Jolly Stuart 4

7.

Die schöne Mädchen sind nicht schön
Die warmen Händen sind so kalt
Alle Uhren bleiben stehen
Lachen ist nicht mehr gesund und bald-

Třásla se, když konečně vylezla z ledové vody. Nedokázala to ovládnout, téměř necítila nohy. Podlomily se pod ní* a znovu se zvednout jí připadalo jako nadlidský úkol. Ale musela, to věděla. Musela, pokud neměla v plánu tu ležet, dokud ji nenajdou, nebo dokud úplně nezmrzne. A to ona nechtěla. Mozek sice znovu ovládala jistá otupělost či apatie, ale vůle teď byla silnější. Napadlo ji, jak je bizardní, že má téměř stejný lehký pocit, jako jí kdysi dokázala přivodit droga**. A možná i to jí dodalo sílu bojovat. Tehdy tu slabost sama přemoct nedokázala. Teď to zvládne. Musí!
Narovnala se a nejistý krokem se vydala pryč od břehu. Když byla ve vodě přemýšlela. Snažila se zorientovat. A doufala, že dospěla k poměrně přesným závěrům. Pokud se nepletla, byla ve Východním jezeru. V lese byly vodní plochy jen tři. Všechny znala, a ač se teď neměla šanci rozhlédnout, ani si nepamatovala, kudy běžela, těch pár indicií, co sesbírala poukazovalo právě na největší z místních jezer. Zároveň slyšela, že ji v okolí vody hledali dost intenzivně (a dlouho, tak dlouho, že už si opravdu myslela, že už snad ani nebude schopná vylézt, až konečně odejdou) a přesto že se vzdali bez většího úspěchu, tušila, že se ještě vrátí. A že to nebude jen tak, psi nepomohli příroda tedy selhala. Zřejmě přijde na řadu technika. No a i kdyby ne… i kdyby už od prohledávání lesa upustili, stejně tu nemohla zůstat. Měla hlad a pocit, že umírá žízní. Ale hlavně, potřebovala se zahřát. Už tak jí bylo jasné, že z tohoto vyjde zdravá jen zázrakem. Potřebovala pomoc.
Přemýšlela, kde ji najít. Měla na úvahy tolik času… myšlenky nezahřívaly, ale aspoň odváděli pozornost. A i to se hodilo.
Celá ta léta jí pomáhal Harwey. Kromě něj mnoho lidí nevyhledávala. Nerozuměla si s nimi, byli tolik jiní, než ona. Nebo spíš ona byla odlišná. Ale od doby, kdy odešla z domu nikdy neměla opravdovou kamarádku. Známé, to ano. jenže to nestačilo. A kluka… Jediný muž, ke kterému našla dost důvěry, aby mu dovolila alespoň nějaký kontakt byl dlouhou dobu právě Harwey. Až nedáno, když ji spolužáci vylákali ven, potkala jednoho člověka, který se jí pokusil pomoct už kdysi – v době, kdy o to ještě nestála. A nabídl jí něco i teď. Poznala, že se mu líbí. Chlapi byli v tomhle tak průhlední… myslela, že to bude znamenat konec, ale dokázal pochopit to, co mu řekla, vzal její odmítnutí. A zřejmě byl jediným člověkem, na kterého se teď mohla obrátit.
Sama pro sebe se zamračila. Měla Joana ráda, i když ne tak, jak by se zřejmě líbilo jemu, a nezamlouvala se jí představa, že by ho měla využít. Věděla, že pokud teď dojde k němu domů a požádá ho o pomoc, udělá to pro ni. Bylo jí jasné, že to potřebovala. Ale…
„Nic jiného ti nezbývá, holka,“ zašeptala a po mnoha hodinách tak znovu slyšela svůj hlas. Neměla nikoho jiného. A sama si teď poradit nedokázala.
Vykročila a pokusila se co nejvíce narovnat, usmát se pro sebe.
