Černí andělé 7.kapitola

V srpnu odjíždím s našima na dovolenou, v zoufalé touze na chvíli utéct na pár chvíli od značně žárlivého Romana. Cestou autem se pokouším, odpovědět si na otázku, proč s ním vůbec zůstávám? Možná ho mám ráda. Ale ne tolik, jako on mě. Sex není špatnej. Ale oproti divočině s Petrem, se nedá srovnat.
"Nino?!" zahuláká má drahá matka z předního sedadla a já si v panice strhnu sluchátka z uší, až to zabolí!
"Co?"
"Podívej, moře!" Vzdychne zasněně při pohledu na první kousky třpytivé vodní hladiny. Hledím z okna, svírám Milostné léto od Klímy a přeju si strávit ještě jeden den s ním...
"No není to nádhera?" Přidá se Klára a mačká významně ruku svému milému Vláďovi.
Měla jsem zůstat doma.

Ubytování je luxusní, jako každý rok. Vyfasovala jsem samostatný pokojík, což našim viditelně vyhovuje. Vyjdu na malý balkónek v super nových bikinách a rozhlížím se po areálu hotelu. Bazén, bar, nespočet lidí, hudba, číšníci. Každoroční revanž za to, že táta je věčně ve světě.
Na hlavu si připlácnu romantický slamák, kolem štíhlého pasu obmotám šátek. Tak přece jen to hubnutí za něco stálo. Ačkoli Roman zuřil, že nejím a chodím cvičit. Prý má moje zaoblené tvary rád. Netušil, chudák, že jsem sedm kilo shodila ze stesku.

Natáhnu se na čalouněné lehátko u bazénu a už po sté znovu listuju Milostným létem a přemýšlím. Viděl ve mně ji? Dokázala jsem mu zamotat život? Možná se jedna druhé podobáme… Ta bezprostřednost, přelétavé city, dneska něco cítím, ale zítra to může být úplně jinak. Prožíváme všechno do poslední buňky těla. Spojuje nás osamělost, přestože nás obklopují muži a domnělá láska. Podlehnu tomu plíživě chladnému pocitu samoty? Dovedu se vzdát života? Utéct z něj?
"Copak to máš?" Vytrhne mi Klára knížku z ruky. Jako mladší a slabší nemám šanci, se s ní prát, to jsem si zafixovala už v dětsví.
"To je pěkná knížka, kdysi jsem ji četla. Půjčíš mi ji, až ji přečteš?" Pak si ale všimne věnování. "To je přece letos! Ninuš, a co Roman?" Vyškubnu jí knížku a vyhrknou mi slzy.
"Roman ať jde k čertu!" rychle si nasadím tmavý brýle, přes půl obličeje.
"Po kom ty vlastně jsi?" vydechne tragicky, ale stejně jí to nedá. "Ježíš, tak povídej! Kdo to byl?!" Musím se i přes orosené oči smát!

U večeře se po dlouhé době bavím výhradně s tátou. Moc ho nevídám, věčně je pryč s firmou a ikdyž by jako majitel nemusel dřít, tak dře. Trpí pocitem, že bez něj to nemůže fungovat. Ano, je workoholik jak z učebnice!
"Tak se ti ta maturita blíž, hm?" nadhodí s plnou pusou kalamárů. Uždibnu si kousek bílého chleba.
"No jo no."
"Maminka by byla ráda, kdyby sis podala přihlášku na nějakou vyšší odbornou." Otráveně na něj pohlédnu. "Já vím, že se ti nechce, ale jednou se ti to bude hodit, uvidíš."
"Přes studium je tu Klára." ušklíbnu se.
"No máš ještě čas." odmlčí se a láduje do sebe ty mořský potvory. Zestárnul. "A co ten tvůj Roman?" Zafuním nad salátem. Jedno téma lepší než druhý. Co ti mám vyprávět tati? Už dávno nejsem tvoje malá holčička, nemáš tušení, jakej život vedu. A ani se to nedozvíš. Nebyl bys na mě hrdej...
"Ale jo, je fajn."
"Mně se moc nelíbí." poví s ledovým klidem a já málem prsknu rybízový džus přímo na máti! "Víš, že mám čuch na lidi. Všiml jsem si toho, když byl u nás poprvé."
"Tati ty mě překvapuješ."
"Nevymlouvám ti ho. Jen se mi nelíbí. K práci se nemá, takovej přehodnej studentík, hotovej Jarka Metelka! Ale něco mi na něm nesedí." Do toho se vloží máma.
"Co se ti na něm nelíbí?!" Otec pokrčí rameny a já mu tiše špitnu do ucha:
"Neboj, mě to s ním už dávno nebaví."
A můj milovaný tatík se jen usměje pod prošedivělými vousy.

