Erriness

Anotace: Něco z dílný mé potrhlé ponuré představivosti.. O dívce jménem Norine, co brzy po svém příjezdu do nového města a příchodu na novou školu potká bezesporu nejzajímavějšího člověka, co kdy poznala..a vy možná také..

Erriness

Bylo mi tehdy 17 let. S matkou, sedmiletou sestrou Ninou a otcem jsme se přestěhovali do malebného domu na periferii Paříže. Měla jsem zprvu obavy z nového prostředí, ze školy a vůbec. Všechno jsem nechala čtyři sta kilometrů daleko, v malé vesnici na severu Francie, kde jsem žila doteď.
Náš nový dům byl prostorný, velmi hezký. V prvním patře se nacházela kuchyně, pokoj rodičů, malá koupelna, obývací pokoj s obrovským tmavě mramorovaným krbem, který již na první pohled tvořil svéráznou dominantu celého přízemí a pracovna. V horním patře se nacházela druhá koupelna, a dva podkrovní pokoje – jeden Niny, druhý můj.
Oba naši rodiče byli hodně zaneprázdnění. Matka trávila většinu času psaním svých stupidních románů. Ale přesto, že pod pseudonymem Anne Weiss byla známá po celé Francii a v zahraničí, nikdo z rodiny nebral její bestsellerové romány příliš vážně. Ve skutečnosti byla příliš úzkostlivá, přecitlivělá a vůbec..slabá povaha. Oproti tomu, jak to většinou bývá, hrdinky jejích románů „z červené knihovny“ byly odvážné, sebevědomé a sebejisté ve všech ohledech. A proto, možná, se dokázala vžít do jejich role ve svém „nereálném“ světě i na dvacet hodin, a mimo krátké přestávky se zpoza zavřených dveří její pracovny – odkud vycházela jen za mimořádných situací – neozývalo nic jiného, než cvakání klávesnice.
Otec byl profesorem na jedné z mnoha proslulých pařížských univerzit. Hodně o to místo usiloval a teď trávil většinu svého času přípravou na přednášky a aktivity s vyučováním jako takovým spojené.
Nina našla zalíbení v jízdě na koni v nedaleké stáji, a jelikož se od ní v jejím věku dalo čekat, že ji to jen tak nepustí, pořídili jí rodiče koně. Všichni byli spokojení, jen mě se jako obvykle nikdo neptal. Vůbec je nezajímalo, že jsem nechala v Olessu přátele, známé i Marka, svého přítele… Moje názory byly povětšinou pokládány „za příliš drzé a pubertální“ na to, aby jim byla přikládána jakákoli důležitost.. A tak nezbývalo nic, než se vydat první den do nové školy. Vzpomínám ho hlavně proto, že právě tam se celý tento podivuhodný příběh setkání započal…

1.
Nová škola, Barbie a Ken

Škola, do které jsem měla dnes nastoupit, jako žákyně prvního ročníku, byla zaměřena na všeobecné vědní obory a jazyky. Něco jako gymnázium, i když v názvu se tím nechlubila jako mnohé jiné.
Jedinou výhodu celého tohoto divadla jsem přikládala tomu, že jsem jako novopečený „prvák“ nic kromě dvou týdnu, které zabralo stěhování, nic moc nezmeškala. Celá škola byla rozdělena do několika budov na rozlehlém pozemku, obklopeném několika hřišti na nejrůznější sporty. V tělocviku jsem nijak nevynikala, ale ani mi nevadil. Mé kroky vedly do kanceláře, která byla hned za hlavní bránou.
Byla to malá místnost s jednoduchou přepážkou, za níž seděla mile vyhlížející postarší žena s brýlemi naraženými na nose, jako by k ní patřily odjakživa.
„Můžu pro vás něco udělat, slečno…“
„Norine Beiesdorfová..“ představila jsem se co nejzdvořileji a s co nejpokornějším výrazem, takže přešla můj podivný zjev letmým úsměvem a začala se přehrabovat v šuplících.
Na to, že je tu tolik studentů je ta škola docela malá…, říkala jsem si v duchu při pohledu do přecpané kartotéky zatím, co hledala moji složku.
„Do jakého ročníku patříte?“
„Prvního.. Přestěhovali jsme se s rodinou před dvěma týdny.. Jsem tu dnes poprvé..“ ztišila jsem rozpačitě hlas, protože někdo právě vešel do dveří.
„Ale to jste měla říct hned…“ rozzářila se žena za pultem a odněkud vytáhla konečně tu správnou složku.
„Tak přistěhovala..říkáte.“ Zkoumavě ji otevřela. „Není vaše matka náhodou tou skvělou spisovatelkou?“ zazubila se.
„Ano..náhodou je. A jinak je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se trošku odměřeně, protože jsem otázky tohoto typu přímo nenáviděla.
„Ano je.“ vytvořila podivný úsměv a podala mi moji složku. „Tady máte ještě plánek školy, abyste se nám tady neztratila, o což se rozhodně nebojím..“ sjela konečně pohledem můj podivný zjev. Pak už si mě nevšímala. Otočila jsem se tedy k odchodu.
Ještě jsem si letmo stačila všimnout mladíka, sedícího na židli hned u dveří, a který pravděpodobně před chvíli přišel. Pohodil po mě pohledem ale víc si mě nevšímal. Zíral někam do prázdnoty.
„Á.. Tady jste mladý muži..“ zaslechla jsem ještě, než se za mnou dveře kanceláře zavřely.

První středeční hodina za deset minut končila, a tak jsem raději počkala na chodbě před třídou. (Nalezení příslušné třídy mi s mým naprosto matným orientačním smyslem trvalo asi dalších deset minut.) Hlavní budova školy, kde jsme měli třídu, vypadala vcelku dobře. Chodby prostorné a upravené, vybavení na chodbách, včetně nejrůznějších automatů na jídlo či nápoje a spousta prostoru ke shromažďování nebo k sezení.
Se zvukem už napoprvé tolik protivného zvonku jsem konečně vešla do třídy. Přesto, že už byla přestávka, většina studentů ještě seděla na svých místech v lavicích. Nejistě jsem popošla k prvnímu volnému místu, hned v první řadě naproti katedře. Cestu mi ale zastoupili dva kluci. Jeden vysoký, krátkovlasý blonďák, druhý s o něco delšími hnědými vlasy.
„Ale ale.. Ty budeš nejspíš ta nová..“ řekl ten blonďák s poněkud přidrzlým podtónem.
„Neříkali, že jseš taková kočka..“ přidal se hned ten druhý, aniž by mě pustili ke slovu.
„Budeš tak trošku exotika..potom, co do prváku nastoupily samé umělohmotné blondýny, jako tamhle Barbie..“ ukázal přes celou třídu na dívku, která mu jízlivou poznámku oplatila vypláznutým jazykem.
„Za to ty vypadáš jako Ken..“ Měla jsem jeho arogance po krk.
Obešla jsem ho a posadila se na místo, které jsem si vyhlídla.
Moje poznámka zřejmě zapůsobila na kolektiv vtipně, protože se smáli a něco jeden přes druhého všemožně na blonďáka pokřikovali. Snažila jsem se je neposlouchat a nasadila jsem si na uši sluchátka. Nejistě a hlavně nenápadně jsem se rozhlížela po třídě. Kromě jedné dívky čokoládové pleti tu opravdu byly samé blondýnky nebo světlé brunety. Ta seděla hned vedle „Barbie“ v zadní lavici na druhé straně třídy. A brzy se ukázalo, kdo je v této třídě nejvýraznější osobnost.

Když si všimly, že je pozoruju, obě se velmi ladně zvedly ze svých židlí a „dopluly“ až k mé lavici.
„Ty budeš asi ta nová..viď.“ začaly obvyklou větou.
Sundala jsem si sluchátka a přikývla.
„Já jsem Dane Fansová a tohle je Alesa.“ představila „Barbie“ sebe, i svou snědou kamarádku.
„Norine Beiesdorfová.“ podala jsem jim ruku na pozdrav, a to už se k nám zase vetřel „Ken“.
„Vidím, že se s takhle velkou konkurencí raději spřátelíte… Moudrý tah..“
„Sklapni..Chade.“ Dane očividně také nepadly jeho vlezlé poznámky zrovna do oka..o to víc mi připadala sympatičtější.
„Jen Alesa?“ podívala jsem se na ni tázavě.
„Je to kratší.. Kdybych ti měla říct celé moje jméno, asi by se ti zamotalo už v hlavě, natož abys ho vyslovila..“ usmála se mile.
V mém bývalém bydlišti bydlelo také pár černochů. A vesměs měly docela „šílená“ jména, takže otázka tohoto typu se ode mě dala čekat.
„A..tohle oblečení.. Nosíš normálně ven a do školy?“ otočila se ke mně zase konečně Dane.
Nastala chvíle, abych se trošku popsala. Na svém obličeji jsem kromě tenkého tmavého obočí a velkých zelených oči neshledávala nic podivného. Vlasy jsem měla odjakživa dlouhé pod lopatky a zvláštní barvy. Nebyla to ani červená, ani zrzavá..spíš taková “šarlatová“ – jak říkávala matka. Všichni si mysleli, že je mám obarvené, ale vysvětlovat jim, proč je barva mých kadeří od narození taková jaká je, by bylo zbytečné, takže jsem je při tom raději nechávala. Postavou jsem byla vždycky štíhlá a neměla jsem si vskutku na co stěžovat. Nepatřila jsem mezi holky, co se celé dny promenádují před zrcadly a hledají na sobě kdejaké chyby. Můj způsob oblékání byl poněkud svérázný. Nosila jsem černé síťované punčochy i vrch s dlouhým rukávem, přes to jsem nosila všemožně barevné šaty na ramínka..kterých jsem měla ve skříni požehnaně a poněkud robustní černé kožené boty těsně nad kotníky. Byl to zkrátka můj styl..poněkud zmatený..ale můj. Nebylo divu, že na mě ty dvě něžné modelky tak zíraly.
A pak, třída utichla. Všichni se jako na povel otočili a mlčky s opovržlivým výrazem zírali ke vchodu. Právě totiž vešel ON.

2.
Modroočko ws. Smrťák?

Následovala jsem pohledy ostatních ke dveřím. V nich stál vysoký mladík pěkné postavy, v černé mikině s kapucí na hlavě, z níž vyčuhoval jen široký pramen černých rovných vlasů a těsných černých džínách, které měl zastrčené v rozšněrovaných mohutných těžkých botách. Pohledem přejel jen tak letmo třídu a shrbený se sklopenou hlavou zmizel někde v zadu za mnou, v nejméně osvětleném rohu třídy.
Obličeje všech přítomných, kromě mého, byly svraštělé, zamračené, nebo vykazovaly velkou dávku znechucení. Nechápala jsem proč, tak jsem se zeptala Dane.
„Je divnej. Od začátku roku jsem ho neslyšela říct ani jediné slovo, pokud to z něj nějaký učitel doslova nevypáčil. Kantoři slabších povah se ho raději na nic neptají..nemají nervy tahat z něho odpovědi jako z chlupaté deky..“
„No a? Tak třeba jen nerad komunikuje…“ pokrčila jsem rameny.
„No a?! Podívej se na něj! Obličej bílej jako stěna a navíc schovanej za tím závěsem černoty.. Celý hodiny nedělá nic jinýho, než že si čmáře do toho svýho bloku černým fixem bůhví jaký hrůzy, a pak se hned po zvonění sebere a jde si sednout do toho svýho temnýho koutu tam na chodbě u staré tělocvičny. Do třídy chodí zásadně se zvoněním a na nikoho se ani nepodívá, ani s nikým nemluví… Jde z něj hrůza.“ oklepala se Alesa rozrušeně.
„Jmenuje se prý Erriness Danel Noir.. I když o tom silně pochybuju. Beztak je to Erik, anebo měli jeho rodiče bůjnou fantazii. Při pohledu na něj mě to ani neudivuje..“ dodala Dane a spěšně odběhly i s Alesou na svá místa, protože druhá hodina právě začala, a na první pohled přísná matikářka vcházela právě do třídy.
Ještě jednou jsem se ohlédla přes těch pět lavic dozadu, na toho kluka. Opravdu. Měl hlavu schovanou v kapuci, skloněnou nad blokem v tvrdých černých deskách a něco dovnitř horlivě kreslil..nebo čmáral.

Hodina matiky nabrala rychlý spád. Paní Flaume Stokerová, jak se naše matikářka a zároveň třídní učitelka jmenovala, začala vyvolávat jednoho žáka za druhým na ústní zkoušení u tabule a výpočty, ale mě naštěstí díky dvoutýdennímu zameškání ušetřila. Hned po zvonění Erriness přesně podle Alesina výkladu zmizel na chodbě a až do příští hodiny Literatury se neobjevil.
„Copak Modroočko? Pořád tam za tebou do toho temného koutu nikdo nepřišel?“ ozval se Leon, Chadův hnědovlasý kamarád, když se srazili ve dveřích.
Erriness neřekl ani slovo, ani se na něj neotočil, jen trošku zpomalil, když šel na své místo.
„Já bych ho být tebou neprovokovala…“ usmála jsem se na Leona. „Nevypadá zrovna na nějakého slabého pápěrku..“
„Neboj.. Můžeš mu říct, co chceš.. Vždycky zareaguje stejně..“ usmál se vítězoslavně.
„No..nevím nevím..“ zadívala jsem se dozadu, zatím co se Leon uvelebil na místě vedle mě.
„Jsem rád, že jsi tady.. Konečně normální holka..abych tak řekl..“ zadíval se mi do očí.
Byl velmi hezký a jeho nepokrytý zájem mě uváděl do rozpaků. Naštěstí mě zachránil přicházející učitel.

