lock. Pracovala tu jako jeho pomocnice a kromě toho si vydělávala tančením v jedné z místních diskoték. Sudovala dálkově školu, každou druhou sobotu trávila celý den na jazykovém gymplu. Chodila i na jazykovku, učila se francouzsky. Jinak ale nevíme, zda byla cizinka, nebo ne. To že požadovala tlumočníka jste zřejmě už slyšela. Přesto uměla dokonale česky. Jinak o ní sousedé tvrdí, že byla spíš tichá, nenápadná holka, nechodila moc ven, když už, tak většinou i s Lockem a se psy.“
„Tichá a milá. Klasická charakterstika vrahů,“ poznamenala spíš pro sebe. „Zajímavé, že pak vždy každý říká, jak by to od nich nikdy nečekal.“
„O milé se až tak moc nezmiňovali. Mám pocit, že j lidé v okolí až tak dobře neznali. Spíš kromě „tichá“ dodávali ještě „uzavřená“. Ale mluvil jsem jen se sousedy a jedním jejím spolužákem ze školy.“
„Ráda bych se zeptala ještě na něco ohledně útěku. Popište mi, jak přesně probíhal?“
Nezatvářil se zrovna nadšeně zřejmě proto, že už předtím říkal něco o „chybě“.
„Abych pravdu řekl, nevíme přesně jak utekla. Využila zmatku, venku šíleli psi, čtyři pobíhaly i po domě, jeden dokonce zaútočil, zřejmě ve stresu…A ona vypadala, že je v šoku. Opakovala jen, že nerozumí. Nic víc. Krátce jsme ji pustili z očí. Nevím, jak jsme to mohli dopustit, ale stalo se. A ona zmizela. Nebylo se to ani deset minut po našem přijezdu. A když jsme si uvědomili, že tam není – to nemohlo trvat víc jak minutu – jako by se po ní už slehla zem. Hledali jsme venku i uvnitř, ale marně. Byla bouřka, učiněná průtrž mračen, a díky tomu i šero, nebylo toho moc vidět.“
„Co měla na sobě?“
„Ryfle a tmavou bundu. Nijak extra teplou a rozhodně ani ne nepromokavou.“
„A nic víc si nevzala?“
„Ne. Na to nemohla mít čas.“
„Takže pokud je stále venku, bude pěkně zmrzlá. Po dešti se ochladilo, v mokrém oblečení se rozhodně nezahřála.“ Proto asi spíš požádala někoho o pomoc. Nebo, pokud nikoho takového nemá, si k něčemu sama dopomohla, doplnila Teresa druhou polovinu už v duchu. Kapitán přikývl.
„Jak velký okruh jste se psy prohledávali? A zachytili někde stopu?“
„Les má na délku kolem patnácti, na šířku necelých osm kilometrů. Prohledali jsme ho prakticky celý. Je ohraničený silnicemi, za nimi už je Nieble Meona a z druhé strany její Východní město. Tam už nemělo cenu jít. Stop zachytili psi několik, ale krátkých, nesouvyslých. Pohybovala se zřejmě dost zmateně. Víme určitě, že byla v okolí hájenky kousek od Nieble Meony, u cesty vedoucí tím směrem, ale zároveň i téměř na druhé straně.“ Možná panikařila, napadlo Teresu. „Od hájenky zamířila zpět do centra lesa, a tam se nám opět ztratila.“ Vyděsila ji blízkost civilizace, pomyslela si. „Na jednom místě téměř u Východního města byla stopa velmi silná, tam zřejmě odpočívala,“ Došli jí síly? „a na břehu jezera, které leželo jen pár metrů od tama jí asi sklouzla noha po blátě, možná i spadla do vody, ale podle stop pokračovala.“ Nebo se snad zranila? Viděla před očima tu mladou holku, co znala jen fotky, jak zoufale běží. Tahle část skládačky jí byla poměrně jasná.
„Jinak už nic?“ zeptala se.
„Ne, nic.“
„Jak bylo, když jste ji hledali?“
„Ne moc pěkně. Od jezera se šířila sakra hustá mlha. V jeho blízkosti nebylo vidět téměř ani na krok.“
„Pokud vím, tak ve Východním jezeru – je li to ono – je uprostřed ostrůvek. Byli jste na něm?“ Tu mlhu taky viděla. Ještě dnes ráno.
„Ne. To jezero je obrovské. A voda má sotva deset stupňů.“
„Vzduch měl taky tak. Jestli byla v mokrém oblečení, mohlo jí to být srdečně jedno. Pokud o něm věděla, bylo to asi nejlepší místo, kde se mohla schovat.“ Na chviličku se odmlčela. „Proč jste nepoužili termální vyhledávače?“
„Použili. Večer. Ale také bez úspěchu. Takže buď les opustila, nebo je opravdu hodně podchlazená. Nicméně na ostrově už tehdy nebyla.“
Teresa přikývla. Přemýšlela, která z oněch dvou nastíněných variant se jí zdá víc pravděpodobná. Ani by se nedivila té druhé. Alespoň by mohla brzy domů.
„Ještě máte nějaké informace?“ zeptala se.
