Černí andělé - 9. kapitola

Sekám latinu do října. Dva měsíce bez chlapa. Neuvěřitelný! Ema říká, že už mi to leze na mozek. V říjnu mám taky pohovor s matkou ohledně kouření, bezpečném sexu, škodlivosti alkoholu a škole.
"Já vím, že na tom balkóně kouříš! A nezapírej." Sedí v křesle, noho přes nohu a nervózně si přetáčí snubní prstýnek. Dělá to vždycky, když si myslí, že je na čase nějaký výchovný rozhovor mezi matkou a dcerou. Koukám na koberec a hladím našeho kocoura Louise.
"Kdyby tě viděl táta! To neznamená, že když my oba kouříme a já předstírám, že ti toleruju, že budeš hulit u sebe v pokoji! Ještě že ten táta není tak často doma." zaupí a pohyb s prstýnkem zrychlí. Není namalovaná, po noční se nikdy nemaluje. Tragicky vzdychne.
"A vůbec, Klárka mi říkala, jak pro tebe museli jet v půl druhé ráno do města! Co to máš za kamarádku, že s někým odejde a na tebe se vykašle?!" Pokrčím rameny. Fakt, že jsme se minuly, protože mě skoro znásilňoval kamarád na záchodě a ona měla nezadržitelnou chuť si vrznout, by matka těžko přežila.
"Kuř, ale ne veřejně, ano, zlatíčko?" A je to tady - rezignace. Moje kajícné pohledy zabraly. "Pojď za mnou." Poslušně lapnu na prdelku vedle matinky a smutně koukám.
"Doufám, že když řekneš, že spíš u Emy, tak u ní spíš?"
"A u koho bych asi tak spala? Jasně, že u Emy." Mrk. Mrk. Ehm. No někdy. Ale její rodiče taky moc nezajímá, kdy přijdeme nebo jestli vůbec přijdeme.
"A co Roman? Ozval se ti?" Zvedne se mi krevní tlak. Ale potřebuju nějakou korunku na Jam fest, tak to musím vydržet.
"Nee, vůbec."
"Hm... A co nějakej jinej kluk...?" Culí se na mě. Zavrtím hlavou. "Určitě brzo nějakej přijde." Kristepane jen to ne!
"Ani by nemusel." odmlčím se. "No a když jsme u těch kluků, bych potřebovala nějaký korunky na anti-bejby. Jsem si byla vyzvednout recept." Má milovaná maminka vstane a z peněženky vyloví jednoho Masaryka. Teď se culím zase já.
"Tak já skočím do lékarny a donesu zbytek nazpět."
"Nikam nechoď, nechej si to, ale tátovi ani muk. Stejně chceš jít na ten Džemfest nebo kam, no ne?" hupsu jí kolem krku.
"Děkujůůů!"

V pátek stojím u katedry a vykládám o cévní mozkové příhodě. Moje oblíbený téma. Na mrtvičku, respektivě na její komplikace, nám umřela před pěti lety babička, tak to mám v dost živé paměti.
"Mno, velmi dobře, slečno Gregorová, výborná. Můžete se posadit." praví pan primář, když mi vrací index.
"Ksindle!" špitne Ema, jakmile dosednu.
"To je jediný, co fakt umím." vypláznu na ni jazyk.
"Jdeš dneska na ten Jam-fest?"
"Jasně, včera jsem byla pro lupen. Kdybys nebyla husa hloupá, mohla jsi jít taky."
"Musím s našima k babce do Olomouce. Slaví sedmdesát. A stejně mě ta hudba moc nebere." Zašklebí se a zapisuje dál do sešitu.
"Škoda, tak příští pátek zajdeme k Řekoušovi, co ty na to?"
"Hm... Uvidíme."
"Nino! Nino!" houkne mi za zády Petruna s Gábinou. Opatrně se natočím, jestli se to tak dá v první lavici před katedrou vůbec udělat.
"Jdeš dneska do kulturáku?"
"Jo, vy taky?"
"Tak dáme sraz v sedm na vlakáči?"
Ema se znechuceně zatváří.

