Jolly Stuart 5

9.

ve vratký bárce mě unáší proud
sám sebe se ptám kam jsem vlastně chtěl plout.
Zvolna se stmívá
Daniel Landa - Vltava

Seděla v jeho posteli, vedle něj, zachumlaná do mikiny, tepláků a teplé deky. V dlaních ji hřál hrnek s čajem. Mlčela. Samozřejmě se zeptal, co se stalo, ale zatím neměla sílu odpovědět. Když zazvonila na jeho dveře, bylo už téměř ráno. Vzbudila ho, stál ve dveřích jen v trenkách a tričku, vlasy rozcuchané a oči ještě ospale přivřené. Zvonila jako šílená, věděla to. Zřejmě i vypadala jako šílená. A on…
„Jolly? Co tady děláš? Co… co se stalo?“ rozespalost z jeho hlasu zmizela až podivuhodně rychle.
Nedokázala ze sebe vydat ani hlásku na odpověď Přišla si tak slabá – zmrzlá, vyčerpaná, vyděšená i zahanbená, že ji vidí takhle. Nezvládla promluvit a tak jediné, co udělala bylo, že ho beze slova vysvětlení objala. V tu chvíli měla v očích slzy, možná i proto to udělala. Byla strašně ráda, že ho vidí. A nepřála si, aby on věděl, že pláče. Stejně jako mu zatím nezvládla povědět, co se stalo, nechtěla ani, aby viděl její slabost. Alespoň ty slzy ne, když už to ostatní mu muselo být jasné na první pohled.
„Pojď dál,“ ozval se tiše a ona mu byla vděčná, že se na nic dalšího neptal. Zavedl ji do koupelny, donesl jí tam suché, čisté oblečení a zatímco ona se sprchovala, snažila se teplou vodou rozehřát, přestat se třást, on jí vařil teplý čaj. Když vyšla, už s o tolik lepším pocitem, ven, čekal ji už s hrnkem. Přesunuli se do ložnice, kde seděli také teď.
Šálek už byl téměř prázdný, když se znovu ozval.
„Co se stalo, Jolly?“ Tón byl mnohem opatrnější, než napoprvé. Cítila jeho pohled zatímco ona upřeně pozorovala hrnek. Neměla tu odvahu se mu teď podívat do očí. Bylo toho tolik, co mezi nimi leželo a ona nenáviděla lhaní a zatajování. Nenáviděla a přitom s tím musela žít Proto si nikoho nepouštěla blízko. Nikoho než jeho a Harweye. Harwey byl teď mrtvý a Joanovi dlužila vysvětlení. Nechtělo se jí do toho, hlodal v ní červíček pochybností, že jí neuvěří. Nikdy ji nezklamal a pomohl jí i v době, kdy se do toho nikdo moc neměl. Na druhou stranu vzpomínka na to, jak jí nevěřil nikdo, ač se tak snažila, byla stále živá. Léta ji příliš neutlumili, ani spousty jiných zážitků ji nesmazali. Snažila se přebít ji mnoha způsoby, ale marně. Teď už se ji alespoň nesnažila potlačit – chtěla se s tím vyrovnat.
„Harwey je mrtvý, Joane,“ ozvala se třesoucím se hlasem. Někdy, když už nemohla vydržet v reálné světě, utíkala do svého – snového. Takového,ve kterém byla silná a statečná. Té druhé, která žila jen v její mysli, by se hlas nechvěl. Ani by neměla v očích zase slzy. To jen ona byla histerka. Histerka, která, když na tváři ucítila Joanovu ruku, ucukla. Té druhé by ten dotek nevadil, snad by se jí i líbil. Ale ona se s ničím nedokázala tak lehce vyrovnat. A tenhle dotek opět vyvolal některé ze vzpomínek. A ona nedokázala tomu cuknutí zabránit i když věděla, že mu tím možná trochu ublíží.
„Včera jsem se vrátila domů dřív, než jsem měla. A byla u nás návštěva. Někdo, koho znal Harwey z minulosti. Přišla jsem domů a slyšela jsem jejich hádku. Bavili se i o mě a o mojí mámě. Asi jsem to neměla slyšet. A pak…“ hlas se jí zlomil. To co se stalo pak už bylo opravdu moc. Moc na to aby to dokázala jen tak říct.
„Co se stalo pak, Jolly?“ pobídl ji tiše. Jen jednou, ač dlouho neodpovídala.
„Já…“ odhodlala se už proto a zvedla pohled k jeho očím. Možná, že alespoň v tu chvíli v sobě našla aspoň kousek té druhé. Alespoň v tom ohledu, aby dokázala ovládnout svůj hlas.
„Podle policie jsem je oba zabila. Proto utíkám. A proto jsem tady,“ odmlčela se. „Potřebuju pomoct.“

10.

len ty a vrah, to sou tvoje horory na videu.
Hladáme strach, pochováme sladkých nocí ideu.
Rútí sa vlak, straka hrozná si to brůsi po kraji.
Podivný hlas hlási: rýchlik na tretiej kolaji.

