Stejná, ale jiná...(18)

24. VRÁTÍ SE TO VŠECHNO?

„Už je ti líp?“ ozval se Sebastianův hlas, jen co jsem otevřela dveře.
„Ale jo.“
„A?“ odvrátil se ode mě a dal se do psaní čehosi.
„A co jako?“ sedla jsem si do křesla.
„Něco by si taky mohla říct.“ Pořád se na mě neotočil.
„Co jako?“ zavřela jsem oči a byla jsem ochotná to ignorovat.
„Třeba omluvu, ne?“ pořád byl v klidu.
„Omluvu? To si děláš srandu, ne? Nemám důvod se někomu omlouvat. Nic sem ti neudělala,“ odfrkla jsem si a uvolnila se.
„Já nemyslim mě, myslim Radka,“ ozval se trochu podrážděně.
„Radek? Neznám. Má smůlu,“ odvětila jsem.
„Copak si nepamatuješ, co si mu dneska udělala? Nabourala ses mu do hlavy a ani tě nezajímá, že si mu mohla vážně ublížit, nebo ho zabít?“ přestal čmárat do sešitu a nevěřícně probodával křeslo, na kterém jsem odpočívala.
„Jeho problém. Neměl mě štvát. Ale když to tak moc chceš, tak mu pošlu kytku,“ ušklíbla jsem se.
„Tím se to ale nevyřeší,“ oponoval dál a dokonce si i stoupl.
„Pro mě je to už dávno vyřešený. Tak se uklidni a posaď se. Nechceš mě přece zas vyprovokovat, že neeee,“ usmála jsem se.
„Sakra, já tě nechápu. Měla by ses bát ty mě a ne já tebe!“
„To si to ještě nepřekousl, že holka o dva roky mladší než ty, je nebezpečnější a lepší? Nedělej tady ze sebe chudáčka, jo? Chci si odpočinout. Konec,“ dala jsem si nohy na stolek a vybrala pohodlnější pozici. Slyšela jsem ho, jak nabroušeně stál a nevěděl co má dělat. Nakonec si ale zvolil správně. Uklidnil se a vrátil se ke své činnosti. Psaní. To škrábání propisky mi po půl hodině začal lézt na nervy. Přesně jsem slyšela co píše. Teď dělal kličku a tečku, teď zas dlouhý a.
„Co to píšeš?“ usoudila jsem, že bude lepší komunikovat, než poslouchat šrum jeho počínání.
„Dopis.“ Odpověděl stroze a zase se dal do psaní.
„Nemůžeš psát trochu potišejc? Hrozně mi to trhá uši,“ zamrmlala jsem.
„Cože ti to?“ uchechtl se.
„Vadí mi to.“
„Tak di někam jinam.“
„A kam jako jinam? Pod most? Třeba tam bude flek volnej, co?“ ironicky jsem odpověděla.
„Di se projít. Nebo si di do knihovny. No jo, vlastně,“ odmlčel se.
„Co vlastně?“ přinutil mě sundat si nohy ze stolku a otočit na něj hlavu.
„Nějakej kluk, myslim že Tom, říkal, že tam máš nějaký spisy, nebo něco takovýho,“ poškrábal se na hlavě.
„A to si mi to nemohl říct dřív?“ stoupla jsem si.
„Nevěděl jsem, že tě to bude zajímat,“ pokrčil rameny.
„Tak už to víš. Kdy ti to tak říkal?“
„Nevim, ale určitě předtim, než si začala šílet. Někdy ráno.“
„Tak dík,“ řekla jsem a zabouchla za sebou dveře.

