Stejná, ale jiná...(20)

25. SPISY…CO TO VŮBEC…

Vešla jsem do ohromné budovy a hned se začala rozhlížet. Na první pohled se mi líbila. Starší budova s dřevěnými policemi, dlažbou a pohodlnými křesli se stolky. Nasála jsem vzduch prosycený vůní knih. Se zavrzáním se za mnou zavřely dveře a utichly zvuky města. Připadala jsem si jako v nějakém chrámu, kde se bojíte hlasitěji nadechnout, abyste neporušili něco vzácného, co můžete zažít jen jednou. Stála jsem tam a poslouchala tomu tichu a představovala si, co všechno se tu už asi odehrálo.
„Ehm, ehm,“ odkašlal si hlas někde vlevo. Vydala jsem se za ním. U vyřezávaného stolu seděl starý pán a zvědavě si mě prohlížel.
„Dobrý den,“ zašeptala jsem. Usmál se na mě, asi byl vděčný, že se snažím co nejméně narušit krásu toho místa.
„Asi tu pro vás něco mám, slečno,“ usmál se lišácky.
„Opravdu?“ podivila jsem se.
„Pojďte zamnou,“ kývnul a vyskočil z křesla tak hbitě, až mě to u něj překvapilo. Šli jsme do předposlední řady polic s knihami a zastavili na jejím konci. Vytáhl klíček z kapsy a já se podivila, co s ním chce tady dělat. Otočil se na mě a dal mi ho do ruky.
„Je tvůj, nechám tě tu, já tam nemůžu,“ zašeptal a usmál se.
„Prosím?“ měla jsem pocit, že jsem se přeslechla.
„Buď tu jak dlouho budeš chtít a nikomu o tom klíčku neříkej, neudělala bys dobře,“ pokračoval s úsměvem, jako bych nic neřekla.
„Já si jen přišla pro spisy, pane. Nemýlíte se náhodou?“ zkusila jsem to ještě jednou.
„Najdeš tam všechno, neboj se. Budu vepředu. Dobře to zamkni a klíček si vem s sebou, dobře ho hlídej,“ mrknul na mě a odešel. Zmateně jsem žmoulala ten podivný kov v ruce a nechápavě zírala na jeho vzdalující se záda, až zahnul a nebyl vidět. ´A co jako mám dělat s timhle?´ povzdechla jsem si a porozhlédla se po knihách, které tu byly. ´Samé velké, těžké a zaprášené,´ usmála jsem se a kýchla. ´No prima,´ zašklebila jsem se a zkusila se přečíst hřbet knížky co byla nejblíže. ´Z, za, zan… to sou divný znaky,´vzdala jsem to a opřela se o zeď mezi policemi. ´Potřebuju jen ty spisy, to je to tak těžký sakra?´ trochu naštvaně jsem bouchla hlavou do kamene za sebou. Jo, kamene, to by to ale nemohlo zní jako dřevo. Odsunula jsem se a pořádně si prohlédla hrubou zeď. Nikde nebyl jediný náznak, že by tam mohly být dveře. Ale nedunělo to jako zeď. ´Tak jak sakra,´ sáhla jsem na ni a udiveně se dívala na ustupující bílou barvu, kterou nahrazovalo červeno-černé dřevo. ´Aha, jak jednoduché, stačilo na to jen šáhnout, že mi to taky trvalo,´ posmívala jsem se. Zkusila jsem dát ruku pryč, ale dveře nezmizely. ´Jak je asi teď zase jako schovám?! Takhle je každej uvidí,´ přemýšlela jsem. ´A co je vlastně uvnitř?´ ozvalo se mé zvědavé já. Sevřela jsem klíček v ruce a zkoumala, kde je zámek. Nebyl tam, což mě docela dost rozhodilo. ´Jak to mám otevřít?´ hloubala jsem, když se ty dveře najednou samy od sebe otevřely.