Horkýže slíže: vlak

Otevřela oči do dalšího šerého, chladného rána. Nad městem se opět vznášela mlha, pro Nieble Meonu tak typické podzimní počasí. Z okna by mohla vidět lidi spěchající za svou prací, zachumlané do teplých bund, s tvářemi rudými od zimy. Málokdo se usmíval, počasí dobré náladě příliš nepřálo. Ona se však ven nedívala. Měla ještě půl hodiny, než ji měl Mark vyzvednout, než začne tam, kde včera večer skončila. Mohla by si projít své poznámky. Připraví se tím na dnešek a kdo ví – třeba postřehne něco, co jí ve včerejší únavě už nenapadlo. Ale v momentě kdy se natáhla pro svůj blok i složky, které jí včera dal Mark jí padl pohled na mobil. Večer chtěla napsat domů. Nebo rovnou zavolat. Měla by, Thomas má dnes ještě volno. Slíbila mu, že se ozve, že to bude lepší, než kdyby volal on, protože kdo ví, jestli by jeho hovor mohla přijmout – takže by se jen zbytečně nervoval. Včera už bylo pozdě. Ale teď už by to odkládat neměla. Natáhla se pro telefon a vytočila jeho číslo. Nemusela čekat dlouho.
„Ahoj miláčku,“ ozvalo se téměř okamžitě.
„Ahoj,“ usmála se do telefonu. Jeho hlas zněl ve sluchátku tak vzdáleně…
„Jak se vede? Bylo to včera těžké?“
„Ani ne,“ odpověděla po krátkém zaváhání. „Dělala jsem spoustu rozhovorů, snažila se najít, kde začít. To stejné mě čeká i dnes. Prozatím jen přípravy. Co doma?“ znepokojovalo ji, jak rychle se snažila převést téma jinam. Nechtěla se s Thomasem bavit o své práci – té staré práci – zvlášť ne toho, co mělo souvislost s Harweyem. Ten byl až donedávna jediná část její minulosti, kterou o ní Thomas nevěděl.
„Všechno v pořádku. Včera večer dojeli naši aby dali na Tobyho pozor když budu v práci, jinak je vše při starém.“
„Nemají mi to za zlé?“ zeptala se opatrně. Thomasova matka k ní zrovna vřelý vztah neměla. Cítila to. Měla pocit, že je vinila z toho, že není dobrá matka, ač se o Tobyho snažila starat příkladně. Přitom o Gill nevěděla. O té věděl jen Thomas – a ten by to nikomu bez jejího vědomí neřekl.
„Ne,“ zalhal nepřesvědčivě. Samozřejmě, že jeho matka měla zase poznámky. Byla v otázkách rodiny značně staromódní. I proto se jí Teresa zřejmě nelíbila. A na Thomasovi se dala lež poznat okamžitě. Stejně jako na většině lidí.
„Aspoň že tak,“ nedala to ale na sobA znát. Nechtěla takhle analizovat jeho odpovědi, nechtěla se ani snažit poznat že jí lže. Naopak by někdy jeho lžím chtěla věřit. Ale dnes to nešlo. Dnes se už opravdu cítila trochu jako dřív. A tenhle telefonát jí nebyl dvakrát příjemný. Ač tolik chtěla slyšet jeho hlas. „Pokusím se tu skončit co nejdřív. Stýská se mi po vás.“ Oči jí sklouzly k té Harweyově složce. Kdo ví, co tam o něm bylo? Zřejmě by se mohla dozvědět všechno to, co sama tolikrát zvažovala zjistit…
„Nám po tobě taky,“ slyšela Thomasův hlas a připadalo ji, že je delí víc, než těch pět set kilometrů vzdálenosti. „Dal bych ti k telefonu Tobyho, ale před chvílí znovu usnul.“ Což znamená, že v noci vyváděl. A že by se její tchýně zase rozčilovala, kdyby jej kvůli tomu budil. Dovedla si představit, co by říkala. A Thomas se nechtěl zbytečně hádat.
„To je dobré,“ ujistila ho tedy. „Stejně spěchám. Znovu se brzo ozvu. Miluju tě.“
„Já tebe taky. A dávej na sebe pozor. Ahoj.“
„Ahoj,“ odpověděla a zavěsila. Byl to krátký telefonát. Kratší, než předpokládala. Ale i tak ji poměrně výrazně vytrhl z myšlenek. Dobrých pět minut seděla bez hnutí, než konečně vstala a vzala do ruky ty složky. Šla se převléct a zároveň si to trochu pročíst. Měla téměř respekt je otevřít. Stejný, jako když se měla dotknout čehokoliv v Harweyově pokoji. Proboha, byl to muž, kterého znala prakticky jen jeden den. Proč ty emoce?
