Kapky krve II, kapitola třetí

3. kapitola
„Pojede se k moři, pojede se k moři,“ zpíval si Sorin. Takhle se radoval už od chvíle, kdy večer dostal vysvědčení. Ať se Dwyn snažil jak chtěl, nedokázal si udržet svůj pověstný ledový výraz. Musel se usmívat, samozřejmě se snažil, aby to nikdo nepoznal.
„Ty vůbec nemáš radost,“ obvinil ho Sorin zklamaně. Jeho bylo lehké oklamat.
„Ale mám,“ přesvědčoval ho Dwyn, „opravdu.“
„Ne, poznám to. Ty se vůbec netěšíš. Vždyť nás čeká týden prázdnin,“ když to říkal, jeho zeleno-hnědé oči zářily štěstíčkem.
„Týden,“ vydechl posměšně Dwyn. „To je příliš krátká doba. To je jako…jako,“ nemohl najít ten správný výraz.
„Pšouk do varhan?“ zkusil mu napovědět Sorin.
Dwynovo obočí na okamžik zmizelo v nebeských výšinách, spodní čelist mu poklesla. Určitě vypadal jako idiot. Ovšem jen na chvilku. Rychle se vzpamatoval: „Ano, něco…ehm…takového.“ Jak na to proboha přišel? Taková blbost.
Sorin si balil kufr, házel do něj vše, co si chtěl odvést domů. Ani ho nenapadlo, že ho bude muset táhnout přes dva kilometry až na hranici školního pozemku, kde byla brána. Tam si rodiče vyzvedávali své syny.
Hromada oblečení byla stále vyšší a vyšší. Dwyn seděl na své posteli se zkříženýma nohama a se zájmem spolubydlícího pozoroval. On sám se nikdy takhle nebalil. Stačil by mu určitě i menší kufr, protože neměl tolik věcí. Několik školních uniforem, pár bot do každého počasí, kabát na zimu, šortky do tělocviku a pak samozřejmě učebnice. Jediným důkazem jeho dlouhodobého pobytu zde byla proležená postel.
„Pojede se k moři, pojede se k moři,“ rozezpíval se zase Sorin. Poskakoval přitom jako pominutý. „Nechceš si to ještě rozmyslet? Tvým rodičům se určitě stýská,“ navrhl.
„Už jsem nahlásil, že zůstávám. A nemám se jak dostat domů. Bode mi tu dobře,“ uklidňoval ho Dwyn. I když si nebyl stoprocentně jist poslední větou. Měl tu s ním zůstat i Lechien a to mu žádnou radost nedělalo.
„Třeba bys mohl jet s námi k moři,“ nadchl se Sorin. Oči se mu rozzářily jako majáky v noci. „Našim by to určitě nevadilo. Oblíbili by si tě, uvidíš.“
„Ne, děkuji,“ odmítl s úsměvem, „jen bych otravoval.“
Sorin si otráveně povzdychl. To prostě nemá cenu. „Když nechceš, nebudu tě přemlouvat, velký bratře,“ pronesl vážně. Pak se vrhl na svůj kufr. Bylo nad slunce jasné, že ho nezavře, ale jemu to bylo jedno. Sedl si na něj a snažil se zacvaknout přezky. Nešlo to. „Sakra,“ nadával, „přijdu pozdě,“ panikařil.
Velkému bratrovi se ho však zželelo, a tak společně kufr zavřeli. Pro jistotu ho ještě převázali provazem. Pokud by se otevřel, aby se všechen jeho obsah nevysypal ven.
Dwyn odtáhl kufr i ven, byl totiž skutečně těžký, a nakonec slíbil, že mu pomůže až k bráně. Všichni studenti už stáli připraveni. Někteří si na poslední chvíli dávali věci do batohů. Byl tu jeden chudák, který se šestkrát vrátil do svého pokoje, protože něco zapomněl.
Objevil se ředitel. Na tvářil se hloupě a měl nejistý krok. Nepochybně i on oslavoval konec prvního pololetí s celým učitelským sborem. „Tak jdeme,“ zavelel nahlas.
Všichni se vydali za ním, mířilo se k bráně. Už tam čekaly zástupy rodičů.
Dwyn se v tomhle obrovském davu ocitl poprvé. Vždy zůstával v pokoji a poslouchal ticho, které vždy najednou po škole zavládlo.
Tentokrát však stál tady a v ruce držel ucho kufru. Jaký smysl má tohle harcování? Copak si rodiče nemůžou pro své ratolesti přijít sami a odnosit jim zavazadla? Ale skrz bránu mohli jen studenti a učitelé. To byla tradice. Nikdy jiný vstoupit do školy nesměl.