„Ne, to bude asi všechno.“
„Tak děkuju moc. Ale mám na vás ještě jednu žádost. Mohl byste mi napsat ty věci, o kterých jste mi říkal – tu školu, jazykovku, diskotéku…prostě místa, o kterých už jste zjistili že tam chodí?“
„Samozřejmě. Když chvilku počkáte…“
Sledovala, jak psal vyžádané informace na kousek papíru, s díky ho převzala a rozloučila se. Stone se vydal k východu. Tímto pro něj ten případ končil, přebírali ho oni. Přesto na něm viděla, že to řešit nepřestal. Ustaranost mu z tváře nezmizela. Zřejmě si vyčítal svou chybu, dával si za vinu její útěk. A štvalo ho, že to místo něj má řešit někdo jiný. Patřil mezi lidi, kteří své případy berou velmi osobně.
„Něco užitečného?“ zjevil se vedle ní Mark téměř jako duch.
„Celkem jo,“ přitakala. „I když vím jen to, že naše Jolly buď zmrzla v lese, nebo utekla do města.“
„Zatím tam není pod nulou, tak to vidím spíš na tu druhou možnost.“
„Ano, asi ano. Práci se zřejmě nevyhneme.“
„Jak dlouho to tu odhaduješ?“
Rozhlédla se kolem sebe, než odpověděla. Domek nebyl velký, ale bylo toho hodně na prohlížení. „Dvě hodiny?“
„Fajn,“ kývl. „Pak se ozvi.“
„Jasně,“ mírně se usmála. „Jako dřív.“
Otočila se a zamířila zpět. Do jejího pokoje. Hned od dveří jí znovu padl pohled na tu fotku. Ale nechtěla si ji znovu prohlížet. Bolelo to, ať si zkoušela namlouvat, co chtěla. Harwey tam vypadal skoro stejně, jako tehdy. Jen měl v obličeji možná o trochu víc vrásek a o mnoho víc klidu. Objímal ji kolem ramen a ona se k němu tiskla. Holka o tolik mladší, než on. Byla hezká. Výrazně hezká Jistě, gogo na místní diskotéce. Musela podle toho přeci vypadat. Chápala, co se mi na ní líbilo. Proč ji tak hrdě držel. Proč se tak usmíval…
Věděla, že to není profesionální pocit, ale nemohla si pomoct. Žárlila. Přes tu propast doby, přesto, že ji s ním prakticky nic nepojilo. Ta noc…to byl přece úlet. Tolikrát si to tak vysvětlovala, tolikrát se o tom ujišťovala. Nebýt těch problému, co měla doma, nebýt Gill…
„Tak dost!“ okřikla se téměř nahlas a prudce zvedla tu fotku. Vytrhla ji z rámečku, přehla ji napůl a uložila k sobě. Pokud nenajde lepší, schová si tuhle. Jolly je na ní vidět poměrně dobře.
A fotek v pokoji opravdu mnoho nebylo. Spousta podobizen psů, ale lidi téměř žádní. Kromě té fotky v rámečku vlastně neobjevila jedinou, kde by ti dva byli. Neradi se fotili. On se skrýval, u něj to chápala. Ale ona? Buďto byla solidární… nebo také nechtěla, aby bylo k dispozici zbytečně moc jejích podobizen. Taky před něčím utíkala.
„To je teda objev,“ odfrkla sama nad tou spekulací ironicky. „To by z toho, že má falešné doklady nikdo nepoznal.“ Falešné a ke všemu dost nejasné. Na všech průkazech měla jednu a tu samou fotku. Černobílou, zdálo se, že ke všemu retušovanou. Obrázek, kterému by mohla odpovídat dobrá třetina holek, které potká na ulici. Díky bohu aspoň za tu z rámečku.
Vůbec, co se týkalo osobních věcí, byl Jollyin pokoj chudý. Nic jako deníček si nevedla (škoda, jak krásně jí mohla ušetřit spoustu práce), na několika málo poličkách bylo pár živých květin a dvě drobné sošky(nic extra zdobného). Jednu zabírala malá hromádka knih (většinou školní povinná četba, pokud ta holka ovšem nečetla klasiku sama od sebe, jeden horor, dva politické thrillery – jak příhodné - a útlá temně růžová knížečka působící jako jednoduchý románek pro o trochu mladší holky, než byla ona), další sloupek učebnic a velký blok. Ten s nadějí otevřela, ale ukázal se být univerzálním sešitem plným drobného, nepříliš úhledného písma. Hodně škrtala, chaotička. A samotný fakt, že si pozvánky vedla jen takto, popřípadě do učebnic, poukazoval na nechuť k oficialitám, snad i k autoritám. Ve školním bloku objevila mimo jiné i několik nepříliš lichotivých (ač, jak musela uznat, zdařilých) portrétů osob před tabulí, zřejmě učitelů.
