Věčnost (28)

Bylo krátce po šesté večer, když Darina zazvonila na dveře Karlova domu. Otevřela jí jeho maminka, sympatická padesátnice se zašlým tetováním na levé paži.
,,Dobrý večer,“ pozdravila ji Darina tiše a hřbetem ruky si setřela uslzené oči. ,,Je Kája doma?“
,,Ano,“ pokývala hlavou. ,,Darinko, jsi v pořádku? Ty jsi plakala?“
Musela se hluboce nadechnout, aby zastavila další příval slz. ,,Potřebovala bych s Kájou mluvit.“
,,Pojď dál,“ řekla a rychle jí ustoupila z cesty. V obličeji se jí zračila starost, svraštěné obočí připomínalo jednu dlouhou úzkou linku. ,,Karle!“
,,Co je?“ ozvalo se znechuceně z horního patra.
,,Je tady Darinka. Honem pojď sem.“ Usmála se na Darinu a pohladila ji po tváři. ,,Chceš čaj? Nebo kávu?“
Zakroutila hlavou a objala své tělo pažemi, protože jí bylo naráz nějak chladno. ,,Ne, děkuju. Jste hodná.“
Jakmile to dořekla, ozval se na schodech dupot. Karel se přiřítil do haly jenom v trenýrkách modré barvy, na nichž bylo několik obrázků souložících sněhuláků. Usměv, který vévodil jeho hezké tváři, mu zmrznul na rtech, když si všimnul, že má Darina tváře mokré od slz.
,,Co se stalo?“ Přitáhnul ji k sobě a políbil ji do vlasů. ,,Něco zlého?“
,,Já se omlouvám, že ruším,“ řekla. Byla vděčná za jeho náruč.
,,Ty nikdy nerušíš. Pojď,“ řekl a odtáhnul ji od sebe. ,,Půjdeme ke mně do pokoje.“
Nepořádek v jeho pokoji by nezneškodnila ani úklidová četa. Jediné místo, kam se dalo posadit, byla postel. Jakmile na ni Darina usedla, spustila: ,,My jsme byli za mámou. Já a táta. Všechno bylo v pohodě, komunikovala s námi, dokonce se usmívala, ani z cesty nemluvila.“ Rozvzlykala se, a tak chvíli trvalo, než začala zase mluvit. Karel seděl vedle ní, držel ji za ruku a trpělivě poslouchal. ,,Jenže potom řekla, že už se s Erikovou smrtí smířila, že ví, že už ho nikdy neuvidí. A já jsem řekla, že nemá pravdu, že Erika může vidět kdykoli bude chtít. Začala po mě řvát, byla úplně šílená. Pořád dokola opakovala nějaké nesmysly, rozbíjela věci. Vrhla se na mě a bušila do mě pěstmi, táta měl co dělat, aby ji odtrhnul. Doktoři jí museli píchnout něco na uklidnění.“
,,Zlato,“ řekl jemně a pohladil ji po vlasech.
,,Je to moje vina.“
,,Není," zakroutil hlavou. ,,Nemůžeš se z toho obviňovat. Snažíte se, aby se vyrovnala s tím, že je Erik pořád s vámi. Ale ona ses tím bohužel vyrovnat nedokáže. Je pro ni jednodušší si myslet, že je pohřbený."
,,Máma není blázen," zašeptala. Sklopila hlavu a zadívala se na jejich spojené ruce. ,,Jen je unavená."
Karel nevěděl, co říct. Bylo jasné, že Darinina matka je šílená a už nikdy nebude normální, ale to jí říct nemohl.
,,Neplač," řekl raději. Prstem jí nadzvednul bradu a setřel jí uplakané oči. ,,Nemůžeš za to."
,,Opravdu si to myslíš?"
Kývnul. ,,Opravdu."
Znovu se rozplakala, proto ji objal a čekal, až jí slzy odplavý všechnu bolest a hořkost zklamání.

Marina a Erik leželi na posteli, na boku, čely opření o sebe, zachumlaní do spousty přikrývek a usmívali se na sebe.
,,Je ti dobře? Není ti zima?" zajímal se Erik.
Lehce zakroutila hlavou. ,,Teď už ne."
Ušklíbnul se. Ještě před pár minutami se mu Marina třásla zimou v náručí a po celém těle měla husí kůži. Bral to jako jediný negativní bod jejich milování.
,,Nebudeš nemocná, že ne?"
,,Bože, ne!" Při té představě se otřepala. ,,O svaťáku si nemůžu dovolit být nemocná."
,,A kdybys byla?"
,,Tak vybouchnu u maturity."
Zasmál se. ,,To nehrozí. Tobě určitě ne, miláčku."
,,Ty si snad myslíš, že jsem tak chytrá?"
,,Jsi něco jako slabý odvar Rory Gilmorové."
Zahihňala se. ,,Těší mě, že jsi použil výrazu slabý odvar. Protože kdybys řekl, že jsem jako ona, asi by mě šiblo."
,,Není špatná."
,,To jsem neřekla. Víš přece, jak to myslím."
Kývnul. Špičkou prstu ji pohladil po tváři. ,,Jsi mnohem hezčí než ona."
,,Opravdu?" zaštířila se. Komplimenty týkající se jejího obličeje měla nejradši.
,,Jsi můj anděl."
Zahřálo ji to u srdce, ale nemohla si odpustit poznámku: ,,To znělo, jako kdybys citoval nějakou knížku od Steelový."
Zamračil se. ,,Už nikdy se nebudu snažit být romantický."
Rozesmálo ji to, políbila ho. ,,Buď, lásko. Buď." Rozezněl se jí telefon, oba nelibě zakňourali. Natáhla se pro něj do kapsy kalhot, které se válely hned vedle postele.
,,Ano, mami?" Neušel jí Erikův zděšený výraz ve tváři. Pomalu se schoval pod peřinu, což Marinu opět přinutilo se zasmát. ,,Ne, nesměju se tobě, mami....Ano, jsem u Erika...Za chvíli...Už jsem byla na odchodu...Ano. Pa."
Počkala, až Erik vystrčí hlavu z peřin, potom mu oznámila, že už musí domů.
,,E-e," zakroutil hlavou. ,,Zůstaneš tady. Udělám lívance."
Usmála se na něj. ,,Vážně už musím jít."
,,Ale zítra se zase uvidíme, viď?"
Vstala a začala se oblékat. ,,Spíš až pozítří, musím se učit."
,,To já taky," připomněl jí.
,,Ale když ty vybouchneš u maturity, máš celou věčnost na to, si ji zopakovat."
,,To nebylo ani trochu fér," ohradil se.
,,Promiň." Přetáhla si triko přes hlavou a začala se soukat do kalhot. ,,Pozítří večer si zajdeme do kina, jo?"
,,Fajn." Taky vstal, s oblékáním se neobtěžoval. Přistoupil k Marině, přitáhnul si ji k sobě a políbil ji. ,,Tak zatím ahoj."