„Byl bych rád, kdyby se ten mladý muž posadil na své místo a přestal obšťastňovat svou přítomností tu slečnu v první lavici..“ začal hodinu svérázným způsobem.
„Hmm..toho jsme ještě neměli.. Byl nemocný..nastoupil až dnes..stejně jako ty. Bude se snažit udělat dojem..uvidíš. Ale já ho během hodiny zpracuju..na to vem jed…“ mrknul na mě Leon ještě.
„Děkuji..“ pokynul k němu učitel, když se konečně posadil do své lavice a pak se otočil ke zbytku třídy. „Jmenuji se Bram Owens. Pocházím ze Spojených států..proto budu mít, jak později zjistíte, určité požadavky ohledně vašeho studia, které mi zde, ve vaší vlasti přijde poněkud zastaralé…“
„Pokud je mi známo, Francie je o hodně starší a historicky bohatší země, než Amerika…“ přerušil ho Leon pohotově.
„To jistě..ale vyvíjí se na základě jistých komplexních tradic, což ji zdržuje v pohledu na svět a realitu jako takovou. A byl bych rád, kdyby jste nevyrušoval a než cokoli vypustíte ze svých nevymáchaných úst se přihlásil.“ utřel ho Owens přísně. „Dále bych vám chtěl oznámit, že od příští hodiny se budeme na Literaturu scházet v učebně dějepisu, protože literatura je s ním v mnoha ohledech úzce spojena s jak vám jistě stačilo dojít, budu vás vyučovat i dějepis. Tam si také určím svůj vlastní zasedací pořádek. Nebudu trpět podobné drzé výstřelky a vůbec…“
Pan Owens pokračoval celých čtyřicet minut stejným tempem a se stejným rázem, a když hodina literatury konečně skončila, všichni si hlasitě oddechli. Zbytek dne pokračoval o poznání klidněji a já si pomalu začínala zvykat. Alesa a Dane si mě vzaly na starost a ukázaly mi zbytek školy. Zapadla jsem lépe, než jsem sama čekala.

V jídelně se to jen hemžilo studenty z prvních a druhých ročníků. Protože byly větší budovy čtyři, sdílely každou z nich dva ročníky společně. Mělo to výhodu. Jídelna byla prostorná a bylo tu dost místa. Zdálo se, že jsem se díky svému svéráznému stylu stala středem pozornosti – alespoň pro dnešní den – protože si k mému stolu přiseli Dane, Alesa, Chad a Leon, které jsem pokládala za hlavní tažnou sílu naší třídy. (nikoli po stránce vzdělání)
„Modroočko! Posaď se za námi..“ vybídl ho Chad roztržitě a natáhl nohu přes uličku tak, že mu zahradil cestu.
Erriness zastavil a bez další reakce klidně stál.
„To je suchar, co?“ chechtal se Leon a šťouchal do mě rozjařeně loktem.
Mě to ale vůbec směšné nepřipadalo…
„Tak sedneš si?“ vybídl ho Chad znovu.
Erriness se ani nepohnul. Jen trpělivě čekal. Přišlo mi ho líto, tak jsem ostře do Chada žduchla a ten, aby neztratil rovnováhu a nespadl, byl donucen vrátit nohu alespoň na okamžik na původní místo.
„Děkuji…“ ozvalo se zpod široké kapuce a černých vlasů.
Byl to temný, hluboký, ale nesmírně tichý hlas. Erriness prošel dál, dozadu k nejvzdálenějším stolům a na mě teď zíraly čtyři nevěřícné obličeje.
„Opravdu na tebe promluvil?“ vykulila oči Alesa.
„Nevím..asi ano..“ pokrčila jsem rameny.
„Proč ses ho zastala?“ zamračili se Chad a Leon.
„Protože nesnáším, když se někdo do někoho naváží jen proto, jak vypadá… Nic vám neudělal.“ upřela jsem na ně vážný pohled.
„Tss..“ zavrtěli nesouhlasně hlavami, ale na zbytek dne už nechali Errinesse na pokoji.

3.
Sráč

„Jak bylo ve škole?“ ozvalo se z matčiny pracovny, když jsem prošla kolem.
„Docela dobře..“
„Norine!“
Znuděně jsem se vrátila ke dveřím a otevřela je, abych na ni viděla.
„Děje se něco?“ zeptala se s podivným výrazem.
„Ne..neděje.. Všechno je v pohodě.“ obrátila jsem oči v sloup a co nejrychleji zmizela ve svém pokoji.
Měla jsem ho plnou hlavu. Toho černého stínu, co se objevil vždy těsně před začátkem vyučování a pak zase zmizel. Jeho hlas mi zněl děsivě v uších a mě přeběhl mráz po zádech.
„Erriness…“ zašeptala jsem jeho jméno, aniž bych v tom hledala jakýkoli další záměr.
Líbilo se mi..ale on mě trochu děsil. Vlastně byl skutečně zvláštní. Velmi zvláštní. Nedokázala jsem ho přirovnat ani k jedinému člověku, kterého jsem doposud poznala.
Bylo na čase dopisovat zameškané učivo, což mi zabralo přes tři hodiny. Ale stejně jsem byla myšlenkama úplně jinde..
Je jako černá skvrna ve sněhu…
Najednou jsem si všimla, že jsem automaticky napsala na zadní stranu jednoho z mnoha sešitů Errinessovo jméno. Z úvah a přemýšlení mě vytrhla až matka s tím, že už je večeře na stole.

Mark se celé dva týdny neozval. Myslím, že byl na mě ještě pořád naštvaný, že jsem odjela. Ale copak za to můžu? Ležela jsem v posteli a přemýšlela. Trápilo mě to. Chodili jsme spolu přes půl roku a on byl hrozně náladový a urážlivý. Často jsem se musela v lecčem podřizovat. Je hrozné, jak moc máte prostoru přemýšlet o někom, když jste sami, daleko od něj. Promítáte si jednotlivé situace a zážitky, co jste s ním zažili a uvízly vám v paměti… a můžete přijít dokonce na to, že to vlastně nebylo ani tak krásné, jak jste si tehdy možná mysleli…
Jestli se neozve, pošlu ho k vodě..

Ráno mě otec vysadil nedaleko od školy. Většina studentů z města přijížděla autobusy, které stavily právě na téhle zastávce. Škola začínala v osm, ale autobusy přijížděly dřív tak o patnáct minut. Právě jeden se blížil po úzké cestě a z okna už na mě mávali Leon a Dane.
„Ahoj!“ vrhla se mi „Barbie“ do náručí, jako by mě znala dvacet let.
„Nazdar..“ odpověděla jsem neomaleně, protože mě to zarazilo.
„Normálně, nevěřila bys, co se tomu sráči dneska stalo..hehe..“ smál se Leon tak, že málem nestačil dýchat.
„Copak?“
„Ten sráč, Modroočko.. Ujel mu autobus..“ řehnil se jak pominutý.
Vůbec se mi nelíbilo, jak o něm mluvil. Copak má právo soudit někoho, koho vůbec nezná? O kom neví dohromady nic kromě jména? Jeho smích byl tak arogantní a bezcitný..
„A ještě něco..“ šťouchnul do mě. „Sebral jsem mu včera něco ze skříňky.. Kdyby sis to přečetla! Takový sračky!“ vybouchl v záchvat, takže se skoro válel na zemi, a z batohu vytáhnul Errinessův černý deník.“
To mi stačilo!
„Dej to sem ty nesnesitelnej vole!“ zařvala jsem na něho, až Dane nadskočila a oba se na mě nechápavě podívali, když jsem ten černý deník vyrvala z Leonových rukou. „Copak nevidíš, jak ohavně se chováš?! Co je ti do jeho deníku?! Co je ti do něho?!“ měla jsem v očích slzy vzteku.
„Co ti je?“ vypadlo z Dane a nechápavě se na mě dívala. „Snad se ti ten divnej Smrťák nelíbí..?!“
„Ne. Ale nesnáším, když se někdo chová jako krypl!“ odpověděla jsem a šla se posadit na lavku nedaleko.
Do začátku vyučování zbývalo tak deset minut.. Leon a Dane jen nechápavě a s úšklebky zavrtěli hlavami a šli se připravit na hodinu. Chvíli jsem se jen dívala na ten deník a něco mě nutilo do něj nahlédnout. Pak jsem ale pocítila podivný pocit v zádech. Jako bych cítila něčí pohled. Ohlédla jsem se, a spatřila za sebou jeho černou postavu. Ze sluchátek zněla hodně tvrdá hudba melodicky doprovázená hudbou vážnou. Měl zvuk zesílený tak, že sotva mohl zaslechnout jakýkoli zvuk..a jeho modré oko se upíralo jen na jedinou věc. – Na jeho deník.
Chvíli jsem přemýšlela, jak tam tak nehybně stál, jestli má cenu mu něco říkat, když stejně neuslyší ani jediné mé slovo. Vstala jsem tedy z lavičky. Temná panenka zahalená do blankytné až mrtvolně bledé modře nezpouštěla deník ze zorného pole. Nadechla jsem se, abych mu něco řekla, ale když jsem viděla ten výraz, raději jsem jen kývla hlavou a deník položila na lavičku. Zimnice, která mě teď bičovala po celém těle se rychle ztrácela s mými kroky, které vedly do školní šatny. Na hodinách bylo sotva za pět minut osm, takže jsem měla co dělat, abych do třídy dorazila včas. Stalo se ale něco, co mě doslova položilo.

Vběhla jsem udýchaná do třídy a šťastná, že teprve teď začalo zvonit, jsem se vydala ke své lavici. Ale..moment..tady něco nehraje. Třída byla totiž prázdná. Nikde ani živáčka, ticho.
Sakra..co se to děje?! Kde jsou všichni?!
„Jsou v učebně dějepisu..“ ozvalo se mi za zády.
Zkameněla jsem a pomalu se otočila.
„Erriness?“
Pohled skloněný k zemi si nehledal dlouho cestu k němu. Věděla jsem, že je to on.
„Ale jak jsi věděl, že se spletu?“ zeptala jsem se tichounce – nemohla jsem z podivného strachu vyslovit ani slovo.
„Věděl..“ odpověděl stručně a napřímil hlavu, takže si mě teď prohlédl tím ledově studeným pohledem jediného oka, které šlo za černým závěsem jeho vlasů vidět.
Netvářil se bůhvíjak přátelsky a tak nebylo divu, když jsem sama od sebe o pár kroků ucouvla. Zareagoval podivně… Zatvářil se ublíženě, možná až příliš na to, že můj ústupek vlastně nic neznamenal.
„Pojď..“ zašeptal tiše a vyrazil pár kroků přede mnou.

4.
Lajdáci

Nikam nespěchal..a mě bylo trapné dohánět ho nebo předbíhat, protože jsem stejně nevěděla, kde je kabinet dějepisu. Mohutné podrážky jeho bot s duněním těžce dopadaly na kachlovou podlahu školní chodby a on kráčel, s rukama v kapsách a skloněnou hlavou, pomalu a beze slova. Neměla jsem z něho vůbec dobrý pocit ale pohled na hodinky mě deprimoval ještě víc, než on samotný.
Konečně jsme stáli u velkých dveří. Erriness je otevřel a paradoxně galantně mě nechal projít první. Zastavila jsem se těsně před katedrou, protože mi těsně u hlavy proletělo velké ukazovátko.
„Pozdě! Jestli něco nenávidím, tak je to právě pozdní docházka!!!“ vyjel na mě učitel podrážděně.
Erriness to pravděpodobně nečekal, že se zastavím sotva krok ode dveří, a tak když je zavřel a otočil se, narazil do mě. Oba jsme se samozřejmě lekli a když jsem chtěla o hodný kus ustoupit, abych na něj nemusela být tak přitisknutá, uviděla jsem těsně před svým zamračený a naprosto vzteklý obličej pana Owense.
„Dva! Dokonce dva studenti neví, kdy mají přijít do hodiny! Nevídané! ..viďte pane Noire!“

Bylo to šílené. Z jedné strany na mě cenil zuby a smradlavý dech náš češtinář a dějepisář, ze druhé strany na mě byl nechtěně přitisknutý někdo, z koho šla panická hrůza..
„Tam! Do první lavice, oba! LAJDÁCI!!! A dnes oba dvě hodiny po škole!!“
Já budu sedět v lavici s Errinessem Noirem?! vytřeštila jsem oči do prázdna vyděšeně. Oba jsme se s mučednickými výrazy vydali k lavici, kterou nám učitel důrazně ukázal tak, že do ní praštil ukazovátkem, až to zapraskalo. Lavice stála v první řadě úplně u zdi vpravo. Erriness se posadil do rohu a já na židli hned vedle něho vlevo.
„Můžeš mi říct, co jste vy dva dělali spolu dávno po zvonění?“ nahnula se ke mně Alesa, která seděla vedle jednoho šprta hned za mnou.
Celá třída byla přesazená. Nikdo neseděl tak, jak by měl. Ale já dopadla vůbec nejhůř…Učitel mluvil a já hleděla někam na levou stranu třídy. Nebyla jsem schopná sedět normálně, natož se na Errinesse otočit. Celým mým tělem projížděl divný pocit, nervozita a vztek.

