Prázdniny 8.

Dojdu k zavřeným dřevěným dvířkům. Už chci zkusit, zda jsou odemčené, když za dveřmi uslyším šramot. Někdo asi něco hledá. Co asi je za těmi dveřmi? A jsou odemčené? Přitisknu se ke dveřím a poslouchá. Ale slyším pouze jen neurčitý nepříliš výrazný hluk. Netrvá dlouho. Původce zřejmě nenašel to, co hledal. Čekám ještě chvíli než se pokusím stisknout kliku. To pro případ, že dotyčný ještě zůstává v prostoru za dveřmi. Pak zkusím kliku.
Ano, je odemčeno. Mám štěstí. Opatrně otvírám a než je otevřu naplno, kouknu se škvírou dovnitř. Je tam tma, takže nic nevidím. Ani pak neotevřu dveře dokořán a protáhnu se co nejmenším otvorem a tiše je za sebou zavřu. Pomalým krokem jdu vpřed. O množství krámů a nepotřebných věcí se vzápětí, jelikož o něj zakopnu. A když se hromadu pokusím obejít, zakopnu o další věci. Místnost je zřejmě skladiště.
Po obtížném pohybu se dostanu k dalším a větším dveřím. Ty jsou k mému štěstí v neštěstí také odemčené. Stejně jako předtím i teď se protáhnu co nejmenší otevřenou škvírou. Přede mnou se rozprostře spleť chodem ozářený loučemi. Vydám se tou naproti dveřím. Ta mě zavede do chodby jiné a ta také do jiné a tak to de dál. Ty chodby tvoří bludiště. Trvá mi dlouho, než se mi podaří se ze spárů chodeb vyprostit. Jsem už unavená, celou noc jsem nespala. Nevím kolik je hodin, ale je ráno. To poznám ze světla, co proniká oknem do síně kostela, jak později poznám, když oslnění odezní. Jsem v kostele. Objevím se vedle oltáře. Stojím na konci chodby, která mě dovedla sem. Ale nakonec se odlepím od zdi a jdu pomalu k oltáři. Začíná na mě doléhat únava. Nezvyklé. Většinou, když jsem byla celou noc vzhůru, měla jsem spoustu energie.
Cítím se prázdná, jen mi občas prolítne hlavou neurčitá vzpomínka. Dojdu až před oltář. Sotva vnímám tu krásu oltářní síně kostela a barevné hrátky slunečních paprsků pronikajících barevnými okny.

Nevím jak dlouho klečím před oltářem, ale jako z dálky právě uslyším hlasy. To jdou lidé na ranní mši.
Vstanu a sednu si k ostatní přicházejícím. Naštěstí nejsem tak špinavá z kanálu, takže doufám, že si mě nikdo nevšimnul, nebo alespoň ne tolik, aby si mysleli, že jsem se sem vloupala. Sednu si, ale ihned si znovu stoupnu, jelikož si všimnu, jak si kolem mě všichni stoupají.
Svatý otec kostela začne pronášet modlitbu. Já ji však slyším jak z velké dálky.
Cítím se unavená. Nezvykle unavená. Vždycky jsem protancovala noc na diskotéce. Nebo jsme si na nějaké zahradě s kamarádkami udělaly zábavu sami pro sebe. Byla jsem čilá, přestože jsem pak spala třeba jen hodinu nebo dvě. Takových nocí bylo nespočítaně.
Nakonec si oddychnu, když se, se slovem amen můžu posadit.
Nesnažím se poslouchat dál modlitbu. Ponořím se do myšlenek a vzpomínek na ty probdělé noci hlavně se mi honily hlavou ty vzpomínky z probdělých nocí na zahradách. Také se mi v myšlenkách připletou vzpomínky na náš hrad Zlatou Záři.
Dokonce mi prolétne hlavou záblesk budoucnosti nás třech, myslím tím mě bratra a kamarádku, na hradě až se my dvě vrátíme z Anglie.
Nějaká dáma do mě šťouchne. Kouknu se kolem sebe. Všimnu si, že si všichni kolem znovu stoupli. Rychle je tedy napodobím. Nemůžu se dočkat úplnou konce a budu moci opustit kostel a vrátit zpět k paní Marii. Těším se do postele.
Všimnu si faráře u dveří. Přesunu se do proudu lidí opouštějící kostel tak aby si mě nevšimnul.
K paní Marii se dostanu ani nevím jak. Pociťuji silnou únavu, takže ani nestíhám vnímat radost ze shledání.
Paní Marie si všimne mých kruhů pod očima a zažene mě se umýt a spát. S radostí to přijmu.
Simka mi napustí vanu, což jsem také ráda. Jen se rychle vysvléknu a položím se do teplé vody. Je to příjemné. Nechám se jí hýčkat natolik, až z toho málem usnu. Urychlím tedy svoji očistu a zalezu si do postele.
Spím dlouho střídavě hlubokým bezesným spánkem a mělkým spánkem, ve kterém by mě probudil snad i špendlík. Kolem půlnoci se probudím úplně a otevřu oči. Chvíli se koukám před sebe do tmy, než se rozhodnu se podívat na mobila. Zatímco jsem spala, nikdo nic nepotřeboval. Dokonce ani rodiče nevolali ani nepsali. Pokusím se znovu usnout, ale nepodaří se mi to.
Po marném úsilí vstanu a jdu do kuchyně. Mám žízeň. A to pořádnou. Vlastně se ani nedivím. Celou probdělou noc jsem nic nepila ani nejedla, takže dostanu i hlad.
Naliji si rovnou půllitrovou sklenici. Kouknu se do lednice. Přemýšlím, co bych si tak mohla dát. Nakonec si vezmu máslo a namažu si ho na krajíc chleba. Neopomenu si na něj dát i trochu marmelády.
Když se v klidu najím a vypiji si vodu, vrátím se s olizováním prstů zpátky do postele a během pár minut se znovu ponořím do spánku. Tentokrát se mi v něm sny střídají jak na běžícím pásu.