Černí andělé 6.kapitola

Sotva se vrátím ze snové dovolené, čeká mě brigáda. Nastupuju do lázní, za značného přispění mého drahého otce. Ať žije tlačenka!
Večery trávím s Romanem. Tahá mě po kinech, restauracích, obchodech a já přestávám rozumnět tomu, kde bere takový kvanta peněz?! Na druhou stranu - nevídaný luxus mi vyhovuje. A protože můj šatník praská ve švech, představím ho našim. A všichni si hodného zazobaného studenta zamilují.

Poprvé oficilně jedu k němu domů. Rodiče odjeli na Krétu a zanechali nám celý dům jen pro sebe. A volný víkend. Sedím nahá na koberci a vzpomenu si na zbrojní pas. Roman leží na posteli a pozoruje mě. Což dělá na můj vkus nechutně často.
"Už máš ten zbroják?" nadhodím.
"Mám."
"A nějakou... něco..."
"Zbraň?" odtuší. Jen kývnu. "Tu mám dýl, než povolení." zachechtá se, kterak oblafnul české úřady. Opáčím, že v našem státě, to zase není takový kumšt! Zamyslím se, hodím na sebe Romanovu košili a vyběhnu na balkón.
"Nekuř zase!" Jde líně za mnou, poslušně mu sedám na klín. Hvězdy září, je teplo, ticho... Jen cvrčci.
"Ty cikády řvou jak šílený!" kazí mou romantickou atmosféru ten kluk, co s ním spím.
"Chtěla by sis zastřílet?" zeptá se najednou a já sebou tak škubnu, že málem sletím!
"Cože?!" Prsknu mu kouř ( jistě že nechtěně ) do obličeje.
"Jestli si chceš zastřílet?" Nečeká na odpověď a jde do svého pokoje. Vrací se kovovou pistolí v dlani. Poplašeně na něj zírám.
"Běž s tím pryč." špitnu.
"Proč?" Divně se usměje.
"Prostě to odnes!"
"Co ti vadí, jen bych..."
"Nesnáším jakýkoli zbraně! Odnes to pryč nebo já odcházím!" Jsem si vědoma toho, že začínám být trošku hysterická, možná jsem i zaječela, nevím. Chvíli mě pozoruje. Stojím u zábradlí, od cigarety stoupá šedý dým. Ušklíbne se.
"Jak chceš." Zmizí a vrátí se po hodině, kdy už dávno předstírám spánek. Cítím jak se matrace zhoupne, jak dýchá.
"Mám ji na ochranu. Lidi jsou dnes strašně zlí, strašně moc. Ty si to nedovedeš ani představit... Nic nevíš." Tragicky vzdychne v domnění, že spím. "Ty jsi taková čistá, tak nevinná, nepřežil bych, kdybyti někdo něco udělal! Já jen vím, že tě chci chránit! Udělal bych pro tebe cokoli, rozumíš?!"
Nevinná?!?

Kromě této příhody je náš vztah rádoby dokonalý. Roman je sama ochota, kompliment, zdvořilost. Že je občas neotesanec, co mic hce poroučet, s tím jsem se smířila. Stejně jako se záhadou zbraně a tajných přátel. Nic neřeším. Můj život se paradoxně přes prázdniny usazuje. Ale postupně nabývám dojmu, že je to jen bahno na dně... Dál trpělivě snáším plíživý stereotyp, protože se všechno zdá být tak dokonalé, ale tělo se začíná ozývat a lačnit po změně. Šílím z té nudy!

Každej den vstávám po šesté. Po vykonání standardních hygienických návyků si namaluju obličej na ksicht. Hodím na sebe letní šaty, vklouznu do žabek a mizím. Proběhnu, po rose vonícím, parku, pozdravím partu kluků, co udržují celý areál v čistotě.
Ve své kabince se rychle převlíknu do bílých kalhot a trička. Pak už jen čekám na pacienty. První týden se vesele flákám a starám se o koupele. Náplní mojí práce je napustit vanu, pomoci, popřípadě pohlídat dotyčného/dotyčnou, aby se neutopil/-a, vykopnout ho/ji, vypustit vanu, umýt a nanovo. Strašná zábava!
Daří se mi horlivě číst. Přelouskám v průměru knížku za dva dny a pacienti si za mnou chodí vykládat, co že to čtu nového? Prsty mi jen letí díla klasiků, doháním, na co jsem neměla přes rok čas. Straší mě bubák s nápisem Maturita.

