Hra bez konce

Vlezl jsem do prvního obchůdku, který měl ještě otevřeno, popadl nákupní košík a hnal jsem se k regálu s alkoholem. Popadl jsem první lepší láhev a v tu chvíli, když jsem jí uchopil, mě popadlo nutkání jí hned na místě otevřít a vypít do dna. Nemohl jsem tomu pokušení zabránit. Už jsem pevně držel její hrdlo. Nic neexistovalo jen ty … moje whisky a já. Měl jsem takovou žízeň. Zaklonil jsem hlavu a pil … dychtivě. Cítil jsem jak se mi sléváš po bradě dolů, nestačil jsem polykat. Chtěl jsem uhasit žár, který mě spaloval ze vnitř. Všechno se se mnou točilo. Země se se mnou houpala a já padal někam do ní … do jejího nitra.

To bylo to poslední co jsem si pamatoval a co bylo dál? To se už asi nikdy nedozvím.

Za oknem se klubal nový den. Ruch ulice ožíval.Všechno se dávalo do pohybu. Svět byl zase o jeden den starší a my s ním.
Něco mě vyrušilo ze sladkého nevědomí. Přes slepené oční víčka jsem jen odhadoval, kde asi jsem. Hlava mi třeštila. Každý zvuk byl pro mě nesnesitelný. Všechno, co se odehrálo před pár hodinami, bylo pro mě jen špatným snem. Snažil jsem se zorientovat, posadit se, ale …
„Jen klidně lež?“
Ozvalo se odněkud zblízka a něčí ruka mě zatlačila zpátky do peřin.
„Kdo jsi?“
Hledal jsem odkud přichází ten hlas. Snažil jsem se více pootevřít oči, ale nemohl jsem. Světlo bylo oslňující a přinášelo tupou bolest.
„Zkus ještě usnout.“
Byl to dívčí hlas, který mě konejšil. Hlas příjemný a líbezný, který mi do duše vnášel klid. Klid, který jsem už dlouhou dobu nepocítil. Snažil jsem se usoudit, kolik let může být jeho nositelce, ale nešlo to hlava nechtěla spolupracovat.
Oči byly těžké. Nemohl jsem je udržet, tak jsem je raději zavřel a snažil se vnímat vše sluchem. Bylo hrobové ticho, které přerušilo slabé zapraskání. Musela dosednout do ratanhového křesla, napadlo mě. Tenhle zvuk jsem dobře znal. Když jsem byl dítě babička mě v takové křesle houpala.