„Po škole! A zrovna dneska! To snad nee!“ vylívala jsem si zlost na Dane a Alese hned po skončení hodiny na holčičích záchodech.
„A ještě sedíš vedle Smrťáka…to ti nezávidím..“ ušklíbla se Dane. „Vrátila's mu deník?“
„Ano..vrátila. A náhodou nebýt jeho, tak asi do Literatury nedorazím vůbec. Někdo totiž zapomněl, že jejich kamarádka je na škole teprve den…“ vyčetla jsem jim ten fakt vyčítavým pohledem.
„No..to je fakt..“ přiznaly. „Promiň..“
Po cestě do třídy si mě „náhodou“ odchytil Leon: „Poslyš..já nevěděl, že ti tak vadí obyčejná sranda… Omlouvám se.“
„Mě se neomlouvej.. To spíš jemu… Sranda..pche..“ pokusila jsem se ho odpálkovat.
„Počkej..“ chytil mě za ramena a otočil k sobě. „Už mu nebudu nadávat..slibuju.. Ale jen kvůli tobě..jo?“ podíval se mi zase upřeně do očí.
Zrudla jsem studem a rychle se vymanila z jeho zajetí. Byl opravdu moc hezký.. a pokud zrovna neryl do Errinesse, byl i milý.
„Ale ale..paní Modroočková..“ ozval se Chad hned, jak jsem vešla do třídy. „Postavil se mu alespoň, když se na tebe tak tisknul u těch dveří?“
„Sklapni Chade!“ okřikl ho Leon.
Skoro to vypadalo, jako by žárlil…hmm…:)

Vešla jsem do prázdného kabinetu dějepisu, kde na židli u okna seděl pan Owens a cpal se ještě obědem.
„Norine..že? Běžte do učebny..máte tam práci řekl bych na dvě hodiny dostatečnou..tak se nezdržujte… A zavřete za sebou..“ zahuhlal s plnou pusou.
Beze slov jsem poslechla a vydala se přesně tam, kam mi řekl. Tiše jsem vešla a zavřela obojí dveře, od kabinetu i učebny.
„Uh..“ cukl sebou Erriness, který už poctivě přepisoval půlkilometrový zápis na tabuli.
„Promiň..nechtěla jsem tě vylekat..“ omluvila jsem se automaticky a se sklopenou hlavou se vydala na opačnou stranu třídy od něho.
„To spíš já tebe..“
Nevím proč, ale najednou mi ho přišlo líto.
„Promiň..“
„Neomlouvej se pořád.. To já tě dostal do téhle šlamastiky…“
„To teda ne! Nebýt tebe, tak bych tu učebnu nikdy nenašla..“ usmála jsem se vděčně, protože to byla pravda.
On mi úsměv neoplatil. Místo toho se na mě otočil: „Ty jsi Norine Beiesdorfová..viď? Já Erriness..“
„Erriness Danel Noir.. Je to tak?“ skočila jsem mu do řeči.
„Pamatuješ si moje jméno?“ podivil se tomu.
„Ty moje taky ne?“ opáčila jsem s triumfálním úšklebkem, jako by na tom nic nebylo.
Malinko se pousmál.
„Proč ti vlastně říkají Modroočko..?“ zajímalo mě.
„Říkají mi různě..“ sklonil zase hlavu k lavici.
„No tak.. Na nadávky se vykašli.. Chci to vědět..“ škemrala jsem.
Najednou jsem se cítila docela dobře, na rozdíl od toho, jak jsem se s ním cítila jindy. Rozhovor s ním byl podivuhodně příjemný, stejně jako se mi teď zdál jeho jindy děsivý hlas. Byl inteligentní..už na první pohled. Ale zároveň tak temný a tajemně uzavřený sám do sebe..
„Fakt to chceš vědět?“ otočil se znovu ke mně.
Kývla jsem, a tak se postavil a přešel po třídě až ke mně. Čím byl blíž, tím se ze mě pocit pohody a klidu vytrácel, až přede mnou stanul, a já se div zase nerozklepala strachy a podíval se na mě tím svým modrým okem.
„N-na m-modrých očích přece není nic neobvyklého…“ vykoktala jsem nervózně.
„To není.. Jenže..“ Chvíli stál ještě klidně. Pak si ale pomalu sundal kapuci a já ho poprvé měla možnost vidět bez ní. Vlasy měl vepředu o poznání delší než vzadu, ale pořád dost dlouhé na kluka. Sáhl si na ofinu, kterou nosil věčně v obličeji a odhrnul ji. To, co jsem spatřila mi málem vyrazilo dech. Vůbec jsem to nečekala! Jeho pravé oko nebylo modré na rozdíl od toho druhého. Jeho barva byla tmavě okrová..nebo jantarová. Taková typická uklidňující teplá podzimní barva.. Ale v kombinaci s tím druhým to tvořilo opravdu nezvyklou podívanou.
Stydlivě a s podivně nervózním výrazem pramen beze slova zase spustil a nasadil si kapuci. Sklopil pohled a pomalu odkráčel zase zpátky do lavice. Pak přišel učitel. Do konce hodiny jsme spolu už nepromluvili. Naše „záškola“ skončila a já nasedla do auta mého otce, který pro mě obětavě zase přijel.
5.
Gentleman

Hned ráno mě matka zavolala, že mi volá Mark. Rozběhla jsem se šťastná jako malé děcko k telefonu, ale to, co jsem se dozvěděla, mě málem zabilo.
„Víš..Norine.. Náš vztah už v žádném případě nemá ani nejmenší smysl.. Chci to skončit. Teď hned.“ řekl Mark chladně.
„Cože? Proč?!“ nahrnuly se mi do očí slzy.
„Někoho jsem potkal.. Promiň..“ a zavěsil.
Ve vteřině jsem se sesypala jak domeček z karet.. Matka a hlavně otec ale nechtěli o žádném dni volna ani slyšet: „Přišla jsi o dva týdny později a máš co dohánět…“ komentovali svoje umíněné rozhodnutí poslat mě v tomto stavu do školy.
Seděla jsem v otcově autě jako hromádka neštěstí, a ani slzy, které mi teď stékaly po tvářích ho neobměkčily. Vysadil mě před školou, jako včera, a poklidně odjel. Neměla jsem náladu čekat na Dane ani Leona. Jejich rozesmáté obličeje byly to poslední, o co jsem teď stála… Sešla jsem do ještě poloprázdné školní budovy a vydala se do šatny. Míjela jsem skříňku, kde bylo červenou rtěnkou napsáno: SRÁČ . Napadlo mě, kdo a proč to tam napsal.. Už jen kvůli tomu, že budova byla určena výhradně žákům 1. a 2. ročníků. Co se ale nemělo stát bylo, že se najednou ve školní budově objevil i Erriness. Zastavil kousek ode mě a prohlédl si jak můj ubrečený výraz, tak i nápis na skříňce. Vypadal dost zaraženě..
Proboha..snad si nemyslí, že bych…
Otočil se beze slova na patě a šel pryč.
„Erri! Počkej!“ volala jsem za ním, ale nezastavil se, ani neohlédl. „Sakra!“ rozplakala jsem se podruhé.

Můj dnešní duševní ani tělesný stav neunikl nikomu ve třídě, a proto mě celé tři hodiny nechali být jen tak, se svými myšlenkami a to dokonce i učitelé.
Aspoň pro něco mají pochopení…, děkovala jsem jim v duchu.
Ale další věc, co mě tak mrzela, bylo i to, co se stalo před začátkem vyučování. A proto, když se Erriness hned po konci čtvrté hodiny zvedl k odchodu, šla jsem za ním. Nejdříve jsem šla hodný kus za ním, ale netrvalo dlouho a vešli jsme do nejstarší části školy. Přesně jak říkala Alesa, schoulil se na lavičce ve tmavém koutě u velkých dveří s oprýskaným nápisem Tělocvična, a dodatkem UZAVŘENO. Chvíli jsem ještě váhala, jestli za ním má vůbec cenu chodit, ale nakonec se stejně otočil mým směrem, takže by bylo trapné vytočit se na patě a jen tak náhodou zmizet.
„Chci ti něco vysvětlit..“ začala jsem roztřeseným hlasem.
„Co tu děláš?“ řekl nepřátelsky temným hlasem.
„To nebylo moje dílo.. Fakt..“ posadila jsem se vedle něho.
„Co by sis myslela ty, kdybys mě našla u své skříňky před vyučováním, nikde ani živáčka a na skříňce nelichotivý nápis, který tam ještě včera nebyl…?“ otočil se ke mně.
„Erri..já to vážně nebyla..“ vyhrkly mi do očí zase slzy.
„Kvůli těm slzám bych ti to i věřil..ale to kvůli mně nemusíš..“ usmál se lhostejně.
„To není kvůli tobě…“ rozvzlykala jsem se.
„Počkej..já to tak nemyslel.. Vím, že jsi to neudělala…“ omlouval se. „Ať už je to cokoli, co tě teď trápí.. Rozhodně by ses teď v tomhle stavu nevěnovala čmárání hovadin na něčí skříňku…“
„Proč se mnou mluvíš?“ vyhrkla jsem najednou a asi ho tím překvapila.
„Cože?“
„Jak to, že s nikým nemluvíš, ani jakkoli jinak nekomunikuješ, jen se mnou ano?“
„Já myslel, že ty slzy se mnou nemají nic společného..“ odvrátil pohled úskočně na stranu, abych na něj přes vlasy a kapuci neviděla.
„Rozešel se se mnou přítel.. Dalo se to čekat..ale pořád to bolí..“ objasnila jsem mu důvod svého pláče.
„Dalo se to čekat? – Pokud takhle mluvíš o vztahu,…tak proč pro něj mrhat smutkem a slzami?“
Najednou jsem nevěděla, co mu na to říct. Měl naprostou pravdu.
Naštěstí nás vyrušil ten otřesný školní zvonek.
„Co máme teď za hodinu?“ popotáhla jsem.
„Literaturu…“ řekl, jako bychom měli jít spíš na pohřeb.
„No nazdar..“ dodala jsem ironicky.

Tentokrát jsme přišli včas a snad možná i proto připadalo všem divné, že jdeme zase spolu. Dane na mě hodila nechápavý a znechucený pohled a rty mi beze slov naznačila: „Co to zase děláš?!“ Přešla jsem to bez reakce a sedla si na židli.
Hodina začala pozvolna, pan Owens měl dnes poněkud lepší náladu než jindy. Snad možná proto, že se na začátku hodiny nikdo nevymlouval na to, že nemá splněný domácí úkol, a nikdo nepřišel do hodiny pozdě…
„Někoho si vyvoláme na starověkou literaturu..co vy na to..slečno Beiesdorfová?“ zaostřil najednou na mě.
„Ale…ale pane učiteli… Já tu dva týdny nebyla..jsem tu teprve pár dní..“ koktala jsem.
„Neomlouvá se..“ řekl naprosto nesmlouvavě a pokynul mi rukou k tabuli.
Dostanu kopačky, Erriness mě obviní, že jsem mu na skříňku napsala „sráč“ a ještě ke všemu dostanu kouli z literatury…, nadávala jsem v duchu.
„Leda že..“ řekl, když jsem se chystala se zvednout ze židle. „Leda že by se našel nějaký gentleman, co by šel na pranýř místo vás.. Co třeba vy?“ ukázal prstem na Leona.
Zřejmě si ho ještě velmi dobře pamatoval z první hodiny.
„J-já? Nee….“ zavrtěl Leon hlavou a na můj prosebný pohled odpověděl jen: „Promiň…“
„Nikdo? Tak pojďte…“
Usilovné modlení a házení úprosných pohledů po třídě bylo k ničemu…
„Moment..“ ozvalo se zleva a v celé třídě to zašumělo.
Nevěřícně jsem se otočila na Errinesse, který se postavil a se sklopenou hlavou se odplížil až na zmiňované místo u tabule.
„Vezmete to za slečnu? No dobrá, mladý gentlemane.. Řekněte mi něco o Antické literatuře..konkrétně o literatuře Řecké.“
Z Leonovy a Chadovy lavice se ozvaly výbuchy smíchu. Zbytek třídy však se zaujetím zíral na Errinessovy rty.
„Řecká literatura má kořeny již v 8. století před naším letopočtem, což je období 2. – 1. století před naším letopočtem před expanzí do Říma. V podstatě se jedná o prehistorickou fázi, kdy se z ústní lidové slovesnosti v podobě vyprávěných bájí a mýtů literatura psaná..“
Odpověď doslova vyrazila všem přítomným, včetně mě a především Chadovi a Leonovi, dech.
„Výborně! Skvěle.. Pokračujte…“ rozzářil se Owens.
„Prvním obdobím Řecké literatury bylo období archaické, které zasahovalo až do 6. století před naším letopočtem..“
„Stačí! To mi naprosto stačí!“ zajásal Owens a poslal Errinesse zpět do lavice. „Právě jste nejen šlechetně zachránil slečnu Beiesdorfovou, ale zároveň máte na první semestr z ústního zkoušení vystaráno..“

„Jak to dokázal?! Jak?! Když v hodinách vůbec nedává pozor, a ještě ke všemu ani nenosí sešity a učebnice?! To není fér!“ vztekali se Leon a Chad u oběda.
„Třeba měl tahák…“ pokrčila rameny Dane. „Nebo se holt šrotí doma…“
„Nebo je to převtělený satan!“ zesílil hlas Chad, protože Erriness procházel zrovna kolem. „Nenávidím ho ještě víc než předtím..“
Černá postava se jako obyčejně kolem našeho stolu bez jakýchkoli reakcí jen mihla, a při tom mi zůstal u tácku ležet skrčený kousek papíru. Schovala jsem ho, aby si toho nikdo nevšiml a hned po odchodu z jídelny jsem ho nedočkavě rozbalila.

Nebylo o čem přemýšlet. Hned jsem se tam vydala. Tělem se mi zase proháněly blesky a vlny mrazu.. Tentokrát to ale nebyl ani tak strach, jako radost. Byla jsem mu za tu literaturu hodně vděčná..a v hodině nebyl díky Owensově nabitému programu čas.