A Roman se mi snaží stále probojovat do života. Vzdávám obranné linie, ale hlavní pevnost nikdy nezíská! Tu jsem proti němu i případným dalším obrnila. Začíná mě náš vztah unavovat. Máma ho zve na obědy, táta je z něj celej říčnej, o Vláďovi ani nemluvě (ono trapné oslovování ´švagře´, mi už neskutečně leze krkem!) a ségra totéž! Dokonalý Roman, skvělý, chytrý, zábavný! Jsou rádi, že konečně mám tak fajn kluka. Máma vyzvídá, je mi trapně nad zeleninovým salátem. Tyhle rozhovory absolutně nesnáším!
"Jsi zamilovaná?" Ona se neptá ona mi to přikazuje!
"Hm." Jasně, po měsíci nebo jak dlouho už to ( proboha! ) trvá!?
"Spali jste spolu?"
"Mami?!"
"A na čem jste byli v kině?"
"Na nějakým filmu."

Za to Roman ten se aklimatizoval poměrně bleskově. Všechny si získal, okouzlil, či co. Ale nikdy nedovede pochopit, co já zažívám, po čem toužím! Nezná mě. Ať bude dělat cokoli, nepozná mě. Nedovolím mu to.
Trávím víkend u jeho rodičů, kteří se vrátili nechutně opálení a v dobrém rozmaru. Pomáhám s něčím jeho máti v kuchyni, hovor se točí kolem mého studia. Pak nenápadně nadhodí, co míním dělat po škole?
"Možná zkusím něco dál, ale spíš bych chtěla někam do nemocnice."
"To by snad byla lepší nějaká soukromá ordinace." Krájím okurek a vrtím hlavou:
"Já potřebuju nástupní praxi."
"Tak to by sis ji mohla udělat v Brně s Románkem, než dostuduje! A pak byste se přestěhovali k nám a mohla bys dělat sestřičku v ordinaci našeho dobrého známého!" vyvalím očiska a nůž mi sjede po hladké okurce do masa.
"Bože dítě! Ty jsi zraněná!" praví potencionální tchýně a složí se k podlaze! Po chvilce ji vzkřísím, to už je tu Roman, propleskává matku a druhou rukou by u mě nejradši zahájil kardiopulmonální resuscitaci!
"Nic mi není! Jen jsem se trochu řízla. To se stane, dej mi kousek náplasti." Jsem víc vyklepaná z naplánované budoucnosti, než z trošky krve. Tak to teda ne! Je rozhodnuto. V téhle rodině nezůstanu, ani za nic!

V práci se neskutečně nudím a nevědomky si hledám zábavu. Dlouho jsem nebyla s Emoušem zapařit, pač ta si užívá léta s rodinkou v Itálii. Abstinence zábavy a Emy mi zatraceně nesvědčí. Toužím potkat někoho nového, zažít něco jiného. Vrhnout se zase po dlouhé době do rozbouřeného oceánu. Ten klid trvá moc dlouho. Klid před bouří.
Všechno se ale zásadně mění s mým převelením na úsek masáží. Ráno mě odchytne vedoucí rehabilitace, prý musím zaskočit za jednoho maséra, co má dovolenou! Vypleštím na ni oči! Nemasírovala jsem přes půl roku! Tedy přesněji od té doby, co jsem zmákla závěrečné zkoušky kurzu rehabilitačních a rekondičních masáží. Polije mě studený pot!
Můj první pacient mohl měřit něco pod dva metry a vážit přes metrák! K tomu nevlastnil lehce ochlupenou hruď, nýbrž svetr! Nebo srst, chcete-li! Naprosto vyděšeně jsem na něj zamrkala a polkla suchej knedlík v krku. Vymačkala jsem na něj polovinu masážního oleje a dala se do probírání! Humor mu opravdu nechyběl! Po předepsaných patnácti minutách ho, naprosto vyčerpaná, vyprovázím!

O půl deváté na dveře zaklepe kombinace Johnnyho Deppa a Alana Delona s pronikavě zelenýma očima! Rozprskne se jiskra! Klouzat rukama po tom dokonale vypracovaným těle, čokoládově opáleným, to byla moje celodenní motivace. A ten pohled neuvěřitelně zelených očí! Naskakovala mi husí kůže!
Než si lehne na lůžko, pusu nezavře. Pak ale ztichne, jen se mu zrychlí dech. Jak mi prsty kloužou po vypracovaném těle, naskakuje mu husí kůže! Naprosto z něj šílím a paličatě si usmyslím, že ho prostě musím mít!
Petr.