V hluboké noci, po protančeném večeru, ještě mluvím s Romanem. Jen chvilku, ale stačí mi to na nedůstojné otrávení. Vklouznu do šatů a pokradmu opouštím svůj pokoj.
Bloumám večer zasněně podél pláže, moře mě objímá, vítr zajíždí chladivými prsty do vlasů. Dychtivě nasávám do plic slanou vůni moře. Mám těžkou hlavu z červeného vína, těžkou přemýšlením. Říkám si, že jsem příliš mladá na to, abych za sebou tahala železnou kouli na řetězu. Aby mě někdo toužil svázat a držel pod zámkem ve zlaté klícce.
Shodím ze sebe šaty a mizím pod hladinou. Když se vynořím, teprve teď si všimnu postavy na molu.
"Hi!" poví. Zakuckám se, protože jsem absolutně nahá a horečnatě přemýšlím, jak se dostanu ke svým šatům, ledabyle pohozených na molu.
"Hi." kuňknu a zděsím se, protože drží v ruce moje jediné oblečení.
"Is that yours?"
"Jo to je - yes."
"No ne? Ty jsi češka?"
"Jsem a vrátíš mi moje šaty?"
"Viděl jsem tě u bazénu v hotelu! Myslel jsem, že jsi cizinka."
"A ty nejsi cizinec?" Trošku se mi ulevilo, alespoň se domluvíme.
"Kdepak, ale přes léto tu bydlím, mám brigádu v hotelu."

Sedíme vedle sebe, já už oblečená, povídáme si a nenápadně se dotýkáme holými rameny. Pohltí mě příjemné šimrání, to krásné, čisté. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem něco takového cítila. A třebaže kdokoli jiný by využil nabízené situace, podává mi ruku a vede mě podél pláže, zpátky do hotelu.

Rodinná krize na sebe nenechá dlouho čekat. Když se vracím druhý den z plánované procházky a loučím se na okraji ulice, netuším, že z balkónu mě vyhlíží drahá matinka. Sotva vystoupám znaveně schody, spustí na mě proud výčitek! Nechápavě zamžikám proti rozzářené lampě.
„A co Roman?! Chudák! Takovej hodnej kluk je to! A ty se oblizuješ hned druhej den s nějakým …!“ Snažila se najít slovo, které by vystihlo její opovrženlivost. Hned poznám, že je opilá.
„Mami, prosím tě! Vzbudíš celej hotel!“
„No a?! Jen ať to všichni slyší!“ ječí hystericky! Zvednu oči v sloup a jdu do svýho pokoje. Na chodbě potkám ségru.
„Co tak řve?“ rozespale se protírá oči.
„Má na jazyku, že se chovám jako kurva. Ale jinak všechno v pohodě, můžeš jít spát.“ Nechávám ji rozpačitě stát ve dveřích a lezu do postele.

Ráno se mnou nemluví ani futra od dveří. Nebo já s nimi. Ani neposnídám, odcházím na pláž s Klárkou a Vláďou. Moc mě nebere dělat jim křena, ale pořád lepší než poslouchat, co chudinka Románek. Tohle máma nikdy nepochopí. Ona nikdy neudělala nic proti pravidlům, vždycky byla a je slušná spořádaná matka od rodiny. To já nebudu. Nedotáhnu to ke sporáku s hrncem a vyvařeným plínkám, k přecpaným igelitkám a uřvaným dětem. Nebudu obskakovat chlapa s natáčkama na hlavě, ani prát jeho umouněný montérky. Tímhle směrem se já neřítím. Vím, že přijde zatáčka, která mě vyhodí do vzduchu. Ale pro tu divokou jízdu i za těch pár vteřin ve vzduchu, za to mi to stojí.

Scházím se s ním tajně, zapomínám na kolotoč doma, Petra, Romana… Nemusím nad ničím přemýšlet, trápit se a lámat si hlavu. Do odjezdu to počká. Čokoládově opálený Alan mě zbavuje starostí. Během dne se zúčastňuji povinně rodinných akcí, jako opalování, výlety, snídaně, oběd, večeře. A nemůžu se dočkat večera, kdy mu skončí služba v hotelu a znovu se s ním uvidím.
Zabřehávám do naivity a netrápím se tím. Je mi dobře. Strašně moc dobřeJ

„Ninule, já tě nechápu.“ Začíná klasický proslov má starší sestra, když se vracím z nočního rande. „A taky nechápu sebe, že ti to toleruju a ještě ti potvrzuju alibi!“
„Za alibi díky, ale pochopení od tebe nežádám.“
„Proč nemůžeš být s chlapem, aniž bys mu zahýbala? Jsi mladá, ty nemáš důvod.“ Krčím rameny.
„Je to můj život, tak se o něj přestaňte starat!“ vyštěknu zle, i když nechci.
„Já jen, že o tebe mám strach.“ Zavře za sebou dveře. Já mám taky někdy strach.

