Černí andělé 10.kapitola

Měsíc dopředu otravuju Jakuba se stužkovacím plesem průmyslovky. Trvá mu poměrně dlouho, než pochopí, že se tam chci jít bavit s Emou a s ním, vidět spolužáky a známý ze základky, ideální party pro oprášení starých kontaktů.
Dokonce se mnou absolvuje nákup plesových šatů. Klobouk dolů.
„Už jsi oblečená?“
„Moment.“ Dopnu zip na boční straně kouzelně modrých šatů. „Co na ně říkáš?“ Rozhrnu závěs. Znalecky si poodstoupí a škrabe se na bradě.
„No tak! Nečekám recenzi, jen jestli se ti ty šaty líbí?“ Povzbudím ho.
„Ty se mi líbíš v těch šatech.“ Zaculím se. „Jenom ten rozparek by nemusel vést až k tvým kalhotkám!“ Našpulím pusu:
„Ale já žádný kalhotky mít nebudu.“ Vytřeští oči, zatáhne závěs s tím, že budu doma!
„Já klidně půjdu i bez tebe!“ zahulákám na něj! A pomalu se svlékám.
„Počkej a co tyhle?“ podá mi přes závěs svůj objev. Rudý šaty s korzetem, šikmo střiženou sukní s kanýrem.
„Ty jsou bombový!“ vypísknu pubertálně a je rozhodnuto!

Doma se přiostřuje. Máti tráví většinu dní v práci. Táta nepřijel na víkend domů. Prý mají moc práce. Klárka zůstala v Brně, pro změnu má moc učení. Zůstávám doma, na Jakuba nemám náladu, ani na Emu. Páteční večer probíhá v poklidu, dívám se na televizi a střídavě surfuju na netu. Z noční mi máti volá, že zítra uvaříme špagety. Nemám ji budit, jde hned zase na noční. Málo sester.
"Táta ti nevolal?"
"Ne, měl by?"
"Ne, ne jen mě to tak napadlo. A co děláš?"
"Hledím na bednu a hledám si něco do školy."
"Dobře, Ninuško, běž brzo spinkat. Pa pa."
"Ahoj."

V obrovským domě na mě padá deprese. Stepuju zmrzlá na balkóně, Louis se mi otírá o nohy a přede. Zase se mi pod kůži vtírá pocit osamělosti. Jako když jsem byla malá, máti stejně nastoupila na třísměnnej provoz do špitálu a mě měla na starosti ségra. Většinou mě zavřela v pokojíku, na zem vysypala krabici hraček nebo mi pustila video, a zmizela na zahradu. Stála jsem u dveří a řvala a řvala...
Nic platný. Potřebovali jsme peníze, říkali mi všichni. Vila po babičce spolykala na opravách nespočet peněz. Jenže jsme si zvykli na určitej nadstandart a už nešlo couvnout. Na úkor rodiny. A taky to u nás tak vypadá, možná si naši zahýbají, vyhýbají se sobě. Vyhýbají se mě. Klárka má svůj život, ta nás už nepotřebuje.
U mně se všechno kompenzuje volností. Můžu si dělat co chci, s kým chci. Můžu spát u Emy každej víkend. Nikoho doma nezajímá, co ve skutečnosti dělám. Že užívám života, co to jde. Že vlastně jen hledám někoho, kdo by mě měl rád. A když se někdo takovej objeví, rychle se stáhnu, aby mi neublížil, aby mě nepoznal.
Stejný je to i s Jakubem. Mám ho ráda, ale nemám v úmyslu, s ním být až do smrti. Na to je život zatraceně krátkej.

Následující den odjíždím k Emě, máti mě bere autem. Je nějak podezdřele zticha, tak mluvím já. O škole, o plese, že se těším a tak. Nevím, jestli je tolik strhaná z noční nebo je v tom něco víc. Soustředí se na cestu, stejně mě poslouchá jen na půl ucha.
Zastaví u domu Rosmannových. Ema vyběhne, na hlavě natáčky, oblečená v županu. Za ní jde paní Rosmannová. Chvíli si s máti povídá, zdvořile se na sebe usmívají.
"Čus hombre!" hulázňá má drahá přítelkyně.
"Nazdar! Co to máš na hlavě?"
"Neboj, to tě taky čeká! Už se na tebe chystám! Co Jakub?"
"Vyzvedne nás v sedm."
Máti mi vlepí pusu na tvář, mám se dobře bavit a zítra se uvidíme.