6.
Jing-jang

„Ahoj.“ pozdravila jsem vesele.
„Vidím, že se tvoje nálada z rána poněkud zlepšila..“ řekl namísto pozdravu.
„Díky tobě.“ posadila jsem se vedle něho. „Chci ti poděkovat za tu záchranu..“
Vděčně jsem se k němu naklonila a chtěla ho políbit jako výraz díku na tvář, ale on se rázně odtáhnul.
„Promiň..chtěla jsem ti jen..“ zastyděla jsem se.
„Stačí říct ‚díky‘.“ sklonil hlavu ještě níž.
Bylo mi trapně. Asi jsem si moc věřila, když jsem si myslela, že se k němu můžu chovat až tak přátelsky…
„Od prvního dne si kladu jednu otázku.“ zašeptala jsem.
Malinko naklonil hlavu ke mně, aby dal najevo, že mě vnímá.
„Kdo je ten kluk v černém, kterého ostatní tak odsuzují..?“
„Není to vůbec podstatné..“ odpověděl rovněž polohlasem.
„Pro mě ano.“
„Proč?“ podíval se mi prudce a zpříma do očí.
Tentokrát černá opona odhalila obě oči. Bylo to jako dívat se na čínský znak jing-jang. Jedna polovina jeho obličeje oddělená černým pramenem vlasů vypadala díky okrově-jantarovému nádechu jeho oka přátelsky, dostupně a příjemně. Oproti tomu ta druhá, mrtvolně studená, jako by byla stěna z ledu, neprostupná a nepřátelská.
„Jsi zvláštní..víš to?“ usmála jsem se mile.
„Spíš divnej..“
„Kdepak.. Zajímavý je to správné slovo.“
„To není odpověď na otázku, kterou jsem ti předtím položil..“ obešel mě chytře a urovnal si vlasy zpátky na pravou stranu.
„Víš.. Říká se, že oči jsou okno do duše. Ty máš ale zjevně duše dvě. Jednu dobrou, zároveň však zranitelnou a velmi křehkou.. Ta druhá, kterou se snažíš ukazovat světu, je chladná a bezcitná. Není to škoda?“
„Není. Na světě není nikdo, kdo by stál o dobro. Nikdo si ho nezaslouží…“ zvedl se z lavičky a i s věcmi odešel.

Celý zbytek dne jsem přemýšlela nad Errinessem. Byl tak strašně zatrpklý a pesimistický. Jako by si nevážil sám sebe, jako by sám sebe nenáviděl.
Následující den jsem se do školy těšila. Jenže nastal zlom. Všechno jelo v zajetých kolejích až na jeden pro mě velmi podstatný detail – Erriness se od našeho posledního rozhovoru ve škole neukázal..a to téměř dva měsíce. Počmáraná skříňka v rohu šatny byla zaprášená, temný kout u tělocvičny zel o přestávkách prázdnotou a místo vedle mě v učebně dějepisu rovněž. Teprve tehdy mi došlo, jak je celé to dění ve škole nezáživné a nepodstatné, jak je to tu stereotypní a nudné, když tu není ten tajemný kluk v černém… Ale ještě podivnější bylo, jak se chovali ostatní, jak učitelé, tak mí spolužáci. Nikdo se po něm nesháněl, nikoho nezajímalo, co se mu asi stalo, nebo kde je. Jako by nikdy neexistoval. Jako by nikdy nebyl alespoň malou součástí téhle školy, jako by byl naprosto nepodstatný a odsouzen k zapomnění. To mě se ale podařit nemohlo. Už to prázdné místo vedle mě, mě přivádělo den co den k myšlenkám na něho.
A ovlivňoval mě i tak..když tu teď nebyl. Doma jsem vyhrabala z ještě nevybalených krabic starý černý svetr až ke kolenům, který jsem nikdy neměla chuť nosit. Teď mi ale připadal hezký, ba dokonce jsem usoudila, že mi černá sluší. Možná to bylo tím, že mi Erriness, ačkoli bylo víc než odvážné si to přiznat, chyběl…

„Co je s tebou? Poslední dobou jsi nějaká zamlklá, zamyšlená…nebo zamilovaná?“ zkoumaly můj tupý pohled do zdi Dane s Alesou.
„Proč zrovna zamilovaná?“ zeptala jsem se znuděně, aniž bych cokoli na svém výrazu změnila.
„No..vím o někom, kdo by byl štěstím bez sebe, kdybys jeho city opětovala..“ zatvářila se Dane tajemně a obě dívky spustily typický „dívčí smích“.
„Tak se tak hloupě nechichotejte a řekněte, kdo to je?“ řekla jsem znuděně.
„No..kdo to je ti neřeknu.. Ale je z naší třídy..“
„Kdo?“ rozjasnila se má černá obloha najednou.
„Řekla bych, že dosti výrazná osobnost..“ pokračovala Alesa v mučivé hře.
„Cože?“ vytvořila jsem na tváři doslova široký úsměv..ani nevím proč.
„Takže už ti došlo, kdo to je?“ napodobily mě.
„Jak to víte?“
„Říká se to..prý ses mu líbila už od začátku.. A navíc se blíží školní večírek.. Nepochybujeme o tom, že tě pozve.“
Začalo zvonit na poslední hodinu, proto obě odběhly a nechaly mě ve výru splašených myšlenek.
Ne..to není pravda.. Určitě nelhaly..spíš budou rády, když si budou moct hrát na dohazovačky.., uvažovala jsem nad pravděpodobností přijatých informací.
Vím o někom, kdo by byl štěstím bez sebe, kdybys jeho city opětovala.., honilo se mi v hlavě.

7.
Špatný nápadník

Stála jsem před školou a dívala se, jak se na zemi hromadí pestrobarevné podzimní listí. Nohou jsem ho odhrnovala a zase shrabávala na hromádky a při tom poslouchala mp3ku. Otec se dnes asi opozdil, protože jsem tu čekala asi deset minut, a on si na přesnost obvykle až puntičkářsky potrpěl. Ale za pár minut se naštěstí na zatáčce objevil náš červený Fiat.
„Promiň..málem jsem srazil jednoho kluka, jak jsem spěchal.. Zdržel jsem se ve sborovně..“ omlouval se sotva jsem nastoupila.
„V pohodě, tati.. A koho že jsi to málem srazil?“ zajímalo mě.
„Ale..takového černého podivína. Šel přes cestu, hlavu zaraženou skoro v betonu, jak ji měl nízko skloněnou a sluchátka v uších.. Ta dnešní mládež..“ zakroutil hlavou s polehčujícím úsměvem.
Černý? Skloněná hlava? Sluchátka? – ERRINESS!
Tahle bezvýznamná informace ve mně zvedla doslova vlnu nadšení. Ať už s ním bylo cokoli, ať byl nemocný, nebo někde odjel, znamená to, že už se vrátil..nebo uzdravil! A zítra se s ním určitě potkám ve škole! Usmívala jsem se celou cestu domů a dobrá nálada mi vydržela až do chvíle, než jsem zavřela oči a usnula.

Ráno jsem musela k zubaři, a ke své nevoli jsem zmeškala první tři hodiny ve škole. Matka mi sice nabídla, že můžu dnes zůstat doma a nemusím na poslední hodinu chodit, ale očividně jsem ji neurazila tím, že jsem zcela umíněně trvala na tom, aby mě do školy hned po skončení prohlídky odvezla. Rozběhla jsem se celá splašená do šaten a s maximálním štěstím shledala, že Erriho skříňku někdo otevíral. Utíkala jsem do třídy, div jsem se neuhnala a praštila s taškou o lavici. Byla přestávka a třída se hemžila spolužáky. Erriho židle byla ale odsunutá a prázdná. Stejně jsem dobře věděla, že by na ní právě teď ani neseděl. Chtěla jsem jít za ním, na lavičku v temném koutě u tělocvičny, ale hned ve dveřích mě zastavil Leon s poněkud patetickým výrazem.
„Ahoj, Norine.. Musím s tebou mluvit..“ vykoktal, zatím co se jednou rukou rozpačitě škrábal ve vlasech.
„Jistě..ale rychle prosím..“
„Víš.. Dane a Alesa mi říkaly..“
„No tak ven s tím.. Rovnou k věci Leone..“ usmála jsem se na něho, i když uvnitř jsem napjatě sledovala minutovou ručičku na hodinách, visících naproti naší třídy a nevnímala ho. Přestávka co nevidět končila a já chtěla Errinesse přivítat v soukromí a klidu.
„Jo..jak chceš..“ řekl polohlasem a udělal něco, co jsem ani v nejmenším nečekala.
Objal mě a políbil! Chvíli jsem v nevíře a vytřeštěným výrazem ohromeně stála, než se v koutku mého zorného pole objevil Erriness s naprosto udiveným výrazem a neupadly mu tím zděšením jeho věci na zem. Hlasitá rána tvrdých desek jeho bloku o dlažbu mě probrala abych se vyrvala z Leonova obětí, ale když jsem se podívala zpět, už tam nebyl.
„Co to děláš?!“ vykřikla jsem a Leona odstrčila.
„Promiň..já.. Já jsem myslel.. Dane a Alesa říkaly..“ koktal Leon páté přes deváté.
„Co ti ty dvě nakecaly?!“
„No..že víš, co k tobě cítím, a že ty cítíš to samé.. Chtěl jsem tě pozvat na ten zítřejší školní večírek.. Všichni tam budou v párech..“ a při tom se mě jemně dotknul.
„Ne, Leone..díky. Já s tebou jít nechci.. Jsi kamarád a nic kromě toho k tobě necítím.. Byl to omyl.“ vychrlila jsem na něho a nervózně se rozhlížela kolem sebe.
„Omyl?“ svraštil obočí zklamaně, zatím co do nás vráželi migrující studenti, kteří se právě přesouvali na poslední hodinu literatury do známé učebny dějepisu.
„Promiň mi to..“ sebrala jsem z lavice své věci a šla s nimi.

Erriness seděl na svém dlouho prázdném místě, v pravém rohu v první lavici.
„Ahoj.“ pozdravila jsem ho možná až příliš nadšeně.
Neodpověděl, jen kývnul hlavou. Ani se na mě nepodíval. Posadila jsem se vedle něj a chtěla se mu podívat do tváře, ale odvrátil se.
„Erri?“
„Nech mě být..prosím tě..“ zněla tichá ale odměřená prosba.
Byla jsem zklamaná. Tolik jsem se na něj těšila, a on se se mnou snad ani nebaví…
Pan Owens psal na tabuli dlouhý zápis a tak jsem měla možnost poslat co možná nejméně nápadně dopis:



8.
Teď, nebo nikdy

Srdce mi bušilo jako splašené, když jsem ho viděla přicházet. Pan Owens ho zdržel po hodině nějakými materiály, které zameškal, a tak jsem tady na něj čekala.
„Tak co chceš?“ zastavil tak tři metry od lavičky.
„To se ani neposadíš?“ vybídla jsem ho s prosebným pohledem. „Jdeš na ten zítřejší večírek?“
„Na takové akce nechodím.. Co bych tam dělal?“ opáčil a strojeně se posadil.
„Třeba…“ zachvěla jsem se v rozpacích. „Třeba bys tam chtěl jít se mnou…“
„Cože?“ podíval se na mě nevěřícným pohledem.
„Já.. Chtěla bych tam jít s tebou..“ přikývla jsem naprosto přesvědčivě.
„Nepůjdeš s Leonem?“ zvedl podezíravě jedno obočí.
„Ne…měla bych?“
„Řešil to dnes s tou bandou tupých modelek a Kenem celý den. A pak když jsem vás viděl… Myslel jsem, že jsi souhlasila..“
„Nevím, co mu ty slepice napovídaly..ale já s ním jít nechtěla..“
„Dokonce tvrdily, že jsi jim řekla, že se ti líbí..“
„To ano..ale ne Leon.. Řekla jsem, že se mi líbí jedna dosti výrazná osobnost z naší třídy. – To ovšem neznamená, že je to on.“ usmála jsem se tajemně, přesto že jsem si přála, aby bylo na první pohled vidět, koho tím myslím.
Točila se mi hlava, žaludek jsem měla sevřený a vůbec celkově jsem měla takovou trému, že jsem se skoro divila, že jsem ještě neomdlela.
„Když já nevím..proč zveš mě? Akorát se ti budou ostatní smát a možná přijdeš o svoji oblíbenost u těch ‚slepic‘…“ začal se nohou přehrabovat ve spadaném listí.
„Zvu tebe, protože tam chci jít s tebou. Na ničem jiném mi teď nesejde. Tak půjdeš?“ sama jsem se divila, kde jsem vzala tolik kuráže..ale vždycky se v takových situacích, na kterých vám moc záleží, přece říká.. Teď, nebo nikdy.
Erriness se na mě nejistě podíval a do tváře se mu opřel jeden z posledních letošních paprsků slunce. Jeho bledá kůže, kontrastující se černotou kolem zvýrazňovala jemné rysy jeho obličeje. Vlastně jsem se ve vteřinách zamýšlela nad tím, proč ho ostatní tak odsuzují, když se svým vzhledem klidně mohl vyrovnat jak „Kenovi“, tak Leonovi. Dokonce by je docela klidně překonal. Oči měl přivřené, a já si teprve teď všimnula, jak dlouhé a výrazné má řasy. Dokonale dokreslovaly už tak celkově dokonalý obraz jeho tváře.
„Proč si mě tak prohlížíš?“ cukly mu koutky do nenápadného úsměvu.
„Přemýšlím, jaký haloweenský převlek ti bude nejvíce slušet..“ přeměnila jsem malou nevinnou lež v docela vtipnou hlášku.
„Co myslíš?“
„Hrabě Dracula?“ usmála jsem se.
„To nebude problém..“ oplatil mi úsměv a zahleděl se zpátky do listí. „A ty budeš moje upíří princezna..“
„Takže…půjdeš?“ rozzářila jsem se nadějně.
„Půjdu s tebou velmi rád..Norine..“

Dnešek byl krásný den. Už jen proto, že to byl poslední školní den v tomto týdnu, a také proto, že se blížil onen očekávaný školní večírek. To všechno ještě dokreslovala kouzelná podzimní atmosféra. Jako obvykle jsem se před začátkem vyučování dostavila do parku před školou, kde zastavovaly školní autobusy, o čtvrt hodiny dříve. Nečekala jsem ale na Alesu, Dane nebo Leona. Čekala jsem na Errinesse. To oni ale nevěděli.
„Ahoj..“ pozdravil Leon se sklopenou hlavou a pokračoval přímo do školy.
Ovšem Dane a Alesa to všechno jen tak plavat nenechaly.
„Myslely jsem si, že máš rozum, a že bys mohla patřit do naší party.. Ale pochopily jsme, že tomu tak není. Vybrala sis outsidera, buď tedy taky outsider.. Koukni se na sebe..vždyť ty už také chodíš celá v černém..“ a důležitě odkráčely ke škole.
Pokud šlo o mě, nereagovala jsem jinak, než že jsem se jejich velkorysému projevu od srdce zasmála. To už se ale na křižovatce objevila druhá černá postava.
Něco se mi na něm nezdálo..už od prvního okamžiku vypadal úplně jinak…
„Ahoj..“ usmál se.
„Co se ti stalo?“ prohlížela jsem si ho nervózně. „Vypadáš nějak jinak..“
„Cože? A to jsem si jen přehodil ofinu na druhou stranu!“ rozesmál se.
Vypadá tak jinak, když se směje.. Vypadala šťastně.. A to je myslím velká vzácnost, vidět ho šťastným.., přemýšlela jsem a prohlížela si ho.
„Poslouchej…za co teda půjdeme večer?“ zeptala jsem se po cestě do šaten, zatím co na nás všichni nechápavě zírali.
„Já myslel, že už je to jasné.. Nebo ne?“ pozvedl obočí a ukázal na nápis na svém tričku: VAMPIRE.
„Ty chceš jít fakt za upíra? To si ale nemusíš brát kostým…“ smála jsem se.
Erriness jen s úsměvem zakroutil hlavou a galantně mi otevřel dveře do třídy.