„I když už myslíš, že jsi na konci sil, není tomu tak,“ řekl jí nejednou Harwey. „A první pomoc na vyčerpání je lehounká, stačí úsměv.“ Jeho slova se jí za těch posledních několik hodin vybavily hodněkrát. Čekala by, že jí vženou slzy do očí, ale nebylo tomu tak. Vzpomínky na včerejšek ji naplnily zoufalstvím a vztekem, ale samotné připomenutí Harweye ji nechávalo chladnou. Neuvědomovala si to ještě. Nevěřila tomu, ač sama nejlíp věděla, že to je pravda. Přesto však nezapomínala, v jaké je situaci. Že musí pokračovat.

8.
everything has been said efore,
nothing left to say anymore
but its all the same,
you can ask, call it by name.

„Ona? No, taková tichá holka. Samotářská, řekla bych možná. Z okolí se s nikým nevídala. Ukazovala se jen s tím svým Henrykem a se psy. Já ji v podstatě neznala, i když jsem bydlela vedle.“
„A co Henryk?“ zeptala se. Užívat tohle jméno bylo jednodušší. Neodvádělo její pozornost tolik, jako „Harwey“. Neprobouzelo v ní téměř žádné emoce. „Ten byl společenštější?“
„Ne o mnoho,“ zavrtěla postarší paní, o které Teresa nevěděla o mnoho víc, než že se jmenuje Baaronová a že její domek sousedí s útulkem, „V hospodě se prý ukazoval opravdu sporadicky, možná se jednou, dvakrát do roka zašel podívat na fotbal. Žil jen pro ty své psy.“
„A ti dva spolu? Chodili někam?“
„Běhat, ale to většinou se psy. Také jsem je viděla plavávat i pozdě na podzim či brzy na jaře. Hodně sportovali. A na celé hodiny mizeli v lese. Ale jinak… ona odjížděla do města celkem často, ale pokud vím studovala tam a ještě si nějak přivydělávala. Málokdy jsem u nich viděla návštěvu. Zájemce o psy, to ano, ale jinak se s mnoha cizími lidmi nevídali.“
„Řekla by jste podle jejich chování, že se třeba skrývali? Nebo schovávali něco u sebe?“
Alžběta, jak se paní Baaronová jmenovala křestním jménem, jen pokrčila rameny. „Tak to nemám ponětí. Mohli, samozřejmě. A když nad tím teď s odstupem přemýšlím, možná i jo. Ale nepůsobili tak. Nestranili se ostatních, ne v tom smyslu, jaký bych si se skrýváním spojila. Nikdy neodmítli člověka pustit dovnitř, měli spíš jakoby jen rádi svůj klid. Měl-li někdo zájem, mohl se s nimi o těch jejich psiskách bavit hodiny. Opravdu se o ně zajímali. Dokonce jim chodilo pár děcek z okolních baráků občas vypomáhat. To byli asi lidi, co je znali nejvíc.“
„Vypomáhat? Jak?“
„Vídala jsem je venčit psy, pomáhat s krmením. Nebo si s nimi jen hrát. Tak různě.“
„A můžete mi říct kdo?“
„Někoho bych si snad vybavila,“ zamyslela se paní Baaronová. A opravdu, pryč Teresa odcházela s několika typy i pár snad užitečnými informacemi.
