Gothic III

3. Kapitola:
Možná bude zase líp

„Hoo, hmm, hmm, hmm, hej, ju…“

Krásná krajina, jakoby ze snů. Procházím se. Holé nohy se brouzdají v trávě zalité ranní rosou. Sluneční paprsky kreslí jemné stíny na jezírku s křišťálově čistou vodou. Ach, ta krajina ze snů a ta kouzelná hudba, furt si jí broukám. Odkud jen tu písničku znám? Zní mi tak blízko, jako by těsně někde u srdce, ano, přesně tam. Je snad zapsaná uvnitř mě?
Ach, už vím, Runs With The Wind, její písnička. Milovala ji jako svůj život, možná ještě víc, ale proč jen život nemiloval ji? Proč? Proč musela zemřít? Zanechat na světě vše, co měla tak ráda? Proč? Proč vždy odcházejí ti, které nejvíce potřebujeme? Proč?
Po tvářích mi stéká voda. Ne, mýlím se. Není to voda, jsou to slzy. Ano, ony, ty, co vyjadřují bezmoc nechápavých a bolest zraněných.
„Proč? Proč! Vrať se!“ Křičím do té krásné poklidné krajiny. V uších mi stále jako ozvěnou někdo zpívá tu písničku. Schoulím se do klubíčka a pláču jako malá holka! Avšak jako malá jsem měla ji ,ale teď… jsem sama, úplně sama, a to je asi to nejhorší!

Ze snu mě probudí známý křik.
„Vstávat lenoši! Je sobota!“ Nese se bytem tátův hlas.
Ach né, sobota. Nenápadně vystrčím hlavu zpod peřiny a mrknu ven. Ocelově šedé mraky líně plují oblohou, ani kousek slunka není vidět. Ideální počasí na focení.
Prásk! Dveře od pokoje se zničehonic rozletí. S úlekem se zachumlám zpět pod peřinu, a to tak rychle a pečlivě, že ani vlas mi nevykukuje, což je při mé délce vlasů umění.
„Tak kdo mi tu nerozuměl? Je sobota, 13.října, času 5:55, venkovní teplota 15 stupňů, stupeň zátěže č.1 a vy ležíte v posteli! V 6:00 chci mít na stole snídani a dnes má službu… dnes má službu …“ Netrpělivě listuje svým notýskem, aby zjistil toho nezbedníka co ještě nevstal. Využiji situace a nenápadně, pomaloučku polehoučku nechám vykouknout jedno oko na světlo.
„…už to mám, službu má táta.“
Aniž by si uvědomil, co právě řekl, vyřítí se pryč z pokoje. Poté, co odejde, ze sebe shodím peřinu, podepřu si lokty tělo a v tomto stavu vytrvám minimálně dalších pět minut. Déle prostě lenošit nevydržím. Zvlášť při pomyšlení na tátu, který se tak snaží vrátit naší rodinu do normálu. Nikdy se nevzdal naděje, že vše bude jako před máminou nevěrou a její smrtí.
S nepřítomným pohledem se vyhrabu z postele. Přejdu kolem zrcadla, abych jako každý den zahlédla dívku s černými vlasy do pasu, jež má v očích něco zvláštního a nejen šeď a její tělo zakrývá pouze maxi tričko s nápisem I Love Metal na prsou.
Sotva vylezu z pokoje, málem se zabiju o vlastní boty, co jsem včera večer ledabyle skopla z nohou. Samo sebou mi ujede slůvko „dopr“, no to nám tedy ten víkend pěkně začíná. Já být celebrita, tak plním dennodenně hlavní stránky všech známých bulvárů.
Zlomená noha! Zabila se o vlastní boty!
To by byl zas titulek!

