Kapky krve II, kapitola čtvrtá

Dwyn s Lechienem seděli vedle sebe na zemi, zády opřeni o police. V knihovně byli sami. Kromě jejich dechu nebylo slyšet jiný zvuk.
„Chci, abys věděl, že já…nejsem, no, to…prostě se mi líbí holky,“ snažil se vysvětlovat Dwyn. Cítil se zmatený, ale i šťastný. Za celý svůj život necítil tolik hřejivého tepla, jako tuhle čtvrt hodinku. Dotyky, hlazení, polibky, to vše rozechvívalo jeho tělo jako strunu napjatou na kytaře. Jen by ho nikdy nenapadlo, že to zažije právě s ním. Nesnášeli se, ale na těch patnáct minut nebylo po nenávisti ani stopy. Právě naopak.
„I mě se líbí holky,“ povzdychl si Lechien. A zašklebil se na Dwyna.
„Tak proč to děláš?“ nešlo mu na rozum.
„Protože tady žádné holky nejsou,“ zněla odpověď. Měl pravdu. „Účel světí prostředky. Ještě pořád mě chceš zmlátit?“ dráždil Dwyna, oči mu jen hrály.
„To teda chci,“ odsekl. Skutečně mu chtěl ublížit, když ho Lechien obejmul. Ale nedokázal se bránit, prohrál. Podlehl a styděl se za svou slabost, ale bylo to příjemné, ne, líbilo se mu to. Jenže to nebylo správné. „Lechiene?“
„Ano?“
„Neříkej nikomu co se tu stalo, prosím,“ požádal Dwyn. Jeho hlas zněl prosebně.
Lechien se zamračil. Pohlédl mu do očí a zkrabatil obočí. Pak se ale jeho tvář uvolnila. „Dobře,“ odvětil.
„Dík.“
„Ale nemysli si, že se mě zbavíš, prcku. Tebe už nepustím,“ natáhl se k Dwynovi a chtěl ho k sobě přitisknout, ale mladík uskočil a vstal dřív, než se mu to povedlo. Lechien se na něj ze země laškovně usmíval.
„Už nikdy to nedělej,“ varoval ho Dwyn. „Tohle nechci.“ Ve skutečnosti Dwyn už nikdy ve svém životě nezažil tak vášnivých patnáct minut plných polibků, jako tenkrát. Vzpomínky na tyhle krátké okamžiky mu vždy vykouzlily úsměv na tváři.
„To ti nemohu slíbit,“ zakroutil hlavou Lechien. „Co je na tom tak špatného? Oběma se nám to líbilo, proč bychom v tom nemohli pokračovat?“ přemlouval Dwyna.
„Bylo to hezké,“ usmál se Dwyn, zviklán jeho slovy. Jenže vždy spíš používal hlavu než srdce. „Ale já to takhle nechci,“ řekl jasně. Sebral ze země svou knížku a rychle vyběhl z uličky. Opustil knihovnu a chtěl se vrátit do svého pokoje. Cestou potkal skupinku studentů, kteří tu přes prázdniny zůstali. Smáli se a Dwynovi připadalo, že jemu. Zrychlil krok. Hořel ve tváři. Věděli to, určitě. Museli to zjistit a teď se mu smáli. Líbal se v knihovně s klukem, jaká ostuda. Jejich smích mu zvonil v uších. Prolétl kolem mladíků jako vichřice. Zvědavě a nechápavě se za ním dívali. Proč tak běžel? divili se.
Dwyn se s Lechienem spřátelil. Nikdy mu ale však nedovolil, aby se ho dotkl víc než jako přítel. Chodili spolu na snídani, obědy i večeře. Někdy seděli na kamenné lavičce a povídali si. O knihách, o svých rodinách i o všem, co je právě napadlo.
Lechien vyprávěl o své sestře. Měl jí moc rád. Ale byla nemocná. Doktoři nevěděli co jí je. Umírala tak dlouho, ale stále měla chuť do života. Jeho rodiče s ní zase někam jeli, co kdyby jí to pomohlo, a tak on zůstal tady.
