Černí andělé 4.kapitola

Už jsi to někdy udělala?
Co jako?
Už jsi tahle spala s někým bez lásky?
Zeptej se mě jinak.
Proč to děláš?
Já nevím. Asi hledám toho pravýho.
Ne. Jen se přehrabuješ.
Dobře, přehrabuju! Nevím, co chci! Spokojenej?!
A ty?
Jsem sama.
Nemusela jsi tak skončit.
Ale skončila.
Ještě je čas vrátit se na začátek, ještě se můžeš zachránit.
Ne, už není cesty zpátky.
Nechceš ji hledat.
Kdo si k čertu myslíš, že jsi?!
Tys to nepoznala? –Tvoje svědomí. To poslední dobrý, co v tobě ještě je.

Po následujícím víkendu odcházím od Emy, ještě se otáčím, mává mi z balkónu. Schovám unavený oči za černý brejle. Vlasy stáhnu do neposlušnýho drdolu. Bože, další šílenej víkend za mnou! Copak my se už nedovedeme bavit bez chlapů?! To pokaždé musíme skončit s někým jiným?
Jak dlouho ještě tohle zběsilý tempo můžeme vydržet? Copak neznáme hranice? Ne. Už jsme na míle daleko od nich…

Courám se přes dětský hřiště, studený ruce hluboko v kapsách ošoupaných džín. Když v tom ho zahlídnu! Malinkej drobek se prohání po prolízačkách, oni sedí na lavičce, oba kouří. Dan vytáhl rodinku na nedělní výlet, jak vzorný otec! Ani se na něj radši nepodívám. Za zády slyším její hlas:
„Nebyla to ta vaše brigádnice?“
„Vážně? Ani jsem si nevšiml.“

Máma doma vyzvídá, jak prý bylo? Krčím rameny a zaklapnu dveře pokoje. Otráveně hodím batoh do křesla. Potkan v kleci objímá mříže a větří čumáčkem. Zírám do velkýho zrcadla, kulím na sebe. Rozpustím dlouhý vlasy, trochu se prohnu, zamrkám a zasměju se sama sobě.
"Co na mě ti chlapi vidí?!" A v tu chvíli klesám na úroveň milionům holek, který se zrovna tak tetelí před zrcadlem a říkají si, proč je nemá nikdo rád, když nejsou vyloženě ošklivý?!

Jenže já mám něco na víc! Není to na povrchu, jen tak někdo se k tomu nedostane, ale stačí to na prvotní okouzlení, kdy se dotyčnýmu podlomí kolena a on si paličatě usmyslí, že právě tohle chce! Fakt, že se dostal na krok blízko k hurikánu, slepě přehlíží…
To není z mý hlavy, to mi řekl Dan. Že jsem jako hurikán, vletím do cizího života, zpřeházím všechno, na co narazím, a pak se ztratím.
Už ho vidím, jak chudák sedí na troskách svýho života, kolem zpustošená krajina, chytá se za srdce a zoufalstvím si rve košili!
Kdepak! Nenechám se do toho zatáhnout! Ani omylem! Pěkně rozumnej odstup! To by se totiž mohly role obrátit a já bych zůstala samotná, roztrhaná v měsíční krajině…