Silou vůle dolezu do kuchyně, kde naleznu sedět za stolem zoufalého tátu. Pro jistotu ho obejdu velkým obloukem a pustím se raději do přípravy snídaně.
Neujde mi, že upřeně pozoruje každý můj pohyb. Teprve až když mám nachystané hrnečky s čajem a vylovím ze skříňky oplatky, na mě promluví.
„Dnes mám přece službu já,“ upozorní mě jemně, když rozbalím oplatky a přendám je na talířek na stole. Pro efektivnost oplatky poskládám, zaliji dva hrnečky s čajem, s Ingrid nepočítám, není ten typ, co by vstal dobrovolně v šest ráno, ani táta ji k tomu nepřinutí.
Postavím hrnečky na stůl a zaujmu místo na židli sousedící s tátovou. Teprve pak spustím: „Víš, možná si to neuvědomuješ, ale službu máš furt. Od toho neštěstí s mámou se snažíš, aby naše rodina fungovala jako předtím, i když ona tu není a už nikdy tu nebude a my nebudeme stejní jako dřív. Myslím si, že i kdyby se nestalo to neštěstí, tak by se k nám stejně nevrátila, podle mě by s námi nemohla žít jako předtím. Nemohla by se nám dívat do očí jako obvykle. Pokud v ní bylo trošku svědomí, nikdy by to nedokázala, tati. Ty si však myslíš něco jiného. Vím, že je to má vina. Ano, vím to a žiju s tím, den co den na mě lidi házejí ty pohledy. Je to zvláštní. Dřív mě měli všichni rádi, ale teď… teď jsem jen ta holka, která zabila vlastní mámu! Jenže nikdo nevidí, jak bylo tenkrát mně! Nikdo to nevidí a já jsem na tomhle světě úplně sama!“
Uf, to byl proslov, ale asi jsem řekla vše, co jsem chtěla a pouze, pouze pravdu. Táta soustředěně míchá čaj, sem tam mu pohled uteče na protější zeď, kde visí v rámečku fotografie šťastné rodinky. Ano, naší rodinky.
Na tu fotku si vzpomínám. Tehdy mi bylo ještě 16 a Ingrid 14. Zahradní oslava na chatě.
Máma s tátou se objímají a usmívají, my s Ingrid sedíme na trávě s věnečky z pampelišek na hlavě, a vypadáme tak šťastně, bezstarostně. Tehdy nás nic netížilo, byly jsme ještě malé holky, moc malé.
„Sluší vám to tam,“ uteče tátovi a já si všimnu jeho výrazu. „Jste moje všechno, nedokázal bych si život bez vás představit. Vždycky jste pro mě znamenaly vše. Pokaždé, stačí jen když jdete ven, mám o vás hrozný strach. V práci řešíme únosy, znásilnění, vraždy, a to nebezpečí číhá za rohem i na vás.“
Zakousnu se do oplatky a začnu uvažovat o jeho slovech. Třeba bylo správné, že se to stalo a možná to byl vážně osud, jak mi tvrdí Nina. Jak mi to tenkrát řekla? Nevěř v náhody! Nedějí se? Nebo nějak podobně.
„Nebyla to tvoje vina,“ vyřkne táta ortel, který bych nikdy nečekala.
„S mámou jsme nebyli ten šťastný pár, za který nás všichni považovali. Věděl jsem o máminých pletkách s jinými muži, ale pouze jsem vše tiše toleroval. Nechtěl jsem rozvod. Ztratily byste mámu a já… prostě jsem si nebyl jist, zdali bych se o vás dokázal postarat. Nejhorší zůstává. Máma na všechny působí nevinně i po své smrti. Vždy dokázala své avantýry skrývat, a tak na to teď doplácíš ty, Magdo. Ne, jsi nevinná! Na tvém místě bych udělal to samé.“
Nikdy bych nevěřila, že to udělám. V té chvíli jsem mu tak vděčná, a jsem tak ráda za to, že ho mám. Vrhnu se mu kolem krku a obejmu ho. Po tvářích mi stékají slzy a já jen šeptám: „Díky, tati, díky.“
Možná… možná nejsem tak sama, jak si myslím, třeba mám mnohem víc. Milujícího tátu, praštěnou ségru, bezkonkurenční nevlastní, nebo spíš trošku adoptivní, sestřenku a kámošku v jednom, Ninu. Co na tom, že nemám kluka?
Jestli jsou všichni kluci jako Erik, tak vážně budu do konce života radši s někým, kdo mi neublíží. „Jo a mimochodem,“ odtrhne mě od sebe táta. „…dneska jedeme na chatu, takže jdi vzbudit toho našeho spáče.“
Vylítnu ze židle, setřu zbytky slz a vřítím se do chodby. Co na tom, že opět zakopnu o svoje vlastní boty, hlavně že stihnu zavolat: „Ingrid, vstávej!“