Hudba hlasitě drnčí, proplítáme se davem k pódiu. Zdravím pár známých, houpu se do rytmu. Brýlatá Gábina s kudrnatou Petrunou se mě vytrvale drží. Stejně jako já se držím kelímku s pivem. Po dlouhé době nejsem v pátek s Emou, trochu nezvyk, to moje toxický dvojče mi chybí.
"Je to skvělý!" hulákají mi do ucha. Kývám hlavou, byť nastoupený O5 a Radeček není moje krevní skupina, nicméně atmosféra dělá divy.
Tancujeme, paříme, pijeme, bavíme se. Na chvilku se trhnu a razím si cestu k baru. Už už jsem skoro u něj, když mě předběhne skoro dvoumetrovej týpek. Moje ješitnost utrpěla. Natáhnu ruku a poklepu mu na rameno. K mýmu vzteku se rozhlíží pouze ve svojí výškové úrovni.
"Hej, podívej se taky dolů, k nám trpaslíkům!" Prsknu do té výšky.
"Jéé, promiň!"
"Tys mě předběh´!"
"To jsem si tě asi nešiml." usměje se a podá mi svoje pivo.
"To je malá náplast na moji bolístku." mrknu na něj a mizím s i piviskem. Ale dohání mě a chytá za loket.
"Počkej, přece bych to mohl nějak odčinit." Má hezkej úsměv. Rovný bílý zuby. Medově kudrnatý vlasy a hnědý kukadla. Sice bych věděla o lepší mikině, než má na sobě, ale něco na něm je.
"Třeba." Zaculím se.
"Jakub." Podává mi velkou tlapu.
"Nina." A pusu nedostanu. První plus.

Usídlíme se na zemi u oken a i přes příšernej randál si povídáme. Že je na koncertě vlastně pracovně, píše do místní drbny a vůbec je literárně činný. Zírám s otevřenou papulou. Sedí nám stejný knížky, stejný názory, stejná muzika. Nevěřím tomu.
"A co ty? Co mi povíš o sobě?"
"Asi nebudu mít nic originálního jako ty." Projedu si vlasy.
"Povídej." Šťouchne do mě loktem.
"Mno... pokud úspěšně odmaturuju, bude ze mě zdravotní sestřička, bydlím pár kilometrů od Šumperka, s rodiči." Zamyslím se. "Mám doma potkana a kocoura."
"A to jde dohromady?" zasměje se.
"Jde, oni se mají rádi."
"No vidíš, to je originální!"
"Čtu, jak jsem se bavili, no a to je asi všechno."
"A co že taková hezká holka chodí po koncertech sama?"
"Protože je teď tak nějak sama."
"A mohl bych si na tu hezkou slečnu vzít číslo?"
"To víš, že mohl."

Loučíme se, jedu taxíkem domů i s holkama. Slibuje, že se ozve. A sliby plní, smska mi přichází, když už ležím v posteli.
V sobotu máme rande. Dostanu kytku i tu pusu. A možná se blýská na lepší časy.

Zatím si jen tak povídáme, občas se v návalu vášně obíráme u něj doma na gauči, ale vždycky když to začíná být zajímavý, sleze ze mě a jde prý uvařit, čaj nebo podobnou blbost! To potom sedím jako péro a nechápu, co mu brání? Jsem snad nějaká obludka? Tlustá? Nerajcuju ho nebo v čem to vězí?
Když se vrátí zpátky, inteligentně zasedne před televizi a já nechápavě civím s ním na pohyblivý obrázky. Pak jdeme spolu kouřit, usadíme si mě na klín, spokojeně tahá a vykládá mi o hvězdičkách.