Snídám v hotelové jídelně, když mi někdo zakryje oči. Upustím vidličku a napjatě se usmívám. Alan.
"Ahoj!" Vlepí mi mlaskavou pusu na tvář. V uniformě číšníka mu to sluší. "Jakpak se máš, princezno?" Nuceně se usměju.
"Mno nic moc. Večer se uvidíme?"
"Určitě, vyzvednu tě v devět. Ale teď musím pracovat, chtěla jsem tě jen pozdravit. Těším se!"povídá a mizí.
Část dne strávím u bazénu psaním pohledů a čtením. Čtrnáct dní utíká nezadržitelným tempem a Alan stále nemá tušení, že mě někdo doma čeká. Projdu městečko, nakoupím pár suvenýrů, váhám, zda-li mám vozit dárek Romanovi. Vím, že náš vztah, tuhle dovolenou nepřežije.

"Já pořád mluvím a ty jsi mi o sobě neřekla skoro nic!" houkne na mě, když sedíme na břehu moře, skútr zaparkovaný opodál.
"To jsem ti měla sepsat životopis."
"Vím toho tak málo..."
"Dobrá, co by sis přál vědět?" Pokrčí rameny.
"Třeba jestli na tebe někdo čeká, určitě nejsi sama." Skloním hlavu a přehrabuju se kamínky. "Určitě na tebe někdo čeká, ten prstýnek na krku vypadá jako zásnubní." Odfrknu si:
"Není zásnubní, ale už mi na něm nezáleží..."
"To jsem rád." Nakloní se ke mně, dotýká se rty tak neuvěřitelně něžně. A k mému údivu, ani tentokrát nejde přímo k věci a odváží mě zpátky do hotelu.
Vím, že už ho nidky neuvidím, je to dobrodruh, co tráví každé roční období v jiné zemi a o to víc, mě to trápí.

Poslední večer se tulíme k sobě, je smutno jak mi ještě nikdy nebylo. Líbá mě na oči, na tvář do vlasů, pomalu klesám, zaklíněná do něj, tisknu se němu celou bytostí, moře nás ukolíbává, odnáší do jiných světů…
Dívám se nebe plných hvězd, kouřím drahou cigaretu, držím slzy, co to jde.
"Asi se už neuvidíme, že?" povídá najednou. Nechce se mi mluvit, jen zavrtím hlavou. nějak mi dochází, že mu šlo jen o to, dostat mě. "Budu se vracet domů, jak skončí sezóna, dal bych ti vědět, mohli by jsme se sejít v Praze, kdyby jsi chtěla." Nasaju kouř do plic a zatvrdím se.
"Spíš ne." chtěla jsem říct pevným hlasem, ale vyšlo ze mě jen kuňknutí. "Prosím tě, odvezeš mě k hotelu?" zvednu se a soukám se do bikin. chytne mě za ruce.
"Co se ti stalo? Myslel jsem, že chceš...? Nechtěl jsem ti ublížit..." Už to zase začíná! Proboha mlč!
"Ale neublížil jsi mi! Všechno je v pořádku, jen chci zpátky."
"Ok."

Dvě hodiny před odjezdem se toulám podél pobřeží. Kamínky rachotí pod nohama, vlny dychtivě oblizují oblázkový břeh a smáčí mi šaty u kotníků. Vánek mi rozpustile cuchá vlasy a mísí se s kapkami deště. Přivírám oči a jdu takřka poslepu, vnímám jen ten slaný vzduch, co se nese z širého moře. Šaty rychle navlhly, lepí se na tělo. Brodím se mezi útesy a sedám si na ten nejvyšší. Hledím na nekonečně šedavou plochu, přitáhnu kolena až k bradě.
Brečím. Slzy se mi řinou z očí, ulevuje se mi. Nějak podvědomě tuším, že se sem už nikdy nepodívám, zachvacuje mě nepopsatelný smutek nad vším. Toužím vrátit se zpátky, někde na začátek, do dob nevinnosti a zůstat taková… Kde byl ten zlom? Kdy poprvé jsem přestala poslouchat mozek a srdce odsunula na druhou kolej? Cítím, že se blíží čas zúčtování a já budu tvrdě platit…

A z rozdivočených vln vystupuje zase on. Pevně mě objímá, hlava mu klesne na mé rameno a dech klouže po dekoltu. Hladí mě ve vlasech, mlčí. Připadám si najednou lehká, a on se pomalu vzdaluje , vztahujeme po sobě ruce… už se skoro dotýkáme konečky prstů… Zaduní vítr a on mi zmizí. Voda ho bere zpátky…
Zůstávám opuštěně stát po pás ve vlnách, jsem jen prázdnou nádobou, která marně čeká, že ji někdo naplní…
Vyděšeně sebou cuknu! Náš Renault tiše vrčí, Klárka s Vláďou spokojeně oddychují. Přede mnou naši tlumeně mluví. Znovu ulehnu, zírám z okna. Moře už dávno zmizelo, přejíždíme chorvatské hranice. Zpátky domů…