Zamířila prázdnou ulicí do dalšího domu. Sousedka útulku byla její první návštěvou, věděla, že podobných dnes absolvuje ještě spoustu. A možná i zítra. Dokud nezíská stopu. Protože ta holka musela někam jít. Nemohla mít moc peněz v hotovosti, už proto, že měla kreditku. Použít tu, okamžitě by její účet vystopovali. A když utíkala, neměla prakticky žádné oblečení teplejší, neměla nic, co by mohla využít. Ocitla se na ulici bez prostředků. Musí tu být někdo, na koho se obrátila. Buď to a nebo si musela pomoct ilegálně – dříve nebo později, až jí dojdou peníze, co u sebe zrovna má, až jí bude v lehké bundě příliš zima (což být už musela, vzhledem k propršelé noci strávené v zimě…tak se projeví jinak. Ale Teresa tušila, že si vybrala tu první možnost. Nevěděla proč, ale byla si jistá. Už teď zřejmě u někoho byla. A na ní bylo teď toho člověka najít. Někoho pro ni dost blízkého, aby mu mohla věřit. Aby jí byl ochoten pomoct.
Už teď jí bylo jasné, že to nebude nikdo odtud. Ulice Na Rozhraní byla jako samostatná vesnice. Obchod, malé fotbalové hřiště, hospoda, malotřídka… a několik kilometrů do obou částí Nieble Meony. Nebylo to tak dávno, kdy Východní město k Nieble Meoně nepatřilo. Ale teď už metropole pohltila tolik okolních vesniček i měst… jen Na Rozhraní si stále jako jedno z mála drželo svůj venkovský ráz, obklopené ze všech stran lesy, které ale brzy střídaly rychlostní silnice a nekonečné řady domů. Lidé se navzájem znaly a útulek, který tu Harwey několik posledních let správcoval, byl jednou z nejdůležitějších věcí. Možná i on trochu pomohl k tomu, že tady byl zachován klid. Zároveň podle Alžbětiných slov poznala, že zatímco lidi tady žili spíš pospolu, ti dva to nepsané pravidlo narušovali. Harwey ne až tak moc, přeci jen, pracoval tu a sem tam s někým se bavil, ale o Jolly nevěděli nic. Studovala jinde, vydělávala si jinde, známé zřejmě také měla jinde. Ve větší anonymitě centrálnějších částí města. Přesto se zastavila i u dalších lidí, o kterých si myslela, že by jí mohli přinést užitečné informace, i u těch, jejichž jména měla od paní Baaronové.
„Nikdy nevypisoval žádný konkurs, inzerát, či alespoň žádost o místo asistentky. Přitom zájemci by určitě byli. Prostě se u něj najednou objevila. Žila u něj a zprvu někam hojně jezdila, byla víc pryč, než doma. Až časem tam začala pořádně pracovat.“
„Nevím, jaký je jejich vztah, nikdy jsem to moc neřešila. Na jejího otce je příliš mladý a zároveň je to na to až příliš idealistické…ale na milence se mi ten věkový rozdíl zdá zase až trochu moc velký. Na veřejnosti se k sobě nikdy moc neměli…intimně, jestli mi rozumíte.“
„Ne, nehádali se. V podstatě skoro nikdy. A ani v posledních dnech se mezi nimi nic nezměnilo.“
Hlavu měla plnou těch informací. Drobný zápisník se plnil. Ale stále nebyla o mnoho dál.
„Naposledy?“ zopakovala drobná, odhadem patnáctiletá holčina. „Je to ani ne týden. Ve čtvrtek. Zašla jsem tam odpoledne po škole.“
„A probíhalo všechno jako normálně?“
„Ano,“ přikývla. Měla trošku poplašený výraz, působila možná o něco mladší, než mohla ve skutečnosti být. Podle předešlých informací už chodila na střední do města. Na tu stejnou, kterou Jolly studovala dálkově. To zjištění Teresu překvapilo a potěšilo. Mohla jí třeba ušetřit alespoň trošku práce.