Neměla ani ráda zbytečné okrasy, jak napovídalo nejen písmo bez jediného ozdobného nadpisu nebo změny barvy – propiskou i kreslila – či obrázky bez zbytečných detailů, tak samotný pokoj. Stěny byly natřené na jemnou, teplou hnědou, nábytek byl ze tmavého dřeva. Musela uznat, že spojení hnědé s množstvím květin (žádná z nich nekvetla barevnými květy) působilo přes jednoduchost útulně. Povlečení na posteli bylo temně modré, stejně jako tři obrazy, které visely zarámované na zdi.
Soustředila se na ně. Znázorňovali ulice a domy. Přesto v nich nevyskytovaly jiné barvy než odstíny modré a černá. Vystihovaly přesně její styl, s málo detaily, ale když už se tam nějaké vyskytly, byly propracované opravdu dokonale. Na většině míst tvořily tvary jen barvy, bez výraznějších kontur, ale na některých částech byla plocha propracovaná téměř jako technický výkres. Zaujalo ji to. Nějakou dobu zkoumala, jestli neobjeví autora, ale bez úspěchu. Otočila se tedy zpět ke skříním, ale žádný zajímavý či užitečný objev ji tam nečekal. Jen oblečení, kosmetika, nic moc podstatného. Až stůl přinesl něco zajímavého. Dva ze čtyř šuplíků byly plné výtvarných potřeb a skic, ze kterých Teresa odhalila autora oněch obrazů – byly to Jollyina díla. Měla tedy jeden její dost výrazný koníček a zřejmě i talent, kromě tance a psů. Ve třetím byly věci, které zřejmě používala k úpravě kostýmů na tanec, různé stuhy a látky, jehly a nitě. A v posledním nejrůznější papíry, věc, která se jí zdála zpočátku nejužitečnější, ale brzy zjistila, že ani tady nebylo nic, co by jí mohlo nějak pomoct. Jediné, co ji aspoň trochu zaujalo, ač rozhodně ne z profesionálního zájmu, byla pohádka „Slavík a růže“ od Oscara Wilda. Měla ji vždy hodně ráda, i když zrovna knížku, která ji obsahovala, zanechala při svém útěku tady. A Jolly se zřejmě taky líbila, být to jen obyčejná školní četba, neměla by ji zřejmě uloženou tady, vytištěnou z počítače.
Jinak ale v celém pokoji nebylo nic, co by jí napovědělo ohledně její skutečné identity, nic, co by jí poradilo, ke komu se mohla obrátit o pomoc. Ani jediná adresa, telefonní číslo, jméno ani fotka. Udělala si představu o Jolly jako takové, což bylo také pozitivní, ale v tom kam zamířit, jí to zatím moc nepomohlo. Věděla, že bude muset pokročit ke druhé fázi – rozhovorům. Promluvit si se sousedy, spolužáky, jejími známými. A sledovat, jestli nedostane stopu od nich.
Ještě však prošla zbytek domu. Harweyův pokoj v ní vyvolal pocit úzkosti, raději rychle zmizela. Ač si nadávala, že je bezdůvodně přecitlivělá, nepomohlo to. A jinak nenašla nic moc zajímavého. Konec konců, i tady přišla až druhá, první prohlídku udělali už Stoneovi muži. A také bezvýslednou přesto, že ona pátrala s trochu jiným zaměřením Zatímco jim šlo o motiv, ona se snažila Jolly poznat, odhadnout, kam se skryla. Na to „proč“ se jí zeptá, až ji najde. A pohlídá si, aby dostala odpověď. To byl její motiv. Proto přijala. A proto věděla, že ji najde.

„Tak jak, Tery?“ zeptal se, když za ním přišla, že už můžou jít.
Pokrčila rameny. Nebyla si odpovědí až tak jistá. „Zhruba jak jsem čekala. Neobjevila jsem nic výjimečně užitečného, ale jsem na tom rozhodně líp, než na začátku.“
„A kam zamíříme dál?“ prozatím ji doprovázel. Někdy pracovávala ve dvojici s ním i dřív, ač tehdy dávala přednost samotě. Teď byla za jeho společnost a pomoc vděčná. Ještě si nebyla jistá. Pauza se jen tak vymazat nedala.
„Blízko, jen k sousedům. Budu na ně mít pár otázek. No a pak zřejmě další zásoba rozhovorů.“
„Tvoje přání je mi rozkazem,“ uklonil se jako portýr. „Ale mám pro tebe ještě jeden drobný, speciální úkol. Dostal jsem něco od našeho přítele Stonea. Jsou tam informace, které zatím zjistili. Myslím že by se hodili i tobě.“
„Mluvila jsem s ním,“ připomněla mu, když od něj přebírala poměrně tenké složky.
„Lidi mají tendence zapomínat. To přeci sama víš. A přecijen, vy jste se bavili jen o ní, o jejím útěku. Tak jsou podrobné výsledky všech pátrání, které za ty dva dny stihli. A také něco o Lockovi i tom druhém muži. I to by ti snad mohlo pomoct.“
„Tak díky,“ usmála se smutně. Naposledy, když jí předával složku, kde bylo něco o Lockovi, bylo to se slovy: „Probůh, podívej se na tohle. Spolupracuj přeci s námi. Je to jako bys ho kryla.“ Zajímalo by ji, jestli si on na ni vůbec někdy od té doby vzpomněl?