Stejná, ale jiná...(19)

„Ježiš, to bylo skvělý!“
„Co bylo skvělý?“ koukla jsem na ni trochu nechápavě.
„No, tohle!“ zasmála se a objala mě, čímž mě děsně vykolejila.
„Co-o?“ trochu sem se odtáhla, pořád jsme se držely za ruce.
„Nikdy jsem se ještě nepřenášela. Bylo to suprový! Fakt a teď už pojď, ať můžem jít do tý knihovny,“ vzpamatovala se, rychle mě pustila a vyrazila. ´Co to do ní jen mohlo vjet?´ pořád jsem na tím hloubala, ale jejím chováním mi dala naději, že se ještě hodně dá zachránit.

„Zaklepej ty,“ dloubla do mě před dveřmi s nápisem Ředitelna.
„Já? Proč ne ty?“ ušklíbla jsem se.
„Protože ty za ní chceš jít, ne já,“ zamračila se a já bez problémů zaklepala.
„Dále,“ ozval se ten otravný hlas.
„Dobrý den,“ řekly jsem obě najednou.
„Tak co vás ke mně přivádí?“ přejela po nás Mona pohledem. Já jsem se na ni taky dívala a nevěřila jsem svým očím. Byla stará. Vzhledově jsem jí typovala na 50. ´Asi má těch svých úžasných vlastností víc, než se zmínila.´
„No víte paní ředitelko, tadyhle Katy se …“ loupla po mě pohledem.
„Chtěla jsem se vás zeptat, jestli smím do knihovny,“ vysvětlila jsem.
„Do knihovny? Ale ta je ve městě,“ řekla posměšně a já v ní viděla najednou dost rysů z té Mony, která mě tak nemá ráda.
„Potřebuji tam něco nastudovat, opravdu je to důležité,“ řekla jsem rázně a podívala jsem se jí do očí.
„Jste tu ale nová, pustím vás tam jen s doprovodem,“ usmála se a já na ní přesně viděla jak přemýšlí, koho semnou poslat, aby mi to co nejvíce znepříjemnila.
„No, profesor Záruba tím pověřil mě,“ zasáhla dost rozladěně Terka. Úplně z toho byla cítit nechuť, cože se asi Moně zalíbilo a souhlasila.

„Fakt moc dík,“ řekla jsem jí asi už po páté, když jsem procházely uličkami ve městě.
„Už s tim přestaň, jo?“ ušklíbla se.
„Tak jo,“ usmála jsem se a rozhlížela jsem se kolem.
„Proč se pořád tak mračíš?“ nevydržela jsem a zeptala se jí.
„Neřekla nám, kdy se máme vrátit, což je divné. Vždycky ti na začátku řekne přesnou hodinu, kdy se máš vrátit a tobě nic neřekla,“ mračila se pořád.
„To asi znamená, že se můžu vrátit kdy chci, ne? Do kdy ty můžeš být ve městě?“ zajímala jsem se.
„Teď už jak dlouho chci, jen nesmím zmeškat srazy skupin a tak. Ale dřív sem musela být co devíti.“
„Tak už nad tím nepřemýšlej a poď do knihovny,“ zatahala jsem jí za rukáv, jako malé nedočkavé dítě.
„Ty chceš fakt do knihovny?“ nevěřila mi.
„No jasně. Jestli tam nechceš, tak di jinam a dáme si sraz třeba v osm před knihovnou a pak se uvidí,“ řekla jsem v klidu, ale přece jen mi bylo líto, že semnou nechce být.
„Tak jo, musim si tu ještě něco vlastně vyřídit, tak čau!“ odcházela.
„Počkej! Jak trefím do knihovny?“ zavolala jsem na ní.
„Se zeptej, ne?“ zasmála se a vytratila se mi v davu. ´No to je skvělý! To je kamarádka,´ mrmlala jsem a vrazila ruce do kapes.

„Dávej pozor, ne?“ ozval se kluk, do kterého jsem vrazila, samozřejmě že nechtíc.
„Tak sorry,“ zavrčela jsem.
„Blbej den?“ zařadil se vedle mě.
„Docela jo, chceš něco?“
„Zvednout ti náladu,“ usmál se.
„Tak mi řekni, kde je knihovna, jo?“ zabrejlila jsem na něj.
„Knihovna? Docela daleko, když pujdeš furt timhle směrem,“ začal se smát.
„Sakra,“ otočila jsem se a vyrazila na opačnou stranu.
„Počkej, dovedu tě tam, tady by se jeden ztratil,“ přestal se smát a vyrazili jsme.

„Tohle je ale zblázněný město!“ ulevila jsem si, když mě ten kluk zachránil před rozplácnutím pod auto.
„Na to si zvykneš, tak víš, Brno,“ mrkl na mě. Odolala jsem zeptat se ho jestli to je opravdu Brno. Musela jsem vypadat dost překvapeně, protože mě starostlivě vzal za ruku a přitáhl si mě blíž.
„Drž se u mě, nebo se z toho nevymotáš,“ odůvodnil svoje počínání a zase vyrazil.

„Tak dík,“ řekla jsem rozpačitě a vyklouzla svou rukou z té jeho.
„Není zač,“ usmál se.
„Ale je, dokonce si mi i zpravil náladu, jak ti to mám oplatit?“ zeptala jsem se opatrně.
„Neboj, já si tě někdy najdu, měj se,“ mávl a odešel.