Tajemné oči 1.díl

21. září 1995
Istanbul, Turecko

,, Jak je to ještě daleko?“ S rostoucími obavami pohlédl na svou společnici a na jeho čele se objevila drobná vráska. To znamenalo jediné. Strach.
,, Jen kousek,“ zašeptala žena téměř mdle a ostražitě se rozhlédla kolem sebe. Nikdo je však nesledoval, od chvíle, kdy opustili zdejší policejní stanici, se jim nepozorovaně podařilo vmísit se do pouličního davu. Drobná štíhlá rusovláska a svěže vypadající hnědovlasý muž působili dojmem téměř dokonale harmonického páru, co si zde užívá zaslouženou dovolenou.
,, Phoebe, co když …,“ pokusil se protestovat, zrovna když procházeli kolem jednoho z mnoha obchodů se zlatem, kolem něhož se tísnily desítky zvědavců, ale ona mu nezdvořile skočila do řeči:
,, Alexi, zatraceně, jsem silná a něco vydržím!“ Rázný tón podtrhl důkaz jejích slov, a tak šli několik následujících minut v neklidném tichu a houstnoucím napětí. Mezitím padl soumrak a osvětlení ve městě převzaly pouliční lampy. Noční život v Istanbulu začínal.
,, Je to tady,“ Phoebe náhle zastavila a kývla směrem k nedaleké odbočce. ,, Hned za rohem, první dům napravo!“
,, Dobře,“ Alex pro jistotu sáhl do kapsy u saka, aby se přesvědčil, zda je nabitá dvaatřicítka v pohotovosti připravená na místě. Byla.
,, Schovej se někde a dokud nebude po všem, neukazuj se, ať se děje cokoliv,“ přikázal a doufal, že se mu hlas netřese. Čelo se mu úplně orosilo potem.
,, Sám to nezvládneš,“ Oči se jí ve tmě zlobně zablýskly a on téměř cítil, jak zní sálá žár.
,, Policie je na cestě,“ Raději se otičl a výmluvně si odkašlal. Nedokázal se zbavit dojmu, že ji vidí naposledy. ,, A jestli rychle nezasáhnu, ten chlap brzy zabije další nevinnou oběť!“
,, Krucinál, ty mě štveš,“ Dotčeně ho zatahala za rukáv a přinutila ho neuhnout pohledem. ,, Nezapomeň, co jsem. Můžu být užitečná!“ Krátce ji políbil a prohrábl se jejími dlouhými hustými kadeřemi.
,, Neodpustil bych si, kdyby se ti něco stalo. Už jsi pro nás udělala víc než dost a dál si musíme poradit sami!“ Phoebe i v nejasném světle strašlivě zbledla a mlčky ho pohladila po tváři.
,, Fajn,“ ustoupila nakonec, ,, Jak chceš!“ Nechal ji tam stát a zdánlivě sebejistým krokem zamířil vstříc svému osudu.

…… Prosím, ne … Neubližuj mu …
Jsi naivní, když si myslíš, že ho nechám žít …
A ty jsi naivní, když ses rozhodnul, ho stůj co stůj zabít …
Myslíš?
On dnes nezemře …
Když ne dnes, zítra je taky den …Jednou si smrt najde každého
To ano … Nebude to boj muže proti muži, ale náš boj …
Ty se chceš utkat se mnou? Hlupačko …
Možná jsem hloupá …Ale pevně rozhodnutá …
Nevíš, co to je smrt …
Zato ty ano, viď? Kolik jich vlastně bylo? Deset? Patnáct?
Vysmíváš se mi?
Ne … Nicméně jsem to viděla … Všechno, co jsi provedl … A co oni provedli tobě …
Nevíš nic !
Vážně ?? Malý chlapec, zavřený ve velké temné skříni mezi starými páchnoucími hadry …
Ne …
Tichý pláč …
Mlč už … Koleduješ si …
Matka, co se zaprodala každému …
TICHO !!!

Když se drobná žena skácela k zemi, nejdříve si toho nikdo nevšiml. Teprve během chvilky nastal na ulici zmatek a kdosi se hystericky rozkřičel. Vzálené houkání sirén sílilo…
,, Pomocte jí zatraceně!“
,, A jak asi? Není tu někde doktor?“
,, Zavolejte sanitku!“
,, Bože můj, vždyť ona krvácí!“ Na bělostné halence se skutečně objevila drobná rudá skvrnka, která postupně nabývala větších rozměrů.
,, To je vražda!“
,, Krucinál, ona umírá!“ Dlouhé řasy naposledy zamrkaly a křídově bledé rty se poněkud nejasně pohly a vyklouzlo z nich poslední slovo.
,, Venia …,“ Šepot utichl a všichni s úžasem hleděli na ženu, jejíž tvář byla podobná porcelánové panence. Krev pomalu zasychala a oříškově hnědé oči se vyčítavě rozhlížely kolem sebe. Ten pohled jí už zůstal navždy.