Stejná, ale jiná...(23)

A pak nic nebylo, normálně jsem se probudila a bylo mi dobře. Důvěřivě jsem se dívala na bílé zdi kolem sebe a poslouchala uklidňující ticho. V tu chvíli jsem nechápala, jak jsem si mohla myslet, že jsem byla v nemocnici. ´Asi můj zamilovaný pokoj,´ povzdychla jsem si sentimentálně a nebránila jsem se vzpomínkám na tu dobu, kdy jsem se tu probudila a nemohla skoro mluvit… Všechny vzpomínky se prolínaly a zapadal do sebe. Nejdéle jsem se zastavila u pocitu sounáležitosti. Že je dobře, že se všechno děje. Užívala jsem si vzpomínku, když jsem ležela na stejné posteli a byl tu i Jirka.
´Vidíš to? Měla jsem pravdu,´ uslyšela jsem v sobě slabý hlásek.
´Měla, ale už nemáš. Zničilo se to a já to už nechci zachraňovat,´ poslala jsem k ní myšlenku a posadila se na posteli. Ozvalo se zaklepání.
„Dále,“ křikla jsem. Dveře se pomalu otevřely a já se nevěřícně dívala na člověka, co mě přišel navštívit.
„Ahoj,“ pokusil se o úsměv.
„Ahoj, kde si se tu vzal?“ nasadila jsem (doufám) přívětivý úsměv.
„Všichni čerti mě sem přivedli,“ mrkl a oba jsme se ulehčeně zakřenili.
„Jak se ti daří, Ket?“ popošel blíž ke mně a zavřel za sebou dveře.
„Jde to, jak tobě?“
„Jak vidíš, tak jsem to přežil,“ přisunul si židli k mé posteli a posadil se.
„Mě, víš…mě to mrzí, můžeš mi to odpustit?“ uhnula jsem pohledem a čekala na obávanou odpověď.
„Nevim, jestli je možný tobě něco odpustit. Byl jsem hlupák a šel k tobě, i když jsem věděl, že bych neměl,“ začal se mi omlouvat.
„Tohle nedělej,“ rychle jsem se na něj podívala. Překvapeně se na mě podíval.
„Prostě to nedělej! Ty se omlouvat nesmíš, je ti to jasný?“ zadívala jsem se mu do očí.
„Ale stejně, nestalo by se to, kdybych,“ nedokončil, protože jsem se zlostným hlasem přerušila.
„Kdyby, rozumíš? Udělala jsem to já a udělala bych to i kdybych v sobě neměla ďábla,“ mrazivě jsem odvětila.
„Tak promiň, asi jsi se změnila,“ smutně se na mě díval.
„Asi to bylo nevyhnutelný, abych vůbec přežila tuhle společnost,“ sykla jsem, ale pohledem jsem se do něj pořád vpíjela. V duchu jsem prosila, ať řekne něco, že si dělal jen srandu, že to takhle neskončí, že naše přátelství je dobrý, i když se stalo tolik věcí. Neřekl, mlčel a jeho oči se jen ptaly. Ptaly se stejně jako tenkrát. Ptaly se proto, že rty se bály zeptat.
„Mrzí mě to,“ řekl po dlouhé chvíli ticha, které bylo stejně tíživé, jako záchranné.
„Mělo by,“ byla věta, která všechno vrátila na úplný začátek. Nechtěla jsem jí říct, ale musela jsem.
„Asi bych už měl jít,“ zazněl roztřesený hlas vedle mě.
„Měl,“ nepřítomně jsem kývla a zase si lehla. Zvedl se z židle a pomalu šel ke dveřím. Chvíli zaváhal, ale nakonec přece jen stiskl kliku a odešel s tichým zabouchnutím dveří.

„Jsem pitomá, měla jsem aspoň něco říct, něco, co by bylo pravdivý a ne ho od sebe odhánět,“ spílala jsem si, když jsem nějakou dobu koukala do stropu.
´Moh něco říct sám, je to stejně jeho chyba, jako tvoje,´ odpovědělo mi moje druhé já, Sa.
„Stejně jsem to zase zkazila,“ povzdechla jsem si.
´Blbost, jen si to moc bereš,´ odbyla mě Sa.
„A ty si to zas nebereš vůbec!“ vyčetla jsem jí.
´Každá mince mě dvě strany,´ řekla šelmovsky a nechala mě samotnou.

