Věčnost (11)

Přemýšlel, jestli hluboký výstřih trička zvolila schválně. Protože jestli chtěla, aby místo filmu sledoval pevné, plné poprsí, které ho nutilo zvednout ruku a přiložit na něj dlaň, tak se jí to povedlo.
Erik si vzdychnul a silou vůle odvrátil pohled z Marininých vnad na televizní obrazovku. Děj filmu mu uniknul už před hodnou chvílí, a tak alespoň sledoval, co mají postavy oblečené.
Marina seděla kousek vedle něj, těly se nedotýkali. I tak ale musela být zabalená v dece. Chlad, který kolem sebe Erik rozvířil pokaždé, když se jen sebeméně pohnul, ji navozoval husí kůži.
Erik věděl, že je jí zima proto, že sedí tak blízko. Proto se zeptal: ,,Nemám si přesednou do křesla?"
Odvrátila pohled od televize. ,,Proč?"
,,Je ti zima. Možná, že kdybych si sedl kousek dál, bylo by ti líp."
,,Nestarej se o to, jestli mi zima je nebo není," odpověděla s úsměvem. ,,Je mi náhodou docela dobře."
,,Opravdu?"
,,Ano," kývla. ,,A navíc, kdyby sis odsednul, tak už bys mi neviděl do výstřihu."
Kdyby mohl, zčervenal by. Pro tentokrát byl rád, že má tělo studené jako led. ,,Myslel jsem si, že sis toho nevšimla."
Lišácky se na něj usmála. ,,Dokoukáme ten film. Potom se tě zeptám na pár věcí."
Kývnul, zadíval se na obrazovku a snažil se na ní pohled udržet. Do Marinina výstřihu se mu oči podívaly už jen jednou.

Po skončení filmu Marina televizi vypnula, otočila se na Erika a zeptala se: ,,Můžu?"
,,Co?"
Nebyla si jistá, jestli jí to dovolí, proto se jí do hlasu vloudila nejistota. ,,Můžu si sáhnout na tvou hruď?"
,,Proč?"
,,Jen mě zajímá, jestli ti tluče srdce."
Sklopil hlavu a usmál se. Věděl, že na to přijde. Když se na ni zase podíval, ještě se usmíval.
,,Můžeš," řekl tiše.
Natáhla ruku k němu a dlaň mu přiložila na hruď. Měl ji pevnou, tvrdou a studenou. Žádný tlukot srdce pod svou dlaní necítila. Ztěžka polkla a zadívala se mu do očí.
,,Ty jsi..." Nevěděla, jak tu otázku zformulovat. ,,Žiješ?"
,,V rámci možností," odpověděl a jemně její ruku sňal.
,,Takže jsi a přitom nejsi živý. Chápu to dobře?"
,,V podstatě ano," odpověděl a lehce u toho kývnul hlavou.
,,Takže nejsi mrtvý?"
Neodpovídal. Jen se na ni díval svýma prázdnýma očima a viditelně posmutněl. Marina otevřela pusu, ale následně ji rychle zavřela.
,,Jak můžeš být mrtvý? To je přece nelogické."
,,Souhlasím s tím, že to smysl nedává." Bál se, že začne vyšilovat.
,,Ale říkal jsi, že jsi byl člověk. To znamená, že jsi živý byl. Tak jak je možné, že už teď živý nejsi a přesto jsi tady?"
,,Na Štědrý den mě kamarádi přemluvili, abych s nimi jel na půlnoční mši do jedné z blízkých vesniček. Sice jsem nikdy věřící nebyl, v kostele jsem byl dvakrát v životě, ale jel jsem. Sotva pár kilometrů za Prahou nevybral kamarád zatáčku, napálili jsme to přímo do stromu. Poslední věc před nárazem, která mi bleskla hlavou, byla: Bože, já nechci umřít. Nikdy nechci umřít."
Zastavila ho zvednutím ruky. Dávala si v hlavě dohromady, co jí právě řekl. ,,A co se dělo pak?"
,,Probral jsem se uprostřed pole. Byl jsem zmatený, protože jsem si pamatoval, že jsme bourali. A já tam byl sám, naprosto bez zranění. Chvíli mi trvalo, než jsem si všimnul, že na kraji pole stojí několik aut. Rychle jsem se k nim vydal. Čím blíž jsem byl, tím víc jsem viděl. Naše auto se kolem kmene stromu obtočilo dokola, nic z něj nezbylo. Jen hromada plechu, hasiči z něj zrovna vyprošťovali jedno z těl. Odvrátil jsem pohled a všiml jsem si, že na silnici už leží dvě těla přikrytá plachotu." Zadíval se na Marinu ještě upřeněji, než dosud. ,,Jeli jsme v autě jenom tři. Zůstal jsem tam zmateně stát, vůbec jsem nevěděl, která bije. Potom jeden z hasičů zavolal, že už i toho třetího mají skoro venku. Podíval jsem se směrem k autu." Polknul a na okamžik se odmlčel. ,,Zrovna z něj tahali moje tělo."
,,Proboha," vyklouzlo Marině tiše z úst.
,,Utíkal jsem pryč, jakmile mi docvaklo, že něco není v pořádku. Před domem, v němž jsme bydleli, stála policie. Máma hrozně brečela, táta ji musel držet, aby se nezhroutila." Ušklíbnul se. ,,Nechápu, jak se mi to mohlo stát. A proč zrovna mě."
,,Jsi duch?"
Zakroutil hlavou. ,,Nedokážu projít zdí. Ale zkoušel jsem to."
Ačkoli byla napnutá a stále jí pořádně nedocházelo, co že se to s Erikem vlastně stalo, zasmála se.
,,Bolelo to," řekl a taky se usmál. ,,Teda vlastně nebolelo, mě nebolí nic, žádná fyzická bolest u mě není. Ale cítil jsem, jak se mi v hlavě rozprostřel tlak."
,,Ty jsi do té zdi uhodil hlavou?"
Kývnul. ,,Přesně tak."
Znovu se zasmála, ale během vteřiny už měla opět vážný obličej. ,,Co se dělo potom?"
,,O tom nechci mluvit," řekl tvrdě.
,,Dobrá." Pochopila, že pro něj i pro rodinu to byla velká rána. Rozhodla se, že se ho na tohle už nikdy nezeptá a počká, až jí to poví sám.
,,Marino, nebojíš se mně teď, že ne?" zeptal se pro jistotu. Tvářila se totiž podivně a viditelně pobledla.
,,Ne," zakoutila okamžitě hlavou. ,,Jen mi bude asi chvíli trvat, než si zvyknu, že jsi mrtvý."
,,Pšš." Přiložil jí ukazováček ke rtům. ,,Nemluv o tom."
Vzala ho za zápěstí, odtáhla jeho ruku a následně s ním propletla prsty. ,,Slibuju, že to nikomu nepovím."
Z očí jí vyčetl, že to myslí vážně. ,,Děkuju."