´Taky jsem se ho mohla zeptat, kde je knihovna,´ uvědomila jsem si to, když jsem se zarazila u první zatáčky. ´Vracet se už nebudu, byla bych mu jen pro srandu. Nástěnka,“ bliklo mi v mozku a já, už dobře naladěná, odhopkala ze chodů k nástěnce. Na lidi, co kolem mě šli sem se jen hezky usmívala, až na mě vyjeveně koukali. ´Tak já nevim, jak se mám tvářit. Když sem naštvaná, tak čumí, a když sem v pohodě, tak čumí jak vyvoraný myši taky,´ zamračila jsem se a zklidnila svou chůzi do normálu.
´Ha, nástěnka byl dobrej nápad. Jenže to by tu taky muselo něco být o knihovně!´ pochválila jsem se za bystré uvažování, ale byla jsem tam, kde jsem začala. Takže sem neměla ani páru, kde je ta knihovna.
„Prosim tě!“ křikla jsem na nějakou černovlasou holku s červeným melírem.
„Ano?“ zeptala se a já se zděsila.
„Tery? To si ty?“ nechápavě jsem se na ní dívala. ´To mám ale štěstí, fakt že jo,´ pomyslela jsem si.
„Ket,“ zmrzl jí přívětivý úsměv na rtech.
„Potřebuješ něco?“ zeptala se nezúčastněně.
„Nevíš kde je knihovna?“ šla jsem rovnou k věci, chtěla jsem mít tenhle rozhovor za sebou.
„Je mimo areál. Musíš do školy za ředitelkou a ona ti to vysvětlí a ujasní ti pravidla co smíš mezi lidmi a co ne,“ říkala to jako nadrcenou básničku. Taky tak znuděně.
„Hmm. Dík,“ poděkovala jsem jí a ona už se odvracela, že půjde zas pryč.
„A to je jako ta knihovna někde ve městě?“ zarazila jsem jí a všimla si bolestného výrazu na její tváři, který během vteřinky zmizel.
„Přesně. Akorát ty tam asi nebudeš moct jít sama,“ vyletělo jí z pusy a já viděla, jak si v duchu nadává, že zas řekla něco, co neměla.
„Proč?“ projevila jsem ochotu dál vést rozhovor. A dokonce jsem se začala bavit.
„Protože. Nejsem ten pravý člověk, který by ti to měl vysvětlovat,“ zamračila se a smutně pohlédla na dveře.
„Zdržuju tě, co? Máš něco důležitého?“ zeptala jsem se.
„Chceš pravdu?“ tvrdě se na mě podívala a mě překvapilo, jak se změnila z té plaché, milé dívky na rozhodnou a sebevědomou.
„Řekla bych, že to bude to nejlepší, když si to vyříkáme. Mezitím by si mě mohla doprovodit k ředitelce, jestli by ti to nevadilo,“ taktizovala jsem a smýšlela plán, jak si vydupat, aby semnou do města šla ona a ne někdo jiný, kdo by byl pro mě horší. ´Třeba Jirka, nebo Honza. Nebo ten Radek,´ uvažovala jsem, co si na mě ta kráčmera může vymyslet.
„Nechci si s tebou povídat, jasně si mi dala najevo, že mě nepotřebuješ. Že mě nechceš,“ naštvaně se na mě dívala.
„Já jen potřebovala být sama! Chápeš? Každej to někdy potřebuje. Promiň mi, že se to stalo,“ skončila jsem mírně.
„To si snad děláš srandu? Tohle by to mělo spravit? Všechno si jen zkazila. Vidíš jaká sem teď? Myslíš si, že teď potřebuji kamarádku, jako sem byla já?“ zasmála se.
„Nejsem taková, jaká jsem se ti zdála. Jenže jestli to chceš poznat, musíš se taky snažit,“ usmála jsem se.
„Jsi blázen,“ zavrtěla hlavou.
„Možná,“ zasmála jsem se. Nevěřícně se na mě podívala a otočila se k odchodu. Chytla jsem jí za ruku.
„Prosím, já tě potřebuju. Ředitelka mě nemá moc v lásce, určitě ke mně přidělí Jirku, nebo Honzu, nebo někoho, komu jsem ublížila a on mě nesnáší. A ty budeš mít aspoň nějakou zábavu,“ blýsklo se mi v očích. Moje tušení, že Terka se opravdu celé dny jen nudí, se potvrdilo, když se začervenala, že jsem jí odhalila.
„To se ani nevidim, jediní, co tě mají v lásce, jsem asi já a Sebastian,“ ušklíbla se.
„Tak to pro mě udělej, prosím. Pojď,“ natáhla jsem k ní ruku. Trochu neochotně se mě chytla a já se s ní přemístila na pozemky školy.