Havraní láska - I. a II. kapitola

Anotace: ...

KAPITOLA I.

Zachvátila ji panika, a tak se snažila utíkat. Hluboce. Ale nohy jí neposlouchaly. Myslela si, že je to znovu ten známý pocit něžností po láhvi čtyřicetiprocentních vitamínů. Znáte to. Chcete jít, ale nohy Vás neposlouchají, a tak se tomu jen zdáli zasmušile smějete. Tentokrát ale opilá nebyla. Ani jinak zdrogovaná, byla naprosto při sobě. V její mysli svítila jakási holá žárovka, jakési světýlko s mohutným stínem, jenž se neustále zvětšoval. Strach. Ležela vystrašená pod vysokým stromem, polonahá v plášti z noci. Její kaštanově hnědé oči div nevyletěli z důlků. Cítila to. Ten tlak ze skrytu duše jejího druhého já. Hladila jizvy, které jí na kůži způsobila Barbora, to jak se dere ven. Skoro usínala v její náruči, ale v tom ho znovu uviděla. Ony chladné oči ji sledovaly celou cestu. Klopýtavými pohyby se pokoušela zvednout a utéct. Nešlo to. Opět. Byla omámena jeho krásou. Krásou černého muže s havraní duší. Byla kousek od brány, kterou by se dostala ven, když její obličej přikryly jeho křišťálové ruce. Pohladil ji po vlasech a zároveň si ji silou přivlastnil sobě. Na krku ucítila šimrání chladného nože, teplý pach krve, na stehnech zas lechtivý pocit euforie. Ona chtěla utéct, ale Barbora ji táhla k němu. On toho využil, připoutal si je obě k hrudi a zatáhl je do pekel.

KAPITOLA II.

Nasekaná na kousky zvedla své šaty a prohlídla si okovy, jenž jí svazovaly nohy. Všude kol byl oheň a jeho úsměv. Úsměv pln zvrhlosti a opilosti sebe samotným. V jeho očích se leskla jiskra čehosi, co ona nemohla rozpoznat. Byla to snad něha, snad zmatení,.. ale téže jakási brána, kterou si všechny držel daleko od těla.
„Vítám tě v mém světě, má Jitřenko úsvitu,“ řekl a hladil jí po vlasech.
Nevěděla, co odpovědět, nevěděla co od něho čekat, koukala vystrašeně.
„Mě se nemusíš bát,“ pronesl s tím svým úsměvem.
„Proč jsem připoutána?“
„Ach odpusť mi má princezno, ale muselo to být.“
„Ale proč?“
Místo odpovědi si jí mlčky prohlížel. Hladil ji a tiskl se k ní.
„Nechápu,“ řekla s výrazem plaché laně.
Ano, Ona byla plachá laň a On byl divoký vlk, který na ní leží. Však místo aby jí zaryl čelist do tepny, lízal jí krk. Její pocity se nedají popsat.
„Kdo jsi?“
„Jsem vrána a ty máš má křídla, princezno..“
Oněmělá úžasem a vzrušením na něho upřeně hleděla, byl tak hodný a tajuplný zároveň.
„Nikdy tě neopustím,“ špitl s jiskrou v očích.
Objal ji s největší něžností. Jeho doteky byly jako hlazení pírkem černé vrány. Milovala je.

*****
„Vstávej!“ křičela na ní Barbora.
„Je ještě brzo..“ nedala se.
„No tak přeci vstávej! Musíš do školy! Musíš jít!“ Barbora se nenechala odbýt, byla to skulinka v Její duši, jakási černá díra, která pohlcovala všechno negativní kolem. Dále se utišit jen alkoholem.
„Zmiz!“ sykla.

Probudila se ve své posteli celá malátná. V žaludku cítila černé motýly, jak tančí a volají „Má Princezno..“
Po obratlích jí přejel mráz.
„Co tu dělám?“ ptala se sama sebe.
„No jo, vždyť je už ráno,“ zabručela.
„Byl to snad včera jenom sen? Ano, určitě ano,“ ujišťovala se.

Bylo sychravé a uzívané ráno. Koukla se na hodiny a zjistila, že je pozdě.
„Sakra!“ zlobila se na sebe.
„Nemůžu to všechno stihnout.“
Po ránu měla hodně povinností. Její otčím nad ní držel přísnou a tvrdou ruku. Musela mít vždy přesně ustláno, oblečení muselo být vyrovnané do komínků podle barev, pokoj musel být samozřejmě vždy perfektně uklizený a čistý. Za jedno zrnko nečistoty by následoval výprask.

„Ještě rozhrnu závěsy a..“ zarazila se a srdce přestalo na chvíli tlouct. Sebrala ze země černé pírko a pohled upřela k oknu. Stál tam On. Modré oči jejího havraního muže ji hladily na spánku.
„Dobré jitro, má Princezno,“ zašeptal
„Krásné jitro s tebou, můj neznámý.“
Kolena se jí podlamovala pod tíhou jeho pohledů. Byl tak nádherný. Modré oči krásně kontrastovali s dlouhými černými vlasy, které se mu vlnily po šíji. Měl nádherné křišťálové ruce, které měla tak ráda. Byl to vysoký krásný muž se záhadným výrazem ve tváři. Konečně ho viděla jasněji než onehdé noci.
(…)
Rozrazily se dveře a do pokoje prudce vtrhl otčím:
„Co tu civíš do toho okna ty nezbednice?!“
Její oči se najednou stáhly do dvou úzkých pramínků strachu a hlas se ztratil někde daleko v jejím nitru.
„Cožpak nemáš nic na práci?! Nemáš-li jít do školy?! Tak mluv a nečum blbě ty nezbednice!“
„Ano,“ hlas se jí třásl jako tykadélko kobylky.
„Tak padej už!“ okřikl ji.
Tančícími kroky vyběhla z pokoje, sbalila svačinu a vyběhla z domu, kde se rozprostřel bouřlivý vítr. Popadali sklenice a převrhla se váza s gerberami.
„Za to můžeš ty, ty nevděčnice! Chodíš pozdě a je tu průvan! Příšerný průvan! Ale počkej až přídeš domů! Já ti ukážu! Zmydlím tě, že si tejden na zadek nesedneš!“ rozčílil se otčím.
„Ty…ty..“ najedno mu došla řeč. Vzteklá slina se mu zasekla v krku a dávila ho. Poklekl na kolena.
A před něho se postavil vysoký muž v černém kabátě, s kloboukem z pod kterého mu vyčnívala krásná, hnědá a vlnitá hříva. Mávl rukou a místností se rozletěli černé vrány, vzteklé černé vrány s červenýma očima.