Dwyn mlčel, nevěděl to. Kdyby ano, určitě by k Lechienovi choval lépe. „Třeba se najde nějaký lék, uvidíš. Bude jí zase dobře,“ pokusil se posmutnělého přítele povzbudit.
Lechien se podíval na Dwyna, který pocítil bolest v jeho očích. Zakroutil hlavou. „Ne, nebude. Nic jí nedokáže pomoct. Umře. Já to vím,“ odvětil drsně a pokrčil rameny. „Tak to prostě je. Ty ani já s tím nic nezmůžeme,“ sevřel ruce v pěst. „Štve mě to. Nechci jen tak sedět a dívat se. Chápeš to?“
„Jasně,“ přikývl Dwyn. Zahleděl se na nebe. Hvězdy už dávno zmizely. Obloha se rozjasňovala. Na obzoru se objevili první paprsky, byly ještě slaboučké, ale pomalu sílily. „Je to krásné, viď?“ zeptal se, aby raději změnil téma. Nechtěl ho nijak trápit. Cítil, že čím déle o tom budou mluvit, tím více bolestné to bude.
Lechien se obrátil hlavu k vycházejícímu slunci. Nějakou dobu ho oba dva tiše pozorovali, až řekl: „Jsem rád, že tu můžu sedět a dívat se. Ne každý má takové štěstí.“ Zněl zatrpkle.
„Co tím myslíš?“ nechápal Dwyn.
„Ne všichni upíři snesou UV záření slunce,“ vysvětlil mu. „Jejich kůže je vůči němu příliš citlivá, takže se spálí víc než snadno. Jako když zapálíš papír. Shoří i oni. Pocházíme z upírských rodin. Jsme odolnější.“
„To jsem nevěděl,“ přiznal Dwyn. Takže to přeci jen byla pravda. Upíři se opravdu měnili v prach. Když se teď podíval na slunce, necítil jenom jeho krásu, ale i strach z něj. Skutečně mohlo být tak nebezpečné?
Vrátili se zpátky do domu. S večeří se mohli rozloučit, protože bylo už příliš pozdě. Oběma jim kručelo v břiše. Popřáli si dobrou noc a odebrali každý do svého pokoje.
Dwyn se rozvalil na svou postel. Chvíli se převaloval ze strany na stranu, až nakonec skončil na zádech. Zamyšleně hleděl na nebesa postele a přehrával si poslední dny.
Ani v tom nejdivočejším snu by ho ani nenapadlo, že pololetní prázdniny budou tak zajímavé. Nejdřív chtěl Lechienovi rozbít hubu, pak se s ním vášnivě líbal schovaný v knihovně, a teď z nich jsou přátelé. Usmál se do tmy. Skutečně neuvěřitelné. Lechien ho překvapil. Nebyl to žádný namyšlený spratek, za kterého ho považoval. Naopak, byl fajn, i když trochu divoký. Řídil se totiž svým srdcem, na rozdíl od racionálního Dwyna, který aniž se nadál, spal jako nemluvně.
Ráno se sešli u snídaně. Lechien se unaveně zhroutil na stůl ke svému poháru.
„Vypadáš, jako bys celou noc nespal,“ podotkl Dwyn a otevřel si knížku. Nechtěl si číst, ale byl to zvyk. Knihy tahal všude sebou.
„Taky, že ne,“ vysvětloval Lechien. „Celou noc jsem psal referát do dějin. Víš, ten, co nám dal Králík. Taková blbost na prázdniny. Kretén jeden,“ nadával. Králík byl učitel Dějin upírství. Starý pán, velice přísný a důsledný, každičká věc musela být dotažena do posledního detailu. Dostat z jeho předmětu za jedna bylo téměř nemožné. Svou přezdívku získal protože se pokaždé choulil jako králík v kotci.
„Měl jsi mi říct. Já už to mám, mohl jsem ti pomoct,“ nabídl se Dwyn. Referát napsal hned ten den, kdy obdrželi zadání, aby na něj pak nemusel už myslet.