„Vezmi si, že mu je třicet čtyři.“ říká Ema.
„Třicet tři!“
„To máš jedno tři nebo čtyři.“
„Neřekla bych!“
„Chci jenom říct, že je to dospělej chlap a asi tě chce vyloženě dobývat.“
„Dobývat?“ opakuju s nechápavým výrazem. Ema vyvrátí oči k nebi.
„Prostě tě nechce hned do postele, asi si tě váží a nechce zklamat tvoji důvěru.“ Ironicky se zasměju. „Jasně, on o tobě totiž nic neví, tím pádem tě nechce nějakým sexem vylekat.“
„Kam na ty tvoje teorie chodíš?“
„Uvažuj logicky, trubko! Nemá ani tucha, žes ojela půlku okresu!“
„Ty seš mrcha!“
„Tak jo celej!“ Vyprskneme smíchy!
„A ty tu druhou polovinu!“
„Ale já to aspoň nepopírám!“
„Opovaž se ceknout před Jakubem!“
„Jsem tvoje nejlepší kamarádka.“
„Právě proto!“

Cestujeme s Jakubem po výletech a ačkoli příležitost k sexu je, on se jí stále vyhýbá jako čert kříži! Přemýšlím, jestli nemá třeba nějakej problém, už jsem z toho šedivá.
Někdy se stane, že se musí zúčastnit nějaké akce a já třeba zrovna nemám náladu na jazzovej koncert nebo Country estrádu. V takových mezních situacích se uchyluju k Emouškovi a končíme U Řeka. Jakub tam moc nechodí, nemá rád styl takových hospod. Kromě toho, nesnáší se s naší milovanou obsluhou. Neberu mu to. Přestávám se snažit, mu naznačit, že potřebuju, aby tam byl se mnou. Nechápe, že čím víc svobody mám, tím víc se mu vzdaluju a utíkám zpátky. Věří mi. Naprosto slepě mi věří! Jak to, když si nevěřím ani já sama?!?!

Nastal den mých osmnáctých narozenin. Klasická rodinná přetvářka. Čtyřikrát do roka, plus vánoce a dovolená, to jsou naše rodinné dny. Dort, svíčky, dojaté úsměvy, blesk digitálu, roztržité rozbalování a umělá radost nad dárky.
Řetízek z bílého zlata jsem si vybrala vlastně sama, z legrace jsem neskutečně překvapená. Džíny jsem si musela vyzkoušet, jen jsem na ně měsíc čekala. Od ségry a Vládi mě čeká knížka s věnováním.
"Jéé Sophyina volba! Děkuju moc!" Vlepím Kláře sesterského hubana. Táta se usmívá a ve finále se vytasí s ještě jedním dárkem.
"A tohle máš speciálně ode mě." Podá mi balíček, nedočkavě rvu balící papír. Hrnek. S černobílou fotkou Ninušky, jak sedí na pískovišti, v ručce lopatku a úsměv alá malí pizizub. Následuje všeobecné veselí, obejmu tatíka a do ucha mu špitnu, že moc děkuju. Jen máma se mírně mračí, je mi jasný, že o tomhle dárku nevěděla a pochybuje o otcově originalitě.
Večer, když sedím nad poznámkami z interny, je slyším, hádat se. Nemusím ani poslouchat, co přesně se děje. Máti otce podezírá z nevěry. Nic nového pod sluncem.

Ráno sedím v županu u snídaně, drazí rodičové tragicky mlčí. Doslova se hnípu v bílým jogurtu s müsli. Zákonitě se jejich vztek obrátí proti mě. V minutě mi matka vyčte, že skoro nejím, že snad hubnu nebo co, rifle na mě pladají, jsem bledá, podvyživená a fuj to nejhorší - anorektička! Nejde o nic jiného, než aby se ti dva zase začali bavit jako dospělí, když už mají dospělé dcery.
Na oběd se protestně přežeru, aby byla matinka klidná.
"Bych jela večer do Šumperka, chtěla bych ty narozky oslavit s Emou a Jakubem."
Otec nadzdvihne obočí:
"Kdo je Jakub?" Hodím okem po matce, ta sklopí pro změnu zrak. Jasně že mu nic neřekla.
"Mno kamarád."
"Kamarád?" Kývám hlavinkou jako nemocný oslík.
"Tak jako trochu lepší kamarád."
"V kolik přijedeš?" Tak to je podpásovka! Evidentně si mě chce vychutnat!
"Jsem se tě chtěla zeptat, jestli bych nemohla přespat u Emy?" kuňknu, protože všechno záleží jen na něm.
"Co kdybych pro tebe přijel?" Bože, tohle doprošování nenávidím:
"Tatííí! Je mi osmnáct! Chci oslavit narozeniny taky s kamarády!"
"Dokud bydlíš pod mou střechou..."
"....budu poslouchat třeba do třiceti, já přece vím! Tatíku, nebuď labuť. Slibuju, že zítra v devět, jsem doma jako na koni a uvařím oběd, ju?" Přihodím basetí pohled.
"Svíčkovou!"
"Jak pán poroučí!"

