Kapky krve II, kapitola první

Dva mladíci seděli na kamenné lavičce pod starým dubem. Byl to široký rozložitý strom, stojící na tomhle místě už téměř sto let.
Na sever se rozkládalo obrovské tmavé jezero. Bylo tak hluboké, že se mu někdy říkalo Černé, protože nikdo nikdy neviděl až na dno, natož k němu doplaval. Voda byla vždy studená i v létě.
Na východě od starého dubu stál dům velký jako menší zámek. Byl postaven v klasicistním stylu. I když měl jen přízemí a první patro, působil díky štíhlým sloupům s drážkami elegantně a mnohem vyšší, než ve skutečnosti byl. Také však pevně a majestátně. Byl to krásný dům, s vhodně umístěnými okny. Vedlo k němu několik štěrkem sypaných cestiček, lemovaných hustými keříky růží.
Na jihu se nacházela zahrada plná květin. Navazoval na ní dlouhý skleník, vedoucí až k domu. Byla to typicky anglická zahrada a zároveň park na dlouhé procházky. Vysoké stromy, které na podzim zářily jako zlato; veliké kameny porostlé zeleným mechem. Vše stálo přesně na svých místech, jakoby to ani jinam patřit nemohlo. Park se na první pohled zdál jednoduchý, vskutku vypadal, že byl počinem samotné přírody, ale zásahy geniálních rukou z něj udělaly opravdové mistrovské dílo.
Na západě se do ztracena táhl tmavý les. Některé stromy tam dosáhly už více než sta křížků.
Lavička pod velkým dubem, která stála přesně uprostřed mezi domem a lesem byla natočená na západ. Dva chlapci, kteří na ni seděli, tiše pozorovali západ slunce.
„Řekni mi,“ promluvil náhle jeden z nich, ten menší. „Co myslíš, kdo vymyslel, že upíři se na slunci přemění v prach?“ zeptal se zamyšleně.
„Nějaký pitomec,“ odpověděl nepřítomně dlouhán. Neměl rád, když ho někdo rušil. Sledoval západ slunce a užíval si ten pohled. Raději býval sám, ale tentokrát se nemohl svého společníka zbavit ani se mu nepodařilo utéct, a tak tu teď seděli spolu.
„Nechceš už jít?“ ozval se opět po chvíli ten menší. Očividně se nudil, houpal nohama a rozhlížel se kolem, jak hledal cokoliv, čím by se zabavil. Nechápal, jak někdo může jen tak sedět a koukat na to pitomé slunce. Co je na něm tak úžasného? Že sem vůbec chodil. Je tu taková nuda. „Za chvíli bude snídaně. Přišli bychom tak akorát,“ zkusil to znovu.
Dlouhán otráveně zamlaskal. „No jo,“ zabručel a pomalu vstal. Naposled vrhl toužebný pohled na slunce, jakoby tu zůstal ještě nějakou chvíli. Pak se otočil a spolu se svým společníkem zamířili k velkému domu.
Dlouhán dělal mílové krok a ten menší se svýma krátkýma nohama za ním musel klusat. „Počkej, Dwyne,“ volal, ale dlouhán dělal, že ho neslyší a pádil dál.
Dyn, starší a vysoký, rozhodně nikomu nemínil dělat chůvu. Zvlášť Sorinovi, jeho novému spolubydlícímu na pokoji, který ho právě teď pronásledoval. Copak si od něj nemůžu ani chvilku oddychnout? Od té doby, co se nastěhoval, si bez něj Sorin nedokázal zavázat ani tkaničku.. Choval se jako otravná mladší sestra, kterou Dyn nikdy neměl a rozhodně o ní ani nestál.
Oba dva neprotáhli dveřmi do velkého domu. Chodby byly prázdné. Teď to tu vypadalo velmi opuštěně. Všichni totiž ještě spali, jen v kuchyni začínali chystat snídani pro první noční netopýrky.
Jídelna byla velkým sálem, do kterého někdo nacpal několik dlouhých stolů. Jak to udělal, je záhadou, neboť všechny dveře jsou příliš úzké.
Dwyn si sedl na lavici k jednomu a Sorin okamžitě proti němu, aby ho měl na očích. Bylo příliš brzy, snídaně ještě nebyly hotové, takže jim nezbývalo nic jiného, než sedět a čekat. V sále bylo ticho. Ani jeden z nich nepromluvil. Vyšší byl rozladěný, protože nemusel takhle spěchat a mohl se ještě chvíli kochat. Menší ho raději svým mluvením nechtěl dráždit.
Mlčení Sorina ničilo. Nedokázal to. Byl všetečný a zvědavý jako malá holka. Avšak skutečně roztomilý chlapec, zeleno-hnědé oči, světlé vlasy, neodolatelný úsměv hlupáčka, kterému odpustíte vše.