Prohlížím se na chodbě v obrovským zrcadle, vlasy mi Ema natáčela dvě hodiny! Přes tmavý rty přejedu leskem a čekám na Jakuba.
V sedm deset, když si pohrávám s řetízkovou náušnicí, mi volá, že se omlouvá, ale vrátil se mu kamarád z Himalájí a původní termín, jak už bystří na hodinky, nestíhá. Slibuje, že dorazí později.
Nasupeně třísknu s mobilem do kabelky a rozhodně prohlašuju, že tenhle večer se budu bavit po svým, jak už dlouho ne! Emě se vznítí drobný plamínky v černých kukadlech a prohlásí, že se jí taková řeč líbí!
Vyrážíme na lov. Zářím v rudých šatech a po dlouhé době se líbím sama sobě. Lokýnky mě při chůzi jemně lechtají na holých zádech, občas přejedu rty leskem. Házím oslnivé úsměvy, ale uvnitř mě užírá pocit, že tu jsem sama. Nechci být sobecká, ale pokud jsou mu milejší kamarádi, uklážu mu, zač je toho loket. Nepoddám se splínu ani nucené depresi, to si na dnešní noc zakazuju!

Pak ho v davu zahlédnu, sedí u našeho stolu. Ne. Nevěřím na nějakou lásku na první pohled. Tohle je vášeň na první pohled! Možná proto, že mi připomíná Petra, jen o deset let mladšího.
Nasadím sexy svůdný krok a v minutě přistávám vedle něj.
„Dobrý večer slečno!“ upíná na mě zelený oči a zuby se mu zářivě lesknou! jako z nějaké blbé reklamy. A usmívá se. Hezky se usmívá.
„Dobrý večer, pane.“ Hodím elegantně nožku přes nožku.
„Kdepak máte partnera?“ Na jazyk mi vyletí jízlivá slova, že je mu přednější kamarád z Himalájí než já, ale ta rychle spolknu. Lehce přivřu víčka:
„Já tu nemám partnera.“
"To není možný! Taková krásná holka a je tu sama?" Ještě neuhnul pohledem, co spolu mluvíme.
Představuje se jako Milan a v zelených očích mu to podivně jiskří. Dáváme se do hovoru. Je o něco starší, pracuje jako fotograf a bydlí sám. To jsou základní informace, které se dovídám. Taky o sobě něco přihodím, přítele na truc zatluču. Pravidelně na něj, jednou za čas, zamávám řasy.
Je krásnej. Možná až moc krásnej.

Blázníme na parketě se spolužáky ze základky, poznáváme jejich spolužáky a pro ten večer máme jedno společný. Maturita. Nemluvíme o ničem jiným. Umíme? Neumíme! Bojíme! Prý fraška! Prý dovedou být drsní! Pojďte holky na panáka!!
„Na maturitu!“ řve vysoký blonďák a procházející profesor konstatuje:
„Jen nepropijte, co si ještě pamatujete!“ Smějeme se na celý sál. Cítím se úžasně volná, tak mladá a svobodná, chce se mi křičet do celýho sálu, že teď se cítím šťastná!
U stolu se ke mně ustavičně naklání Milan. Ema nás zamyšleně pozoruje, a pak vypustí svůj klasický úsudek:
„Když se na vás dva tak dívám, napadá mě, že se k sobě úžasně hodíte!“ Vytřeštím na ni oči, ale ona hned dodává, že myslí jako stylově! Radši mávne rukou a odchází s tím vysokým blonďáčkem, co ji už hezkou chvíli obletuje jako čmelák rozkvetlý květ.
„No jo Ema!“ vzdychnu.
„Pojď tančit.“ Zaškemrá mi do ucha a já se nechám unášet. Rozepne si první dva knoflíčky na krvavě rudé košili a bere mě kolem pasu. Voní silným parfémem, až se mi z toho roztočí hlavu. Hudba hlasitě duní naše hity, světla tančí po stěnách, po načančaných šatech a bílých košilích, smějeme se na celé kolo, tiskneme se blíž, drží mě pevně, vnímám každý centimetr jeho těla. Pot z nás valí proudem, jsme tak zadýchaní, že už nás i bolí se smát!
Napadá mě, že život je krásný. V sále je nedýchatelno, rozehřátá dlaň mě popadne, proplouváme rybníkem studentů, utíkáme ven. Mizím v jeho saku, kloužeme se směrem k cestě. Sníh tančí v záři pouličních lamp. Pára nám utíká při každým slovu, začínám drkotat zuby. Pramínek vlasů mě jemně šlehne přes tvář a on ho studenou rukou odhrne. Nakloní se a já už už přivírám oči, když zaslechnu známý hlas! Po cestě si to šine Jakub, pravděpodobně s kamarádem z Himalájí!
„Do háje!“ zatáhnu ho za rukáv a zmizíme za křáčím úplně u zdi. Tma nás pohltí.
„Kdo to byl?“
„To … to byl mladej.“ Vykoktám, naštěstí nás neviděli. Ale k odchodu se nemám. Uražená ženská ješitnost. Chci, aby mě hledal. A nenašel. Ukázat mu, že nejsem pitomá husička, co na něj bude oddaně čekat!
„Říkala si, že nikoho nemáš.“ Sykne vyčítavě.
„Já vím, jsme docela pohádaní, nemá na mě pořád čas a mě to už nebaví. Promiň. Chtěla jsem se dneska večer bavit a nemyslet na to, že jsem zadaná. Kromě toho vím, že on prostě plesy a podobný akce nesnáší a je s ním sranda jako v márnici!“ Teď jsem byla pěkně hnusná.
„To je ok. Chceš za ním?“ Rozhodně vrtím hlavou. Ani mě nehne.
„Prosím tě, skoč mi do šatny pro kabát a boty, pojedu taxíkem.“ Strkám mu do ruky papírek s číslem a trpělivě ho čekám. Mezitím volám Emě, že jedu domů, odmítám si pokazit náladu. Ema se nepřirozeně směje. Prý mu už řekla, že tam někde pobíhám!
„Neboj, řeknu, žes jela domů. Jo nějak to okecám! A beruš?“
„Hm?“
„Užij si to!“
„Co?!“ Milan mě popadl za ruku a táhl směrem k parkovišti.
„Mám tu auto, hodím tě, jestli chceš.“ Neodmítnu. „Já nevím jak tobě, ale mně se ještě spát nechce.“ Nadhodí jen tak po cestě.
„A kam chceš v tomhle jet?“ pokrčí rameny, ale vyruší nás zvonění mobilu. Jakub.
„Ty mu to nezvedneš?“
„Ne.“