Ve čtvrtek přijde do kabinky, jen na půl pusy pozdraví, něco s ním je. Vesele si ho dobírám. Jakmile je ale osvobozen z masážního lůžka, přimáčkne mě ke zdi a dýchá mi do ucha slova, plný horkýho poblouznění. Nemůžu se z toho vzpamatovat! Kdekoli se mihnu, cítím ty rozvášněný pohledy, jako by ze mě strhával šaty na veřejnosti!
Nepomůže, že ho víkendu potkám s manželkou a přibližně třináctiletým synem. Dávám mu poslední šanci k útěku, hraju nevšímavou k jeho lichotkám a narážkám. V pátek zaskočím ke známé kadeřnici a shodím přerostlý vlasy, na krátký rozcuchaný sestřih s ofinkou.
Potkám ho v parku a předstírám nezájem.
"Sestřičko! Já bych vás ani nepoznal! Kam jste dala vlasy?!" volá na mě přes stromy.
"Změna je život." Odvětím a míjím ho v sexy šatečkách, schválně se houpu v bocích, to vždycky zabírá. Nezklame…

O necelou hodinu později mi jeho velký ruce zajíždí znovu a znovu do vlasů, něžně mě tahá, mačká k sobě blíž. Tvrdí mi, že už se mu o tom i zdálo, že si mě představoval miliónkrát na tomhle stole, před tímhle zrcadlem, jak hladkou kůži mám, jak chutnám…
Podlehneme těm nejnižším pudům, milujeme se po celém pokoji, máme čas jen do dvanácti, potom se vrátí jeho spolubydlící. Nejradši bych mu usnula v náručí, místo toho mě obléká. Chce jít se mnou, vrtím hlavou a prchám bez něj.
Zavírám se v pokoji chladných čtyř stěn, vedle máma s tátou zírají na televizi a nemají ani to nejmenší tušení o mým životě…

V pátek ráno čekám nějakou odezvu. Nic. Jako bychom se vůbec neznali. Prokrista! Jak jsem mu mohla tak naletět?! Brečím doma do polštáře, je mi špatně ze sebe samé. V duchu si děkuju, že jsem po něm nic nechtěla, protože nejhorší je, vypadat jako pitomá naivní husička!
V tom si s Emou rozumíme. Ať se ten druhej klidně zblázní, ať ztratí hlavu nenávratně, ale moje hlavinka musí zůstat čistá a střízlivá. Občas se chováme jako poloviční chlapi. Ale my jen vracíme údery těch sobců, co si myslí, že jsou největší kingové! Jistě. Někdy se to obrátí. Jako teď.

O víkendu mě Roman tahá po městech a kinech a nevidí, že jsem nepřítomná. Myslím na toho prevíta, kudy chodím! Už to nevydržím, volám Emě, která se konečně ráčila vrátit, a scházíme se jak jinak? U Řeka. Líčíme si nad ledovou kávou zážitky z teplých letních večerů. Zdá se, že i ona tentokrát uklouzla. Poprvé vidím slzy na jejich hustě namalovaných řasách.
"Ninočko, já jsem úplně v háji!" To není háj. To ti jen někdo hodil návnadu s ostrým háčkem a ty ses v hlubinách duše chytila.
"Kdybys ho jen viděla!" zaúpí a líčí mi temperamentního Itala, s uhrančivýma očima, zářivě bílými zuby, s hrudí bez jediného chloupku!
"Třeba se holil." Ujede mi a kupodivu to na moji můru zabírá. Začne se chechtat, jak to vím?! Tam přece ještě nedošla!

