Věčnost (9)

Kavárna, v níž oba seděli, byla malá a velmi útulná. Celá voněla kávou a byla jen tlumeně osvětlena. Marina pohodlně seděla opřená v obrovském proutěném křesle a pomalu si začínala zvykat, že Erik není v odrazu skleněného stolu vidět. Už jí to pomalu ani nepřišlo zvláštní. Proč si neobjednal nic k pití raději nekomentovala. Snažila se přijít na jakoukoli maličkost, která by jí pomohla přijít na to, kým Erik ve skutečnosti je. A musela se pochválit, že si vzala mikinu navíc. V Erikově přítomnosti jí byla po většinu času zima a dnes se cítila dobře.
Nabrala si trochu husté horké čokolády na lžičku, přinesla ji ke rtům, chvíli vychutnávala její sladkou chuť, a poté řekla: ,,Mám to tady ráda. Nádherně to tady voní."
Kývnul, i když necítil zhola nic.
,,Co je podle tebe tohle za vůni?"
Ve tváři se mu objevil stín nejistoty. Pokrčil rameny a řekl: ,,Netuším."
,,No tak," nedala se. ,,Zkus to. Co ti ta vůně připomíná?"
,,Co připomíná tobě?" snažil se vyhnout její otázce.
,,Jahody."
,,Pak jsou to jahody."
Marina pár vteřin nereagovala, potom se široce usmála. ,,Takže mám další indicii."
,,Prosím?"
,,Ty nic necítíš, že jo?"
Ošil se. ,,Dle čeho tak soudíš?"
,,Protože celá kavárna voní kávou. Ještě bych dokázala pochopit, kdybys řekl, že cítíš moji čokoládu, ale souhlasit s jahodama...Ne, to ne. Takže mám pravdu? Necítíš?"
Vzdychnul si. ,,Prakticky mám nos jenom proto, abych se od vás moc nelišil."
,,Od nás?" zeptala se. ,,Koho tím máš na mysli?"
,,Lidi."
Vykulila na něj oči. ,,Jsi mimozemšťan?"
,,Pššt." Rozhlédl se kolem, jestli je někdo neposlouchá, protože Marině při slově mimozemšťan vyletěl hlas o oktávu nahoru.
,,Promiň," řekla omluvně a ztišila hlas. ,,Jsi mimozemšťan? Protože jestli jo, napadá mě hned další otázka."
,,A ta je?"
,,Kde máš tykadla?"
Zasmál se. ,,Mimozemšťani mají tykadla?"
,,Marťánci ano."
,,Myslíš ty multivitamíny pro děti?"
Kývla. ,,Ty mi chutnají. Ale nikde to nerozhlašuj."
,,Slibuju."
,,Tak co jsi?"
,,Jestli si myslíš," řekl a lehce se u toho usmíval, možná až arogantně se usmíval, ,,že ti to řeknu jenom proto, že jsi mě pozvala na rande, tak se mýlíš, Marino."
,,Máme dohodu."
,,Jakou, prosím tě?"
,,Já se ptám, ty odpovídáš. A až na to přijdu, tak to nikomu nepovím."
Nevzpomínal si, že by kdy takovou dohodu uzavřel. Věděl, že by si měl dávat pozor na to, jak se v její přítomnosti chová, ale měla tak krásný obličej, byla tak milá a vtipná, že nedokázal odolat. ,,No tak se ptej."
,,Ty nejsi tak studený proto, že máš něco se srdcem, že?"
Našpulil rty. ,,To není tak docela pravda. Rozhodně nejsem studený proto, že mám nějakou nemoc. Ale srdce s tím má rozhodně co dělat."
Jeho odpověď ji moc nepotěšila. ,,Hmm. A má srdce taky dělat co s tím, že nejsi vidět v zrcadlech?"
,,Od něj se všechno odvíjí."
,,Aha." Vypoulila si tvář jazykem. ,,Spíš?"
,,Co to?"
,,Jestli chodíš spát?"
Kývnul. ,,Ale dělám to jenom proto, že se v noci nudím. Prakticky bych spát nepotřeboval vůbec."
,,Ježišmarja," vysoukala ze sebe. ,,Jsi nějaká stvůra?"
Ušklíbnul se. ,,Jak se to vezme, Marino."
,,A až přijdu na to, co jsi zač, tak mě zabiješ?"