Zaveze mě na jakousi vesnickou zábavu. Strnule stojím u dveří, zatímco on se vybavuje s pořadateli. K mému údivu mě vezme za ruku a vleče davem. Ve svých červených plesových šatech budím pozornost, co se dá dělat? Vytrvale odmítám, sundat si svetr. Představuje mi zástup známých, všichni se chtějí líbat, všichni chtějí na panáka. Konečně sedí vedle mě, mačkám mu ruku.
„Prosím tě, už nikam nechoď!“ Z chuchvalce lidí se vynoří moje spolužačky. S jekotem se na mě vrhají a vyzvídají, kde jsem se tam vzala.
„Santa Klaus mě s sebou přivezl.“
„Počkej a kde máš Emu?“ odkazuju je na ples v kulturáku a mám chuť škodolibě dodat, že teď nespíš je místem jejího pobytu nějakej záchůdek se sexy blonďáčkem. Po dvou panácích zapomínám, že jsem si tu připadla jako v buranově. Svět točí, obloha se točí, i Milan se točí!?!

Uběhly tři minuty od páté, když vpadneme do jeho bytu. Tlapu po měkkým koberci přímo do ložnice, minu zrcadlo a dokonale mě vyděsí vlastní obraz, kdy se moje princeznovské lokýnky změnily v image proletět křovím. Z pestrých stěn na mě hledí stovky párů očí. Krásný holky se dívají do objektivu, na něj.
„Milane, ty asi hodně fotíš, hm?“ skromně cosi odsouhlasí a jde pro láhev vína.
„Já se tím už nějakej čas živím.“ Podává mi sklenici naplněnou po okraj. Bráním se, že už, proboha, pít nemůžu! Když vejdu do pokoje, plného těch krasotinek, propadám depresi a připadám si jako ošklivka Betty. Usadím se na měkký koberec a rozhlížím se po těch krasotinkách. Ozáří mě blesk!
„Škoda fotky!“ Zavrtí hlavou.
„Jsi takhle nádherná.“ Víno zašplouchá ve sklenici.
„Nalijeme čistého vína.“ Olíznu si jazykem rty a cudně na něj koukám. Z hifi věže se line podmanivý hlas nějaké francouzské šansoniérky. Opřu se o postel a natáhnu si přes něj nožky. Punčochy se proměnily v rozervaný cár. Mobil mlčí. Soukám se ze silonek, dožaduju se trička na spaní. Světlo zhasne. Vnímám jen obrysy jeho svalnatýho těla, jak se ke mně přibližuje.
„To nebudeš potřebovat, já se postarám, aby ti bylo teploučko.“ Ruka mu zabloudila pod šaty a já mírně cukla. Před tou jeho suverenitou, věděl, že ho neodmítnu, věděl že mu ten večer podlehnu celou bytostí. Po dlouhé době cítím spalující touhu, pocity, co se z nitra derou na povrch a tam explodují jako Etna. Rozepínám knoflíčky od saténové košile. Budu toho litovat? Možná. Ráno se postará o svědomí. Ale já ho chci!
Noc končí divokým putováním po pokoji, kdy při svítání už prosím, aby mě nechal být…