„To znamená co?“
„Došla jsem tam a vzala si postupně dva psy na procházku. Podruhé se mnou šla i Jolly, to občas dělávala. Povídali jsme si o psech, o škole… tak různě. Potom jsem pomohla s krmením a šla jsem domů.“
„Když jsi s ní mluvila, nevšimla sis ničeho divného? Nechovala se jinak? Nebo nebyl třeba Henryk ten den jiný?“
„Nic takového jsem nepostřehla,“ zavrtěla Lusy hlavou. „Všechno bylo opravdu jako většinou. Teda Henrika jsem ten den neviděla, ale to nebyla žádná výjimka. Byl s nějakým psem u veterináře. Takhle museli odjíždět často. No a Jolly byla v pohodě.“
„Bavívali jste se spolu s Jolly často?“
„No… nevím, jestli to můžu nazvat často. Když jsem došla pomoct a vzala jsem nějakého psa ven, taky většinou s jedním vyrazila a šly jsme spolu. Takže často i jo, ale nijak osobně. Jako v ten čtvrtek, o psech, o škole, o hudbě, tancování…nebo o tom, co se třeba stalo ve sportě.“
„A co si o ní myslíš? Jaká se ti zdála?“
Lusy si nechala poměrně dlouhý čas na rozmyšlenou. Byla Terese sympatická. Působila jaké chytrá, skromná holka. Přesto ne tichá, možná i naopak. Jen její věk se jí odhadoval špatně. Snad mohla mít opravdu těch patnáct, možná o rok víc. Jolly bylo téměř dvacetV době, kdy přišla do útulku, mohla být ve věku Lusy. A přitom podle všeho v té době žádnou školu nedělala. Rodiče ani žádní staří známí ji tu prý nijak výrazněji nenavštěvovali. Někteří si mysleli, že je třeba Harweyova nevlastní dcera. Jiní, že si našel mladičkou přítelkyni.
„Byla uzavřená,“ promluvila Lusy nakonec po oné pauze. „Nemluvila moc o sobě, celkově se možná víc ptala. Nikdy se nechtěla bavit o žádném intimnějším tématu, i když to přímo neřekla, bylo to dost znát. Nikdy nemluvila o své rodině, o tom, proč vlastně žila u Henryka. Neptala jsem se jí, uznávala jsem to jako její tabu. Nepovažovala jsem to za důležité.
Jinak ale byla hodně náladová. Občas bývala podrážděná, to s ní nebyla řeč a ani se mnou vetšinou nešla. To třeba pokud vím, nemluvila ani s Henrykem, popadla nějakého psa a běžela pryč. Takové extrémy ale nebyli příliš časté. Lehce se ale například rozčílila, ještě líp usmířila. Rozesmála ji každá drobnost, nadchla ji i úplná blbost. A občas mívala z rozmaru střelené nápady, jen tak si zpívala, nebo podobně. Párkrát jsem ji naopak viděla brečet. Když umřel pejsek, když se jí něco nepodařilo…rozhodně nepatřila mezi lidi, co by emoce nějak moc potlačovali. Proto mě vždycky udivovala ta její uzavřenost co se týkalo rozhovorů.“
„A víš něco i o jiných jejích známých? Třeba spolužácích, lidech, které vídala ve městě, nebo podobně?“
Tentokrát byla odpověď rychlá.
„Netuším,“ zavrtěla hlavou. „Ona tam jezdila o víkendu, já přes týden. Dálkoví a denní studenti nejsou v kontaktu ani trochu.“
„Nikoho neznáš?“ Jakékoliv jméno by jí ulehčilo práci. A nakonec přeci jen nějaké dostala.
Rozhovor s Lusy ukončila asi o dvacet minut později. Pomalu se blížil večer a ona na sobě začínala cítit únavu. Přesto ještě požádala Marka, aby ji zavezl do města, na další z adres. Byl to jeden z učitelů, který měl jak Lusy, tak Jolly. Dalo-li se tomu tak u tohoto typu studia říkat, byl to Jollyin třídní.
Vyrušila jej v momentě, kdy seděl nad hromadou opravovaných písemek. Podle svých slov měl práce nad hlavu a ze všeho největší chuť se vším seknout a jít spát. Přesto se rozhovor s ním protáhl na dlouho.
