Věčnost (23)

,,Ahoj," zašeptal svým hlubokým hlasem, když si všimnul, že už nespí. ,,Jak je ti?"
,,Mě je dobře," odpověděla Marina ochraptěle. ,,Asi bych už měla vypadnout, co?"
Erik zakroutil hlavou, posadil se na kraj postele a líbnul ji na líčko. ,,Klidně tady ještě můžeš být."
,,Měla bych jít domů," špitla a posadila se. ,,Máma bude mít starosti, kde jsem. A pokud se doslechla, že se na křižovatce stala nehoda, bude šílet."
,,Tak jí zavolej. Řekni, že jsi u mě a že tady taky už navždy zůstaneš."
,,Navždy?" zopakovala po něm. ,,Já tady nebudu navždy. To jen ty."
Zamračil se na ni. ,,Tak jsem to nemyslel." Vstal a zamířil ke skříni.
,,Já vím. Ale nesmíme na to zapomínat."
,,Já na to nezapomínám, věř, že ne." Sundal si košili a místo do koše na prádlo ji hodil do koše na odpadky. ,,Amen," zašeptal.
Marina k němu přištoupila a pohladila ho po dokonale hladké tváři. ,,Půjdu."
,,Chceš doprovodit?"
,,Ne. Zvládnu to." Všimla si, že se mu její odpověď moc nelíbila, mírně totiž ohrnul horní ret. ,,No tak fajn, můžeš mě doprovodit."

,,Co se ti stalo?" vyjekla máma, jakmile spatřila Marininy obvázané ruce. Vyskočila z křesla, pletení nechala pletením, a pospíchala k ní.
,,Upadla jsem."
,,Upadla?" Zakroutila hlavou. ,,Proboha kde jsi upadla? Jak jsi upadla?"
,,Mami, není to nic vážného," řekla. ,,Jen mám sedřené dlaně a Erik říkal, že bude lepší, když to zavážeme, aby se mi tam nedostala nějaká infekce."
,,To Erik ti je obvázal?"
,,Jo," kývla.
Oddechla si. ,,Uf. A já už jsem se bála, že jsi byla v nemocnici."
,,Té se vyhýbám obloukem, to přece víš."
,,A sedřela sis je hodně?" Máma uchopila Marinu za zápěstí a začal studovat obvaz, jako kdyby přes něj mohla ránu spatřit.
,,Ano."
,,A jak se to teda stalo?" nedala se odbýt.
,,Upadla jsem před školou. Zakopla jsem o uvolněnou kachličku."
,,Ty jsi takové nemehlo," zakroutila pobaveně hlavou. ,,Bolí to?"
,,Ano."
,,Zítra nepůjdeš do školy."
,,Cože?"
,,Zůstaneš doma, když tě to bolí. Svět se nezboří, když tam jednou nebudeš."
V první chvíli chtěla začít protestovt, ale pak ji napadlo, jak by se dal den volna skvěle využít. ,,Fajn, mami. Díky."
,,Nemáš přeci zač," usmála se na ni. ,,Jdi si lehnout, vypadáš unaveně."

Jen co Marina vstoupila do pokoje, hnala se k telefonu. Už po paměti vytočila Erikovo číslo mobilu.
,,Nemůžeš beze mě být, že?" ozvalo se z druhé strany linky vesele.
Usmála se. ,,Chvíle soukromí nám oběma prospěje."
,,Tak proč teda voláš?"
,,Abych ti oznámila, že nejdu zítra do školy."
Ozvalo se nelibé zabručení. ,,Já tam pojdu. Nebudu si mít s kým povídat. Maximálně tak s Danielou, pokud už ji přešel ten vztek."
,,Konverzaci s Danielou ti zakazuju," řekla rychle. ,,A protože je bohužel pravda, že s nikým jiným tam moc nevycházíš, napadlo mě, že by mohl jít zítra za školu a být se mnou."
,,Rodiče budeš mít v práci?"
,,Jistě. Jinak bych tě přece nezvala."
,,No já nevím, zítra máme chemii a mě to tak strašně baví. Všechny ty oxidy a kyseliny..."
,,Přestaň," skočila mu se smíchem do řeči. ,,Budeš tu v osm?"
,,Nejsem si jistý, jestli se nechám zlákat ke špatnostem. Jít za školu je přece strašné!"
Zase se zasmála. ,,Ptám se tě naposledy. Budeš tady v osm?"
,,Jako na koni."