Ples měl katastrofální dohru. Jakub mě hledal u nás doma na druhý den. Máti šílela. Jakub šílel. Já šílela při pohledu na tělo posetý modřinami, škrábanci a otisky zubů. Podlehla jsem vášni, místy hraničící se sadismem. Jediný pocit mě hřeje, že jsem se nezahanbila a se stopami na těle, nezůstala pozadu. Ale to nic neměnilo na fakt, že nepřipadalo v úvahu se kdekoli svlíkat, protože bych v tom okamžiku zažila vážně horké chvíle. Milan se už neozval. A já vymýšlela dokonalou lež, podepřenou Eminým svědectvím.
„Můžeš mi říct, kde jsi byla celou noc až do rána!?“ řval Jakub.
„Spala jsem u kamarádky.“
„U které? A neříkej, že u Emy, když ta tam zůstala až do konce! Kde jsi byla od té půlnoci?“
„Jsem snad u výslechu?“ choulila jsem se u něj doma, v náručí kočku.
„Já jak idiot se ženu na ples a slečna si ráčí odejít bůhví kam a bůhví s kým!“ S tím idiotem bych souhlasila.
„Prostě mě to nebavilo, tys tam nebyl, tak co jsem tam měla čumákovat?!“ vyjedu vztekle! Proboha, vždyť tohle já nemám za potřebí! Zdá se, že jsem ho nalomila.
„Jen mi řekni, kde jsi spala? Když ne u Emy ani doma!“
„Myslíš, že Ema je moje jediná kamarádka?“ vzdychnu a opřu si hlavu o dlaň. „Domluvila jsem se s Kačou od nás ze třídy. Taky ji to tam nebavilo, no a když jsem viděla, že tam Ema míní zůstat do konce, šla jsem s ní.“
„Proč jsi nejela domů?!“
„Nechtělo se mi vyhazovat prachy za taxíka, když mi Káča řekla, že u ní můžu zůstat.“ Jsem znechucená z toho výslechu. Pokaždé, když lžu, malincí trpaslíci mi tesají v břiše.
„Ale proč jsi mi nezavolala? Nebo vašim? Proboha, dovedeš si představit, jakej strach o tebe měli? A jakej strach jsem měl já?“
„Už ti to říkám po sté! Vybil se mi mobil, v poslední době nějak blbne!“ Ne. Blbnu já. Nehorázně. Ještě chvíli brblá, ale nechá se ukonejšit. Přede jako ten mourovatej kocour na klíně. Věří mi. V momentě, kdy se ke mně nakloní a ruce mu bloudí pod svetrem, se ale cukám a uhýbám, jsem unavená, nemám teď chuť. Podezíravě na mě hledí. Já vlastně nemám chuť na sex s ním. Po tom zážitku s Milanem nemyslím na nic jinýho!

Ve skutečnosti mi Milan ráno udělal snídani, ačkoli mě odchytil u venkovních dveří, kdy jsem opět měla úmysly zmizet jako pára nad hrncem.
„Uvědomuješ si, v jakých končinách jsi? Tady jede autobus jednou denně a v neděli ani jeden! Přestaň se pakovat, sedni ke stolu, najdu něco k jídlu.“ Poslušně jsem seděla na barové stoličce a vlastně jsem od něj nic nečekala. Uhýbala jsem před jeho dlaní, jako by byla rozžhavenou plotnou, pokaždé když se mě pokusil pohladit. Uhýbala jsem těm jeho břidlicovým očím, který měly být původně jako pichlavý jehličí.
„Copak že vůbec nemluvíš?“ Objímá mě, znovu mě líbá, zapomínám na čas, kloužu s ním kamsi na dno propasti.
Napsala jsem domů, že jsem v pořádku a spala jsem u kámošky. Radši jsem zase rychle mobil vypnula a nekompromisně prohlásila, že musím domů. Dal mi svůj telefon a prý jestli se budu chtít opravdu bavit, mám zavolat. Tím to haslo. Vyletěla jsem z jeho sporťáku jako namydlenej blesk