Byl v šoku z toho, co mu o Jolly pověděla. Nejen ohledně vraždy, ale také o jejím utajování pravé identity. Byl prvním, komu o tomto faktu řekla a byl také prvním, od koho se dozvěděla alespoň něco o její minulosti. Jestli o pravé to už byla jiná otázka.
„Je to chytrá holka. Hodně inteligentní,“ hodnotil ji. „Ale v některých věcech jí chybí úplné základy. Například v matematice, kterou ji učím, často netuší o čem je řeč, a to jde někdy o učivo šesté, sedmé třídy! Doučí se to rychle, ale myslím, že nemá dodělanou základní školu.“
„Nenaznačila nikdy proč?“
„Nemluvil jsem s ní o tom. Snažil jsem se, protože jsem doufal, že když budu vědět důvod její neznalosti, dokážu jí lépe pomoct, ale nechtěla se o tom bavit,“ pokrčil rameny.
„Co to znamená – nechtěla se o tom bavit? Řekla vám, že na to neodpoví, nebo jak?“
„Přesně tak,“ přikývl. „Odpověděla, že o své minulosti mluvit nechce a já to akceptoval. Když přišla, sama mi řekla, že je v poslední fázi protidrogové léčby a že si myslí, že bych to měl vědět, ač si je jistá, že už se, jak se sama vyjádřila, k tomu svinstvu, nikdy nevrátí. Mluvili jsme tehdy trošku dýl, protože mě samozřejmě zajímalo, proč tak mladá holka chce studovat dálkově. A pochopil jsem, že měla na bývalé škole problémy – s kolektivem, s učiteli, možná i se šikanou. A proto jí, typuju, nechala předčasně.“
„A začala žít na ulici,“ doplnila ho.
„Ano, to si taky myslím.“
„Kdy, máte představu?“
„Podle toho co umí snad už někdy v šesté třídě. Ale to je příliš brzy. Přišla sem když jí bylo šestnáct. Šestá třída znamená dvanáct let. Po čtyřech letech takového života by to byla vetší troska. Zvlášť, když by začala tak mladá…“ odmlčel se. „Tohle jsem si myslel, ač s nějakými výhradami, než jste mi přišla oznámit, že je obviněná z vraždy. Teď…“
„Teď co?“ zeptala se tiše, když se k dokončení neměl.
„Nevím, co si myslet. Že v tom měla prsty její rodina. Že u nich se něco stalo. Je jí teď devatenáct, za rok má maturovat. Chová se jako starší. Od začátku se tak chovala. Od první minuty mi bylo jasné, že prožila něco, k čemu se nechce vracet. Něco, co těmi drogami začala nahrazovat. A ten člověk, kterého zabila, s tím možná měl něco společného?“ To byla otázka. On nevěděl, kdo byl Harwey. Neznal ho. Nevěděl, jak Jolly normálně žila.