Počátkem nového týdne se mu vyhýbám. Pak ale přijde před devátou na masáž.
"Ještě mám deset minut na cigaretu." konstatuju, aniž bych mu věnovala jediný pohled. Jsem otočená zády a podepisuju svou kolonku, když ucítím jeho pevný tělo. Ruce mi klesnou k bokům, ale prosím ho, aby si lehl.
"To ještě stihneme." Natáhne se na záda a s úsměvem mě strhává na sebe.
"Ale vážený pane, tohle já nemám v popisu práce."
"Ale jde vám to náramně dobře, sestřičko, to je úplná škoda, nechat ležet ladem takový krásný bílý tělíčko." Ale ono se mu to i rýmuje, no vida ho, básníka!
"Já na tebe myslím kudy chodím!"
"Nepovídej?" mírně jedovatě nadzdvihnu obočí.
"Měl jsem tu o víkendu švagra na inspekci. Ani nevíš, jak strašný to pro mě bylo! Nevšímat si tě a předstírat, že se neznáme…" Bere mou tvář do dlaní a líbá na čelo, nos, rty… "Myslel jsem, že přijdu o rozum!" Přílivová vlna se pomalu sbírá.
"Z jedné noci? A na to si myslíš, že ti jako skočím jo?" Snažím se o neutrální tón, ale cítím, že tohle už není útok, přecházím do ofenzívy.
"Já musel. Ninočko, tys mi úplně popletla hlavu!" Nevykládej, že by ses chytil na háček!?
"Tuhle pasáž, prosím, vynech. Mně lhát nemusíš."
"Prosím tě, přijď dneska! Budu sám!" Poslední sladké přisátí ke rtům a něžné zkousnutí.
Vyběhne ze dveří, volám na něj! Zapomněl kartičku.
"Děkuju, sestři."
Na chodbě se málem srazí s Romanem! Je mi na omdlení. Ruce se třesou.
"Ahoj...?“ Ani ho nezdravím, spíš se ptám.
"Čau lásko, promiň tu přepadovku, měl jsem cestu, tak jsem si řekl, že tě překvapím!" To se ti teda povedlo! Ještě se za ním otočil. "Pacient?"
"Jo."
"Vlastně jsem tě chtěl jen vidět, máš chvilku čas?"
Roman si mě vede přes celou chodbu. Potkáváme Petra u bazénu. Když ho míjím, dotkneme se prsty. Ne. Nemůžu vézt normální život.
Jako chvilku si Románek představoval fofr-sex v autě, ale to ho nepřiměřeně zchladím, že ani omylem!
"Večer pro tebe přijedu." Hm, to asi ne.
"Nezlob se, ale už něco mám."
"Jak něco máš?" zasyčí. Odhodím vajgl do koše.
"Prostě něco mám! Jsme spolu každej den, tak jeden večer mi laskavě dovol, abych mohla mít vlastní program!"
Odjíždí s výrazem masového vraha.

O pár hodin později se protahuju jako mlsná kočka na hotelové posteli. Místnost střídavě ozařuje jen světlo televize. Povídáme si. O Romanovi, škole, jeho práci, jeho manželce, dětech. Najednou je mi strašně zle. Jsem přesně tam, kde jsem byla s Danem v zimě. Trošku popleteně se odtáhnu, unaveně si vjedu prsty do vlasů. Hladí mě po nahých zádech.
"Asi bych měla jít. Je...je dost hodin..." blekotám a pátrám po svých miniaturních kalhotkách.
"Kam spěcháš? Spolubydlící si našel ubytování o dvě patra výš." usměje se. "Můžeš zůstat do rána a já tě budu rozmazlovat..." mumlá už s hlavou v mém klíně.
"Počkej! Ne! Nee... ne." utichám a poddávám se hřejivému teplu, co z něj sálá."

Scházíme se do jeho odjezdu. Týden. Nejkrasnější. Nejintenzivnější. Na lhaní nejnáročnější. Bydlí kdesi u Karviné a šance ještě někdy se vidět, je stejně mlhavá jako vznášející se smog nad Ostravskem. Vlastně statečně zjišťuji, že po tom ani netoužím. Vzpomínky na jeden jediný týden nám nikdo nevezme. Realita potencionálního ilegálního vztahu by všechno krásný utopila.
Přijde za mnou do práce, zbývá nám posledních pár minut. Pevně mě objímá, ruce mi cuchají vlasy, prsty se zarývají do kůže. Mizí za pět dvanáct, ještě pár schůzek a sežehlo by nás to oba.
"Koťátko, já tě tu nechci nechat…" šeptá.
"Běž už."
"Opatruj se."
"Ty taky."
"Chtěl bych ti zavolat."
Zavrtím hlavou
"A vykašli se na toho cvoka." Mrkne na mě.
"Neměj péči, já se o sebe postarám."

Svezu se podél zdi na podlahu a brečím jako malá holka. Chce se mi křičet, ať neodjíždí! Ať zůstane! Proboha, ať mě neopouští. Dusím se zvlyky. Musím se dát dohromady, za chvíli mě čeká další pacientka na masáž. Utírám si beztak rozmazaný oči. Teprve teď si všimnu, že na stole zůstal balíček. Opatrně rozbaluju papír s motivem motýlků a kytek. Milostné léto od Klímy.
Zavřu oči a znovu si přehraju nedávný rozhovor ve zmuchlané posteli. Jeho oblíbená. Prý ji četl už nespočetněkrát.

Věnování: "Jenom Tobě, protože mi tahle knížka mluví z duše… 25.7.2003 Petr"