„Nechtěl jsem tě otravovat, navíc,“ nadechl se a chtěl pokračovat, ale jeho pohled sklouzl někam za Dwynovo rameno. „Na co tak čumíte?“ obořil se na tři chlapce, kteří seděli o stůl dál a něco si se zájmem šeptem vyprávěli. Přitom se stále nenápadně otáčeli k nim. „Copak jste nikdy neviděli dva kluky, jak se baví o domácích úkolech?“ zeptal se nebezpečně, v jeho hlase zněla posměšná ironie, ale i zlost.
Kluci se zatvářili jako dítě, které je přistiženo, že rozbilo okno. Chvíli mlčeli, hleděli do stolu, ale pak se ti tři zvedli a odešli.
„Proč jsi na ně křičel?“ nechápal Dwyn. Za záda si neviděl.
„Nejspíš si mysleli, že jsme víc než přátelé,“ vysvětlil Lechien. Podíval se Dwynovi přímo do očí. Jeho pohled byl tvrdý. „Mýlili se, že prcku?“
Neodpověděl mu. Popravdě si Lechien za těch několik málo dnů velice oblíbil. Měl ho moc rád. Ale chtěl, aby mezi nimi bylo víc, než přátelství? Možná. Jenže se bál. Co by tomu řekli ostatní, kdyby věděli, že si začal s klukem? Hnusil by se jim? Smáli by se mu? Bál se to zjistit.
„Odpověz mi, Dwyne, řekni něco,“ požádal ho Lechien. Byli v obrovské jídelně sami. Jejich hlasy se rozléhaly a narážely do stěn.
„Jo, spletli se,“ přikývl Dwyn.
Lechien vstal od stolu. „Myslím, že si půjdu ještě zdřímnout. Vzbuď mě prosím k obědu,“ otočil se a odešel. Byl naštvaný, smutný. Nechtěl to však na sobě dát znát.
Dwyn to ale poznal. Nechtěl o tom raději ani přemýšlet. Našel si v knize, kde skončil a začal si číst. K tomu upíjel krev z poháru. Kdo ví, co zase Lechienovi přelétlo přes nos.
Četl si několik hodin, nic ho nerušilo a on se plně ponořil do světa své knihy. Ve dvě hodiny ráno ho vytrhl školní zvonek ohlašující oběd. Zvonil jen tady v jídelně a učebnách. Lechien ho určitě v ložnicích slyšet nemohl. Pokud spí, nevzbudil by se.
Dwyn se vydal k jeho pokoji. Nikdy uvnitř nebyl. Poprvé tento týden stál před dveřmi a čekal na něj, mohl doufat, že trefí. Zkusil jedny dveře, ale byly zamčené. Vedle jak ta jedle. Popošel o pokoj dál a zkusil vzít za kliku. Správně, dveře se otevřely. Uvnitř byla samozřejmě ta nejčernější tma, ale on světlo nepotřeboval.
V posteli leželo tělo zamotané do peřiny. Nešlo poznat, kde má hlavu. Dwyn popošel blíž a prstem do toho šťouchl. Pohnulo se to, cosi zavrčelo a spalo dál. „Lechien!“ třásl s ním. „Vstávej! Je oběd.“
Mladíkova hlava se objevila tam, kde obvykle bývají nohy. Ty měl položené na polštáři. „Já chci ještě spát,“ opáčil Lechien se schoval se pod peřinu.
„Proč jsem tě teda musel budit? Mohl jsem si ušetřit cestu,“ stěžoval si Dwyn. Málem šel zpět do jídelny zase sám.
„Počkej, prcku,“ zastavil ho. „Pojď sem.“ Lechien si sedl a rukou pročísl vlasy. Měl je splácnuté k hlavě. Jedním okem sledoval, jak si sedl na kraj postele a čekal, až vstane, druhé oko nechal ještě zavřené. „Musím ti něco říct.“
„Co?“ zeptal se Dwyn, který věnoval pozornost spíše posteli než jejímu majiteli. Byla na chlup stejná jako ta jeho. Ne, počkat, tady někdo urazil kousek listu.
„Miluju tě.“