Stejná, ale jiná...(24)

28.

Počkala jsem, až odejde z místnosti a opřela jsem se o stěnu. ´Co já mám tak za schopnosti, kromě toho, že odhánim od sebe lidi?´ nakrčila jsem obočí.
´V tobě je toho tolik,´ ozvala se Sa.
´No vidíš, pomůžeš mi?´ zeptala jsem s novou nadějí.
´A co myslíš, že ti řeknu? Umíš tohle a tohle a uděláš to tak a tak?´ zeptala se s lehkou ironií.
´Jo, přesně to sem myslela,´ povzdechla jsem si.
´Neblbni, já vim jen to, co ty. A ty víš to co já, je blbost abych věděla, co umíš,´ zasmála se.
´Takže ani já si nepomůžu,´ spadla mi hlava do dlaní. Sa se mi rozesmála v hlavě.
´Přestaň, nebo se mi rozskočí!´ obořila jsem se na ni.
´Tak promiň…´ urazila se.
´Ale mám pár nápadů,´ ozvala se po chvíli.
´Jakých?´ zeptala jsem se docela nedůvěřivě.
´Vstaň a zkus něco udělat, je jedno co, prostě něco, ale mysli jen na sebe, jasný?´ rozkazovala mi.
´Stejně to k ničemu nepovede,´ povzdechla jsem si, ale postavila jsem se.
´Tak, aspoň že stojíš, teď to udělej,´ řekla. Jak jednoduché, jenže těžší bylo to něco udělat. Stála jsem tam jako solný sloup a ne a ne mě něco napadnout.
´Co je zas?´ ozvala se Sa otráveně, když jsem se k ničemu neměla.
´Já nevim co mám dělat!´ odpověděla jsem jí.
´Ježiš, tak něco, ne?´ řekla takovým tónem, že jsem úplně viděla, jak si ťuká na čelo.
´Když je to podle tebe tak lehký, tak si to udělej sama!´
´S radostí, jen mi dej nějaký tělo,´ prskla.
´Ty si taky dobrá! Si myslíš, že stačí lusknout a něco se stane, jo?´ demonstrativně jsem jí to předvedla a ono se opravdu něco stalo.
´Jůůůů! To je boží! Tys něco udělala!´ bláznivě se začala smát.
´No to teda děkuju žes mi věřila!´ řekla jsem naoko uraženě, ale byla jsem stejně nadšená jako ona. S úžasem jsem sledovala rudý kruh, co se mi obtáčel kolem ruky a pak začal měnit tvar a vyletěl do vzduchu, rozdvojil se, změnil s ve spirálu a další a další věci.

´Na co mi tohle bude?´ zeptala jsem se, když jsem se do sytosti vynadívala na svůj výtvor.
´No…´ vypadlo z ní jen.
´No?´ zklamaně jsme jí napověděla.
´Aspoň něco si udělala, ne? Třeba to bude dobrý, když se budeš chtít odreagovat?´ snažila se.
,Jo, nebo na párty, co?´ ušklíbla jsem se a nechala to zmizet.

Po několika hodinách jsem vyšla ven, byla jsem docela prochladlá.
„Tak jak ti to šlo?“ Lekla jsem se Jirky, kterého jsem tu opravdu nečekala.
„Žádná sláva,“ přiznala jsem se.
„Udělala si něco?“
„Jo, udělala.“
„Opravdu?“ řekl nadšeně.
„Není to zas tak výborný… jen nějakej pruh, co mění tvar a svítí,“ zavrtěla jsem zklamaně hlavou.
„Tak aspoň něco, ne?“ mrkl na mě.
„Hmm,“ pokrčila jsem rameny a zůstala stát na místě.
„Děje se něco?“ zvědavě se na mě zadíval.
„Nic,“ uhnula jsem pohledem.
„Opravdu? Nezdá se mi,“ nadzvedl mi bradu, abych se mu musela podívat do očí.
„Nic mi nejde,“ přiznala jsem tiše a navzájem jsme si hleděli do očí. Mlčel a nic neříkal. Tak strašně moc jsem si přála, aby mi řekl, že to není pravda, že jsem přece jen skvělá a jen si to moc beru. Neřekl. Sice nic nevyvrátil, ale ani nepotvrdil. I tak bylo jasný, co si musí myslet.
„Pusť mě,“ ošila jsem se.
„Proto, že jsem ti nezačal vyprávět nesmysly typu, to není pravda a neber si to tak, nemusíš na mě být hned naštvaná,“ usmál se mírně.
„Já nejsem naštvaná,“ zvážněla jsem. Povytáhl obočí.
„Nejsem,“ zavrtěla jsem hlavou a vysmekla jsem se mu. ´Zklamaná není to samý jako naštvaná,´ dořekla jsem si v duchu a rychle jsem se otočila, aby nezahlédl lesklou slzu v koutku oka.