Celý den jsme byli objektem zájmu celé naší školní budovy. Když jsme si v jídelně šli sednout k jednomu stolu bylo jasné, kdo na sebe nedá dlouho čekat.
„Takže Modroočko je už Hnědoočko..jo? Za co vy dva vůbec půjdete? Za strašáky? Tak to se ani nemusíte převlíkat!“ chechtal se Ken.
„Ti dva mají co říkat… Slyšel jsem, že Ken jde s Barbie..takže kdo tu mluví o převlecích..?“ mrknul na mě Erriness a spiklenecky se usmál.

9.
Večírek strašidel

„Jak by proboha měla vypadat družka hraběte Drákuly?!“ přehrabovala jsem nešťastně ve své skříni.
„Potřebuješ pomoct?“ ozvala se ode dveří matka.
„Ty taky někdy od toho počítače odejdeš?“ zeptala jsem se lehce ironickým hlasem.
„Když vidím, že moje dcera potřebuje pomoct s oblečením na školní párty, tak ano..“ usmála se, jako by moji výčitku ani neslyšela. „Za co s tvým chlapcem jdete?“
„Za upíry..“ zněla odpověď, u které jsem naprosto čekala matčinu reakci.
„Proboha proč?!“
„Prostě jdeme za upíry.. Mami..bude halooween..“
„Já tyhle americké svátky tak nemusím…“ obrátila se nešťastně, ale pak se vrátila s věšákem, na kterém vysely dlouhé černé bohaté šaty. „Co tohle? Upírko..“
„Mami! Kdes je vzala? Ty jsou perfektní!“ rozzářila jsem se z nečekaného překvapení. „Nevěděla jsem, že máš ve skříni takové poklady..“
„Spíš pohřební garderobu..“ usmála se nenuceně. „A co tvůj chlapec? Jsme na něho s tatínkem velmi zvědaví..“
Touhle větou mě naprosto odradila od všeho veselí. Když si vzpomenu, jak těžko si zvykaly na Marka ve cvočkové kožené bundě, co teprve goticko-metalový upír?!
„Mami! Slib, že mě nebudete ztrapňovat, a že ho nebudete vyslýchat!“ naléhala jsem, ale matčin záludný pohled mluvil za sebe. „A Erriness není můj chlapec..“
„To vypadá, jako by ti to bylo líto..“ rýpala do mě dál.
„Nech toho..“ začala jsem se hekticky česat a zuřivě rvát do těch překrásných šatů.

S Errim jsme se domluvili, že mě vyzvedne v osm hodin, a že pojedeme spolu jeho autem. Představovala jsem si nějakou roztřesenou bárku a ho ve starodávném plášti s červeným krajkovým límcem. Ale opak byl pravdou.
Z černého (jak jinak) sportovního automobilu vystoupil elegantně oblečený mladý muž, jak by ho popsala moje matka.
„Zdá se, že ten tvůj hrabě právě přijel..“ volal na mě zezdola otec, který můj rozhovor s matkou nepochybně celý slyšel.
„Řekněte mu, ať chvíli počká…“ uhlazovala jsem si v koupelně spěšně vlasy do drdolu, které ne a ne nechat se zkrotit.
Erri měl na sobě kromě černého smokingu i černý, po zem dlouhý kabát, přes který měl přehozenou červenou šálu, a klobouk s červenou stuhou. – Vypadal spíš jako Al Capone – italský mafián, než Dracula.
„Eh..pane upíre, z jakého století, že to jste?“ slyšela jsem matčinu trapnou otázku.
„Z šedesátých let..asi..“
„Proboha! Ty zuby! Christophere, pojď se na něho podívat! To snad nejsou vaše..“ vyjekla máti na otce. „A vaše ctěné jméno?“
„Eh..omlouvám se..“ začervenal se Erri. „Erriness Danel Noir..“
„No nepovídejte! Vy jste ve zdejších končinách hodně známá rodina…viďte..“
„Ehm..“
„Mami!“ postavila jsem se na schody. „Nech ho na pokoji…“
Když matka odběhla do šatny pro moje svršky prohlédla jsem si ho.
Erri vypadal naprosto dokonale. Jako naprostý upíří gentleman.
„No páni..“ okomentoval i on můj dnešní ohoz.

Máti mi po vzoru již zmiňovaných 60. let půjčila ještě své červené střevíce, které bych si za jiných okolností v žádném případě nevzala, a červený svrchník. Byli jsme dokonalý pár..naprosto jsme k sobě ladili a já už se těšila, jak našim spolužákům a vůbec celé škole spadne čelist.
„Prosím..“ otevřel mi dveře u spolujezdce.
„Díky.. Nečekala jsem, že pojedeme takovým fárem..“ řekla jsem uznale a posadila se vedle něj. „No páni..“
Interiér auta byl ještě skvostnější než auto samotné. Sedačky čalouněné tmavou vínovou kůží, o palubní desce a přehrávači raději ani mluvit nebudu.
„Nejezdím s ním do školy.. Ještě by mi ho poškrábali..“ usmál se, zatím co si zapínal pás.
„Cože? To je jako tvoje?“ vytřeštila jsem na něho oči..
„Nebylo tak drahé, jak vypadá.. To víš.. Otec tyhle auta prodává..“ zadíval se na mě s odlehčeným úsměvem.
„Ty upíří špičáky ti až hříšně sluší..“ pochválila jsem mu je, záhy jsem ale strnula. „Proboha! Vždyť já nemám zuby!“
„Zuby naštěstí máš..svoje a krásné.. Ale pravda je, že jsem ti pro jistotu vzal taky..“ podal mi krabičku.
Nasazení mi zabralo pár vteřin, protože zuby nebyly nekvalitní umělohmotné, ale lepily se přímo na sklovinu speciálním lepidlem.
„Tak co?“ usmála jsem se na něho.
„Úchvatné.. Tak jedem..“

Erriness řídil jako profesionál, i když musím přiznat, že až takhle rychlá jízda mi v nejedné zatáčce málem zvedla žaludek.. Nicméně na místě jsme byli ani ne za čtvrt hodiny. Zaparkovali jsme hned vedle Leona a Alesy. Přes zatmavěné okna a podvečer vůbec, na nás nebylo vidět. O to větší překvapení pro všechny bylo, když jsme z auta vystoupili my.
„Komu jsi to auto čmajzl?“ rýpnul si Ken, stojící opodál i s Barbie. Oba měli na sobě obleky, jako z knihy o Harrym Potterovy. Zkrátka pokus o čaroděje.
Erri to nekomentoval a raději mi pomohl z auta.
„Já doufal, že ho konečně naučíš mluvit..Norine.. No tak, kde jsi ho sebral?“
Erriness se na něho zamračil, ale místo odpovědi ukázal na poznávací značku, na níž bylo místo běžných číslic a písmen jen jméno NOIR.
„Ještě mi řekni, že ti tvůj snobskej tatíček věnoval takovou káru!“
„Ty si radši hlídej tu svoji, od Matela..“ vycenila jsem na něho zuby.
Ken to snesl bez úhony, ale Dane ze mě málem klepla pepka…

Ostatním se naše kostýmy líbily. Hlavně vyšším ročníkům. Areál, ve kterém se večírek konal byl hned u školního hřiště, ve středu pozemku školy. Švédské stoly se prohýbaly pod tíhou jídla na nich naloženého, u stolků s punčem byly řady, ale i přes to se Erri nabídl, že nám pro pití skočí. Já se zatím dívala po maskách a převlecích, a k mé radosti se zde žádní konkurenční upíři neobjevili. Za to čarodějnic, různých zombie nebo podobných strašidel tu bylo až až. Naše třídní učitelka a zároveň matikářka, paní Stokerová se ke mně opatrně připlížila a s obdivným úsměvem okomentovala můj kostým.
„Jsem ráda, že jsi sebou vzala Errinesse. Už jsem myslela, že do třídy nezapadne..“ obrátila po chvilce rozhovor jiným směrem.
„To spíš já jsem zapadla k němu, než ke zbytku třídy…“
„No alespoň, že jste na to dva..“ usmála se přívětivě, což jsem v hodinách matematiky ještě nezažila a dodala: „No, doufám, že vás uvidíme na stupních vítězů v soutěži masek…“
Soutěž masek?! O tom nebyla řeč.., kroutila jsem nad tím hlavou zatím, co se blížil Erri s punčem.
„Slyšel jsem správně, že si Stokerová myslí, že byste mohli vyhrát? Ty a tahle ubohá kráva?!“ žduchnul do něho najednou Chad. „Vypadá spíš jako šlapka než strašidlo.. Nebo spíš obojí…“
Erriness to neustál a spadnul na zem i s punčem.
„Co děláte?!“ zařvala jsem na Kena a Barbie, zatím co se mu protivně a zlomyslně řehtali.
Zjevně to ale byla poslední kapka, co Erri vydržel snést…
Vypadalo to zle..

10.
Krvavý polibek

Než se milý Chad stačil vzpamatovat, stál Erriness na nohách a s pořádným nápřahem mu uštědřil pořádnou vypalovačku přímo mezi oči. Ken ležel v mžiku na zemi a za vyděšeného vřískotu mu z nosu valila krev. To už si ale rozepře stačili všimnout ostatní spolužáci, především kluci – Kenovi přívrženci, včetně Leona, a přišli svému „vůdci“ na pomoc.
Spustila se bitka asi šesti proti jednomu, načež ten jeden byl Erriness a Chadovi bylo zase do smíchu. Snažila jsem se je od něho trhat, ale agrese se stupňovala s počtem těch, které Erriness jednoduše „sundal“ na zem, takže jsem se párkrát taky proletěla vzduchem, jak mě odstrčili. Nikdy bych do něho nečekala takovou sílu. Mrštně uhýbal těžkopádným pohybům soupeřů, ale šest na jednoho je přece jen moc. Vypadalo to tady jako krvavá jatka. Co jsem si stačila všimnout, Errimmu už stékala krev z rozbitého nosu po bradě a krku, obočí měl také roztržené, z kloubů na zápěstí mu taky tekla krev, ale ostatní na tom nebyli o nic lépe, takže to klidně mohla být krev jejich.
„DOST! Přestaňte!“ vrhli se mezi ně dva učitelé, kteří učili na vyšším stupni a pár studentů rovněž z vyšších ročníků.
Dalo jim poměrně zabrat odtrhnout je od sebe, protože agrese všech zúčastněných se stupňovala přímo úměrně s počtem schytaných úderů..alespoň mi to tak připadalo.
„To on! On mě praštil první!“ vymýšlel si Chad katastrofické a především lživé náměty, jak to všechno vlastně vzniklo.
„Nelžete Chade! Já to viděla!“ křičela na něho třídní.
„Ale paní učitelko..!“
„Sklapni! Máš dvojku z chování! A to s okamžitou platností!!! A pokud jde o vás, pane Noire, byla jsem ráda, že jste dosud úspěšně vzdoroval jejich hloupým narážkám.. Nikdy jsem nečekala, že klesnete natolik, abyste se jim tolik podobal!“
Paní Stokerová je poslala na ošetřovnu, samozřejmě každého do jiné budovy, protože nebylo jistě, zda se do sebe nepustí znovu. Já jsem šla s Errim.