Šli asi půl hodiny. Utvořili dlouhého hada. V jeho čele byl ředitel. Velký zdobený klíč vložil do zámku, ten cvakl a těžká křídla brány se mohla otevřít. Ve vzduchu visela nedočkavost.
Dwyn zahlédl nějaké dospělé. Byl vyšší než ostatní a měl dobrý rozhled. Většina natahovala krky a vyhlížela své syny.
„Užij si prázdniny,“ popřál Sorinovi a předal mu kufr. Ani ho nevnímal, těšil se jako malé dítě. Dav je oba tlačil skrz bránu. Dwyn se musel hodně snažit, ale nakonec stál na okraji cesty vedle ředitele a čekal s ním, než všichni odejdou. Sorin se mu ztratil.
Trvalo dlouho, než byli studenti i rodiče pryč.
„Takže přece jen zůstáváš?“ podivil se ředitel. „Už jsem se vážně lekl, že nás opustíš.“ Dwyn souhlasně zabručel.
Když zamykali bránu, mělo slunce už vycházet. Společně se vrátili zpátky do domů.
Dwyn byl unavený. Zíval a kručelo mu v žaludku. Cestou do pokoje se stavil v jídelně, kde si vyprosil aspoň půl poháru k večeři. Rychle ho vypil a konečně zamířil do své postele.
Na jedné z chodeb potkal Lechien. Stál opřený zády o zeď a kouřil. Když uslyšel kroky, cigaretu schoval. Kdyby ho přistihl učitel, měl by velký problém.
„Ale, ale, prcku, copak se touláš po ránu?“ vyzvídal a potáhl z cigarety.
„Školní řád zakazuje kouření,“ odvětil suše Dwyn. Neměl náladu se s ním vybavovat. Na to byl příliš ospalý. Teď si přál jen lehnout a spát, dokud slunce opět nezajde.
„Divil by ses, kolik dalších ještě příjemnějších věcí zakazuje,“ ušklíbl se Lechien. Přesto cigaretu upustil a patou uhasil.
Dwyn šel dál, vůbec se o něj nestaral. „Sladké sny,“ zaslechl za sebou, ale nezastavil se ani neotočil, natož pak popřál něco podobného. Zapadl do svého pokoje a raději zamknul. Znal Lechienovi vtípky.
Ani se nepřevlékl do pyžama. Sotva si zul boty. Sesul se na postel a do minuty tvrdě zařezával.

Dwyn miloval, když se škola o prázdninách vyprázdnila. Byl tu královský klid a to ticho!
Seděl v jídelně. Kromě pěti ospalců z jedenácti studentů, co tu zůstali, byl sám. Většina učitelů odjela brzy po západu slunce. I oni přece měli právo si odpočinout. Navíc vychovávat tuhle divokou zvěř nazývanou mladíci, je nelehký úkol. Silné a pevné nervy jsou nutností. Musí se o ně řádně pečovat.
Dwyn měl před sebou knížku a po pravé ruce pohár. Často u snídaně četl. Co na tom, že to není zdravé? Přečetl tak už stovky knih. Nikdy nevnímal co se kolem něj děje, tentokrát byl zažraný do příběhu o chlapci, který našel hvězdu. Mohla mu splnit jakékoliv přání, ale on byl spokojený, i když chudý, a nic nepotřeboval. Ale ostatní zlí lidé po hvězdě velmi toužili.
Kdyby kolem Dwyna proběhlo stádo zdivočelých slonů, se vší pravděpodobností by to nezaregistroval. Neměl rád, když ho kdokoliv rušil. Což Sorin dělal rád.
Hltal každé slovo své knihy a najednou zahlédl koutkem oka pohyb okolo sebe. Dotyčná osoba si sedla ke stolu přímo naproti němu. Nic neříkal a mlčel. Dwyn se tím nedal rušit, chtěl si číst dál. Ale zvědavost ho přemohla, takže zvedl hlavu. „Co tu chceš?“ obořil se na návštěvníka.
„Nic,“ odvětil nevině Lechien a tvářil se dotčeně. „Ty jsi večer dycky tak milý.“
„To jen k tobě,“ odsekl ironicky Dwyn a věnoval mu zářivý úsměv.
„Co jsem ti kdy udělal, že se ke mně chováš takhle?“ zeptal se nechápavě.
„Proč asi,“ odvětil Dwyn a předstíral, že usilovně přemýšlí. „Možná proto, že mě pořád otravuješ a ničíš život?“ odtušil.
„Přeháníš, prcku,“ zašklebil se Lechien.
„Neříkej mi tak. Už dávno nejsem malá,“ zavrčel Dwyn. Začínala se v něm vařit krev.
