Černí andělé - 8. kapitola

A čokoládový Alan nikdy nezavolal. Ale i přesto mi letní románek, na bázi naivity, dopomohl k rozhodnutí, že nový školní rok je třeba načnout s novým chlapem nebo alespoň se svobodou. Nicmén Roman můj názor nejen, že nesdílel, on ho odmítal pochopit.
Zvolila jsem pro naše setkání po dovolené neutrální místo. Sešli jsme se v městském parku.
Jdu o pár minut dřív, jak je mým dobrým zvykem, v hlavě si přehrávám nazkoušený monolog, o tom jak se chci soustředit na školu ( cha! ), že se necítím na tolik vážný vztah jaký mi nabízí ( respektivě mě do něj tlačí! ), jak bych chtěla být raději sama, bla, bla, bla, blem...! Kuráž mě ale opouští hned, když ho zahlédnu v dálce s kytkou a úsměvem na rtech. Představa rychlého rozchodu se nade mnou pomalu rozplývá.
"Ahojky!"
"Čau." Uhnu stranou před polibkem, ale moc mi manévr nevyjde.
"To je pro tebe!" strčí mi pod nos bohatou kytici, ačkoli ví, že jsem alergik.
"Hm, dík. To jsi nemusel..." He! A je tady tolik očekávaná chvíle trapného ticha. Potí se mi ruce. "No asi si sedneme, chci... musím ti něco říct." začnu a lapnu na oprýskanou desku, která se lavičce jen mírně podobá. Hnízdí vedle mě, tak blízko, jak jen to jde a já se šoupu až na samý konec.
"Víš, Romi, já jsem hodně přemýšlela..." Začátek jako vždycky. "A došla jsem k závěru, že my dva... myslím, že nebylo od věci dát si pauzu." Sakra! Takhle jsem to povědět přece nechtěla! "Chápeš, mám před sebou maturitu, chtěla bych se soustředit víc na školu, taky asi zkusím něco dál, přijímačky, nebudu mít tolik času a ty budeš taky v Brně, je to dost daleko, stejně by jsme se skoro neviděli a já nechci vztah jen na víkend. A vůbec bych si chtěla odpočinout." Hlavně v kritické chvíli nepřestat mluvit!
"To nemyslíš vážně?!" Skočí do mého excelentního monologu.
"Bohužel, myslím." vyloudím na tváři provinilý výraz.
"Jaksi to jako představuješ?!" Zařve, až nadskočím. "Že mi zblbneš hlavu a pak mě opustíš?!" Jestli něco nesnáším, tak je to patos!
"Já tě neopouštím, my spolu nežijeme, ani jsme spolu nebyli tak dlouho!"
"To přece nemůžeš srovnávat!?"
"Já nesrovnávám. Já ti jen říkám, jak to je. Prostě s tebou být nechci!"
"Jak nechceš?!"
"Je mi sedmnáct! Slyšíš?! Co sis myslel? Že s tebou zůstanu do konce života?"
"Ale my dva k sobě patříme!" útrpně na mě hledí.
"Nepatříme, přiznej si to už."
"Ty jsi ale moje!" štěkne po mně zle.
"Já nepatřím nikomu! A už vůbec ne tobě!" Zdvihnu se a odcházím.
"Nino! Okamžitě se vrať! Já ještě neskončil!"
"Ale já s tebou skončila!"
Ani se neotáčím, využívám chvíle, kdy je v šoku a mizím mezi uličkou stromů. Mě nikdo nebude poroučet!
Už je mi zase dobře.

Zmizím s Emou v hospodě, je pátek, narváno, skvělá nálada a já jsem opět svobodná! Roman mi bez přestávky volá.
"Romane, vzdej to. Nemá to cenu, chápeš?"
"Já bez tebe nebudu! Já... já ... já si něco udělám!"
"Prosím tě, nic si nedělej, kvůli takové žábě, jako jsem já, hej? Běž se někam střískat, ale už mi nevolej, ano?" Vypnu mobil a hodím ho do kabelky. Zapálím si a otráveně projedu vlasy.
"Zase Roman?" ptá se Emouš.
"Hm... tentokrát vyhrožuje sebevraždou."
"Ježíš! To je ubožák!" Praví a napije se s chutí lahodného moku.
"Řekni mi, jak ty to děláš?"
"Co jako?"
"S chlapama?"
"Vim já? Osobní kouzlo!" Zařechtáme se a připíjíme na náš neodolatelný šarm.