Hurónsky se rozesmál. Osazenstvo vedlejších stolů se na něj káravě podívalo. Erik jen zakroutil hlavou, podíval se na Marinu a řekl: ,,Proboha, proč bych to dělal? Mám-li být upřímný, v žádném případě jsem neměl v plánu začít se tady s někým bavit. Chtěl jsem se stranit. Ono se mi to docela daří, když z toho vynechám tebe. Protože ty máš v sobě něco, co mě nutí ti důvěřovat. Nejspíš jsem asi blázen, že ti věřím, protože ty jednou stejně přijdeš na to, kdo jsem. Nebo spíš co jsem. A řekneš to někomu."
Přerušila vodopád jeho slov: ,,To ne. Můžeš mi důvěřovat, Eriku. Nikomu to nepovím. Ať je to cokoli, tak si to nechám pro sebe."
,,A co Dominika?" zeptal se kousavě.
Sklopila oči. ,,Dominika?"
,,Ona ví o tom, co se stalo u jezírka, poznal jsem to na ní."
Vrhla omluvný pohled do jeho prázdných očí. ,,Mrzí mě to."
,,Dejme tomu, že věřím tobě," řekl, opřel se v křesle a ruce si dal za hlavu. ,,Ale rozhodně nevěřím Dominice. Takže uděláme novou dohodu, Marino, souhlasíš?"
Napjatě čekala, co z něj vypadne. Erik chvíli mlčel, než řekl: ,,Ty se můžeš ptát. Ale pouze, pokud tě nikdo neuslyší. Můžeš mě pozorovat, můžeš na mě sahat..."
,,To jiným nedovoluješ, všimla jsem si toho."
,,Protože by jim připadlo divné, že jsem pořád studený jako led," řekl. ,,Ty ses v tom taky hned začala šťourat."
,,Jsem nepoučitelná," usmála se na něj. ,,Vždycky strkám nos tam, kde mi po tom nic není. No, ale pokračuj v té dohodě."
,,Budeš mlčet. Přede všemi. To znamená, že před Dominikou taky. Ať se dozvíš cokoli, nesmíš to nikomu říct. Ublížila bys tím mě, což by zase až takový problém nebyl, ale ublížila bys i mojí rodině."
Zvedla dva prsty k přísaze. ,,Slibuju, že budu mlčet jako hrob."
Vzdychnul si. ,,Jsem asi vážně magor, ale věřím ti. Doufám, že toho nebudu litovat."
,,A já doufám, že nebudu litovat toho, že jsem přišla na tvé malé tajemství."
,,To ti zaručit nemůžu," řekl upřímně. ,,Ale moje sestra a táta to zvládají docela dobře."
,,A oni jsou...normální?"
Kývnul. ,,Jsou to lidé."
,,A ty nejsi člověk?"
,,Byl jsem."
Cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz. ,,Páni. Pokud nejsi člověk a nejsi ani upír a mimozemšťan...Asi mi dá zabrat, než to rozlousknu."
,,Nevystydla ti ta čokoláda?" zeptal se rázem.
Podívala se dolů na poloprázdný hrníček. Ze zbytku čokolády už se nekouřilo a nahoře se utvořil škraloup. ,,Vystydla." Zamračila se. ,,Vždyť si nepovídáme zas tak dlouho."
,,Nezapomínej, že chladná není jenom moje kůže, ale také moje nejbližší okolí."
,,To už vím," řekla rychle. ,,Jako kdyby z tebe ta zima proudila. Jen mě nenapadlo, že to působí i na čokoládu v hrníčku."
,,Objednám ti jinou," řekl s úsměvem.
,,Ne, na to kašli," mávla rukou. ,,A co jídlo? Jíš?"
Zakroutil hlavou. ,,Hlad neznám. Ale místy mě popadne chuť. Snažím se ji ignorovat."
,,Kdybys něco snědl, tak by se stalo co?"
Na tuhle otázku neznal odpověď ani on sám. Vždyť vlastně nevěděl, jestli má vůbec uvnitř těla vnitřnosti. ,,Marino, já nevím. A myslím, že to ani zjistit nechci."
,,Dýcháš?" zeptala se. ,,Ve třídě jsi mi tvrdil, že ano."
,,Dýchám, čistě ze zvyku." Všiml si, jak ztuhla překvapením. ,,Občas zapomenu, ale dýchám."
Marina se zamračila. ,,Myslím, že pro dnešek mám informací o tvé osobě dost. Než usnu, tak si je utřídím. Teď mi řekni něco o hudbě, kterou máš rád."
Byl rád, že změnila téma. Opřel si lokty o stůl a dal se do vyprávění.