Za zavřenými dveřmi - Prolog

Prolog

Za zavřenými dveřmi

Znáte ten pocit, když jste na vrcholu svých sil a potom vás něco nebo někdo prudce srazí k zemi? Ano každý z nás to zná, když vás zničí jediný úder. Zaplaví vás pocit beznaděje a absolutního zoufalství, nevíte kdo jste ani co jste udělali, že musíte takhle trpět. Někdo prostě rozhodl o vašem životě. Tiše za zavřenými dveřmi.

Můj příběh začíná nebo končí prvního března. Když se zamyslím nad tím dnem, zdá se mi ironií, že můj osobní konec začíná na počátku března. Měsíce kdy se má vše probouzet ze zimního spánku. Mám ale pocit, že na mě právě spadla lavina, marně se snažím prohrabat ke slunci a kyslíku, ale čím víc se bráním, tím víc se dusím a propadám.

Dalo by se říct, že můj život je obyčejný. Ráno jako každý jiný vstávám do práce a jako každý jiný se z ní večer vracím. Ano vracím, to je možná ta temná skvrna v mém životě. Přijdu do potemnělého bytu, kde na prahu sedí černá kočka. Mžourá na mě svýma skleněnýma očima, ale nehýbe se. Už dávno pochopila, že život není takový, jak se zdá, i když se na vás usmívá a nabízí vám sladké, vždycky mu jde o to potopit vás co nejhlouběji. Ano Samm už to pochopila, vlastně tomu porozuměla ve stejný den jako já, jenže ona zaplatila vysokou cenu za mou nevědomost.

Ještě včera jsem myslela, že už nemůžu klesnout hlouběji, myslela jsem, že už jsem si sáhla na samé dno bolesti. Ale jak se říká „Vždycky tě něco mile překvapí.“ Ano a to se stalo. Mé překvapení mě utvrdilo v přesvědčení, že život vám to vždycky vrátí. Začátky jsou vždycky těžké a to především pokud znamenají konec. Utéct, zmizet nebo se již nikdy neprobudit, jak často na to myslím...

Drobná postava škrtla sirkou. Za chvíli se dům zmítal v plamenech.

Pozn: Co myslíte, má cenu v tomhle pokračovat?