Do necelých dvou hodin mi volá Romanův kamarád. Suše mi oznamuje, že můj bývalý přítel leží v nemocnici, neboť se ze samého žalu pokusil o sebevraždu.
Na sucho polknu. Cejch mrchy se zdvojnásobil.
"Roman je ve špitále." hlesnu a Ema na mě hledí.
"Jak ve špitále?"
"Chtěl se zastřelit." Má drahá přítelkyně reaguje, tak jak to na ni sedí:
"Bože to je loser!! A to jako kvůli tobě?! To buď ráda, že ses ho zbavila!"
Její komentář mi moc neprospívá, objednávám dva panáky tequily. Ruce se mi třesou. Nějak se mi tomu nechce věřit. Proč by se střílel? Kvůli mě? Demonstrativní sebevražda. Co když je to jen bouda? Co když na mě čekají před špitálem, až poběžím, se slzami v očích, milému v ústrety, abych ho spasila, uzdravila a především se k němu vrátila?

"Ahoj princezny!" Z chmurných úvah mě vytáhnou příchozí známí.
"No ahoj! Už máte po tréninku?" Zašveholí Emouš a už už špulí tlamičku na Jonáše.
"Něco mi uniklo, když jsem byla na té dovolené?" Jonáš se zazubí a strká jazyk Emě do pusy. Nechápu! Absolutně nic nechápu! Ema se oblizuje s primitivním fotbalistou a Roman se chtěl zastřelit. A s nikým to ani nehne. Ani se mnou...? Snažím se v sobě najít lítost nebo aspoň kousíček soucitu. Nic. Syndrom vyhoření. Ale pouze k chlapům.
Do půlnoci jsem zpitá pod obraz. Už se směju, už jsem to zase já a moje maska. Mirek mě hladí po stehnu. Objednává další a další panáky, něco mluví, ale nejsem schopna vnímat nic. Hospoda se přetáčí, každou chvíli mi musí spadnou na hlavu. Mirkovy nenechavý prsty se snaží dobýt pod mou sukni. Odtahuju se, vracím mu ruce zpátky do jeho klína, ale dnes je neoblomný.
Kdysi jsme se spolu málem vyspali, ale jaksi jsem si to tenkrát rozmyslela a on se urazil. To jsem si dovolila dost, odmítnout ho. Před celou hospodou hulákal, že mě stejně dostane.
Ucítím, jak se mi dostal pod kalhotky. Znaveně ho odstrčím a potácím se na záchod. Sotva za mnou zapadnou dveře, padám k míse. Zvracím i to, co jsem nevypila, a do toho bulím! Je mi hnusně! Z Tequily, ze Šeráku, ze sebe samotné!
Klopýtám k umyvadlu, oplachuju si obličej. Za sebou v zracadle spatřím Mirkův odraz.
"Prosím tě, jdi pryč." zašeptám, mám poleptaný hlasivky. Dál tam stojí. Pak zavře dveře a blíží se ke mně. Využívá chvíle, že jsem k němu zády a bez okolků mi vyhrne sukni až k hlavě. "Nesahej a mě!" Oženu se, ale otočit se mi už nedovolí. Serve mi tanga a tlačí mě na umyvadlo. Zaznamenám zasvištění zipu. Bodne mě kdesi u žaludku.
"Ne! Mirku, nedělej to, prosím tě! Pust mě!" Cpe se mi mezi stehna.
"Ale no tak, já vím, že to chceš. Vždycky jsi to chtěla." Zkuhrá zatímco si marně hledá cestu. Stahuje mi výstřih trička někde k břichu, mačká bradavky a nutí mě dívat se do zrcadla. "Podívej. Podívej se, jak nám to krásně jde." Hledím na dvě rozplizlé skvrny. V tu chvíli do mě vjede. Mám černo před očima. Ten tlak v podbřišku se nedá vydržet. "Uvolni se, vydechni, princezno, skvěle si tady zapícháme." Pane bože! Musí mít dobrých dvacet čísel! Pud sebezáchovy mi říká, podvolit se, nebo mě to devadesáti kilový zvíře bez okolků roztrhá! Povolím svaly a nechám ho jemně přirážet.
"No vidíš, jak to jde. Seš rozumná holka." Asi za odměnu mi začíná hníst poštěváček. Třesu se. Vzrušením. Touhou. Strachem. Zimou.
Když je po všem, svezu se na podlahu.
"Zvedej se, dáme si panáka." říká. Zavrtím hlavou. "Jak chceš." Dveře jedovatě prásknou. Propukám v nezadržitelný pláč. A znovu zvracím a znovu brečím...
Ema v hospodě už není, nejspíš zmizela s Jonášem. Jo holt sex je přednější než kamarádka. U stolu není ani modrooký Mirek. Aspoň něco. Vytáhnu cigaretu a signalizuju pinglovi, že zaplatím, byť nemám ponětí, jak se dostanu domů.
"Máš zaplaceno."
"Co?!"
"No ten borec, co s tebou byl na hajzlíku." ušklíbne se ironicky.
"Hm, tak po mně hoď červený Sparty a kafe." Protože nemám kam jít. Leda tak si vyšlápnout domů pěšky. Nebo sedět jako ta největší socka na vlakovým nádraží a čekat do pěti na vlak. A to se mi opravdu nechce. Zatraceně!
"Kde budeš dneska spát, když ti Ema zdrhla?" ptá se mě Hanka, pingl číslo 2 pro dnešní noc.
"Nevim. Asi půjdu pěšky a něco stopem, když se zadaří."
"Tě leda tak někdo přefikne, v té minisukni." Poznamená, ale v momentě se kousne do jazyku a odchází s plným popelníkem. Mno nebylo by to poprvé. Zkouším volat Emě, ale je nedostupná. A napadne mě spásná myšlenka.
"Ahoj ségra, nebudím tě?"