Ani nevím jak jsem došla na pokoj. Ale obrázek dobře se bavícího Sebastiana mi úsměv na tváři opravdu nevykouzlil.
„Tak já zase půjdu,“ prohodila jsem, když jsem se konečně vzpamatovala. Pohled na Sebastiana, jak se „dobře baví“ s nějakou holčinou, mnou docela otřásl.

Ani jsem nezaklepala a vtrhla na pokoj 53.
„Ty si opravdu nepoučitelný stvoření,“ zamrčel Daniel.
„Jejda, promiň, já neklepala?“ zamrkala jsem na něj.
„To fakt ne,“ zamračeně se na mě podíval.
„Je tu někde Libor?“ pokusila jsem se o úsměv. Opravdu nevim, ale pohled na stejně NEUSMĚVAVÉHO člověka, jako já, mě potěšil.
„Je,“ kývl a já už si to hasila k jeho dveřím.
„Ale myslim, že bys tam chodit opravdu neměla,“ zarazil mě pobaveným hlasem.
„Proč?“ otočila jsem na něj hlavu, ale ruku jsem stále držela na klice dveří od jeho pokoje.
„No, má tam dámskou návštěvu,“ mrkl a na chvíli se rozhostilo ticho. ´To nebyl dobrej nápad mlčet,´ uvědomila jsem si. Rozhovor totiž překryl vzdychání. Ihned jsem chytla barvu přezrálého rajčete a Daniel se mi začal smát.
„No, ehm, to abych šla,“ rychle jsem se přesouvala ke dveřím.
„Tak se měj,“ mávla jsem na něj a to se mi vymstilo. Nějak jsem se pozadu netrefila do dveří a narazila do futer. To už se mohl zbláznit smíchy.
„Sakra, den blbec,“ držela jsem se za hlavu.
„Ale dík za něj,“ smál se dál. Nesouhlasně jsem se na něj podívala.
„Aspoň si mě pobavila,“ mrkl.
„Jo, a za to mám bouli, dobře ses mi odvděčil,“ ušklíbla jsem se, ale nakonec jsem se musela smát s ním.
„Tak pojď, zvu tě na něco dobrýho, jako odškodný,“ zvedl se z pohovky, vzal si kabát a společně jsme vyšli ven z intru.

„Nevíš co se to dneska děje?“ zeptala jsem se Dana, když jsme šli k městu.
„Co myslíš?“ nadhodil.
„No jako co ti kluci tak blbnou, spolubydlící měl taky návštěvu,“ lehce sem se zastyděla, když jsem si uvědomila, jak jsem vtrhla na pokoj. Jen se na mě podíval a začal se hrozně smát.
„Co je tady k smíchu?“ trochu jsem se urazila.
„Ale nic,“ snažil se přestat, ale nedařilo se mu to.
„Ty si taky maník,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

Přišli jsme tam mlčky. Připadalo mi to, jako bych se ocitla v jiném světě. Byla jsem tam jakoby poprvé, i když to byla už moje druhá návštěva. Zvědavě jsem pokukovala po lidech a snažila se vykoumat, jaktože jsem odlišná od všech lidí. Skoro jsem si začínala jako vetřelec, který zkoumá jen další druh existence.
„Pojď, půjdem sem,“ žďuchl do mě Dan a já se zaměřila na kavárnu, kam jsme zapadli.
„Je to tu hezký,“ pokývla jsem hlavou.
„Taky tu nejsem poprvý a ani naposled,“ zasmál se a zamířil k jednomu stolku poblíž.