Věčnost (14)

,,Eriku?"
,,Ahoj," ozval se do telefonu smutně. ,,Neruším tě?"
Marina vzala do volné ruky varnou konvici a zalila si čaj. Celou kuchyni provoněly višně. ,,Ne. Potřebuješ něco?"
,,Jen jsem se chtěl zeptat, jestli bychom se mohli sejít?"
Překvapilo ji to. ,,Sejít? Teď?"
,,Já vím, že jsme to neměli v plánu...Já jen..." Odmlčel se a vzdychnu si.
,,Eriku, stalo se něco?" Tón jeho hlasu se jí vůbec nelíbil.
,,Hmm," zamručel souhlasně. ,,Ale nechci tě obtěžovat."
,,Neobtěžuješ mě," řekla rychle. ,,Kde jsi?"
,,Opravdu tě nechci otravovat. Jen jsem nevěděl, komu jinému zavolat."
,,Tak kde jsi?"
,,V podzámce."
,,A kde přesně?"
,,Pamatuješ, jak jsme byli minulý víkend spolu venku? Jak jsi mě prováděla po podzámce, abych se v ní neztratil?"
,,Jistě."
,,Tak jsem u té staré kašny. U toho...Co to vlastně je? Podloubí?"
,,Myslím, že vím," řekla. ,,Za půl hdoiny jsem tam, ano?"
,,Děkuju," vzdychnul s vděkem.

Seděl na kraji fontány, hlavu sklopenou, v ruce křečovitě svíral dohasínající cigaretu. Přistoupila k němu a pozdravila ho. Neodpověděl. Jen kývnul hlavou.
,,Tak co se stalo?" zeptala se starostlivě.
,,Moje máma je v blázinci," řekl a zvednul hlavu. ,,Už od chvíle, co jsem...umřel."
Pochopila téměř okamžitě. Pohladila ho po rameni a vyhoupla se vedle něj na kašnu. ,,Mrzí mě to."
,,Vždycky to byla perfektní žena. Skvělá matka. Byla vždycky tak silná, tak bojovná, stála si za svými názory. Myslel jsem si, že právě ona pochopí a nejsnáze se vyrovná s tím, co se mi stalo." Odmlčel se, odhodil nedopalek cigarety a sáhnul do kapsy saka pro další. ,,A bylo to přesně naopak. Když jsem se objevil v její kanceláři, dva dny po nehodě, zbledla a omdlela. Když se probrala, začala ječet, šílet, kopat kolem sebe. Bože, bylo to strašné. Nebylo jiného řešení, než ji umístit do ústavu."
,,Za to si ale přece nemůžeš dávat vinu, Eriku," řekla jemně. ,,Byl jsi určitě zoufalý, nevěděl jsi, co se děje, nevěděl jsi, za kým jít."
,,Hmm," pokýval hlavou. ,,To je pravda. Ale možná, že kdybych to víc promyslel, tak by se nic takového nestalo. Zničil jsem svoji vlastní rodinu."
,,Nezničil. Všechno bude zase v pořádku."
,,Nemyslím," řekl, vložil cigaretu do úst a připálil si ji. ,,Táta s Darinou už přede mnou dokonce tají, že za ní jezdí. Tají mi, že chodí k nám domů."
,,Proč?" nechápala.
,,Protože pro mámu je lepší, když si bude myslet, že jsem opravdu mrtvý. Prej se tak její stav zlepší. A pro mě to znamená jediné. Vyhýbat se jí až do smrti. Do té její samozřejmě," podotknul chladně. ,,Dneska byla u nás a oni mi to zatajili. Chápeš, jak mi je? Asi ne, co?"
Chápala. A přitom vlastně nechápala. ,,Tak trochu."
,,Asi jsem řekl moc informací."
,,Ne, to ne," řekla a vzala mu cigaretu z ruky. ,,Jen mi bude chvíli trvat, než si je utřídím v hlavě a porozumím jim." Přiložila cigaretu ke rtům, zastudila ji. Jako kdyby si po rtech přejela kostkou ledu. Jednou si krátce potáhla a vrátila mu ji.
,,Prostě se cítím strašně. Zavinil jsem, že se moje máma zbláznila, že táta přišel o ženu, Darina o matku."
Pohladila ho po vlasech. Bylo to poprvé, co se jich dotkla. Překvapilo ji, jak jemné jsou na dotek. ,,Stejně si myslím, Eriku, že vina není na tvé straně."
Střelil po ní pohledem svých pustých očí. ,,A na čí?"
Pokrčila rameny. ,,Tak jak jinak jsi měl jednat? Tak jako tak...Kdyby jsi přišel třeba za Darinou, stejně by se tvoje máma dozvěděla, že jsi pořád tady. Že existuješ. To by sis potom už vinu nedával, kdyby se pomátla až potom?"
,,Dával." Zakroutil hlavou. ,,Tohle nikam nevede. Omlouvám se, že tě zásobuji svými problémy."
,,Jsem ráda, že jsi mi je řekl." Počkala, až se na ni zase zadívá a usmála se. ,,Jsme přece kamarádi, ne?"
,,Kamarádi," zopakoval tiše. ,,Kamarádka by mi teď zkoušela nějak zvednout náladu."
V mžiku seskočila z fontány, postavila se před něj a začala na svém obličeji kouzlit směšné grimasy. Vyplazovala jazyk, mhouřila oči, špulila rty. Nejdřív na ni koukal bez jakékoli reakce, potom se zasmál.
,,Bože, ty jsi šílená."
Zatleskala. ,,To ráda slyším. A jsem moc ráda, že jsi se konečně usmál."
Odhodil nedokouřenou cigaretu za sebe a řekl: ,,Chtěl bych cítit tvoji vůni."
Ztuhnul jí úsměv na rtech. ,,Cože?"
,,Zoufale bych si přál cítit tvůj parfém. Nebo vůni tvých vlasů."
,,Proč?"
,,Protože jsi milá, hrozně hezká." Natáhnul ruku a uchopil do prstů jeden pramen havraních vlasů. ,,Máš nádherné vlasy. Musí vonět přímo božsky."
,,Voní po levandulích."
,,Už si bohužel nevzpomínám, jak voní levandule."
,,No přece krásně," řekla a usmála se.
,,To nepochybně." Naklonil se, chytil ji zezadu za krk a přitáhnul ji k sobě. Cítil, jak se celá zachvěla.
,,Eriku, co to děláš?" zeptala se tiše.
Jemně položil její hlavu na své rameno a tvář jí zabořil do vlasů. ,,Možná, že když budu moc chtít, tak vůni tvých vlasů ucítím."
Zasmála se. ,,Přiznej si, že ne." Zvedla hlavu, na tváři jí stále zůstával úsměv. ,,Už je mi zase zima."
Obrátil oči v sloup. ,,Kde jsi nechala bundu?"
,,Nechtělo se mi s ní tahat."
,,No, tak to budeš muset jít domů, abys nezmrzla."
Zakroutila vzdorně hlavou. ,,Ani mě nehne. Chci něco zkusit."
,,Co?"
Polkla a snažila se uklidnit splašený tlukot srdce. ,,Chci zkusit, jaké to je, líbat mrtvolu."
Rozesmál se. Marina milovala zvuk jeho smíchu. Zrovna v téhle chvíli po něm ale netoužila.
,,To myslíš vážně?" zeptal se pobaveně.
Místo odpovědi přitiskla své horké rty na jeho.