Dveře třísknou, moje starší sestra se vrátila z venku. Protáhla své ladné křivky kolem mě, zatímco jsem se stáhla na postel a vzala Kurta z klece.
„Čau! Ty už jsi doma?“ ptá se jen tak, aby řeč nevázla.
„Zdar, vidíš ne?“ Kurt se schoval za polštář a já bezděčně otevřela knížku.
„Hm… Kde jste byly?“ Vždycky se ptá, i když to dobře ví.
„Jako vždycky.“
„Že vás to ještě baví, pořád na stejném místě.“Z Klárky bude pedogožka, tudíž mluví zásedně jen spisovně. Už to trvá rok a mě to nepřestává točit! „Pojeď se mnou tenhle víkend na zábavu do Drozdova!“ Zvednu oči od popsaných stránek a povytáhnu levý obočí:
„Cože?“ Hrabe ve skříni a svůj návrh opakuje. Kurt se s chutí pustil do přebalu knížky! Vztekle ho odháním! Líčí mi osazenstvo zájezdu, vesměs její kamarádi a spolužáci. Nemusí mi říkat dvakrát.
„Jo, úplně bych zapomněla! Potkala jsem včera Pod Kaštanem Dušana.“ V místech na hrudi mě prudce bodne! Sestra je ale přesvědčená, že bol rozchodu, je už dávno pryč. Neurčitě zamrčím, přitom mi pumpa zběsila mlátí na sternum, jako by chtěla vyletět z těla!
„No chvíli s námi seděl u stolu. Ptal se hodně na tebe.“ Kurt se znovu sápe na stránku s obrázkem, vracím ho do klece, kde nasupeně pobíhá z jednoho konce na druhý.
„Prý tě nedávno viděl na městě, chtěl dát kus řeči, ale prý jsi nasedla s kýmsi do auta.“ Začínám chápat, kam míří. Ze školy jsem tehdy potkala Karla, majitele Řeka, a on mě svezl na nádraží.
„Nino, mně do toho nic není, ale myslím si, že tohle pro tebe nejsou vhodní přátelé.“ Nadechla jsem se k útoku, ale ještě mě stihla předběhnout: „A nemyslím si to jen já, ale i Dušan a spousta dalších! Netlač se tak nahoru nebo spadneš a nabiješ si.“ Vztekle vyletím:
„Co je komu do toho?! Já se budu stýkat s kým chci a nemám za potřebí se někam tlačit! A Dušan mi může políbit p…!“
„Nerozčiluj se! Jen ti říkám svůj názor!“
„Já ti kašlu na tvoje názory!“ Tragicky vzdychla a odešla. Krev se v řečišti dostala do varu! Zatracenej Dušan! Nejen, že se mnou neuvěřitelně zametl, že mi strašně ublížil! On se ještě teď bude starat s kým se stýkám nebo nestýkám!

A to bych pro něj dýchala! Ze začátku mi na něm ani moc nezáleželo, pokud si dobře vzpomínám, dokonce jsem mu asi dvakrát zahnula. Jenže po třech měsících se karta obrátila a najednou jsem to byla já, kdo brečel u telefonu, když byl nedostupný. Byla to slepá láska se vším všudy, ve snech jsem bloudila ve svatebních šatech a žila s ním šťastně až do smrti!
Když mě jednoho dne nechal, spadlo mi černý nebe na hlavu. To bylo poprvé, kdy nade mnou chlap vyhrál. Jako oficiální důvod uvedl, že jsem příliš mladinká. Ovšem mladinká do postele jsem se mu zřejmě nezdála! Tiše jsem v noci brečela do polštáře a říkala si, že tohle už nedopustím!
Odjela jsem na prázdniny k spolužačce, připadala jsem si jako raněný zvíře, co si musí nejprve vylízat povrchový rány, aby se mohlo vrátit zpátky silnější. Nikomu jsem se neozvala, dokonce ani Emě, to mi nejspíš bude vyčítat do smrti! Obrnila jsem se. Zatnula zuby a šla dál.
Potkala jsem ho o necelý měsíc později, s novou přítelkyní. Vedl si za ruku anorektickou krásku s blond vlasy po pás, zatímco já ty svoje z žalu shodila. Nehlásila jsem se k němu. Strčila jsem nos do piva a nechala se objímat od našeho společného kamaráda, Michala. Tvářila jsem se nanejvýš sebevědomě, házela jsem oslnivé úsměvy na všechny strany a snažila se zářit dobrou náladou a vtipem.
Pak jsem se na záchodě sesypala. Marně mě Ema povzbuzovala, nebyla jsem schopná mluvit. Chtěla jsem být sama, strašně moc sama.
Přišel. Ale ne aby se vrátil. Podával mi pomocnou ruku kamaráda. Postavila jsem se bez jeho pomoci a se slovy, že nepotřebuju milosrdenství. Sklopil oči a řekl mi, že se se mnou rozešel pro moje dobro.
Neměl pravdu. Odešla jsem s Michalem k němu domů. Ráno jsem od něj vypadla rychlostí kulového blesku a ten idiot všude vykládal, jak úžasnej vztah spolu máme! Zavlekl mě do té iluze na celý dlouhý měsíc.
Nejspíš se naprosto slepě zamiloval. Protože všichni ostatní věděli, že s ním jsem jen z trucu. Zakrývala jsem za něj zhrzenou tvář a on zůstával žít v naivní představě, jak neskutečně šťastní spolu jsme. Ke konci mě nachytal, jak zapíjím žal. Nezmohla jsem se na jinačí odpověď, tahala jsem svoje zklamání jako kočka koťata.
Jsou to skoro dva roky a stejně když ho potkám, sevře se mi trávicí trakt.