S Jakubem se potkáme ve vlaku. Hned mi akčně předává dárek. Další knížka pro Ninušku. Jsme v dobré náladě, modlím se, aby večer vyšel.
Ema už sedí u stolu, poklepává na hodinky a kroutí hlavou. V rychlosti je představím, ještě se pořádně neviděli.
"Jo bobe, takže nastav tlapku, něco pro tebe mám." povídá slavnostně Emouš s bezelstným úsměvem. Akčně vyskočím a příjímám gratulace, abych netrpěla do příštích narozenin, nedostatkem štěstí, zdraví, lásky, sexu a pořádných pařeb!
"Óóó, děkuji ti, má drahá přítelkyně!" Vlepíme si pusu na hranici lesbického vztahu a dosedneme zpátky. Rozbalím první balíček, luxusní prstýnek a v druhém na mě čeká naše společná fotka v rámečku.
"Jsi hodná, díky moc, bobe!"
Ema na mě mrkne a sladce našpulí papulku. Jakub se jen nervózně usmívá. Večer tak nějak plyne, občas se provalí, že mám narozeniny a přířítí se nějaký gratulant. Náladu mi nezkazí ani příchozí Mirek s týmem amatérských fotbalistů. Hodí po mně vášnivým pohledem, tak se pro jistotu dívám do piva. Ema vykládá Kubovi pár veselých historek od Řeka, až ji musím, taktkně pod stolem, nakopnout.
Zábava těžce vázne, na(ne)štěstí si k nám přijde sednout Marek s Jankem. To je konec!
"To je ale překvapení, kde se tu berete? Ema se nezmínila, že tento víkend přijedete." Obdařím ji vražedným pohledem.
"Když máš ty narozeniny." řekne a vytáhne malou kytičku. "Tak všechno nejlepší, Ninočko!" Dostanu pusu jak od Marka, tak do Janka.
"Vy jste nezapomněli?" Usmívám se, dost polichocená, že si ti dva sklerotici vzpomněli, i když je to práce Emy.
"Jóó, měla bych vás představit. Tohle je Jakub a toto je Emin bráška Marek a jeho kámoš Janek." zachraňuji situaci skoro na poslední chvíli. Kluci si podají tlapy a vypadá to, že si sedli.
Ale v jedné chvíl je všechno špatně. Jakub odbíhá s telefonem a vrací se s tím, že nás musí opustit.
"Je mi to líto, ale volal brácha, že mámě není dobře, odvezli ji do špitálu. Musím tam jít." Snažím se ovládnout a projevit pochopení, ačkoli mě to mrzí. Moc mrzí.
"Jasně, tak utíkej"
"Zavolám ti, ju? Pa!" Dostanu malou pusu. "Hezky si to užijte a bavte se! Čau!" Povídá a už už mizí v kouřové cloně.
"Hm, tak co si dáme, když máš ty narozeniny?" prohodí Janek, hledíc do nápojového lístku. Jenže, já mám po náladě, kterou nespraví, ani deset panáků tequil. Pak se ale otřepu, jak už to na mě sedí a řeknu si, že si nepokazím narozeninovou party, jen kvůli tomu, že tu Jakub není.
Opíjíme se ve vší počestnosti, Jakub mi volá, že maminka má prasklý žaludeční vřed, jde na operaci. A jedním dechem mi navrhne, že příští víkend mě zve na chatu. Souhlasím.
V jednu ráno padnu na Emin rozkládací gauč.
"Pojď ještě na jednu." Kouříme na balkóně, když mi položí stupidní otázku:
"Jsi do něj zamilovaná?"
"Co?!" zakuckám se.
"Nejsi, viď?" konstatuje. Chvilku přemýšlím. Možná jsem, možná ani ne. Těžko říct. Neumím servírovat svoje srdce na zlatým podnose. Na to se příliš bojím. Budu držet obranné linie a kdo se přes ně dostane...
"Jakub je fajn, ale asi ta zamilovanost, jaká to má být, tam prostě není... necháme to koňovi, ten má větší hlavu."