Druhý den mě už z ošetřovny pustili. Nečekala jsem, že by na mě čekaly průvody lidí a slavili, že sem zase zdravá, ale zamrzelo mě, že na mě nečekal nikdo z mých „přátel“. Ani Terka, ani Seb, ani Libor. Nikdo. Vlastně jeden člověk jo. Ten, kterého jsem nechtěla vidět. Stál před dveřmi a čekal, až vyjdu.
„Docela se divím, že si neutekla,“ usmál se na mě Jirka.
„To de vidět, že mě neznáte, pane,“ zamračila jsem se a chtěla jít dál.
„Máme schůzku skupiny, takže půjdeš se mnou,“ zamrkal.
„Tak jo,“ povzdychla a šla za ním jako ovečka na popravu.
„Co se vůbec stalo?“ začal po chvíli vyzvídat.
„Co myslíte, pane?“ odpověděla jsem nevrle.
„Myslím tvůj kolaps.“
„No nic, byla sem mimo a spala sem,“ řekla jsem první věc, co mě napadla.
„Lžeš,“ řekl prostě.
„Jak myslíte, pane,“ byla moje znuděná odpověď. Najednou se prudce zastavil a otočil. Polekaně jsem uskočila, nedíval se na mě moc přátelsky.
„Mohla by ses taky trochu snažit, ne? Já se ti tu pokouším pomoct a ty mi tady říkáš jen fráze typu: ano pane, ne pane!“ nebezpečně začal zvyšovat hlas.
„Jsme venku, pane. Všichni vidí, jak na mě křičíte,“ ustála jsem jeho rozzuřený pohled. Dokonce jsem se lehce usmála, když se naštvaně otočil a rázoval si to do školy.

Tentokrát jsme šli do sklepení. Nechápala jsem, proč zrovna tam, když tam nebude moc teplo. Už tak jsem byla trochu promrzlá z ne moc příjemného počasí venku. Docela foukalo, a vítr opravdu nebyl teplý.
„Proč jdeme do sklepení, pane?“ zeptala jsem se, když se zamnou zavřely dveře a cestu nám osvětlovaly jen malé žárovky, které byly tak slabé, že jsem musela mžourat, abych viděla před sebe.
„Protože jdeme,“ odpověděl suše a nezastavoval se. ´Protože jdeme, to je ale blb,´ drtila jsem skrz zuby jeho odpověď. ´Kdybys ho tak nenaštvala, tak by ti to teď řekl,´ ozvala se Sa. ´Děkuju ti za radu, přišla vážně v čas!´ obořila jsem se na ni. ´Mě se broučku nezbavíš,´ začala se smát. ´Jsem tvé „druhé já“ jak vy lidi tak často a rádi říkáte,´ dodala zlomyslně a aspoň na chvíli mi dala pokoj.
„Jdi,“ nařídil mi Jirka a otevřel dveře. Nedůvěřivě jsem se na něj podívala a velmi opatrně vešla do tmavé místnosti. Trochu jsem si oddychla, když jsem zjistila, že vešel taky, jen jsem nebyla nadšená z toho, že za sebou zavřel. Místnost se ponořila do černé tmy. Neodvážila jsem si promluvit jako první.
„Jsi tu, abys cvičila své vlastnosti o kterých zatím nevíš. Tak začni,“ řekl prostě.
„A to jako mám dělat co? Mávat rukama a vzývat svý síly?“ vyletěla jsem naštvaně.
„Dobře, tak začneme jinak,“ řekl tiše. Mlčela jsem.
„Co ti vadí?“ začal, jak on řekl „jinak“.
„Nic nevim! Řekneš si tu jen: „Tak sme tu, začni se cvičit“ a myslíš si, že hned něco udělám?!“ pitvořila jsem se po něm.
„Takže problém jsem tu já,“ přerušil můj nahněvaný hlas.
„Všechno se sakra netočí jen kolem tebe!“ zakřičela jsem už pořádně. Prudce jsem máchla pažemi a kolem mě se objevily ohnivé čáry.
„To se mi povedlo,“ usmál se samolibě Jirka.
„Tobě? Ty si tak děsnej člověk!“ hněvivě jsem si ho měřila.
„Já ale člověk nejsem, Ket,“ zvážněl.
„Nech si to pro sebe, kdo jsi!“ odmítavě jsem zavrtěla hlavou.
„Nechci už o tobě vědět nic, rozumíš?“ otočila jsem se k němu zády.
„Jak myslíš,“ povzdechl si.

„Mám teda zkoušet své schopnosti, tak se do toho dám, di raději pryč,“ ozvala jsem se po chvíli ticha.