Vyrážím se ségrou a celou její bandou na vesnickou zábavu. Zpěvák místní kapely se snaží, div mu neprasknou žilky v očích a celá tlupa si toho nesmírně váží. Poskakuje po provizorních prknech pódia, s mikrofonem v zaťaté pěsti a já marně přemýšlím, kterého lidoopa mi ten mladík připomíná?! Napadá mě celá řada homo, ale nechávám to plavat, když vidím, jak se mu kolem krku věší MOJE Klára a energicky ho líbá!? Oči mi vystřelí z důlků! Proboha, tohle individuum uchvátilo moji inteligentní sestru?! Kam dala rozum? Nebo oči?! Oboje!?
Vleče ho přímo ke mně a s neskrývanou hrdostí a podezřelou jiskrou v oku, kterou u ní vidím poprvé, a jak správně chápu asi ne naposled, mi do ucha přes rámus křičí, že je to Vláďa!
Podávám Vláďovi ruku a zaslechnu konec věty, že ho pravděpodobně těší! Sestra mi při nejbližší příležitosti, kdy se na dvě vteřiny otočí od svého idolu, zvěstuje, že studuje právnickou fakultu a kapela je jen vedlejší umělecký produkt! To mě mohlo napadnout, že křupana, co před chvílí zapíchl vidle do hnoje, by moje sestra nikdy nevzala ani na vědomí!
Vláďa se na můj vkus docela přihlouple usmívá, ale na druhou stranu, mačká Klárce ručku a visí na ní pohledem. Jako švagr by nebyl špatnej, ale vedlejší umělecký produkt, by měl raději zrušit a věnovat se naplno své právnické profesi!
Skvěle se bavím, večer uzavírám ve společnosti sympatického studenta z Brna. Je to Vláďův spolužák, Roman. Celou noc se věnujeme inteligentní diskusi, loučíme se jen letmou pusou. Druhý den za mnou přijede.
Končí mi souvislá praxe, která mi proběhla v místní nemocnici na dětským oddělení a interně. S Romanem se vídáme o víkendech, přirozeně se dopracujeme k rozkvétajícímu vztahu.
Výrazný podíl má na věci především Klárka s Vláďou, jež Romana bez úřestání
vychvalují, až je musím okřiknout, že polobůh zase není! Každopádně mají pravdu v tom, že je mimořádně hodný a inteligentní. Kdyby neznal Roman ty dva a oni ho tak neopěvovali, dál bych nekontrolovatelně žvanila, co si zkrátka myslím a jak to vůbec dál vidím. Ale teď se celkem hlídám a než něco z pusy vypustím, dobře to zvážím! Konečně po dlouhý době se na někoho těším a svědomí mlčí.

Jenže tu jsou drobňounké trhlinky. Studuje v Brně, tím pádem mi pohltí celý víkend, trávíme spolu co nejvíc času. Ema syčí, že to není normální, nesnáší ho, protože se mezi nás vetřel, protože já se chci zachránit!

„Už jste spolu šoustali?“ zeptá se naprosto bez rozpaků, jako vždycky. Zrudnu a poděkuju vysmáté číšnici za kafe.
„Ne! Vždyť je to je čtrnáct dní, co ho znám.“
Ema vyprskne smíchy!
"No právě! Ty se zase vrháš po hlavě do nějaký vztahu a ani to nemáš ošéfovaný!?"
"No právě konečně normální začátek! je to celkem fajn, hodně ho poznávám, jakej je a tak." Bože! Co to žvaním za nesmysly?!
„Pche!“ vypustí přes rudě namalovaný rty šedej dým. „Jsem zvědavá, jak dlouho to vydržíš!“ Udusávám vajgl v popelníku.
„Náhodou to není špatný. Příjemná změna po všech těch úletech přes Radima, Dana, tvýho brášku a podobně. Neuškodí trochu zklidnit hormony.“ Ehm, kéž bych tomu sama věřila! Na to mě ale Ema nenechá domluvit a hlasitě vybuchne smíchy, až se důchodci za jejími zády pohoršeně otočí.
„Ty mě bavíš! Miláčku, já tě znám! Měsíc budeš zamilovaně žvanit, a pak mu při první příležitosti mu zahneš, pokud se bude pořád chovat jako panic!“ Oči se jí rozzáří: „Pane bože, on je určitě panic!“ vypískne a důchodkyně se pobryndá svým pomerančovým džusem!
„To si myslím, že ne.“ pravím zamyšleně. Lžička naráží v pravidelných intervalech do stěn šálku. „Podle toho, co říkal, tak byl pěkný kvítko a k holkám se choval vyloženě jako buran.“ Ema tázavě nadzvedne levý obočí a zamyšleně špulí tu svoji zmalovanou tlamičku.
„Hlavně si dej bacha, aby se nevrátil ke svým předchozím názorům.“ Usrknu kafe a pohrávám si s krabičkou od Marlborek.
„Já nevím, lásko. Mně se prostě nelíbí.“ Zvednu oči. „Něco mi na něm nesedí, dej na mě. K tobě si stejně představuje někoho staršího, takovej ochranitelskej typ, že kvůli němu dostaneš rozum.“
„To ti teda děkuju!“ ušklíbnu se, ale vím, že to myslí jen dobře.