Celou dobu měla svou představu o tom, co se s ním stalo. Založenou na tom, co jí řekl tu noc i na tom, že o něm nikdy poté neslyšela. Už nikdy víc neměl jediný problém s policií, už nikdy ho nikdo ani nespatřil. Tak nějak předpokládali, že zřejmě opustil zemi, ale tomu ona nevěřila. A měla pravdu. Zůstal dokonce v Nieble Meoně, kde se mu podařilo na poměrně dlouho skrýt. Na tak dlouho, aby největší rozruch ustal a on si dokázal sehnat jinou identitu. Když měl znovu takhle čistý štít, získal si místo správce útulku, kde se téměř dokonale schoval před celým světem. Ani teď, po jeho smrti toho o něm nevěděli víc – ne o té části jeho života, ve které se jmenoval Henrik, zato měli čas vypátrat něco víc o jeho minulosti.
Především to, že také jméno Harwey bylo smyšlené, ale že k této identitě dostal požehnání vlády své rodné země. Z jeho dokladů se podařilo zjistit, že pracoval pro tamější vládu – ač už bylo otázkou, zda něco z toho, co udělal mohlo být jeho úkolem. Účast na atentátu či jakýkoliv zájem na tom zločinu, který Harweye udělal v jejich zemi psancem, jeho potencionální nadřízení samozřejmě bytostně popírali a ke všemu se oháněli tím, že v té době, kdy už kvůli faktu, že vrahem byl jejich občan byla politická situace dost vyhrocená – jej veřejně vyzvali k tomu, aby se vzdal a přes dřívější neshody podepsali dohodu o vydávání zločinců – čímž mu znemožnili vrátit se na původně bezpečnou domácí půdu. Avšak, kdo by se v takovéto situaci svého agenta nezřekl? Konflikt jaký by to mohlo v opačném případě způsobit by se lehce mohl vymknout z diplomatických mezí a přerůst v otevřenou válku, nehledě na to, že tento politik byl trnem v oku právě jejich vládě. A Harwey měl vládní výcvik. Spisy, které předtím dostala jej popisovaly jako zřejmě bývalého vojáka, ale to by nestačilo. Ti byli jiní. Oni byli naučení poslouchat, jednat v týmu. Stejně jako běžní policisté. Harwey byl samotář, co se práce týkalo. Byl lepší než kdokoliv jiný, koho kdy potkala. Tahle věc ji zarazila už tehdy. A teď jen viděla, že i oni se postupně dobrali ke stejnému závěru.
Jinak se ale nic nového nedozvěděla. Přečetla si, že po jejím odchodu jej dostal na starost jistý Starker, ale ten se ani jedinkrát nedostal na jeho skutečnou stopu. Krátce přeletěla očima ty dokumenty, které znala z dřívějška – ty mapující jeho zločiny. Precizně a čistě vykonaný atentát (oni spekulovali, ona si tím, že to byl jeho úkol byla jistá) i následující zběsilý úprk. Úprk, ve kterém se nezastavil před ničím – ani před dalším zabíjením těch, kteří m v tom chtěli zabránit. Nebylo jich málo. Byl dost krutý. Tím ji chtěli přesvědčit, když ji obviňovali, že jej kryje. Odpověděla jim slovy, proč na takového člověka tedy volali matku malého dítěte? Kdyby býval zabil i ji, Gill by skončila v děcáku. A on šanci měl. Neudělal to. Nebyla to omluva pro její selhání, ale bylo to to jediné, co ji napadlo na vlastní obranu. To jediné, co mohla vyčíst ona jim.
„Vybrala sis tu práci sama. Děláš ji dobrovolně. Víš co riskuješ,“ odpověděli jí.
„Ano. Vím. Právě tehdy jsem si to uvědomila. A právě proto raději skončím,“ odsekla. Neměla sílu pokračovat. Nemohla už dál čelit jejich výčitkám a výslechům spolu s tím vším, co se dělo doma. Celý svět se jí hroutil a vše si způsobila sama. Když se vracela vyčerpaná, osamělá domů, nacházela prázdný byt. A poté přišla zpráva, že Gill utekla z léčebny. Stále se vinila, že tehdy se nesnažila dost, že nedokázala vyvinout dostatečnou snahu na to ji najít. Stejně jako, že na své dceři nepoznala lež, když místo v internátní škole pobývala bůh ví kde. Že zanedbala to, co ji k tomu přivedlo… ale hlavně, že jí nepomohla tehdy, když to nejvíc potřebovala. Poslala ji pryč – malé dítě do prostředí, které nedokáže léčit. Do prostředí, které dokáže jen zkazit. Poslechla tehdy hlasy ostatních – ne ten její nebo svůj. Přišla o ni. Navždy. A proto musela odjet. Proto jí Nieble Meona v tu chvíli byla malá. Proto se od té chvíle v jejích přelidněných ulicích dusila. Potřebovala zapomenout. A to nešlo zde.
Zaklepání na dveře ji vylekalo. Trhla sebou a papíry, které už stejně nevnímala jí vypadli z rukou a rozsypaly se po zemi. Uvědomila si, že má na sobě stále ještě část pyžama.
„Minutku,“ zavolala tedy a přišlo jí, že už podle tónu musí Mark poznat, nad čím přemýšlela. Tedy je li to za dveřmi on.