Neokouněla jsem tam raději dál v chodbičce a vlezla dovnitř, co kdyby někdo přišel a viděl to. Zavřela jsem za sebou a překvapeně jsem se dívala do pokoje. Byl kouzelný a já nenacházela slov. Byl světlý, s pohovkou a stolem uprostřed. Po stěnách byly vylepené různé malůvky a obrázky. ´Tak tohle si nechám líbit,´ pomyslela jsem si a došla až doprostřed místnosti. Rukou jsem přejela po hromádce spisů. Nechápala jsem, jak se tady mohly objevit. ´Vždyť říkal, že sem nesmí. A ten klíč nebyl k otevření dveří. Tak jak se sem mohly jen dostat?´ zamyšleně jsem se posadila. ´Jsem nejspíš v Brně, v knihovně a chodim do školy, která je odsud jen kousek. Kousek… kudy jsme to vlastně přišly?´ nakrčila jsem obočí a složila hlavu do dlaní. ´Jak sme se sem dostaly?´ Dívala jsem se na desky, které jsem měla prostudovat. Nechtělo se mi do nich, chtěla jsem vyřešit všechny ty záhady kolem. Ne nějaký pitomý desky.
Nahlas jsem si povzdechla a otevřela je. ´Takžeee, tady máme… historii školy?´ zarazila jsem se na nadpisu. ´Tak přece jen to nebude tak nudný,´ přesunula jsem si papíry do klína, nohy stočila pod sebe a dala se do čtení.

´ RTS. Altilu – organizace, založená roku 1 800. Důvod – přemnožení. Pozn.:

Přibývá našeho druhu, není už čistokrevný. Přebývají míšenci, kteří nejednají podle pravidel. Z důvodu nevědomostí. Organizace, by se měla postarat o nedokonalé žáky. Nikdo zatím neví jací jsou. Schopnosti nejsou známé. Bude nutno vzít vše v úvahu, všechny problémy, možnosti úrazu, vzbouření, nebezpečí. Musí být provedena dokonalá izolace od lidí. Může se vyskytovat špatný vliv.

Plán projektu :

Škola s ošetřovnou v neobydlené oblasti. Dostatečně velký internát s třídami, pro rychlé využití. Skryté chodby. Zajišťovací mechanismy. Musí se dodržet nevědomost studentů o blízké civilizaci – co nejdéle. Vydávání propustků – jen mnou…´

´Jen mnou? To ale… To psala Mona!´ dívala jsem se na papír dalších dobrých pět minut, než jsem si uvědomila na co se dívám. ´Skryté chodby. Tak jsme se mohly dostat do města a já si to nepamatuju. Jak to?´ hloubala jsem dál. ´Zajišťovací mechanismy. Že by jsem zrovna přišla na jeden z nich? Škola vypadá, že je docela velká. To není možné, aby byla hned někde u Brna. Ale není možný, že by byla daleko. Šly sme jen chvilku, tak jak. Jak…´ Opravdu mi to opakování slova nepomohlo a já po dalších minutách – hodinách, kdo ví, nebyla moudřejší. ´Jejda, to už je tolik hodin?´ zastavila jsem se na hodinách nad dveřmi. Bylo už třičtvrtě na osm. ´Měla bych se už pomalu sbírat,´ uvědomila jsem kde vůbec jsem. ´Mám si to všechno uklidit? Co když sem někdo přijde? Ale vždyť to tu bylo. Jen to tak vrátím,´ došla jsem k závěr a vyrovnala spisy zase do hromádky na stole. Opatrně jsem vyšla ven a dívala se jak se dveře samy zavřely. ´No tak, zmizte,´ poprosila jsem v duchu, ale nic se nestalo. ´Sakra, tak už! Dyť sem někdo de,´ zaúpěla jsem po minutě tupého civění na nechápavý dveře. ´Kšá, kšá,´ začala jsem zmateně mávat rukama, protože se kroky přibližovaly.
„Děje se tu něco?“ ozvala se za mnou Terka.
„Co-o?“ rychle jsem stáhla ruce k sobě.
„Nějaká včela?“ začala se ušklíbat. ´Copak to nevidí?´ podivila jsem se.
„No, docela zajímavý, ne?“ podívala jsem se na ní, jestli se nějak chytne.
„Zajímavý? Nudná ulička s knížkami, nic tu není. Co tim jako myslíš?“ podívala se na mě jako na blázna.
„No, já…“ nedopověděla jsem, protože se ozval další hlas.
„Už odcházíte?“ zeptal se nám ten pán.
„Přesně,“ řekla Terka rychleji, než jsem stačila zareagovat.
„Jen jedny oči vidí to, co ostatní ne,“ zamumlal a vydal se zase pryč.
„Co prosím?“ zavolala jsem za ním.
„Co blbneš, prosim tě, je divnej, tak poď už, chtěla sem se ještě podívat někam, kde by se ti taky líbilo, uvidíš,“ mrkla na mě a už mě táhla pryč.
„Tak naschle a moc dík,“ stačila jsem ještě říct, než mě vystrčila dveřmi ven.