Pravdou je, že naše intimní dotyky s Romanem nepřesahují barikádu oblečení. On se mě snad bojí dotknout?! Ne, ne jen má nějakou zvláštní úctu! Chvíli se mi to líbí, že se ke mně nechová jako k nějaké děvce, ale jako k porcelánové panence. Šílí při pomyšlení, že jsem spala s někým před ním, tak o sobě zamlčuju, co se dá.

Poctivě se totiž držím rady od jedné zkušenější a starší známé - Nikdy, ať bych byla zaláskovaná sebevíc a sebebláznivěji, přesto nikdy nemám, říkat chlapovi o svojí minulosti! Jsou totiž neskutečně ješitní a nenesli by dobře fakt, že před nimi byl kdosi jiný.
A tak se halím pod rouškou tajemství, ačkoli jeho životopis už znám zpaměti! Začínám cítit, že mě někam tlačí. Někam, kde je mi to silně proti srsti, nemám v povaze tvářit se jako svatá panenka, co sedává v koutě.

Po třech týdnech odjíždím autobusovým "expresem" do Brna. Je konec školního roku, vysvědčení dopadlo jak dopadlo, naši to zdárně přežili a já se neskutečně těším na prázdniny! Jen mě trošičku otravuje fakt, že bych je měla strávit s Romanem, nikoli tradičně s Emoušem U Řeka.
Roman mě zřejmě nervózně očekává na Zvonařce, má kytku - romantika jako blázen! Statečně celý den předstíráme, že jsem přijela hlavně za ním, nikoli kvůli TOMU! Provádí mě po Brně, památky, procházky, obchody, povídání, otázky a povídání a ... bla bla, bla. Zmocňuje se mě nepříjemná předtucha, že jsem tu šíleným nedopatřením, že bych měla nasednout na jakýkoli dopravní prostředek a zmizet!

Finálem je jeho byt ( od rodičů - jak jinak?). Na můj vkus dost neosobní a studený 3+1. Večeře, svíčky, červený víno, ty kytky na stole - hotová pohřební hostina! Usmívám se natolik věrohodně, jako bych před pár hodinami utekla z ústavu sociální péče!
Když Roman odskočí do kuchyně pro další láhev, dávám si bojový úkol, aspoň se opít! Sáhnu do přihrádky stolku pro Reflex. Otevřu ho a do klína se mi snese podivný papír. Je na něm Romanovo jméno, příjmení, datum narození. Hlavička mě informuje, že jde o jakýsi psychologický posudek!
"Copak to máš, lásko?"
Hrkne ve mě natolik, že Reflex v panice zmuchlám!
"Jen jsem se chtěla podívat.. byl tady ten časopis.. čtu ho taky, moc dobrej.." koktám teď už jako opravdu retardovaná.
"Jo, tam je i ten posudek." sedne si ke mě a dolije mi plnou sklenici. "To je první výsledek psychotestu, kvůli udělení zbrojního pasu. Napoprvé jsem si z toho udělal legraci a neprošel jsem."
"Zbrojního pasu?"
"No, už bych si ho měl vyzvednout..."
"Zbrojní pas?!" zvyšuju hlas, aniž bych chtěla!
"O tom ti někdy povím, to teď není důležitý." říká ten hodný kluk.

Ležím v posteli jako prkno. Ležíme jako dvě prkna. Veškerá předstíraná vášeň je z mého pohledu naprosto fuč! Když se ke mně otočí, rozjede se mi celým tělem husí kůže. Dlouho mě jen hladí přes vytahaný tričko, pomalu ho stahuje a pohodí na zem. Uléhá na mě, líbá, všechno je hezký, tak jak má být. Jen mě v mysli tančí písmenka : nezbůsobilý, agresivní a násilnické sklony...
A Chvěju se. Ne vzrušením. Strachy.