„Jsi v pořádku? Nebolí tě nic?“ vyptávala jsem se ho cestou.
„Není.. To bude v pohodě..“ odmítal mou péči statečně.
„Proč ses nechal tak vytočit? Vždyť to bylo oproti tomu co ti říkají obyčejně naprosto mírné…“
Erriness se zastavil a prudce mě chytil oběma rukama za ramena.
„Nechápeš proč?! Já jsem na něho nevyletěl proto, že urazil mě. Ale proto, že urazil tebe!“
Jeho obličej, přes který mu vysel široký pramen černých vlasů, byl celý od krve, která pomalu vytékala z tržných ran v obočí a nose. V očích měl ještě slzy..ale kdo ví, jestli to bylo ze vzteku nebo bolesti. Možná obojí. Ruce se mu ještě třásly a jeho srdce bušilo tak, že jsem to slyšela i já.
„Nemusel ses mě zastávat takovým způsobem.. Já..“
„Musel! Musel, Norine! Musel, protože mi na tobě záleží, a nenechám tě urážet od takového…“ zavrčel vztekle a zjevně nevěděl, jaký výraz pro Chada použít.
„Erri…“ vztáhla jsem k němu ruku, ale on opět ucukl.
Vzdychla jsem si, nešťastná, že mu nemůžu nijak pomoct.
„Taky mi na tobě záleží..a bolí mě, když tě vidím v tomhle stavu.. Ještě když je to kvůli mně..“ řekla jsem polohlasem, protože jsem měla na krajíčku.
Přitáhl si mě k sobě a pevně objal. Přitiskla jsem se k němu a zavřela oči. Nevydržela jsem to, a rozplakala se.
„Norine? Ne..Norine.. Promiň.. Nechtěl jsem..“ šeptal něžným hlasem, zatím co já jsem vzlykala opřená o jeho rameno.
Nebyla jsem schopná říct mu, že to není jeho vina. Přes pláč mi selhával hlas a oči jsem měla zalité slzami. Vzal můj obličej do svých dlaní a přitáhl ke svému, až jsme se čelem dotýkali.
„Promiň..“ zašeptal a díval se mi z té blízky do očí.
Už jsem si zvykla, že vidím na každé straně jiné oko, dokonce mi to připadalo překrásné. Ať už jsem chtěla nebo ne, musela jsem si přiznat, že jsem se do Errinesse zamilovala. Chvíli jsem zaváhala, protože jsem měla ještě v živé paměti, jak zareagoval, když jsem mu tenkrát chtěla věnovat děkovný polibek. Ale nešlo jinak, než pustit uzdu té chemii, která mě k němu přitahovala ohromnou silou, a přitisknout své rty na jeho. Chvíli to vypadalo, jako bychom oba zkameněli. Kdekdo by sotva poznal, že se líbáme, protože jsme tam prostě jen tak stáli, rty přitisknuté v sobě, oba v hlavě zmatek a především obrovské napětí a trému, která mi doslova podlamovala kolena. Pustil můj obličej, který ještě doposud držel ve svých dlaních a oddálil se.
No jasně..to sis mohla myslet..krávo pitomá…
Zíral mi upřeně do očí a já se styděla za svoji naivitu. Najednou se ke mě ale zase přiklonil a jeho ruce teď spočinuly kolem mého pasu. Překvapením jsem div nezapomněla dýchat, když mě k sobě zase pevně přivinul a z nesmělého, sotva znatelného polibku se stal polibek tak vášnivý, tak ničivě vzrušující, že jsem ztrácela pevnou půdu pod nohama. Dokonce se mi zdálo, jako bych se vznášela někde vysoko v oblacích. Nebylo nic, než já a on, nic jiného neexistovalo.
Stála jsem ještě pořád, oči pevně zavřené, když se po dlouhé chvíli zase oddálil. Chvilka trapného ticha na nás oba spadla jako těžký balvan a ani jeden z nás nevěděl, co vlastně říct. Něž se Erri potemněle rozesmál svým hlubokým hlasem.
„Čemu se směješ?“ zeptala jsem se, protože mi to vzhledem k situaci naprosto nesedělo.
Erri mě něžně otočil k oknu školy, ve kterém se odrážel můj obličej. Kolem rtů a na nich jsem měla rozmazanou jeho krev.
„Konečně vypadáme jako praví upíři..“ smál se tiše.
„Proboha! Vždyť my máme ještě pořád ty zuby…“ prohlížela jsem si špičáky ve skle.
„Neboj.. Příště si to zopakujeme bez nich..“
Vzal mě za ruku, abychom pokračovali v cestě na ošetřovnu.

11.
Temný tanec s upírem

„Ti vás ale zřídili, pane Noire.. uličníci..“ hubovala do ticha a pachu dezinfekce sestra. „Kolik že jich na vás šlo?“
„To nestojí za řeč..“ odpověděl temně.
Sestra se na něho zadívala a začala mu tamponem stírat zasychající krev z obočí a nosu.
„Asi šest..“ upřesnila jsem to za něj.
„Šest? Takoví něřádi..“
„Mohu vás o něco požádat?“ vzhlédl k ní a z obličeje mu spadla černá ofina.
Sestra sebou cukla, při pohledu do jeho očí.
„Tu krev kolem úst a brady nechat…prosím.“ Usmál se a pootočil při tom svou hlavu ke mně.

Když jsme se vrátili na školní hřiště, kde byl provizorní parket z překližky, pár párů už se v ladném pohupování pohybovalo v rytmu hudby. Naproti nás stál Leon s odřeným zápěstím a Alesa, která si mě přeměřila nevrlým pohledem. Oplatila jsem jí to a na Leona jsem se rovnou zamračila. Obvykle takové pohledy jen tak bezdůvodu nerozdávám, ale tentokrát to bylo to nejmenší, co by zasloužili.
„A teď, vážení, přistupte k závěrečnému tanci, kde se rozhodne, kdo bude králem a královnou dnešního plesu strašidel..“
Erriho oči se rozsvítily pamenem ctižádostivosti a podíval se na mě: „Smím prosit?“
Jeho ruka, vztažená ke mně vypadala jako vstupenka do ráje, jeho oči jako chlácholivé světlo na cestu tmou a celkový výraz jeho obličeje jako prosebná výzva. Nešlo odmítnout…
Přešli jsme parket asi do půlky, zastavili se naproti sobě. Erriness ke mně přistoupil a jednou rukou mě objal kolem zad. Druhou mě stále držel za ruku a díval se mi do očí. Zazněla pomalá hudba, zpěvák na pódiu ze sebe vydal první bolestná slova ponurého ploužáku. Trošku jsem se třásla trémou ale Erri mě pevně a zároveň něžně a optarně vedl.
„Uvolni se..je to jen tanec..“ zašeptal mi do ucha.
„Jen tanec?“ pousmála jsem se ironicky. „Je to temný tanec s upírem..“ dodala jsem naopak vážně tichým hlasem a položila mu hlavu na rameno.
Zaslechla jsem, jak se pousmál a opřel se hlavou o moji..a pak už jsem nevnímala nic.. Jen hudbu, jeho vůni a doteky. …bylo to jako věčnost…

„Děkujeme zúčastněným a přejdeme přímo k vyhlášení vítězů..“ zničil celou slastnou pointu moderátorův mutující hlas.. Byl to student ze čtvrtého ročníku a evidentně mu nebylo víc než 19 let.. „Porota, skládající se z učitelského sboru rozhodla, že na třetím místě stanou….Rita La´Faumeová a Richard Deftone…“ ozval se potlesk a na pódium přišla křehoučká dívka světlé pleti s chlapcem, oba odění do roztrhaných cárů špinavé látky, pomalovanou bledou pletí a hrůznými kontaktními čočkami světle žluté barvy.
„..Gratuluji..“ řekl nevyvedený moderátor a předal jim diplomy. „A co že to má být za kostým?“ prohlédl si je nejistě..
„Zombie..hlupáku..“ vyhrkla ze sebe ta na první pohled něžná dívka tvrdým chraplavým hlasem.
V okolí to vzbudilo nejen překvapení, ale ozýval se i pochvalný aplaus ze strany jejich spolužáků.
„Hmm… na druhém místě… Slečna Norine Beiesdorfová a pan Erriness Danel Noir…“
„Cože?“ stuhla jsem a vyděšeně se podívala na Erriho.
Ten byl ale ještě stuhlejší než já, a jeho obličej nevykazoval známky jakéhokoli pigmentového zabarvení.
„Slečna Norine Beiesdorfová a pan Erriness Danel Noir…“ zopakoval moderátor netrpělivě a já se rozhodla, že to vezmu do svých rukou.
Vystoupali jsme po schůdkách vedoucích k provizornímu pódiu a přistoupili k moderátorovi.
„A..za co že jdete vy?“
Právě jsem se nadechovala, že řeknu za co že jdeme..když mě Erriness popadl a z mikrofonu vyšel jeho temný a hluboký hlas ještě děsivější než obyčejně: „Za to, co tě noc co noc děsí ve snech..chlapečku..“ zavrčel, pak se nademnou sehl, vycenil zuby a (jakože) se mi zakousl do krku.
Publikum se z prvotního šoku, kdy zaslechli Erriho hlas, vzpamatovalo poměrně brzo a posměšně pokřikovalo na moderátora, který si nás nevrle přejížděl pohledem.

Při zpáteční cestě se mě zmocnil podivný pocit. Erriness trval na okamžitém odchodu, takže jsme nestihli ani vyhlášení prvního místa. Měla jsem dojem, že pro něj těch pár vteřin strávených na podiu před tolika lidma bylo ukrutné utrpení. Ještě teď se mračil a nohu měl urputně přtisknutou na plynu, takže se zdálo, že má v úmyslu nás ještě dnes večer oba zabít. Raději jsem nic neříkala. I já samotná jsem z dnešního večera neměla ani jeden dobrý pocit..kromě našeho polibku. Něco mi říkalo, že to bude všechno ještě nesmírně těžké..
Zastavil před naším domem, ale místo aby vystoupil a otevřel mi dveře jako obvykle, zíral na volant a mlčel.
„Co je ti, Errinessi?“ řekla jsem tichým, co nejklidnějším hlasem.
Pootočil ke mně hlavu a přivřel oči. Chvíli to vypadalo jako poměrně nepřátelský pohled, ale pak se vyjasnil a řekl: „Máti tě chce pozvat v neděli na oběd.. Myslíš, že bys mohla?“
„Jistě že ano!“ odpověděla jsem s úsměvem. „A neměj pořád z lidí takové deprese…“ vytkla jsem mu opatrně, když jsem vystupovala z auta.
„Lidé jsou kruté, egoistické a bezcitné zrůdy..“ zavrčel Erriness nenávistně a sám přibouchl dvěře u spolujezdce. Zapyštěly pneumatiky a černé auto s SPZkou Noir bylo ta tam..
„..ale já jsem také člověk..“ žašeptala jsem zklesle, a vydala se domů.



12.
Šlechtic

Matka ani otec nebyli proti, abych šla k Errimu na návštěvu. V pátek na ně pravděpodobně udělal dojem – čož na mě také.. Kolem desáté ráno zazvonil u našich dveří.
„Jdu otevřít..!“ ozvalo se z matčiny pracovny, a už už se hrnula ke dveřím.
Byla jsem ale rychlejší a proběhla kolem ní jako vítr: „Dnes ne, mami..“
Za dveřmi stál Erri a pozdravil mě chladným cuknutím koutku: „Ahoj..“
„Ahoj.. Jen na sebe hodím svetr a můžeme jet..“
„Nepojedeme..“ odpověděl okamžitě. „Nemám tu auto..půjdeme pěšky.. Raději se pořádně obleč…“
„A-ha..dobře..“ přikývla jsem při pohledu na batoh, který měl na zádech.

„Tak proč jdeme pěšky? Co se děje?“ podívala jsem se na něho, když jsme vyšli z naší ulice.
Otočil se ke mně s ledově klidným úsměvem a chytil mě za ruku: „Procházka neuškodí ne?“
„To jistě ne..ale k tobě mi tonesedí..“ zavrtěla jsem hlavou s úsměvem.
„Vůbec mě neznáš..“ ztlumil hlas a zase se odvrátil. Stisk v jeho ruce zesílil.. „Půjdeme parkem..“
Zatáhl mě nekompromisně ke staré zdobeně kované černé bráně, do parku, kterého jsem si nikdy nevšímla.. Spíš toho, že by ta mohutná kovová brána byla někdy otevřená. Dokonce i teď byla zamčená. Obrovský zrezivělý zámek na řetězu byl dvakrát obtočen mezi mřížemi těsně u kliky.
„Ale jak..“ chtěla jsem se ho zeptat, když z malé kapsy v černém kabátě vytáhl velký mosazný klíč..
Jako by nic odemkl bránu, nechal mě projít, prošel za mnou a zase zamkl.
„Jak jsi k tomu klíči přišel?“ podívala jsem se na něho nedůvěřivě.
„Nepřišel.. Je můj..“ vysvětlil, aniž by se na mě podíval, a zase mě chytil za ruku..
Měla jsem z něho víc než divný pocit, když jsem si všimla, že má ofinu zase sčesanou přes zlatohnědé oko a to druhé, chladné a bezcitné, teď už zase zírá prázdným pohledem do země. Jako by chtěl světu ukázat, jaká z jeho dvou protikladných duší v něm dnes vládne. Ranní jinovatka se s křupáním lámala pod jeho těžkými podrážkami, vzduch byl vlhký, ale chladný..bylo pár stupňů nad nulou.
„Kam že to vlastně jsme..?“ zeptala jsem se po chvíli, co jsme procházeli rozlehlým parkem a nikde ani známka jeho zakončení..-plot, budova.
„V zahradě..“
„To vidím..ale co je to za zahradu..?“
„Naše zahrada..“ podíval se na mě a zastavil, protože se tak dvě stě metrů před námi vyřítili odněkud z křoví dva obrovští černí psi a se štěkotem utíkali přímo k nám.. Srdce se mi sevřelo panickým strachem a schovala jsem se Errinesovi za záda. Ten vypadal ale klidně..
„Dirte, Demonasi! Sedněte!“ zařval na ně hlubokým děsivým hlasem a oba psi okamžitě poslechli.
„T-tohle je tvoje zahrada?“
„Jistě..“
„T-to..jsou tvoji psi?“
„Ano. Někdo ji hlídat musí..“ otočil se ke mně a s výsměchem se zahleděl do mého strachy zbledlého obličeje.
„Dirt a Demones..To jsou jména jako pro psy z pekla..“ kroutila jsem nad tím hlavou, zatím co jsme pokračovali v cestě, se dvěma ohromnými černými vlkodavy za zády.
„Tam za tou stěnou je náš dům..“ ukázal Erri kamsi do dálky.
Už tam a tehdy mi došlo, že to nebude jen tak nějaký „dům“…ale rovnou zámek. Byl to obrovský zámek z tmavého kamene, a s černou doškovou střechou, pečlivě upravovaný do posledního detailu. Zaujala mě i vysoká věž na severním křídle. Na svou velikost měl bezpochyb málo oken, a jen jediné obrovské dveře do vstupní haly. Před domem byla kašna a kolem ní byly zaparkované dvě černé auta..obě měly místo čísel na SPZkách jen jednoduché slovo „NOIR“.