„Ne,“ zavrtěla Teresa hlavou. „Možná jeden z nich…ale ten druhý byl člověk u kterého celou tu dobu žila. Podle některých její otec, podle jiných milenec. Ve skutečnosti kdysi hledaný člověk – muž se změněnou identitou. A Jolly samotná… nebyla Jolly. Proto jsem tady. Ne kvůli fádní otázce: neobjevila se tady? Protože o tom pochybuju. Ale proto, že se snažíme zjistit, kdo ve skutečnosti je. A zatím marně.“
„Kdo ve skutečnosti je?“ zopakoval, ale podle tónu to nebyla otázka. „Pane Bože,“ zavrtěl hlavou. „Dnes jste opravdu posel dobrých zpráv,“ v jeho hlase zněla ironie, kterou lidé obvykle změkčují šok. „Máte snad ještě další podobné zprávy?“
Usmála se, ač ani u ní v tomto gestu nebylo mnoho skutečné radosti. „Už naštěstí ne,“ odpověděla. „Je to asi všechno. Ale doufám, že vy budete mít ještě nějakou zprávu pro mě. Něco, co mi pomůže.“ Odmlčela se. Věděla, co chce namítnout – to co všichni, když je podobným způsobem požádala o informace. Že oni nic neví. Lidi vždycky říkají, že nic neví. A přitom toho znají tolik, že by se sami divili… „Povězte mi, jak se chovala ve vašich hodinách?“
Chvilku se na ni mlčky díval, než odpověděl. A měla pravdu. Věděl opravdu hodně. O ní, o jejích známých – hlavně spolužácích a o místě, kde si vydělávala. Ne fakta, ale pomohl jí vytvořit si představu. O něco jasnější povědomí o dívce, která se ze všeho nejvíc chce být nenápadná. O holčině, která hodně prožila a nikomu o tom nemůže říct. A proto se raději drží stranou. Proto je tak samotářská a nikomu se neotevírá. Proto má hodně známých, ale téměř žádné přátele. Protože ví, že je příliš upovídaná, příliš emocionální. A že by lehce poznali, že u ní něco nesedí. Možná by to sama prozradila, protože přesto, že se chová jako dospělá – ještě dospělejší a starší, než podle věku je – něco uvnitř ní je stále malé dítě. Ta věc, co ji změnila, se musela stát tehdy. Nikdo nemluví o její rodině – o jejích rodičích. Přitom byla vě věku, kdy by s nimi ještě měla být ve styku. Znali ji několik let. A jediný, koho někteří považovali za jejího otce, byl Harwey. Ten jím ale nebyl. Tím si byla jistá pro změnu Teresa. Tím pádem od patnácti let, kdy se objevila v útulku, žila mimo domov. Zřejmě utekla. A jestliže se léčila z drog, patřila mezi děti ulice zřejmě už dýl. Ale bylo li tomu tak, jak se dostala k nové identitě? Opatřil jí ji Harwey? Proč? Měla kromě drog i kriminální minulost? A hlavně, jak se dostala k Harweyovi? Znali se z dřívějška? A okud ne, co ho přimělo jí pomoci?
Dostávala sice odpovědi na své otázky, ale ty nahrazovaly nové. Odemykala dveře svého pokoje v momentě, kdy se ručičky na hodinkách setkaly na dvanáctce. Byla unavená a hlavou jí jako otravné mouchy neustále bzučely myšlenky na dnešní den, na tu dívku, na Harweye – jejich poslední setkání, co vše tehdy způsobilo. Na to, kde byla dnes ona a kam se za ta léta dostal on. Na to, že byl mrtvý. Celá ta léta ve skrytu duše doufala, že jej ještě uvidí. Dnes měla šanci. Odmítla ji. Nemohla by. Nenáviděla smrt a z pohlednu na mrtvoly se jí dělalo špatně. Od doby co odjela, utekla z Niebly Meony, ještě víc. Možná že jí smrt podvědomě připomínala to před čím utíkala. A ač možná i proto návratem riskovala mnohem víc, než by chtěla, byla teď ráda, že je tady. Potřebovala to. Možná bude litovat, ale cíila, že se tím zároveň jedna kapitola jejího života uzavírá. A že teprve až budou ta těžká vrata od stodoly vzpomínek zabouchnutá, bude moct začít nanovo. Opravdu znovu. S téměř čistým štítem a ne tak poskvrněným svědomím. Snad i s klidnějším spaním.
Sprchu jen rychle odbyla a zalehla do postele. V pokoji bylo ticho a tma. Zavíraly se jí oči a ji ten pocit, že se jí chce spát tak, že ona odpírá spánku příchod a ne že on přes její prosby nepřichází, naplňoval spokojeností. Jen na chviličku ještě zaváhala nad mobilem, ale nakonec se rozhodla domů napsat až ráno. Zachumlala se do peřin a brzy ticho vyplňovalo její klidné oddechování.