Nastává další víkend, po prožitém utrpení ve škole i na praxi, kde nás Prýtovka sjíždí v jednom kuse, není kam se zašít. Jedinou motivací je, že další týden strávíme u máti na JIPce. I když nevím, co bude horší.
Jakub mě vyzvedne u nás doma, máti to nedá, chce ho vidět. Je na něj zvědavá a obhajuje to tím, že mě přece pustí na noc z domu. Později se mě mateřsky laskavým tónem zeptá, zda-li pro mě není příliš starý? Krčím rameny. Když já většinou narazím na silnej ročník sedmdesát.
Už cestou tam se lehce rafneme.
„Musím ten Divokej Bill hrát pořád dokola?“ Místo odpovědi si zpívám refrén:
„Pozdravuj pocestný, svět je malej, dokonalej. Pozdravuj pocestný, co když se nevrátííí, co když se nevrááátííí?“ směju se, ale on mě spraží poměrně ledovým tónem, že na blbinky nemá náladu. „Moje milá plakáááláá!“ Popěvuju si už jen tiše a koutkem oka ho pozoruju. Připadne mi komický, jak se snaží bejt důležitej! Jenže po nějaký době mě to omrzí. Znechuceně se hrabu v mobilu.
Na chatě už nás čekají jeho kamarádi. Mohli by mi dělat rodiče, v lepším případě starší sourozence. Vesměs jde o páry, co jsou spolu dost dlouho na svatbu i rozchod. Jsem naprosto nejmladší, neunikne mi, že se ke mně chovají jako k mladé žábě. Leze mi to krkem! Nějak se nemůžu zařadit, moc se nezapojuju do debat, bojím se, že mě s mými názory pošlou do mateřské školky. Holky mě aktivně zatáhnou do kuchyně a podrobí nenápadnému výslechu. Přemýšlím, která asi bude ta jeho bývalá, zahlížejí všechny stejně divně.
Choulím se v Jakubovým svetru, aspoň, že tu můžu kouřit.
„Koukám, že slečna kouří první ligu!“ huláká na mě jeden z těch zralých čtyřicátníků v nejlepších letech. Jenom se ušklíbnu a jsem nucena věnovat se holkám okolo. Jedna z těch počínajících domácích putěk do mě celej večer u krbu hučí. Vítek vášnivě diskutuje, jsem zvědavá, jestli má tolik energie i v posteli. Nápadu se uchichtnu a Hanka vedle mě nemilosrdně pokračuje v líčení strastí mladé dívčiny ve velkém městě. Odpaluju jednu od druhé, upíjím vína a hraju si s mobilem.
Konečně ho napadne, že se tam absolutně necítím. Sedá vedle mě, bere mě kolem ramen.
„Líbí se ti tady?“ Uhnu pohledem a s hlavou provedu jakýsi manévr, který by se dal označit za souhlas. „Až budeš chtít jít spát, jen řekni, máme pokoj úplně nahoře v podkroví.“ Spiklenecky mi máčkne ruku. Dál vede hovor s kamarádem a já na půl ucha poslouchám, jaký to bylo, když se Hanka začala starat sama o sebe a následně o svého přítele. Předchází mě veškerá chuť na společný život s chlapem!
Sleduju Jakuba, jeho kouzelně hrbolatej nos, dlouhý řasy, a ten jeho pohled, když na mě na mě zbožně hledí tmavýma očima. Na druhou stranu, má moc tenký rty a špičky uší mu jemně odstávají. Jeho kudrnatý vlasy mu závidí nejedna slečna s trvalou, jako bych si na prsty navlékala medové prstýnky. Kdyby neměřil skoro dva metry, s přehledem bych o něm říkala, že vypadá jako Hobit!
Mám ho ráda, ale představa společného života, jak mi to Hanka žhavě líčí, se mi silně příčí. Já zkrátka nejsem na dlouhodobý vztahy. Nicméně to Vítek netuší a s láskou mi líčí, jaký to bude po mojí maturitě. Že jsem ještě na ni nezačala pořádně ani myslet, ho nenapadne.