„No kruci..“ vykulila jsem na to všechno oči. „Žiješ si přinejmenším jako šlechtic..“
„Však také jsem.. Ale dnes se tituly už tak neřeší..“
„Tak proto tak složité jméno.. Šlechticovi sedí.. Erriness Danel Noir..“ říkala jsem si sama pro sebe tiše a hleděla na tu krásu a honosnostu všude kolem.
„Nepůjdeme dál?“

Erri mě vedl domem s prostornými halami a chodbami, vesměs všemi vykládanými tmavým dřevem a sladěnými do všech detailů. Ale vše bylo strašně ponuré. Tmavé dřevo s tmavým červeným nebo zeleným čalouněním, temné závěsy na oknech a dveřích. Ale nic nevypadalo podivněji, než kombinace prostředí s moderním designem nábytku. Zastavili jsme se nejspíš v obývacím pokoji, protože tu byl krb a velká televize, obrovská rohová pohovka a ostatní věci, které mají „obyčejní“ lidé v obývacích pokojích.. Připadala jsem si ve vší té kráse a okázalosti jako Alenka v říši divů..a především jsem se sem vůbec nehodila.. Vypadala jsem jako mizérie…
„Vítej..“ ozvalo se odněkud zezadu a já si letmo všimla, jak Errines zareagoval. Rychle se otočil, a aniž by zvedl oči nad úroveň podlahy a kývl hlavou.

13.
„Adamsonovic rodina“

Byla to žena a muž – nejspíš jeho rodiče. A to velmi ctění. Polilo mě horko potu a trémy. Jeho matka byla útlá vysoká žena s po bedra dlouhými plavými vlasy, a to platinově, ofinou sestřiženou těsně nad očima. Její oči byly velké, příjemně teplé, okrově zbarvené. Muž stojící po jejím boku, něžně ji držící kolem ramen byl jako kopie Errinesse. Vysoký, pěkná postava, tak akorát. Bledá pleť a dlouhé rovné černé vlasy, svázané vzadu a co mě upoutalo nejvíc, obě oči blankytně modré. Oba vypadali hodně mladě a oba byli oblečení v elegantních společenských šatech černé barvy.
„Dobrý den…vykoktala jsem ze sebe. „Je mi nesmírnou ctí..“
„Odpusťte, že vás přerušuji..ale zda to pro vás bude čest nebo ne, by jste měla zhodnotit až ke konci vaší, doufám, dlouhé a ne poslední návštěvy tady u nás..ne?“ řekl jeho otec a přistoupil ke mně blíž. Šel z něho ještě větší strach než z Erriho a takový respekt, že se mi roztřásla kolena. Oba se ale usmívali a jejich zajímavé oči byly přátelský přivřené. „Erriness o vás mluvil..jmenujete se Norine..ano?“ pustila se do debaty i jeho matka.
„Ano..“ přitakala jsem potichu.
Museli vidět, že jsem z nich naprosto vyklepaná, ale zachovali jak svoji, tak moji čest a nekomentovali to.
„Danel Daryn Noir..“ vztáhl ke mně ruku jeho otec na pozdrav. „A moje choť, Anne Lilith Noir..“ představil svoji zjevně milovanou ženu. „Byli bychom rádi, pokud nás někdy bude potřeba oslovit..tak jménem ano? Na pana a paní Noirovy jsme alergičtí..“ objali se zase kolem ramen.
„Jistě.“ Kývla jsem. „Promiňte..Erriness je druhým jménem Danel po vás..takže váš otec byl nejspíš Daryn..je to tak?“ neodpustila jsem si dotaz..
Páčit to z Erriho by mi zabralo příliš mnoho času.
„Jste bystrá dívka..ano..jako jedna z mála rodin ještě dodržujeme tradici..“
„Takže…je pokřtěn Erriness Danel?“
„Pokřtěn není!“ zvýšila jeho matka rázně hlas. „Ale v rodném listu to má..“
Pochopila jsem, že při prvotní konverzaci jsou moje otázky poněkud vlezlé, a že jsem se jimi dokonce zabývala natolik, že jsem si ani nevšimla, že Erriness někam zmizel.
„Oběd bude do půl hodiny hotov. Errinessův pokoje je ve třetím patře, ve věži. Jediné dveře. Nemáte se kam ztratit..“ poradila mi jeho matka a i s Erriho otcem někam odešli.

Vystoupala jsem tedy schody do nejvyššího patra, na jehož konci byly jen jediné velké černé dveře. Zdálo se mi divné, že se zámek na Erriho dveřích podobal spíše těm, co se dávají na venkovní vchodové dveře – tedy na klíč. Dále se tu nacházela poštovní schránka, a nějaký latinský nápis… Nejprve jsem chtěla rovnou vejít..ale naštěstí mi mé ego připomnělo, že se nacházím v cizím domě a proto se sluší zaklepat.
,,Kdo je?“ ozval se tichý hluboký hlas.
„Já.. Už jsi zapomněl? Pozval jsi mě..“ vytkla jsem mu s úsměvem jeho náhlé zmizení.
„Já ne.. Matka tě pozvala.. Já tě měl jen dovést k nám.“ Nemohla jsem uvěřit vlastním uším.
„Erri..potřebuju s tebou mluvit..prosím..“ škemrala jsem za dveřmi.
Něco nebylo v pořádku. Kam se poděl ten úžasný kluk, kterého jsem v něm málem našla? Kde je Erri?
Dveře cvakly.
„Omlouvám se za tu neomalenost..“ řekl, aniž by se na mě podíval a otevřel je jen na škvírku, abych mohla projít.
„Errinessi co je s tebou? Proč jsi v poslední době tak..“
„Co?“ naklonil hlavu na stranu se zájmem.
-Zřejmě mu vůbec nedocházelo, jak se chová nebo choval..a možná ani to, že svým chováním může lecos udělat s mojí psychikou. Jako by ho to vůbec nezajímalo. Ale nenazývala bych to arogancí..spíš tím, jak byl vychovaný.
„Máš byt v bytě?“
„Ano, pokud myslíš ten zámek a schránku..“ řekl a pokynul mi rukou ke starožitnému křeslu.
Jeho pokoj byl zajímavý..skutečně zajímavý. Leckterému vyznavači kýčovitého hororu by se jistě velmi líbil. Na černých stěnách byly velmi jemně nakreslený stříbrnou barvou pavučiny..sem tam pavouk, sem tam trhlina ve vláknech.
„To jsi nemaloval ty..viď že ne.“
„A proč ne? Kdo jiný? Nikdo jiný než já tu od mých 13ti nebyl..“ rozhlédl se po stěnách jako pyšný malíř pohlíží na své veledílo.
„Ani rodiče?“ zeptala jsem se nedůvěřivě.
„Ti teprve… Jsou líní jít do druhého patra..natož sem..do věže..“
Pokrčila jsem nad tou podivností rameny a dál zkoumala to prapodivné prostředí. Přes jediné okno vysel mohtný černý závěs zahalený do roušky snad ročního prachu. Dvě stěny zabíraly police s knihami a různými zajímavými předměty, třetí stěnu postel s – jak jinak – černým povlečením. Popošla jsem k jedné z prosklených vytrín a zadívala se do názvů knih. Erriness mě se zaujetím sledoval, nejspíš chtěl vědět, jak budu reagovat na názvy titulů. – vesměs byly totiž latinsky, staré v kůži zabalené v roušce tajemna.
„To tady máš jen tak na ozdobu, nebo v nich umíš i číst?“ otočila jsem se poněkud nevěřícně, když se naše oči setkaly.
Stál těsně za mnou, a když jsem se otočila, naše tváře se téměř dotýkaly.
„Co myslíš?“ usmál se tajemně a prohlížel si mě z těch několika málo milimetrů.
„Já nevím..“ sevřel se mi hrudní koš napětím.
Erriness byl mnohem tajemnější a děsivější, než jsem si kdy mohla myslet. Myslela jsem si, že když ho poznám, když dokážu nahlédnout do jeho nitra, dokážu přijít na to kým vlastně je… ale i přesto, že jsem ho znala ze všech kromě jeho rodičů a možná pár příbuzných nejlépe, neviděla jsem do něho ani nicotně málo. Nic. Tma. Byl temný. Bylo to jako když se pokoušíte číst knihu s malým písmem ve tmavém pokoji s minimem světla. Hledáte písmena, sem tam rozluštíte nějaké to slovo a hned si myslíte, jak to nebude snadné..ale časem si stejně jako teď já uvědomíte, že ji stejně nikdy nedočtete do konce.

14.
Volce de morte

„Knihy jsou od toho, aby se v nich četlo..“ přerušil mé myšlenky najednou, když se natáhl pro jednu do vytríny zamnou.
Mě ale zaujala jiná kniha. Nacházela se zapadnutá pod hromadou papírů a prachu na dřevěném stojanu v rohu u postele.
„A co támhleta? Proč není s ostatními v knihovně?“ ukázala jsem na ni.
„Ta je nebezpečná.“ Přivřel oči a jen neochotně ustoupil, abych se k ní mohla vydat.
Obrovská černá kniha okovaná a dobře uzavřená dvěma visacími zámky na bocích mohutné vazby a téměř ošoupaným názvem:
„VOLCE de MORTE“ přečetla jsem nadpis a ohlédla se na Erriho.
Mračil se a jeho pohled spočíval na mých prstech zvolna přejíždějících po zámcích na boku.
„Hlas mrtvých, Hlas ze záhrobí, Hlas smrti..přelož si ten nadpis jak chceš.. Ale nikdy nemysli na její otevření. Tady končí veškerá legrace Norine..“
„K čemu sloužila?“ zeptala jsem se. „Musí být hrozně stará..“
„K oživení mrtvých… ale záleží na tom, jak dalece jsi schopna tomu věřit..“ Něžně mi knihu vzal a položil ji zpět na stojan.
„A k čemu ji máš ty?“
„Abych před ní chránil svět..“ řekl tichým hlasem plným vážnosti.
„Nebo ji před světem.. Musí mít obrovskou hodnotu..“
„Prodat ji někomu by bylo jako prodat konvoj atomových bomb světovým teroristům.. A dát ji tobě..to by bylo ještě horší.“ ušklíbl se a podal mi jinou knihu, nebo spíše deník v tvrdých černých deskách.
„Tvůj deník?“ podívala jsem se na něho zaujatě.
„Nahlédni do něj, až budeš mít čas..nebo chuť..“ usmál se.
„Děkuji..“

U obrovského stolu ze dřeva seděly tři temné postavy, které mi připadaly jako z jiného světa.. nebo z hororu. Zatím co nějaká hospodyně nanosila na stůl jídlo, zíraly ty tři postavy do talířů a nikdo ani nemukl.
„Už jsem ti říkal, Errinessi, že si máš ty vlasy alespoň k jídlu svázat..“
„Se vší úctou, otče… Mé vlasy jsou na mé hlavě a ta je řízená mým vlastním rozumem…“
„Občas by se mohla řídit mými radami..“ zamračil se tomu jeho otec.
„Ale notak.. Přece nebudeme před návštěvou rozebírat vaše obvyklé pletky..“ pokárala je matka s úsměvem a podívala se na mě. „Slečno Beiesdorfová, vy a vaše rodina nebydlí v našem městě dlouho, viďte. Odkud pocházíte?“ zahájila konverzaci, která skončila až po dvou chodech a dezertu a já měla pocit, že jsem jim pod tou palbou otázek odevzdala rovnou podrobný životopis. Erriness celou dobu seděl a pozorně naslouchal a pak po jídle, když se matka i otec omluvili s tím, že mají ještě práci mě šel doprovodit domů.

„Poslyš, Norine…Byl bych rád, kdybys co se týče majetku a mé rodiny zůstala diskrétní jak před svou rodinou, tak před kýmkoli jiným. Už tak nás lidé nemají dost v oblibě a vidina bohatství a snobismu k tomu moc nepřidají..“ poprosil mě Erriness, když jsme vyšli z domu napříč zahradou.
„To je samozřejmost.“ Souhlasila jsem okamžitě.
„Jsi úžasná.. Děkuji. Vážím si tě.“ řekl a přitom zpomalil.
Otočila jsem se k němu, protože jeho hlas zněl poněkud vážněji než obyčejně.
„Opravdu si tě moc vážím, Norine…“ objal mě z ničeho nic.
„Erri..co je s tebou?“ usmála jsem se v rozpacích.
„Ale nic..neboj se. Jen jsem ti to chtěl zavčasu říct…“ vzal mě za ruku.
Byl nějaký divný a když jsem v druhé ruce tiskla jeho deník, bylo mi jasné, že do něj musím co nejdříve nahlédnout. Třeba tam najdu odpovědi na některé mé otázky.

