Věčnost (21)

,,Tak co?" zeptal se Erik, když se profesorka začala věnovat opravám testu. ,,Jak jsi to zvládla?"
Marina si povzdechla. ,,Zase jsem prohodila spalničky a neštovice. Jestli si u maturity vytáhnu zdraví, tak jsem namydlená."
Usmál se na ni a pohladil ji po vlasech. Byla unavená, pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy a snažila se nebýt protivná.
,,Jestli mi řekne, že mám horší známku než dvojku, tak se odprásknu," zamumlala.
,,Proč?"
,,Zkazilo by mi to vysvědčení."
,,Co by jsi dostala?"
,,Trojku."
Erik mávnul rukou. ,,No bože, to by se stala tragédie."
,,Když já chci vyznamenání," zakňourala.
Věděl, že je Marina ctižádostivá, a tak raději mlčel. Promluvil, až když si vydatně zívla.
,,Ty by jsi spinkala, že?"
Kývla. ,,Ani nevíš jak. Jsem úplně mrtvá."
,,Nejsi," zakroutil hlavou.
Marina se na něj omluvně podívala. ,,Promiň, nechtěla jsem to říct. Vlezlo mi to na jazyk úplně samo."
Trhnul ramenem. ,,Nic se nestalo."

Marina dostala z testu čtyřku. V první chvíli ji chtěl Erik utěšit, ale když si všimnul, jak se tváří, raději si to rozmyslel. Věděl, že by dostal vynadáno, kdyby ji začal konejšit.
Zbytek dne už toho Marina moc nenamluvila. Jednak byla opravdu strašně unavená, jednak se snažila vypořádat se s tím, že to bude vůbec poprvé, co bude mít na vysvědčení jinou známku než jedničku a dvojku.
Po škole vlepila Erikovi pusu na tvář a vydala se k domovu. Každý krok jí připadal namáhavý, už se viděla, jak leží v posteli a usíná. Zrak upínala na chodník, chvilkami zavřela víčka.
Není divu, že vstoupila do křižovatky, když svítila červená.

Erik chtěl Marinu původně doprovodit domů, ale když trvala na tom, že chce jít sama, nebránil jí. Sotva se s ní před školou rozloučil a ona mu zmizela z dohledu, zmocnil se ho podivný pocit. Jako kdyby ho něco bodalo tam, kde měl ještě před rokem srdce. Posadil se na první volnou lavičku, na kterou narazil a zapálil si, aby se trochu uklidnil.
Jen co přiložil cigaretu k ústům, oslepila mu zrak oslnivá záře, která se ve vteřině přeměnila v rozmzaný obraz toho, jak Marina vstupuje do vozovky a střetává se s bílým kabrioletem.

Skřípění brzd, to Marinu probralo. Otočila hlavu na stranu a s hrůzou si uvědomila, že se na ni řítí auto. Pevně semkla víčka a čekala na náraz.
Ten ucítila běhěm vteřiny. Ale vůbec nebyl takový, jaký očekávala. Pocítila ostrou bolest na dlaních a kousek za sebou zaslechla tupý náraz, řinčení skla a kvílení pneumatik.
Zmateně otevřela oči a otočila se. Kabriolet, který se na ni řítil, postával asi deset metrů od ní. Měl vysypané přední sklo a zprohýbanou kapotu. Mladá řidička stále seděla za volantem, který svírala tak křečovitě, až jí z toho zbělely klouby. Ve tváři se jí zračilo zděšení, po tváři se jí kutálela slza.
Marina otočila hlavu na druhou stranu, aby se podívala, kdo ji odstrčil stranou dřív, než ji auto srazilo. Kolem nehybného těla postával hlouček lidí, takže Marina neviděla, o koho se jedná. Najednou se bezvládné tělo pohnulo a posadilo se. Lidé kolem něj vyděšeně vykřikli.
,,Kristepane," špitla Marina.
Erik se rychle vyškrábal na nohy a běžel k ní. ,,Marino." Poklekl vedle ní, hlavu jí vzal do dlaní. ,,Bože, jsi v pořádku? Jsi celá? Nestalo se ti nic?"
Nebyla schopná promluvit, jen pohybovala rty. Byla tak zmatená, tak šokovaná, všechno se přihodila tak rychle. Erik si ji přítáhnul do náruče a začal ji kolébat.
,,Pšš, všechno je v pořádku," šeptal jí do ucha. ,,Nikomu se nic nestalo."
Položila mu dlaně na prsa a odtáhla se. Zasyčela bolestí. Na bílé košili Erikovi zůstaly dva krvavé otisky.
,,Ukaž mi to." Erik chytil Marinu za zápěstí a prohlédnul si sedrané dlaně. ,,Bude to chtít jenom vyčistit. Jinak jsi v pořádku?"
,,Tebe to auto srazilo," zašeptala. ,,Eriku, ty jsi mě strhnul stranou a sám ses nechal převálcovat. Proboha."
,,O tom si promluvíme později," řekl rychle.
,,Jsi v pořádku?"
,,Ano."
,,Chlapče," ozvalo se mu za zády. Otočil se a všiml si řidičky kabrioletu. Byla skoro stejně bledá jako on.
,,Jsi v pořádku?" zeptala se ho.
,,Ano," kývnul hlavou. ,,Moc se omluvám, že jsem vám rozbil auto."
,,Já jsem tě ale srazila v plné rychlosti," hlesla.
Polknul a přemýšlel, co říct. ,,Živím se jako kaskadér."
Vstal, vzal Marinu do náručí a využil zmatku, který na silnici nastal k rychlému útěku.

Když už byl dost daleko od místa nehody, přestal utíkat. Pohledem sklouznul na Marinin obličej. Byl bílý jako křída, oči měla zavřené. Třásla se.
,,Miláčku," špitnul. ,,Nesu tě ke mně domů, ano?"
,,Hmm."
,,Ošetřím ti tam ty ruce. A uklidníš se."
,,Hmm."
Sklonil hlavu, políbil ji na čelo a spěchal domů.