Věčnost (2)

Po skončení hodiny si lidi ve třídě začali povídat mezi sebou. Marina se původně také chtěla zvednout z místa a jít za Dominikou, ale bylo jí líto Erika. Nikdo o něj nejevil zájem.
,,Na další hodinu zůstáváme taky v téhle třídě," řekla mu.
,,Vím. Mám rozvrh."
Tón jeho hlasu byl nepříjemný. Marina se zamračila. ,,Tak promiň."
Podíval se na ni.,,Ne, ty promiň. Moje odpověď vyzněla jinak, než jsem chtěl."
Usmála se. ,,To je v pohodě. Taky se mi to někdy stává. Takže ty jsi z Prahy?"
Kývnul.
,,Páni, tak to musí být docela na prd přestěhovat se do Kroměříže, co?"
Pokrčil rameny. ,,Je mi to v celku jedno. Stěhování bylo nevyhnutelné."
,,Proč?"
,,Prostě proto."
Uvědomila si, že se zeptala na něco, do čeho jí nic není. Omluvně se na něj podívala a rychle změnila téma. ,,Máš nějaké sourozence?"
,,Setru."
,,Jak se jmenuje?"
,,Hele, nemusíš se se mnou bavit jenom proto, že jsem tady nový," řekl nevrle.
Povytáhla obočí. ,,Omluvám se, že jsem se zajímala o člověka, který sedí vedle mě."
Erik sklopil hlavu a zatnul ruce v pěst. Marina si toho všimla.
,,Řekla jsem snad něco?"
,,Moje sestra se jmenuje Darina," odpověděl. Stále nechával dlaně zatnuté. ,,Je o dva roky mladší než já."
,,Tobě je osmnáct, že jo?"
,,Za tři týdny devatenáct."
,,Tak to bys měl uspořádat nějakou oslavu," řekla mu. ,,Poznal by ses tam s lidmi ze třídy a...."
,,Nechci nikoho poznávat."
,,Cože? A proč?"
,,Prostě nechci."
,,Takže ani mě ne?"
Pokrčil rameny. Marina zakroutila hlavou , vstala a šla za Dominikou. Rozhodla se, že se tomu podivínovi nebude vnucovat.

,,Tak jaký byl první školní den?" zeptal se táta, jakmile Erik překročil práh domu.
,,Proč jsem tam musel jít?" zeptal se nepříjemně. Mrsknul batohem pod stůl v kuchyni a posadil se na židli.
,,Školu dodělat musíš." Táta otevřel troubu a vyndal z ní plech s chutně vypadající buchtou.
,,Na dodělání školy mám celou věčnost," odpověděl.
Táta se rozhodnul, že jeho poznámku komentovat nebude. ,Raději mu strčil plech pod nos. ,,Voní hezky, ne?"
Erik se na něj podíval s povytaženým obočím.
,,Promiň," řekl tiše a odložil plech na kuchyňskou linku. ,,Pořád si na to nemůžu zvyknout."
,,A já si nemůžu zvyknout na to, že pečeš."
,,Když tady s námi maminka není, musím se snažit."
,,Nezapomeň mi připomenout, proč tady s námi není."
,,Eriku," oslovil ho rázně. ,,Nikdo ti nedává za vinu, že..."
,,Mlč, prosím tě," skočil mu do řeči. Vstal a řekl: ,,Jdu do svého pokoje."
,,Počkej ještě," zaprosil. Pokynul mu, aby se zase posadil. ,,Pokud opravdu do té školy chodit nechceš, tak nemusíš. Když mi teda slíbíš, že si ji doděláš."
,,Kdy?"
,,Někdy."
,,Třeba za padesát let?"
Kývnul. ,,Třeba."
,,Za padesát let se mi možná už nebude chtít."
,,A teď se ti chce?"
Pokrčil rameny. ,,Nechce se mi nic. Řekl bych, že se mi nechce ani žít, ale to by nebylo vhodné."
Po otcově tváři přeběhl jemný stín trápení. ,,Co si počneš?"
Erik se smutně usmál. ,,Nevím. Teď to ještě moc neřeším. Horší to bude, až vy tady nebudete."
,,Měl by sis tu školu dodělat co nejdřív, Eriku. Bude se ti to do budoucna hodit."
,,Hmm," zamručel. ,,Když myslíš."
Potom se zvedl a odcházel. Už stoupal do schodů, když na něj táta zavolal: ,,Eriku!"
Zastavil se a otočil hlavu.
,,Co se týče úřadů, všechno jsem zařídil. Bylo to sice těžké, ale dalo se to obejít."
,,Díky. Snad se to neprovalí. Nevím, jak bychom to potom vysvětlovali."
,,Možná bychom si měli sednout a vymyslet, co lidem řekneme, pokud to praskne."
,,Pravdu," řekl chladně. ,,Stejně by jí nikdo neuvěřil."

,,Já nevím," pokrčila Dominika rameny. ,,Mě bylo dneska ve škole dobře."
,,Ale mě byla fakt hrozná zima. Úplně jsem se klepla. A topení fungovalo, sahal na něj Erik i já."
,,Nejspíš ti byla zima, protože jsi měla ty mokré boty."
Marina uznala, že má asi pravdu. Rozhodla se načít jiné téma. ,,No a jak se ti líbí Erik?"
,,Má moc hezký obličej, takový zvláštní. Takže na první pohled v pohodě. Ale nemluvila jsem s ním. To spíš ty mi řekni, jak se ti zdá."
,,Připadl mi divný," řekla upřímně. ,,Něco mi na něm nemedí."
,,Co?"
,,Nevím," zakroutila hlavou. ,,Ale zjistím to."