Věčnost (5)

Jarní sluníčko příjemně hřálo, pofukoval jemný větřík a podzámecká zahrada se pomalu probouzela k životu. Už kvetly první květiny, které mísily své vůně dohromady.
Marina seděla na lavičce pod malým kovovým baldachýnem, po němž se plazil růžový keř. Erik seděl vedle ní a nastavoval tvář sluníčku. Chtěl, aby ho paprsky alespoň trochu rozehřály, protože počítal s tím, že se ho Marina dotkne. Nechtěl, aby se zase začala třást zimou.
,,Takže," promluvila Marina. ,,Zopakuj mi, co jsme si před chvílí řekli."
Erik se poškrábal na hlavě. ,,Matafora je...metafora."
Marina si vzdychla. ,,Tak mi uvěď příklad nějaké matafory."
,,Máš oči jako dvě studánky," řekl a díval se přitom na ni.
Pokládala to za kompliment. ,,Správně. Teď zkus synekdochu."
Odfrknul si. ,,Co třeba...Ztratil střechu nad hlavou?"
Kývla. ,,Výborně."
Usmál se. ,,Jsem prostě dobrej."
,,Disfemismus?"
,,Chcípneš."
,,Eufemismus?"
,,Tvůj plamínek života jednou dohoří."
,,Úžasné," pochválila ho. ,,Docela ti to jde."
,,Díky."
Marina si poposedla a nakoukla do poznámek. ,,Oximoron?"
Erik ztěžka polknul a spokojený výraz z tváře mu zmizel. Všimla si toho. ,,Děje se něco?"
,,Živá mrtvola."
,,Prosím?"
,,To je příklad oximoronu, ne?"
,,Ano," kývla zmateně. ,,Proč ses u toho tak zatvářil?"
,,Jak?"
,,Posmutněl jsi."
,,To se ti jen zdálo," řekl rychle.
,,No," pokrčila rameny. ,,Když to říkáš." Chvíli studovala poznámky, potom si vzdychla. ,,Nezdá se ti, že ty opice smrdí až sem?"
Povytáhnul obočí. ,,Ne."
,,Fakt? Ty je opravdu necítíš?"
,,Opravdu ne."
,,Tak jsem asi úplně blbá."
,,Nejsi." Počkal, až se na něj zadívá. ,,Možná je cítíš."
,,Nechápu," zakroutila hlavou.
,,To je dobře."
,,Teď už vůbec nechápu."
,,To je ještě lepší."
Zamračila se na něj. ,,Nechceš mi něco říct?"
,,Měl bych?"
,,Možná."
,,A co bys chtěla slyšet?"
,,Třeba důvod toho, proč se místy chováš tak divně. Proč říkáš věci, kterým nerozumím."
Vzdychnul si. V žádném případě nechtěl a už vůbec si nemohl dovolit jí říct, co se s ním děje. ,,Možná na to jednou přijdeš sama."
Praštila ho sešitem po hlavě. Z úst mu vyklouzlo tiché au, potom se rozesmál. Vysloužil si za to další plácnutí.
,,Hej, tak to už bylo nadbytečné," řekl a natáhnul se po sešitu. Chvíli se o něj přetahovali. Když už to Erika přestalo bavit, použil svou sílu a snadno jí sešit z rukou vytrhnul.
,,Sketo," prskla po něm pobaveně.
Usmál se na ni. ,,Hele, co kdybychom to učení na chvilku zabalili?"
,,Klidně."
,,Prej je tady nějaký jezírko."
,,Je," kývla. ,,Támhle vzadu."
,,Tak se k němu půjdeme podívat, ne?"
Usmála se na něj. ,,Proč ne."

Labuť plula po hladině s veškerou svou elegancí. Kousek od ní plavalo pár kačen s malými káčátky. Jakmile Marina hodila na hladinu kousek rohlíku, co jí zbyl ze svačiny, bleskurychle byly u nich a praly se o kousek žvance.
,,To je směšné," řekla. Nahnula se přes dřevěné zábradlí a hodila do vody další kousek. ,,Určitě mají hlad."
,,Já si teda myslím," řekl a stoupnul si vedle ní, ,,že je tady krmí každý."
,,Určitě ne," zakroutila hlavou. Pozorovala, jak kačeny uždibují z rohlíku, potom přesměrovala pohled na svůj odraz. S hrůzou si uvědomila, že Erik odraz ve vodě nemá. Zmateně se podívala vedle sebe a když si všimla, že pořád stojí vedle ní, vyděsila se.
,,Eriku?" špitla.
,,Hmm?"
,,Co jsi, kurva, zač?"
Překvapeně se na ni podíval, obočí mu vylétlo nahoru. ,,Prosím?"
Zadívala se na svůj odraz. Pochopil skoro okamžitě, co se děje. Poodstoupil od ní a snažil se vymyslet nějakou vhodnou výmluvu.
,,Kdo jsi?"
,,Kdo bych měl být?" prsknul nevrle.
,,Nevím," pokrčila rameny. ,,Ale ve vodě jsi neměl odraz. A to jsi stál hned vedle mě."
,,Asi...asi..." koktal. ,,Asi tam nějak špatně dopadalo sluneční světlo."
,,To není světlem," řekla.
,,Nedívej se na mě tak," zaprosil.
,,Jak?"
,,Jako na hmyz. Mám pocit, že se na mě díváš opovržlivě."
,,Ne, to ne," vyhrkla rychle. ,,Spíš jsem opravdu zmatená."
,,Neřeš to."
Štvalo ji, že se vyhýbá odpovědi. Byla si téměř jistá, že před ní něco tají. ,,Ty víš, proč jsi neměl v té vodě odraz, že?"
Vzdychnul si. ,,Ano."
,,A neřekneš mi proč, že?"
,,Neřeknu. Budu čekat, až na to přijdeš sama."
,,Dobře," pokývala hlavou.
Přešla k němu a chtěla ho vzít za ruku. Ucuknul.
,,Dej mi ruku."
Chvíli na ni hleděl, potom rezignoval. Propletla s ním prsty, otřásla se zimou.
,,Jsi ledový. Je teplo a ty jsi studený jak led."
,,Marino, prosím, neříkej nikomu, co jsi dnes viděla. Nechej si to pro sebe. Prosím."
Cítila, že je to pro něj důležité, proto souhlasila, že o tom pomlčí. Samozřejmě ne před Dominikou, na tu se sliby tohoto typu nikdy nevztahovaly a nikdy vztahovat nebudou.
,,Vrátíme se k učení," řekla a pustila ho.