Uvelebím se na zadním sedadle a spala bych. Jenže to mi Vláďa ani moje milovaná sestra nedovolí.
"Ty jsi normálně nezodpovědná! Máš jediný štěstí, že má máti noční a táta už odjel! Bych tě nejradši přerazila jako hada!"
"Ti říkám, že mi Ema zmizela, nebyla to moje chyba!"
"Jak ti mohla zmizet?! Kde jsi byla ty?" No to ti tak budu vykládat!
"Prostě odešla s jedním klukem a mobil má vypnutej."
"Výborná kamarádka! Co bys dělala, kdyby jsme nemohli přijet?!"
"Bych jela stopem." pípnu.
"Nino, to snad není možný! To nemáš strach?! Víš, co jezdí úchyláků?!" A ty sestřičko nemáš ani ponětí, kolik těch úchyláků je mezi kamarády.
"Hele, jsem ráda, že jste přijeli, ale už nechej toho moralizování!"

Zalezu do svýho pokoje, když mi konečně volá Ema. Decentně po sobě štěkáme, kdo kam zmizel nebo nezmizel, ale ve finále se už normálně loučíme a domlouváme se na další den. Ještě sedím na balkónku, v pokojíku po babičce, kterej jsem si vyprosila, pro jeho ideální polohu v domě.
Někdo klepe.
"Ségra, já fakt nemám náladu na tvoje výčitky."
"Klárka už šla spát. Můžu?"
Vláďa?!
"Jo." povídám. Nakoukne do mýho království.
"Máš to tady pěkný."
"Díky." Sedne si na malou stoličku na balkóně a zapálí si.
"Jsi dost číslo, viď?" Pokrčím rameny. Další moralizátor.
"Nikdo není svatej. Ani ségra."
"Má o tebe strach, nemyslí to zle."
"Umím se o sebe postarat sama."
"Jsi chytrá a krásná holka, nemáš přece zapotřebí takhle vyvádět."
"Chytrá, krásná, skvělá, dokonalá je moje sestra. Ne já. Já ani neměla být." Vypustí kouř do černýho nebe. Starý známý pocit křivdy. Klára zdědila to nejlepší, protože měla být jedináček. Jedináček z obrovské lásky! Takový děti jsou nadaný. Ne jako já.
"Jak jsi na to přišla?"
"Jsem měla být cysta." zasměju se při té představě. "Mámě po Klárce řekli, že už žádný děti mít nebude. Proto ten rozdíl osmi let mezi náma. Se mnou se nepočítalo. A původně si mysleli, že má máti cystu na vaječníku a ona to byla Ninuška."
"Ale mají tě rádi." Akorát se mnou nikdo do pátýho měsíce nepočítal.
"Ale já je mám taky ráda. Jen se prostě plácám v pubertě. To přejde." ušklíbnu se. "A zas tolik nevyvádím. Mohlo by být hůř."
"Bude líp. Uvidíš."
"Roman se chtěl zastřelit." vyletí ze mě najednou a vytrysknou zároveň slzy.
"Já vím. Volal mi."
"A ty mi ani nic nevyčteš?"
"Ninočko, já nikoho nesoudím. Ani tebe, ani jeho. Důležitý je, že to zpackal a vlastně mu nic není. Je trochu labilnější, to jsem ti možná měl říct na začátku, ale toho sis nejspíš všimla. Každej má na výběr. A ty sis vybrala, že s ním být nechceš. Nic si nevyčítej. Každý svého strůjce štěstí sám, nemám pravdu? A nebul. To ti nesluší."
Podá mi kapesník, típne cigaretu a odchází.
"Dobrou noc."
"Dobrou."

Takhle to dál nejde. Žiju moc rychle. Musím se sebou něco dělat. Dám si pauzu, žádný chlapi, žádnej sex, žádný flirtování, ani nic! Prázdniny byly náročný, bude to chtít odpočinek. Věnovat se škole, učit se na maturitu, a tak... Zpytuju svědomí, ale uvnitř tomu stejně nevěřím.

