Stejná, ale jiná...(22)

„Nejde to…“ vydechla jsem a měla jsem problém zase se nadechnout.
„Mám někoho zavolat? Vydýcháš to?“ ptal se mě a rychle šel ke mně.
„Ne! Stuj! Ke mně nechoď, stalo by se ti to, co Honzovi. V klidu si sedni. Já si s tim popovídám,“ zachraplala jsem ze všech sil a omdlela.

27.

´A to je jako všechno? Prostě tma a nikde nic? Takhle vypadám uvnitř?´ Rozhlížela jsem se po černém nic a snažila se někam dohlédnout.
´Halooo! Je tu někdo?´ zavolala jsem po chvilce. Jasně, že se mi nikdo neozval.
´Asi blbnu a tohle se mi jen zdá,´ řekla jsem si a chtěla si strčit ruce do kapes. Dovedete si vůbec představit, jaký byl můj úlek, když jsem zjistila že nemám žádný kapsy? No jo, jenže co kapsy! Mě chybělo celý tělo!
´Uáááá! Sakra! Co s to děje!´ začala jsem děsně šílet.
´Uklidni se,´ ozvalo se kolem mě.
´ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!´ Teď už jsem ječela opravdu opravdicky.
´Bude to s tebou těžší než jsem myslela,´ povzdechlo si to černé nic kolem mě.
´Dík, hlavně že to říkáš ty,´ řekla jsem co nejvíc ironicky.
´Říkám,´ odpovědělo to zpupně.
´Ani nevim, proč si sem vůbec chtěla Ket, mě si neomotáš kolem prstu, jako všechny ty kluky,´ zasmálo se to.
´O kom to sakra mluvíš?´ vyletěla jsem.
´O kom? Nebuď směšná! Vždyť tebe maj všichni rádi! Jen se koukni kolem sebe! Všichni kluci pro tebe udělaj, co ti na očích uvidí! A ty? Ty toho nej necháš plavat! Sice kvůli mně, ale to nevadí!´
´O kom to teď mluvíš?´ zašeptala jsem. Ticho. Nikdo mi neodpovídal.
´O KOM TO MLUVÍŠ!´zakřičela jsem.
´O Jirkovi,´ zašeptalo to kolem mě. A já se rozesmála, smála jsem se strašně dlouho. Až jsem vysílením nemohla.
´JE to pravda, máš ho ráda,´ říkal mi ten hlas téměř něžně.
´Nelži, neznáš mě,´ zašeptala jsem výhružně.
´Snad si nemyslíš, že ti teď zčervenají oči a budeš z nich posílat blesky! Moje drahá, já sem tvoje červený očička,´ řekla mazlivě.
´Ty? Kdo jsi vůbec?´ opustila jsem téma Jirka a začala se vyptávat.
´Říkej mi Sa. Vy nám říkáte nadání, ale my jsme vlastně něco jako paraziti,´ zasmála se.
´Jak jako paraziti?´ zeptala jsem se hlasem, který byl podbarvený malým strachem.
´Snad se nebojíš, maličká Katy,´ zaburácelo to kolem mě. Kdybych měla tělo, tak bych s sebou určitě děsně trhla.
´Prostě paraziti,´ uklidnila se Sa.
´To jako že z nás něco vysáváte, nebo jako co, nechápu,´ podvědomě jsem zavrtěla hlavou, i když mi to bylo houby platný…byla jsem jen nějaký malý černý nic ve velkym černym nic.
´Vysáváte, to je hezký sloveso,´ cítila jsem její nehmotný úsměv.
´Vysvětlíš mi to?´ zeptala jsem se.
´Ty to chceš vědět? Chceš mě znát? Nebo jen ovládnout?´ zasyčela.
´Chci s tebou vycházet, nechci tě ovládat. Chci ovládat sama sebe,´ snažila jsem se jí to vysvětlit.
´Jenže dobrá třetina tebe jsem já! Nemůžeš ovládat sama sebe bez toho, aby si ovládala i mě, já nejsem blbá,´ skočila mi do řeči.
´To je ten parazit, co? Vždycky mě budeš chtít ovládnout, ať se s tebou bude snažit vycházet jakkoliv!´ bezmocně jsem na ni zvýšila hlas.
´Jsi i docela chytrá, přišla si na to rychleji než jiní,´ mazlivě zašeptala.
´Mrcho!´ křikla jsem. Sa mi to na to odpověděla řezavým smíchem.
´Proč mě nenecháš napokoji? Proč ostatní nemají takový problém?´ zkusila jsem to ještě jednou.
´Protože ostatní nejsou ty! Protože ostatní nejsou jako já! Sou hloupí a nechávají se ovládat! Nechávají s sebou vláčet a říkají tomu, že jsou prospěšní, je mi jich tak líto!´
´Když proti sobě budeme bojovat, nikdy se nám nepodaří zvítězit nad ostatními, chápeš to? Nejde o to kdo rozhoduje, jde o to, že my vyhrajeme, společně. Nejde o to kdo je silnější! Tak už to konečně pochop!´ zavřískla jsem na ni ze všech sil.
´Tak mě nech, Ket, nech mě, abych ovládala nás obě, abych za tebe rozhodovala a dělala různý věci, kterým budeš moct jen přihlížet a nic nezmůžeš.´
´Já ti nevěřím, vím, že kdybych ti to dovolila, nikdy bych se nedostala z tvýho vězení,´ vysmála jsem se jí.
´A co si myslíš že jsem já? Jsem jen parazit, co žije a musí se nechat ovládat! Jenže já se nenechám jen tak snadno, já ne,´ šeptala.
´Jsi úplnej cvok! Copak nemůžem být kámošky?´ pořád jsem to zkoušela.
´Kámošky? Myslíš jako ty s Terkou?´ řekla škodolibě. To zabolelo.
´Proč to děláš, proč? Proč mi ubližuješ,´ ptala jsem se.
´Chci žít, copak to nechápeš? Chci mít taky blbý nápady a pak z nich být přešla, chci mít taky kluka, chci se seznamovat, hádat, nesnášet, milovat, chci dýchat!´ paralizovaně mi začala vypočítávat co by chtěla.
´Vždyť žiješ ve mně, žiješ semnou, tak mi třeba raď! Buď semnou když tohle řešim, říkej, co by si udělala ty! Pojď se semnou vrátit,´ zaprosila jsem. Překvapeně byla potichu.
´Ty by jsi to pro mě udělala? Nechala by si mě do všeho kecat? Prudit tě a tak?´ ozvala se po chvíli.
´Nechala, nebyla bych sama, chápeš?´
´Vždyť ty nejsi sama! Máš kolem sebe tolik kluků! Který by pro tebe udělali všechno, všechno!´ rozhorlila se.
´Já chci jen spřízněnou duši, co ví co cítím. Ani nevíš jak je to někdy obtížný,´ povzdychla jsem si.
´Nepůjdu s tebou,´ ozvala se po chvíli.
´Proč ne? Je ti to snad málo? Chceš víc? Já ti víc dát nemůžu,´ zoufale jsem se snažila nějak jí přesvědčit.
´Přesvědčila jsi mě, jsi už, promyslím si to. Zatím s tebou nepůjdu.´
´O-opravdu?´ zeptala jsem se.
´Jdi,´ řekla a mlčela.
´Děkuju,´ zašeptala jsem.