Věčnost (13)

Erik se opíral zády o zeď školy, v prstech si pohrával s kovovou mincí a čekal na Marinu. Nedokázal pochopit, proč jí to v šatně vždycky tak dlouho trvá. Zvednul zrak od mince, která mu tančila po prstech, a obrátil hlavu ke vchodovým dveřím školy. Zrovna z nich vycházela Daniela. Usmála se na něj a přistoupila k němu.
,,Opravdu sis to s tou fotografií na tablo nerozmyslel?" zeptala se.
,,Nerozmyslel," odpověděl.
,,To je škoda," řekla smutně. ,,Moc ráda bych tě tam doprovodila."
,,Díky, Danielo." Schoval minci do kapsy a usmál se na ni. ,,Jsi milá."
Zaštířila se a začala si pohrávat s jednou ze svých loken. ,,Opravdu?"
,,Jistě," kývnul. Ve skutečnosti si to ale nemyslel. Cítil, že jediné, po čem Daniela touží, je sbalit ho, aby si mohla do svého deníčku udělat další čárku. Za další oběť.
Zatvářila se sebevědomě. ,,Mohli bychom si zajít třeba na zmrzlinu, nemyslíš?"
,,Nejím zmrzlinu."
,,Proč?"
Pokrčil rameny. ,,Prostě ji nemám rád."
,,Tak třeba na kafe. Nebo na Bohemku na pizzu. Pizzu má rád přece každý."
,,Nejspíš," řekl.
,,Tak půjdeme?"
,,Teď?"
Kývla. ,,Ano. Proč ne?"
,,Čekám na Marinu."
Zašklebila se. ,,Copak s ní chodíš?"
,,Nechodím." Ale dokázal by si to představit, kdyby byl živý.
,,Tak proč za ní pořád běháš jako pejsek?"
,,Protože chci," odpověděl jednoduše.
Daniela se nehodlala vzdát. Představa, že by dal přednost Marině před ní, ji ponižovala. ,,No tak, Eriku. Nenech se prosit."
,,To ani nechci." Udělal dva kroky od zdi, protože si všimnul, že Marina zrovna vyšla ze školy. ,,Uvidíme se v pondělí, Danielo."

,,Co chtěla ta stvůra?" zeptala se Marina, jakmile k ní Erik přišel.
,,Zvala mě na zmrzku."
Tělem jí projela zvláštní elektrizující vlna. ,,A to jako proč?"
Povytáhnul obočí. ,,Asi proto, že se jí líbím."
,,Dejme tomu," souhlasila. ,,Ale určitě nijak extra. Říkala jsem ti už o tom, že má Daniela speciální deníček, kam si..."
,,Ano," přerušil ji a musel se zasmát. ,,Myslím, že jsi mě na to upozorňovala nejmíň třikrát."
,,Ou," vyklouzlo jí a na okamžik jí zčervenaly tváře. ,,Už mlčím."
Erik se znovu zasmál. ,,Jsi rozkošná, když se červenáš."
,,Já se nečervenám."
,,No jak myslíš," rozhodil rukama. ,,Mohl bychteď pozvat na zmrzlinu já tebe?"
Zářivě se na něj usmála. ,,Jistě."
,,Tak pojď."
,,Počkej ještě," zaprosila. Podívala se mu do očí a tiše se zeptala: ,,Můžu?"
,,Co?"
,,Dotknout se znovu. Fascinuje mě, že ti v hrudi netepe srdce."
Rozhlédnul se kolem sebe, jestli ji náhodou někdo neslyšel. Když usoudil, že ne, řekl: ,,Co tě na tom, proboha, fascinuje? Spíš by tě to mělo děsit."
,,Asi jo," řekla a sklopila hlavu. ,,Promiň, neměla jsem se ptát."
Mlčky vzal její ruku a přiložil si ji k hrudi.

,,A jak se ti daří na nové škole, Darino?"
Darina se na svou matku usmála. ,,Jde to, mami."
Matka rázem posmutněla. ,,Erik by letos maturoval."
Měla chuť jí říct, že Erik bude maturovat, ale kousla se do jazyku. ,,Chybí ti Erik?"
,,Je mrtvý," řekla rázně. ,,Už chci jet zpátky."
,,Vždyť jsi ještě ani nedopila kávu."
,,Chci jet zpátky!"
Darina si vzdychla. ,,Dobře, mami. Zavolám tátu."

Erik se zarazil, když viděl, jak jeho otec před domem nakládá matku do auta. Počkal, až odjedou, potom kvapně pospíchal do domu. V obývacím pokoji našel Darinu, jak sklízí z konferenčního stolku šálky od kávy.
,,Ona tady byla?"
Darina vzhlédla a kývla. ,,Ano."
,,Proč jste mi neřekli, že přijde?"
,,Protože jsme nechtěli, aby tě viděla."
,,Super," procedil mezi zuby a vztekle mrsknul batohem na zem.
,,Eriku, nezlob se," řekla mírně. ,,Vždyť víš, jak na tom je."
,,Jo, vím," prsknul naštvaně. ,,A kvůli komu?"
,,Přestaň," převrátila oči. ,,Jdi se uklidnit do svého pokoje."
,,Ty mi budeš rozkazovat?"
,,To nebyl rozkaz. To byla žádost."
Otočil se na patě a odešel z domu. Nezapomněl za sebou vydatně třísknout dveřmi.