Věčnost (24)

Erik seděl v prostorném proutěném křesle na zahradě a Marina mu spočívala na klíně. Hlavu měla opřenou o jeho tvrdé rameno a sedrané dlaně mu tiskla k hrudi, aby je alespoň trochu ochladila. I když bylo poměrně teplo, měla na sobě tlustý svetr s norským vzorem. A bylo jí dobře.
,,Ještě to bolí?" zeptal se Erik starostlivě.
,,Už je to mnohem lepší," odpověděla pravdivě. ,,Ale v noci to pálilo jako tisíc čertů."
Pohladil ji po vlasech. ,,Myslel jsem si, že to tak bude. Měl jsem chuť se sebrat a jít k tobě, aby sis mohla tu bolístku položit na mou hruď tak, jak to děláš teď."
Zvedla hlavu a líbla ho na rty. ,,Ty jsi zlatíčko."
,,Já vím," řekl a usmál se.
Marina mu úsměv neoplatila, protože mu už od rána chtěla něco narhnout a bylo jí to docela trapné. Styděla se.
,,Co je?" zeptal se. ,,Stalo se něco?"
Lehce zakroutila hlavou. ,,Ne. Jen mě něco napadlo."
,,Co tě napadlo?"
,,Jak si zpříjemnit dnešní dopoledne."
,,No?"
,,Co kdybychom šli do mého pokoje a tam se..." sklopila pohled a trochu se zarděla.
,,A tam se co, Marino?"
,,Trochu pomazlili." Uchopila jeho tvář do dlaní a dlouze ho políbila.
Odtáhnul ji od sebe. ,,To myslíš vážně? Vždyť máš poraněné ruce."
,,Vlastně jsem to myslela tak, že by ses spíš ty pomazlil se mnou."
Lhal by, kbydy řekl, že nechce. Ale nemohl si to dovolit. Když mu vzala ruku a přiložila si ji na prso, ztěžka polknul a hned potom ruku rychle odtáhnul. ,,Marino, já..." Odkašlal si. ,,Možná je na to ještě trochu brzo."
,,No jak myslíš," trhla rameny a chtěla z něj vstát.
,,No tak, Marino." Obtočil své prsty kolem její paže a stáhnul si ji zpět na klín. ,,Nebuď naštvaná."
,,Nejsem." Byla zklamaná a připadla si odmítnutá, což bylo to nejhorší.
,,Ani jeden z nás neví, co by se během toho mohlo stát a..."
,,Ale já s tebou nechci spát," prskla. ,,Jen jsem chtěla, abychom se trochu víc poznali."
,,No to bychom asi měli, než se pustíme do sexuálních hrátek."
,,V tomhle směru se známe už dost."
,,Neřekl bych."
,,Proboha, proč nechceš? Kde je problém? Copak na to nemáš chuť?"
,,Nechci to teď řešit."
,,Nežijeme ve středověku."
Něco podobněho mu řekla kdysi Darina. Vzdychnul si. ,,Tohle nikam nevede."
,,Hmm," zamručela a vstala. Tentokrát už ji nezadržel. ,,Takže co budeme dělat teď?"
Erik pokrčil rameny. ,,Nevím."
,,Já půjdu asi spát."
,,Spát?" povytáhnul obočí.
,,Jo," kývla. ,,V noci jsem toho moc nenaspala, bolela mě ruka. Takže půjdu spát teď. Ozvi se mi večer, ano?"
Nevycházel z údivu. ,,Ty mě vyhazuješ?"
Založila si ruce na prsou. ,,Nejspíš."
,,To se mi snad jen zdá," zavrčel a vstal. ,,Jen proto, že jsem řekl, že se s tebou nebudu..."
,,Já jsem unavená!"
,,Sakra, neskákej mi věčně do řeči!"
Marina sebou trhla, protože na ni Erik nikdy nezařval. Sklopila pohled k zemi. Erika okamžitě zamrzelo, že na ni vyjel, ale omlouvat se za to nehodlal.
,,Tak já teda jdu," řekl po chvíli, už trochu mírněji. ,,A ty se mi ozvi, až budeš situace tohoto typu schopna řešit jako dospělá."

Když přišel Erik domů, našel sedět svého tátu za stolem v kuchyni. Lokty se opíral o stůl, v rukou svíral utěrku a tisknul si ji ke rtům. Oči měl zavřené, oblemované spoustou vrásek. Ale nebyly to vrásny stáří. Byly to vrásky starostí.
,,Tati?" oslovil ho Erik opatrně. Ani se na něj nepodíval. ,,Tati, stalo se něco?"
,,Ty nejsi ve škole?" zeptal se.
,,Ne, já...Marina se včera zranila, a tak jsem šel na chvíli k ní. Ve škole mi nic neuteče."
,,Zranila se? Nech mě hádat. Včera ji málem srazilo auto."
,,Jak to víš?"
,,Ta dáma, které jsi přeletěl přes auto, je manželka mého šéfa."
,,Říkal jsi, že tvůj šéf má kolem šedesátky."
,,A taky spoustu peněz, tak nevím, proč se divíš tomu, že se s ním zahazuje tak mladá ženská."
Erik se posadil na židli vedle něj. ,,Nemohl jsem přece Marinu nechat přejet."
,,Prý jí vstoupila do silnice sama."
,,Nedávala pozor."
,,Proboha, copak si myslíš, Eriku, že se můžeš nechat porážet autem?! Copak je to normální?!"
,,Nekřič, prosím," řekl tiše.
Mrskl po něm utěrkou. ,,Ty si musíš dávat pozor, aby nikdo nepoznal, že s tebou není něco v pořádku! Jestli se někdo dopídí toho, že jsi mrtvý a přitom stále živý, tak se můžeme zase odstěhovat. Někam do Papuánska třeba, tam nemají televizi a noviny."
,,Tati, moc to přeháníš. Řekl jsem jí, že se živím jako kaskadér."
,,Výtečná výmluva," prsknul po něm. ,,Marině jsi řekl taky takovou?"
Erik se poškrábal na hlavě. ,,Marina to ví."
,,Zbláznil ses?!"
,,Chodíme spolu."
,,Ježiši." Chytil se na hlavu a pár vteřin jen zhluboka dýchal.
,,Tati, ona to nikomu nepoví. Toho se bát nemusíš. Ví to už dost dlouho."
,,Hele, víš co? Padej do svého pokoje a nelez mi na oči."
,,Vždyť jsem nic neprovedl," ohradil se.
,,Padej do svého pokoje."
Vstal, kopnul do židle a odešel.

Mobil se mu rozezněl asi po dvou hodinách. Odvrátil pohled od počítačové hry, jejíž podtatou bylo postřílet co nejvíc zombie, na displej mobilu.
,,Ano, Marino?" ozval se.
,,Ahoj," pozdravila tiše. ,,Eriku, chtěla jsem se ti omluvit."
,,Hmm."
,,Nedělej hmm. Řekni, že už se na mě nezlobíš."
,,Rád bych," řekl chladně a zavěsil.