Stejná, ale jiná...(25)

Jen co jsme si sedli se vedle nás ozval příjemný hlas:
„Budete si přát?“ Zvědavě jsem se podívala, protože mi přišel povědomý. Aby taky ne, když to byl ten záhadný kluk, co mě dovedl až ke knihovně. Překvapeně jsem na něj zůstala koukat.
„Tak třeba kafe?“ podíval se na mě Dan.
„Pro mě když tak čaj,“ odpověděla jsem automaticky, ale pořád jsem se dívala na tu fatu morgánu.
„Chceš JEN čaj?“ začal se smát Daniel a mě tím probral. Zmateně jsem se na něj podívala a zčervenala.
„Takže čaj a kávu?“ usmál se původce toho všeho jako andílek.
„Hmm,“ zabručela jsem a zamáčkla se víc do sedačky. Jen co ten kluk odešel, začal do mě Daniel šťouchat.
„No tak, kdo to byl?“ ptal se už asi po desáté a já na něj zase vyplázla jazyk.
„Ty si taky číslo, jen tě pustěj ven, už tu máš nějakýho chlapa,“ zavrtěl hlavou a snažil se to ze mě alespoň vymáčknout pohledem.
„Dobře, dobře, nevim jak se jmenuje,“ nevydržela jsem to. Dan mi asi opravdu nevěřil, protože když nám přinesl objednané nápoje, tak se ho samozřejmě musel zeptat.
„Ty, tady vedeme takovou diskusi,“ odmlčel se.
„Chcete nějak poradit?“ pomohl mu dotyčný. Daniel se jen spokojeně usmál a já si přála být daleko, předaleko od těch dvou.
„Jak se jmenuješ?“ vypálil.
„Já, no…o tom jste tu diskutovali?“ střelil po mě pohledem. Kdyby to šlo, tak bych se do tý sedačky vpila.
„Vlastně, já se to snažím zjistit místo ní, to víš, ženský,“ zasmál se a on se k němu přidal. Měla jsem sto chutí mu jednu švihnout. Jenže to bych si připadala ještě blběji, tak jsem jen po něm hodila ostrým pohledem. Samozřejmě, že to oba zaznamenali a začali se smát víc nahlas.
„Že vás tohleto baví,“ odsekla jsem a oči zabodla někam do stropu.
„Tak já už nebudu rušit,“ zamrkal ten neznámý a odešel.
„Ty si fakt jak prdlej,“ vybuchla jsem hned, jak byl z doslechu.
„Tak promiň, ale měla ses vidět,“ ještě se pochechtával Dan.
„Opravdu, jak malej! A ještě si takhle vymýšlet, ty si na palici, kamaráde,“ blýskla jsem očima.
„Hej, Ket, kroť se, přece jen to tu nechci rozmlátit na třísky a myslim, že bys to fakt zvládla na jedničku,“ trochu vystrašeně se na mě podíval. Spokojeně jsem se usmála a natáhla se pro čaj.
„Jen by jsi na něj pak mohla počkat a zeptat se ho, jak se to vlastně jmenuje, když nám to neřekl,“ řekl andílkovsky a já měla co dělat, abych nevyprskla čaj, co jsem právě pila. Rychle jsem se ho snažila spolknout a díky mé zbrklosti jsem se zakuckala.
„Je ti dobře?“ zeptal se po chvíli, co mě to přešlo. Koukla jsem na něj uslzeně a mile se usmála.
„Jak by mi nemohlo být dobře, když si mi hned přispěchal na pomoc a pomohl mi,“ přisladila jsem.
„Jéé, promiň, to mě ani nějak nenapadlo, ale ten tvůj objev se sem starostlivě koukal,“ zamrkal na mě.
„Já ti dám objev, ty nádhero,“ vyplázla jsem na něj jazyk. Už, už se nadechoval k odpovědi, když mu zazvonil mobil. Nerozhodně se na mě podíval, jestli mi to má říct, nebo to raději vzít. Já jsem se na něj zazubila s vědomím, že jsem tuhle přestřelku vyhrála a zase jsem se uvelebila v křesílku. Dan tedy neváhal a rychle to zvednul. Podle tónu hlasu jsem si tipla, že mluví s nějakou svou přítelkyní.
„Ano zlato, za chvilku tam jsem, jo jo, neboj, vim kde to je, dyť sme tam byli už hodněkrát, tak za pět minut, ahoj,“ zacvrlikal do telefonu a uvědomil si, kde je.
„No, budu muset jít,“ začal omluvně.
„To je v pohodě,“ mávla jsem rukou, „když holka zavolá, tak kluk má přiběhnout, jinak by to nebylo to pravý,“ zamrkala jsem a zasmála se, když začal rudnout.
„Tak se měj zlatíčko moje,“ zatrylkovala jsem a poslala mu vzdušnou pusu.
„Ty taky, ty obludo moje,“ mávl mi a už byl ten tam.

„No prima, co já teď?“ řekla jsem si polohlasně. ´Tak zaplatim,´ řekla jsem si, že to bude to nejrozumnější ´a pak se někde přemístím do školy.´ Vymyslela jsem to opravdu skvěle, ale jak jsem si šáhla do kapsy, zjistila jsem si, že jsem si jaksi nevzala peníze. ´No jasně, měl přece platit Dan,´ uvědomila jsem si. ´Jenže co teď?´ bezradně jsem se rozhlédla kolem.