Znovu se krčíme v lavicích, špitáme si zážitky z prázdnin a odmítáme se soustředit na dojemný proslov naší třídní, že před sebou máme první zkoušku života, která rozhodně není poslední! Ema mi mateřsky dává loktem a vyjádří se pochybovačně, že by tohle byla naše první zkouška od pána jménem Život!
„My toho máme za sebou víc, než všechny tyhle husičky dohromady.“ Mírně se mračím nad tou nadsázkou, ale když se porozhlídnu po přecpané třídě, říkám si, že má bohužel pravdu.
Těžko by se našla jedna jediná, která by se nám podobala. O pannenství jsem přišla na lyžáku v prváku s instruktorem. Stačilo pár nevinných pohledů a jemné otření v zástupu u vleku. Byla jsem do něj zblázněná! Ignorovala jsem fakt, že ho nejspíš už v životě neuvidím, že někde v údolí ho čeká idylická rodinka. Já ho prostě chtěla! Tohohle rozhodnutí určitě nelituju! Kdybych totiž tušila, co za komedie s jinými kluky, mě čeká později, ani bych s nikým už nespala. Bylo to přesně takový, jaký to má být. Dalo to zabrat, zdrhnout z chaty a dopravit se k němu na pokoj, a pak se vrátit pěkně před svítáním nazpět. U snídaně jsem tenkrát nemohla pozřít jediný sousto. Musela jsem na něj myslet každou vteřinu. Když jsme se potkali znovu na svahu, spadla jsem po hlavě do propasti. Večer jsem opět utekla z chaty, nemohla jsem mu odolat. Naučil mě základy a pomáhal mi je rozvíjet. Podobný ekvivalent jsem do teď nenašla. Pokud by šlo jen o postel, věřím, že jsme si byli souzeni.
Horší to už bylo s životním stylem. Já byla jen hloupoučký trdlo a on zadanej pán. Pamatuju si, jak strašně jsem brečela, když jsme odjížděli. Uznal za nevhodný, abychom se ještě někdy viděli. A právě na lyžáku jsem se skamarádila s Emou. Ona o poctivost přišla ve stejnej den s jeho kolegou. Bylo nám čerstvých šestnáct a místo romantické lásky, jsem se pustily do nebezpečných vod volných dobrodružství. Tyhle silný zážitky nás spojily navždycky, pochopily jsme, že se už napořád budeme lišit. Budeme prožívat něco jinýho, zakázanýho, co nás může stáhnout z kůže, když se nebudeme bránit, když se neobrníme. Neříkám, že se nám to podařilo pokaždé. Ale silnější kůži pro život jsme si opravdu vypěstovaly.
Vidím to, když naše spolužačka, Dáša, pláče na lavici, že ji nechal kluk. Vylívá svůj srdceryvný příběh každýmu na potkání, takže celá třída je během dvou dnů jasně v obraze, jak to s ní a Viktorem bylo. Chápu, že je nešťastná, ale tímhle si nepomůže. Musí jít prostě dál. Pro její ouška je to ale příliš kruté. Dospívá v růžové bavlnce a nedokáže se smířit s faktem, že někde mimo ni, jsou černo-černí skřeti s dlouhými pařáty, co je mají na konci mají ostrý jehličky a dovedou se pěkně zakousnout do duše a sát život. Ona chce slyšet, jak se určitě k sobě vrátí, když je to takhle, že všechno bude zase v pořádku. Před realitou zavírá oči. Takovým není pomoci.

Škola nás pohltí do svého víru stereotypních povinností. Doma se mořím nad otázkami z interny a chirurgie a nadávám, že jsem se během těch čtyř let víc neučila. Určitě by mi to lezlo do hlavy rychleji. Kurt mi pobíhá po poznámkách, když datluju na počítači, něžně vrže zuby a fousky protáčí kolem dokola. Klárka odjela na kolej do Brna, pořád mi vyčítá, že jsem Romana nechala a jak chudák kvůli mě dopadl. Škoda, že nechce slyšet, že by kdyby se nepokusil zabít se kvůli mě, byla by v tom jiná.
Máma se plíží po bytě po špičkách, dala na mou radu a nevšímá si mě. Hudba hlasitě drnčí a s ní i okenní tabule, ale nikdo mi nic neříká. Stačilo vysvětlit, že se mi takhle dobře učí. Fakt, že se většinu času houpu na židli, okusuju tužku a čumím z okna, intenzivně popírám. O víkendech se scházíme s Emoušem U Řeka, na tom se nic nemění. Jen téma rozhovoru se začíná točit víc kolem školy a já si nevšímám tolik chlapů.
Ema považuje románek s Jonášem za skončený. Jsme zase dvojka. My dvě proti všem chlapům.