Lechien si povzdychl. „Jak si přeješ,“ řekl a ledabyle pokrčil rameny. Nějakou chvíli mlčeli. Dwyn se chtěl vrátit ke své knížce a opět se začíst. K tomu potřeboval klid, což dost dobře nešlo, pokud seděli spolu u jednoho stolu.
„Chceš něco?“ rýpl si Dwyn. „Jestli ne, tak si běž laskavě po svých.“
„Málem bych na to zapomněl,“ plácl se Lechien do čela. „Před prázdninami jsme se s kluky vsadili, jestli tě dokážu sbalit a pak dostat do postele,“ oznámil jakoby nic.
„Na to zapomeň,“ procedil Dwyn skrz zuby. Jeho krev dosahovala hodnoty varu. Prudce vstal a nešikovně převrhl židli. Lechien se lekl. Zaraženě seděl za stolem a zíral na Dwyna, jehož oči hořely vztekem i nenávistí. „Ty…ty,“ vrčel. Hlas se mu třásl. „Zkus si něco a dostaneš takovou nakládačku, jakou jsi v životě nezažil,“ pohrozil. Vypadal tak nebezpečně, že Lechien o jeho slovech ani nezapochyboval. Sám Dwyn si ale nebyl jist, že by něco takové dokázal. Nerad se pral. Byl sice vysoký, ale křehký.
Otočil se na patě a vypochodoval z jídelny. Byl rudý jako rajče, když mu došlo, že ho museli slyšet úplně všichni, i kdyby třeba nechtěli. Zapadl do svého pokoje a snažil se uklidnit. Srdce mu stále divoce bilo. Zuřil a přecházel od jedné posteli k druhé. On si snad dělal srandu. To nemohl myslet vážně. Navrhnout mu něco takového! To je prostě odporné. Hnusné! Z představy, že by ho měl objímat nějaký kluk nebo mu dát pusu, se Dwynovi zvedal žaludek.
Od té doby se snažil Lechienovi vyhýbat. Nechtěl se s ním setkat. Chodil brzo na snídani a pak sedával na svém pokoji a četl si. Nebo si zalezl do opuštěné učebny. Schovával se zrovna v jedné opuštěné uličce obrovské školní knihovny, když zaslechl kroky. O prázdninách tu nikdy nikdo nebýval. Pokud nemuseli studovat, co by tu taky dělali? Dwyna to překvapilo. Zaposlouchal se do rytmu chůze.
Zvuk utichl nedaleko, osoba se zastavila. Dwyn předstíral, že si čte, přesto by rád věděl, kdo to je. Kroky se najednou začaly přibližovat. Nohy šly k němu. Odlepil oči od černobílých stran. „Co tu sakra chceš?“ vykřikl překvapením Dwyn a vyskočil.
„Neboj,“ odsekl Lechien. „Jen jsem se přišel omluvit. Dělal jsem si legraci. Nechápu, jak tě mohlo napadnout, že to myslím vážně,“ řekl. Povzdychl si. „Hledal jsem tě. Očividně ses mi ale vyhýbal.“
Dwyn nevěděl co říct. Měl pravdu, skutečně se tu před ním schoval. Možná zareagoval přehnaně. Nebylo fér takhle na něj vyjet. „Dobře,“ řekl tiše. Nedokázal se Lechienovi podívat do očí. Svezl se po regálu knih dolů na zem, otevřel tu svoji tam, kde skončil a chtěl si zase číst. Třeba potom odejde a nechá ho být. Ale kroky místo aby se vzdalovaly, zněly stále blíž.
„Co čteš?“ vyzvídal.
Dwyn mu nepřítomně ukázal obálku knihy.
„Je to dobrý?“ ptal se zvědavě Lechien. Nevypadal, že by byl na odchodu.
„Docela jo,“ odvětil Dwyn a pozvedl oči. Nečekal, že by se Lechien k němu skláněl tak blízko. Mezi jejich obličeji byla mezera jen dvacet centimetrů. Pohlédli si do očí. Chtěl se zase schovat za knihou, aby se mohl nadechnout. Nedostávalo se mu kyslíku.
Zaklapl mu jí před nosem a sebral. Dwyn neměl kam couvnout. Za zády byly plné regály knih. Nebylo kam utéct. Srdce mu zběsile bušilo. Tohle ne, proč? Já nechci.
Lechien kolem něj obtočil své ruce a sevřel ho v náručí. Dwyn se nedokázal bránit. Ucítil horký polibek na krku. „Hej, prcku,“ šeptal mu tiše do ucha. „Jestli se ti to nebude líbit, klidně mi můžeš rozbít hubu.“