Na Dwyna ale neplatil. Pohrdal všemi, kteří spoléhali na svůj vzhled. Ušklíbl se nad spolužáky, když některého spatřil s blond pramínky ve tmavých vlasech, perfektně upravenými nehty nebo černě obtaženýma očima. Často nosili velmi úplé svetříky, takže vynikalo jejich vypracované tělo, na kterém si velmi zakládali. Na koho tím asi chtěli udělat dojem? Na Dwyna určitě ne. Samozřejmě, že takhle nevypadali všichni. Nicméně tato několika procentní menšina vynikala mezi ostatními.
Dwyn se nepřidával k těm rádoby tajným dýchánkům, o kterých se stejně dověděla celá škola pár týdnů dopředu a učitelé je tolerovali. Nepotřeboval se opíjet, aby se pak začal tulit k nějakému klukovi, jako někteří spolužáci.
Když nastoupil na školu (bude tomu už téměř dvacet let) a byl ještě malý, začal se k němu první měsíc lísat starší student. Dwyn mu dal jasně najevo, kousnutím svými ostrými zoubky do jeho ruky, že o tenhle druh náklonnosti nestojí. Po několika dalších rázných odmítnutí měl klid. I když narážky si nikdy neodpustili.
Když přidělili do jeho pokoje Sorina, který ho navíc všude pronásledoval, pokud mu to rozvrh dovolil, poznámky začaly nanovo.
„Mám hlad,“ postěžoval si Sorin jako malé dítě a neslušně ulehl na stůl. Koutkem oka si prohlížel výzdobu jídelny. Těžké bronzové talíře, ze kterých nikdy nikdo nejedl, byly zanesené bílým prachem. Visely spolu se stříbrnými naběračkami na stěnách, spolu s dalších nádobím a broušeným sklem ležícím na poličkách. Tento velký dům byl postaven skoro před tři sta lety, přímo za účelem zřídit zde školu. To byla příliš krátká doba, aby mohla vzniknout řádná historie. Přesto už teď si získala slušnou pověst. Byla jednou z nejlepších možností pro nadané mladíky. Dívky sem nepatřily.
Poslední paprsky slunce pronikaly velkým oknem do jídelny. Byly slabší a slabší, stíny naopak delší. Tma se nezadržitelně plížila kupředu. Pohlcovala všechno: Dlouhé stoly, Dwyna i Sorina, věci na stěnách, prostě vše. Nakonec v jídelně nezůstal ani ždibec denního světla. Vládu převzala noc
Teprve teď se škola začala probouzet. Studenti neměli rádi slunce, i když by jim nijak neublížilo. Jen trochu dráždilo jejich náchylné oči. Rozhodně se neměnili v prach, jak se říká.
V jednom koutě jídelny někdo zažehl svíčku a ta se rozhořela. Vypadala jako maják kdesi hodně, hodně daleko. Najednou se svíčka dala do pohybu a blížila se k chlapcům.
„Pan Dwyn a pan Sorin,“ řekl ani ne překvapeně majitel ruky držící svíčku. „Noční netopýrci jako vždy,“ usmál se.
„Já mám takový hlad,“ zakňučel Sorin. Dwyna napadlo, že jeho mladý spolubydlící přemýšlí spíš žaludkem, než mozkem.
„Nebojte, za chvilku to bude,“ uklidňoval ho hlas. Patřil staršímu muži, mohlo mu být asi okolo padesáti. Byl vysoký, kdysi měl i štíhlou postavu, ale teď mu začínalo růst pivné bříško. V hustých černých vlasech se objevovaly první šediny. Začal rozsvěcovat svíčky ve stříbrných svícnech, i když to nebylo třeba. Obyvatelé školy viděly i bez nich. Dělalo se to každý večer, stala se z toho tradice a ohýnky vesele plápolající okolo vykouzlily hřejivý pocit domova. Snídaně potom lépe chutnala.
Zatímco Dwyn a Sorin pozorovali školníka Toma, jak obchází se svícnem celou jídelnu, připlížil se k nim malý mužík. Vystoupil ze stínu a položil na stůl před chlapce láhev plnou rudé tekutiny. V mžiku se objevil ještě se dvěma poháry, co vypadaly, že se do nich v létě dává zmrzlina. Pak se uklonil, téměř až do pravého úhlu. „Dobrou chuť přeji,“ řekl a zmizel. Pan Scarecrow byl místním číšníkem a vlastně i kuchařem v jedné osobě. Pracoval tu už od založení školy a doopravdy tak i vypadal. Byl to velmi starý muž.
Sorin nečekal ani vteřinu a nalil si. Žíznivě hltal. Oči se mu přitom rozzářily štěstím. Během chvilky svůj pohár vypil.
„Neudav se,“ napomenul ho Dwyn. I on si hustou tekutinu, s ostře červenou barvou nalil do svého pohárku. „Na zdraví,“ řekl a krev v poháru-svou snídani-vypil.