Polibek na rozloučenou (48)

Jakmile vyšli z bytu na ulici, rozhlížel se Samuel kolem a hledal některého z Brunových poskoků.
,,Same, děje se něco?" zeptala se Gabriela. Od chvíle, co naservírovala Samuelovi snídani se jí zdálo, že není ve své kůži.
,,Ničeho se neboj, všechno je v pořádku." Podíval se na ni a nervózně se usmál. ,,Dej mi ruku."
Poslušně propletla svoje prsty s těmi jeho. ,,Připadneš mi nesvůj."
Líbnul ji na čelo. ,,Všechno je v pohodě, věř mi."
Na Staroměstské náměstí šli pěšky, od Samuelova bytu to nebylo až tak moc daleko. Gabriela měla skvělou náladu, vtipkovala a pořád se smála. Samuelovi bylo hůř a hůř. Cítil se nervózní a podivně stísněný. Kdykoli měl pocit, že se na něj Gabriela nedívá, těkal pohledem po ulici. Nikdy nespatřil nikoho, kdo by mu byl podezřelý.
V restauraci, z níž byl výhled na orloj, si objednali jídlo. Gabriela se pohodlně opřela do proutěného křesla, usrkla ledově vychlazené coly a zeptala se:
,,Kdybys mohl ve svém životě cokoli změnit, Samueli, co by to bylo?"
Zamračil se a chvíli přemýšlel. ,,Nejspíš bych se nikdy nezapletl s Brunem."
,,S Brunem? To je ten, co u něj..."
,,Ano," přerušil ji okamžitě. ,,Nemluv o tom na veřejnosti, kotě, mohli by z toho být potíže."
,,Promiň," zatvářila se omluvně. ,,Nejsem v tom ještě zběhlá."
Usmál se na ni. ,,Odpověz mi teď ty na tu stejnou otázku."
,,Nikdy bych tě nenechala s Tonym samotného," řekla okamžitě.
Samuel se zatvářil nebezpečně, pivo mu zhořklo v ústech. Odložil sklenici na stůl a upřeně se na ni zadíval. ,,Ty si pořád myslíš, že Tonyho zabil Áres?"
,,Nechci se o tom bavit," zakroutila hlavou.
,,To jsem rád. O čem by ses chtěla bavit?"
Šibalsky se usmála a zamrkala na něj svými dlouhými řasami. ,,Třeba o tom, co budeme dělat, až se vrátíme z dnešního výletu k tobě do bytu."

Jakmile opustili restauraci, rozeběhla se Gabriela k orloji. Samuel okamžitě vyrazil za ní, chytil ji kolem pasu a přivinul k sobě.
,,Kotě, neutíkej mi, prosím, nikam. Drž se dnes u mě, ano?"
Vyprostila se z jeho objetí. ,,Tak co se, sakra, děje?! Netvrď mi, že je všechno v pořádku. Copak si myslíš, že jsem si nevšimla, jak pořád koukáš kolem sebe, jak si mě k sobě pevně tiskneš?"
,,Nikdy ti nevadilo, že jsem tě k sobě tisknul."
,,Ano, ale dneska cítím, že to neděláš proto, že bys chtěl, ale proto, že se něčeho bojíš. Tak vyklop, co se děje, jinak se naštvu."
Vzdychnul si. Uchopil Gabrielu za ramena a odvedl ji trochu víc stranou, kde nebudou tak moc na uších. ,,Mám pocit, že někdo od Bruna nás sleduje."
Vykulila na něj oči. ,,Cože to?"
,,Není to poprvé, slídí za mnou často. Bruno si mě tak kontroluje. Dle mého soudu mě podezřívá z toho, že si zboží ulejvám."
,,Ale teď nemáš pracovní dobu," řekla.
,,Pracovní dobu?" povytáhnul obočí, potom se zoufale rozesmál. ,,Miláčku, ty to vůbec nechápeš."
,,Tak mi to vysvětli."
Najednou se odhodlal povědět jí o svém snu. Nadechnul se, ale slova mu uvázla v hrdle. Sice se po Staroměstském náměstí motala nechutná spousta lidí, ale i tak si stačil všimnout, že kousek do nich postává jeden z Brunových poskoků. V rukou se mu zatřpytila pistole. Během vteřiny strhnul Samuel Gabrielu na zem.
Gabriela si bolestivě narazila loket. Zakňourala a rychle střelila pohledem po Samuelovi, aby se ho zeptala, co to mělo sakra znamenat. Ale zasekla se, jakmile si všimla, že Sam leží bezvládně vedle ní.
,,Samueli..." zašeptala. Hrůza jí zaplavila celé tělo. Přesunula se k němu a obrátila ho z boku na záda. Zařval bolestí.
,,Proboha, Samueli!"
Gabriele se naskytnul pohled na rudou rozlézající se skvrnu v blízkosti Samuelova srdce. Chvíli na ni šokovaně hleděla, než zařvala: ,,Sanitku! Zavolejte někdo sanitku!"
Okamžitě k ní přiběhlo několik lidí.
,,Prosím," zaplakala. ,,Zavolejte mu sanitku. Rychle!"
,,Gabrielo," zašeptal Samuel.
Podívala se na něj. ,,Lásko, to bude dobré."
,,Nebude," vyrazil ze sebe.
Gabriele se po tváři začaly kutálet první slzy. Zamlžily jí výhled na Samuelův bledý obličej, a tak je rychle setřela hřbetem ruky.
,,Samueli, prosím, vydrž," zašeptala. ,,Přijede sanitka, doktoři ti pomůžou."
Ztěžka polknul, pevně sevřel víčka. Na tváři mu vykvetla bolestivá grimasa. Točila se mu hlava, bylo mu špatně. A hlavně mu byla zima. Tak strašná zima. Cítil se slabý jako moucha. Jen silou vůle zvednul ruku a pohladil Gabrielu po slzami zmáčené tváři.
,,Miluju tě," řekl tak tiše, že mu skoro nebylo rozumět.
,,Ne," zakroutila Gabriela hlavou. ,,Proboha, neluč se se mnou ještě."
,,Jak vypadají moje oči?"
,,Cože?"
,,Jak vypadají moje oči?" zeptal se znova. ,,Vidíš na nich bílou clonu?"
Kývla. A hned na to se zoufale rozbrečela. ,,Ty neumřeš."
,,Nač si něco nalhávat," vyrazil ze sebe s obtížemi. ,,Chtěl zastřelit tebe."
,,Cože?"
,,Ten parchant chtěl zastřelit tebe. Viděl jsem to ve snu."
,,Ve snu? Samueli, proboha, co to povídáš?"
Chtěl odpovědět, ale rozkašlal se. Z úst mu začal vytékat tenký pramínek krve. Vyhledal pohledem Gabrielu. Měl pocit, jako by se mu její tvář ztrácela v dáli.
,,Dej mi poslední polibek," hlesnul. ,,Na rozloučenou."
Zakroutila hlavou. Strach, zoufalství a bolest jí zněhybněly tělo. Střelila pohledem po ráně. Krev už se rozlezla téměř po celé Samuelově hrudi.
,,Prosím, kotě."
Znovu si setřela slzy z očí, sklonila se k němu a políbila ho na studené rty. Samuel se snažil dotek jejich rtů vychutnat. Ale už neměl sílu. Zatmělo se mu před očima, bolest na prsou už byla nesnesitelná, každý nádech ho pálil v plicích.
Počkal, až od něj Gabrile rty odtrhne, poté znovu zašeptal, že ji miluje.
,,Já tě taky miluju, Samueli," odpověděla zničeně. Ale on už to neslyšel...

Konec.