Odebíráme se spát. Všichni nám kultivovaně přejí dobrou noc, zavíráme za sebou dveře a Vítek neskutečně zvážní. Nejdřív se převlečeme do triček na spaní a zachumláme se do spacáků. Ležíme vedle sebe poměrně dlouho, než ho napadne vůbec mě jen políbit. Pořád mele dokola, že jestli nechci, tak že to pochopí, že se známe málo, ovšem to nebrání faktu, jak moc po mně touží!
Nevydržím to a strčím mu nekompromisně jazyk do pusy! On chudák jen zamžiká, ještě chce cosi dodat.
Obecně nebývám dominantní, to se mi už jo musí chtít, abych se trošku odvázala. A taky musím být s kým.
Promilujeme se nocí až do svítání. Ani nepamatuju takový stavy extáze, jaký to je, být s někým celou noc, ráno s ním vstát. nedostal mě ani tolik samotný výkon, jako pocit blízkosti. Ne na rychlovku někde v hospodě, ani ve firmě na gauči. Regulérní sex, s někým na kom mi záleží.

Ráno se proberu, svlečená, přikrytá jeho tělem. Vklouznu do černých manžestráků, hodím na seb Jakubův svetr, ještě tmavý brýle a potichu se hrabu dolů do kuchyně, modlím se, abych nepotkala Hanku. Zapálím si na verandě, s nedůvěrou usednu na rozviklanou lavečku, nohy ladně hodím na zábradlí a nechám se zahřívat od chladnýho podzimního slunce. Vítr s láskou snáší barevný listí do verandy. Přivřu oči a zhluboka dýchám vůni října. Vyruší mě rachot, když do dvora vjede temně červený sporťák. Potáhnu si Kubovu mikinu přes kolena a trochu se stáhnu do stínu. Nicméně dotyčný v kšiltovce a obrovských brýlích mě zbystřil a volá:
„Slečno! Slečno, prosím vás!“ Vykloním se přes plot. „Je tu někde Jakub?“
„Mno, on ještě spí…“ Vysoký tmavovlasý chlápek se plácne do čela!
„Kuba? Ranní ptáče, co bez lahváče, vůbec nikam nedoskáče?“ zasmál se.
„Mám ho zbudit?“ Rychle mě zastavuje:
„Ne kdepak, nechte ho spát, jen mu prosím předejte tohle…“ zohne se do auta a vytáhne tlustou složku. „On už bude vědět.“ Vcelku neochotně se k němu vydám. To už se směje bez zábran.
„Koukám, že všichni asi ještě spí, když jste si vyšla tak nalehko?“ Vyškubnu mu papíry, nonšalantně odcházím.
„Tak nashledanou, slečno…“
„Nashle!“ vyběhnu schody, Kuba je už vzhůru, sápe se na mě a nějakej vzkaz ho nezajímá.“ Odhodí obálku stranou, zatímco já hynu zvědavostí. Když je konečně schopen normálně komunikovat a přestane se toulat ve fantazii, dovídám, se že jde o nějaký fotky, který má Jakub otisknout do novin.
„A to byl tvůj kámoš?“
„Jo známe se od školky a od té doby se nemůžu zbavit!“ usměje se. Je mi trapný po první společné noci, která mimochodem nebyla nejhorší, ale ani to nebyl zážitek, na kterej si vzpomenu na smrtelné posteli, vyptávat se na jeho kamaráda.
Po dvou dnech se vracíme domů a Jakub označí náš vztah za nadějný. No když myslí…