Doprovodil mě až k východu ze zahrady, kde opět odemkl obrovskou bránu.
„Tak tedy…nashledanou Erri.“ Otočila jsem se k němu.
Jeho oči byly smutné..obě.. i to okrové, věčně plné něhy a lásky. Smutek jako by kolem něho celého rotoval v obrovské černé spirále. Díval se na mě, jako by to mělo být naposledy, ale jeho pohled mi na druhou stranu jasně dával najevo, že když se ho na to zeptám, bude lhát, nebo vůbec neodpoví.
Naklonila jsem se k němu, že ho políbím na tvář, ale setkala jsem se s jeho pohledem a to mě odradilo. Otočila jsem se tedy k odchodu.
„Norine, počkej!“ řekl s téměř histerickým zabarvením. „Pojď sem..“ objal mě a pak políbil. Byla jsem překvapená, ale zároveň strašně šťasná…kdybych tak věděla… … …
15.
Erriho deník

Když jsem došla domů, vzduch byl zvláštně suchý a mrazivý. Mohly být dvě hodiny odpoledne a já se šinula naší ulicí směrem k našemu domu. Sotva jsem otevřela hlavní vchodové dveře, uviděla jsem matku bledší než ranní jinovatka, jak mi jde naproti.
„Co se děje mami?“ zněla má automaticky očekávatelná otázka.
„Tvoje sestra.. Nina..ona..“
„Co je s ní? Co se jí stalo?“
„Měla nehodu na koni… Před pár minutami volali ze stájí. Právě ji sanitka veze do nemocnice…“ řekl otec. „Jedeme tam..“ sebral bundu a klíče od auta z věšáku.
„Pojedu s vámi..“ rozhodla jsem se ve vteřině a Errinessův deník odložila na polici.

Ve stájích nedaleko od města jsme se dozvěděli, co se vlastně stalo. Nina si přes zákaz své instruktorky vyjela na vyjížďku do lesa sama. Její kůň se tam pravděpodobně něčeho lekl a ona buď neudržela rovnováhu, nebo se praštila do nějaké nižší větve, protože prý měla ošklivě zraněnou hlavu. Každopádně ji kůň vláčel půl kilometru za třmen za sebou až zpět do stájí. Několik zlomenin, možný otřes mozku, možnost ochrnutí..informací bylo najednou až moc. Matka byla psychicky na dně při pohledu na krvavé obvazy před stájí, kterými se snažili mé sestře poskytnout první pomoc. Otec na tom nebyl o moc lépe a já, měla jsem sestru velmi ráda a také se mě to hodně dotklo.
Další cesta směřovala samozřejmě rovnou do nemocnice, kde nám neřekli nic víc, než že sestra je na operačním sále, což oba mé rodiče položilo ještě víc, a že více informací se dozvíme až později. Takže nezbylo než čekat.

Smrt je stejně nesmírně zajímavý fenomén. Když nad tím tak přemýšlím…kdo by se nebál smrti, ať už vlastní, nebo smrti někoho blízkého? Nevybírá si, ale přesto – je smrt spravedlívá? Dá se smrt vytušit? Dá se smrt očekávat? Dá se smrt naznačit?

V tu chvíli, jako by mi ochrnulo celé tělo. Ta myšlenka mě ochromila ve spojistosti s tím, co mě napadlo ve sledu myšlenek setinu vteřiny po poslední otázce. – Dá se smrt vycítit, když ji někdo jiný naznačuje? – to bylo to, co mé tělo na okamžik zcela vyřadilo z provozu. Vlna hrůzy mi projela celým mým tělem a jediné, co se mi teď jevilo před očima v odlesku nemocničních zářivek byla Errinessova tvář při našem loučení. Nebylo pochyb že při té chvíli myslel právě na smrt. Jen se neodvažuji určit, na čí smrt že to vlastně myslel. A pak následovala další a jediná nutná a důležitá vidina… jeho deník. Určitě je v něm odpověď, proč by mi ho jinak dával? Jen tak – přečtěte si moje trápení? To určitě…proboha jak jsem hloupá!
,,Musím hned domů!“ vykřikla jsem z ničeho nic do ticha karantény a pachu dezinfekce.
Matka a otec se na mě jen nevěřícně podívali. Ach ano..snad jsem si nemyslela, že by byl jeden z nich schopen v tomto stavu řídit.
„Potřebuju peníze na taxík, prosím!“ rozdávala jsem dál pro oba nepochopitelné rozkazy a když jsem viděla, že si vyměňují zmatené pohledy rozhodla jsem se k radikálnímu činu.
„Hned!“ vykřikla jsem jako ten nejrozmazlenější a nejumíněnější spratek pod sluncem, sama sobě jsem se v tu chvíli hnusila, ale nejspíš právě v tomto jediném výkřiku byla cítit naléhavost v mém hlase.
Otec mi dal svou peněženku a já se rozběhla k východu.

Taxík přijel po chvíli mého zoufalého boje se strachem a k domu mě dovezl po další půl hodině. Čas je tak arogantně neúprosný parchant! Okamžitě jsem vyběhla a s roztřesenýma rukama jsem se snažila odemknout si vchod. Taxikáři jsem řekla ať počká, protože jsem si byla naprosto jistá, co v deníku najdu… proto jsem ho popadla a vyrazila rovnou zpátky k autu.
„K domu Noirových prosím, hned.“ Určila jsem spěšně další trasu a ponořila se do tmavých černých desek.

Na prvních stranách toho příšerného děsu, do kterého jsem nahlédla za celý ten čas jen jedinkrát a naposledy byly jen na první pohled nesmyslé obrazce, při bližším hledání se ve změti čar a ornamentů daly rozeznat lidské tváře v zoufalých výkřicích. Masky které měly poukazovat jen na jedinou lidskou vlastnost – zoufalství. Z uměleckého hlediska byly ty obrazy jistě velmi zdařilé. Na dalších stranách byly dokonce portréty malované tak výstižně, že jsem i přes to, že byly karikaturovány do podoby jakýchsi démonů a bestií, poznala většinu tváří na nich zobrazených. Chad jako pekelný ďábel na trůně z plamenů, Dane a Alesa jako bájné okřídlené harpyje s křídli a pařáty dravých ptáků…mistrovská kresba. Dále pak Leon, profesor Owens a několik dalších učitelů a …poslední strana byla oproti ostatním světlá a obraz na ní jako by vypadával z kontextu celého deníku. Byl na něm anděl, překrásně propracovaný, slzami zkřivený výkres s mou tváří. Ten obraz spustil první vlnu mých horkých slz. Všechny listy byly popsány tak zápornými slovy, depresivními úskoky strachem nahánějící bouří myšlenek jednoho nešťastného člověka…
smrt..zoufalost…utrpení…žal..zloba…bolest……pláč…krev……křik…
konec…
„Jsme už téměř tam..ale je tu nějaký problém.“ Vyrušil mě najednou řidič.
Teprve teď jsem si všimla blikajících světel policejních a záchraných vozů. Rychle a bezmyšlenkovitě jsem vyskočila z auta a řidiči jen mimoďek pohodila celou pětistovku. Utíkala jsem mezi těmi světli a všechen ruch kolem mi jen potvrzoval ty strašné obavy o Errinessův život…

???????? ????? ????

Obrovská příjezdová brána která byla jen pár metrů od malého nádvoří, kde stávaly luxusní vozy Erriho otce byla nedaleko, ale všude bylo plno policistů, záchranářů a dokonce místní televize a novináři. Přes samotnou bránu byla omotána policejní páska a hlídal ji policista.
„Slečno..sem nemůžete..“připomněl mi hned, jak jsem ji slepě podlezla a hrnula se dál k domu.
Zahlédla jsem hlavní hlouček všech těch lidí a mé obavy mě slepě vedly k němu.
„Jsem jeho přítelkyně! Musím ho vidět!“ vykřikla jsem na policistu agresivně, když se mě pokusil za rameno odvést zpět za zábranu.
Kupodivu mě pustil..nejspíš si všiml, že si opravdu nedělám legraci, nebo ho odradil můj histerický pláč.
Hlava se mi točila čím dál víc, kroky znejistily při každém dalším, přes slzy jsem téměř neviděla a mé srdce se zmítalo v nepravidelném rytmu strachu a hrůzy s nedostatkem kyslíku potřebného k tomu, čeho se tu právě před chvílí někdo dobrovolně vzdal.
Zastavil mě něčí horečnatý pláč. Jediný co snad přehlušil svou děsivostí a dojemnou hrůzou ten můj. Otočila jsem hlavu tím směrem a spatřila něco, co mě naprosto ujistilo, že to všechno není jen zlý sen. Byla to Errinessova matka. Seděla na zemi – nejspíš tam předtím upadla – a její pláč se podobal spíše křiku. Nad ní stál jeho otec s obličejem v dlaních, nehybně a tiše. Ani jeden z nich si mě nevšímali, což bylo pochopitelné. Zatočila se mi z toho všeho hlava ještě víc a málem bych upadla rovněž na zem, kdybych nespadla na něco, co mě přinutilo vykřiknout ještě děsivěji než kdy předtím. Byla to rakev. Provizorní čená rakev pohřební služby na první převoz do márnice.
„Neeee!“ vykřikla jsem a rozběhla se k hloučku lidí.
V samém kraji zorného pole jsem zahlédla Errinessovu matku, jak ke mně zděšeně vzhlédla. Prodrala jsem se zástupem lékařů, sanitářů a policistů a…
…spatřila něco tak strašného…co jsem nikdy víc neviděla.
Errinessovo nehybné tělo, zlámané a zkrvavené…v kaluži srážející se krve a pachu smrti v podivné polámané poloze, která nabízela jen jediný možný způsob smrti. Vzlédla jsem jako omámená tou hrůzou nahoru, vysoko k jeho věži, kde ve tmě a hrůze toho strašného činu vlály jen staré závěsy z okna otevřeného dokořán a pak zase zpátky k němu. Ztrácela jsem půdu pod nohama a hleděla do toho vytřešťeného oka. Bylo zamlžené a mrtvolně studené jako vždy, jen se z něj vytratila podivuhodná maličkost..a to život. V dlobách jsem ucítila něčí paže v pase.. jak mě někdo táhne pryč, pryč od té strašlivé scény. Dál už byla jen tma…

Probrala jsem se na pohovce uvnitř domu, světla venku už dávno pohasla. Na hlavě jsem měla zteplalý vlhký kapesník, nejspíš obklad. Kolem mě bylo jen ponuro a prázdno.
„Jste v pořádku slečno?“ ozvalo se za mnou a já nadskočila leknutím.
Byla to hospodyně, co nám ještě dnes nosila na stůl.
„Kde je Erriness..?“ řekla jsem tiše, protože jsem si vzpomněla na ty strašilivé výjevy před domem.
Hospodyně neodpověděla. Místo toho šla otevřít mohutné dveře, protože někdo zazvonil.
„Kde je pan Danel? Nebo paní Anne?“ dožadovala jsem se odpovědí.
„Jeli vyřešit nějaké formality ohledně smrti pana Errinesse. Zavolali vaše rodiče.“ Otevřela dveře.
„Norine! Proboha Norine je nám to tak strašně líto!“ vykřikla matka a horečnatě mě objala..tím mě zase rozplakala. „Pojď..pojedeme domů..“
„Ještě moment..“ svitlo mi najednou v hlavě..jako by to byla povinnost.
Něco uvnitř mě nutilo to udělat… „Mohu se jít ještě naposledy podívat nahoru?“ otočila jsem se k hospodyni s prosebným výrazem.
„Dobrá…“ řekla poněkud překvapeně.
„Půjdu s tebou..“ namítl otec, jako by si myslel, že chci taky vyskočit z okna.
Taková hloupost…
„Tati! Já přece nechci skákat z okna! Chci se s ním jít jen rozloučit..tak jak jsem ho znala jen já.. Prosím..“

Stoupala jsem pomalu po schodech a můj umíněný otec šel za mnou. Zastavil se až u schodů k Errinessovým dveřím.
„Díky tati..“ otočila jsem se na něho vděčně.
Pokoj vypadal hrozně. Všechen nábytek byl rozbitý, kniky roztrhané a rozdupané všude kolem. Povlečení na posteli roztrhané..po celém pokoji poletovalo v průvanu peří z polštáře a peřiny. Na zdech byly kromě Erriho častých slov také věty jako „odpust mi“.. „promiň“ nebo „miluji Tě“…
Nešťastně jsem se sesula na zem a oddala se další vlně horečnatého pláče.
„Proč jsi mě opustil?! Proč?!“ odhodila jsem jednu z knih. „Co si teď bez tebe počnu?!“
Přes horké slzy smutku a utrpení jsem pátrala po pokoji a v tom jsem ji zahlédla…



Nikdo nikdy nepříšel na to, proč to Erriness udělal, alespoň na přesný důvod jeho smrti. Policie to pochopitelně uzavřela jako sebevraždu, už jen proto, že Erriness zanechal dopis ,,na rozloučenou“ kde se zpověděl ze svého strašlivého činu. Jeho tělo bylo pohřbeno v rodinné hrobce na místním hřbitově a pohřeb se konal jen v rodinném kruhu před dvěma měsíci. Já jsem přešla na jinou školu poté, co jsem se měíc vzpamatovávala ze stráty. Všechno vypadalo, jako by se vrátilo do normálu. – Nikdo se po něm už nesháněl, nikoho už nezajímalo, proč to udělal. Jako by nikdy neexistoval. Jako by nikdy nebyl alespoň malou součástí jejich života, jako by byl naprosto nepodstatný a odsouzen k zapomnění. To mě se ale podařit nemohlo…
…lecos se změnilo…


Je noc, temná a černá jako byl kdysi i on. A přece něčím překrásná a děsivá zárověň… stejně jako on. Je čtvrt na dvanáct a já se potuluju po hřbitově už přes hodinu. Teprve teď se mi podařilo odlomit zámek na hrobce, husí kůže na mém těle se nechává mrazivě hladit strachem z toho, co by se mohlo skrývat uvnitř, nebo pod zemí…
Konečně..jen já, ty a Tvoje kniha… Pár ran kladivem do dláta a zámky jsou pryč.. A ty budeš konečně volný..

KONEC
IFAlaFU